NOMÁDI: Pocity úzkosti, hypotéka, rozpad vztahu. Teď zažívám svobodu v obytňáku

Je 7. února 2023 a já sedím ve svém obytňáku na pláži v Málaze ve Španělsku. U nohou mi spí Bambi s Doniem, venku je příjemných 15 stupňů a já pláču. Pláču tak jako mnohokrát za poslední měsíce.

Dnes je to ale jiné. Jsou to slzy plné vděčnosti. Dokázala jsem to. Zvládla jsem ujet 2 800 kilometrů s autem dlouhým necelých 8 metrů. Uzavřela jsem svůj život v Čechách, opustila všechno, co jsem měla a vyrazila na cesty.

Utřu si kapesníkem oči, pohladím Bambi a zahledím se na moře. Po tomhle výhledu jsem toužila celé ty bezesné noci. Připadá mi to tak dávno, a přitom je to jen 5 měsíců. Tak krátká doba mi stačila k tomu, abych od základů překopala svůj život.

Kde to všechno začalo?

V myšlenkách se vracím zpátky do doby, kdy jsem žila v malé středočeské vesničce, zadlužená, frustrovaná každodenní rutinou, zoufalá z nefunkčního vztahu a vyčerpaná z života, ve kterém jsem řešila každou korunu. Podle pravidel současné společnosti jsem měla všechno, co jsem si vlastně tak nějak mohla přát. Dům s hypotékou, partnera, 2 psy, zaměstnání a přátele. V podstatě se můj život moc nelišil od životů mých vrstevníků.

27 fotografií

Proč jsem cítila tak neuvěřitelnou marnost?

Věřím, že na svůj život máme největší vliv my sami. Jak jsem si tedy mohla vytvořit život, ve kterém jsem byla tak zoufale nešťastná? Můj psychický stav se nepozorovaně zhoršoval a já jsem trpěla čím dál víc panickými ataky. Prožívala jsem záchvaty úzkosti, měla jsem děsivé noční můry, ve spánku jsem běhala po ložnici a křičela ze spaní. Došlo to až tak daleko, že jsem přemýšlela, jestli má vůbec cenu tenhle můj marnej život žít.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Marketa (@lady_nomad_life)

Pasení ovcí jako terapie

Abych si ulevila, pásla jsem s Doniem ovce. Na pastvinách jsem byla nejšťastnější. Ta volnost a svoboda! Díky Donieho potenciálu, který jsem chtěla rozvíjet, jsme jezdili i na různé víkendové semináře po Česku. Většinou to bylo dost z ruky, a tak jsem přespávala ve svém osobáku.

Po noci strávené v autě jsem si ráno uvařila čaj na plynové lahvi, namazala rohlík máslem a medem a sledovala, jak se po trávě koulí rosa. Tyhle chvíle svobody a štěstí pro mě byly tak vzácné, že jsem se snažila zažít je znovu.

Když byl partner v noci v práci, zajela jsem si autem na zahradu a spala v něm se psy. Nechápala jsem, jak je to možné, ale v autě se mi ty šílené noční můry nezdály. Uvědomovala jsem si, jak je to ujeté, ale cítila jsem, že mě spaní v autě prostě uklidňuje.

Musím se zachránit

Bylo mi jasné, že jestli se sebou a svým životem něco neudělám, tak se utrápím. Snažila jsem se nějak si pomoci, tak jsem četla spoustu knížek o osobním rozvoji. Začala jsem s hrůzou zjišťovat, že v mém životě je prostě všechno špatně. Nalhávala jsem si, že mě učiní šťastnou partner, dům, sociální sítě, přátelé nebo práce, které už jsem po 3 letech neměla co dát.

Jednoho dne mi prostě došlo, že už takhle dál žít nemůžu. MUSÍM SE ZACHRÁNIT! Musím sama sobě podat pomocnou ruku, protože nikdo jiný neví, co vlastně potřebuji, po čem toužím a co v životě chci. Upřímně, ani já to asi v té době pořádně nevěděla, ale měla jsem alespoň jasno v tom, co nechci. Nechci být nešťastná, což vlastně znamenalo CHCI BÝT ŠŤASTNÁ.

Měla jsem dvě možnosti

Vztah s partnerem se mi rozpadl pod rukama, což mě totálně dorazilo a velice rychle mi došlo, že mám dvě možnosti. Buď se litovat anebo začít žít život, o jakém jsem dosud jenom snila.

Zvedla se ve mně obrovská vlna energie. Byla jsem tak silná jako nikdy. Měla jsem pocit, že zvládnu všechno na světě. Najednou jsem měla ve všem jasno jako by celý vesmír podpořil moje rozhodnutí.

Vzala jsem život do svých rukou a naprosto neohroženě den po dni, činnost po činnosti jsem ukusovala ze všeho, co bylo nutné pro uzavření jedné životní etapy a vybudování nové vyřídit.

Dechberoucí výhled z Pasarela Collgante De Jolúcar

Svůj život jsem začala čistit

Chtěla jsem vydrhnout každý kouteček a nechat si jenom to, co mi dávalo smysl. Revidovala jsem svoje vztahy, věci, oblečení, e-mailové schránky, smlouvy, kuchyňské nádobí, fotky i složky v počítači.

Začala jsem tím, že jsem vzala KAŽDOU (a skutečně přísahám každou) věc, kterou jsem vlastnila a zhodnotila, zda ji chci mít ve své nové životní etapě. Prodala/vyhodila/darovala jsem 95% svých věcí. Z obrovského domu jsem se stěhovala v jednom osobním autě. Začala jsem žít minimalismem. Bylo to tak osvobozující! Čím méně věcí jsem měla, tím mi bylo lépe.

Bezdlužnost a vlastní bydlení

Díky fyzickému vyčištění mého životního prostoru mi začalo docházet, že se svým životem potřebuji pohnout daleko víc, než jen vyházet zaprášené krabice. Když jsem se zabývala svými prioritami zjistila jsem, že mojí nejvyšší prioritou je bezdlužnost a vlastní bydlení.

Nedokázala jsem si představit, že budu žít někde jinde než v mém milovaném domě a při projíždění inzerátů bytů k pronájmu se mi dělalo špatně.Chtěla jsem pro sebe i pro svou novou životní energii něco MNOHEM lepšího! Nechtěla jsem zkejsnout v nějaké ušmudlané špeluňce a splácet někomu jeho hypotéku. Jedinou možností bylo mít něco svého, ale po vyčerpávající rekonstrukci našeho domu jsem nebyla schopná se opět uvázat u nějaké banky a mít nad sebou bič měsíčních splátek, dokud neumřu.

A co si takhle koupit obytné auto?

Jednoho dne jsem seděla se sestrou a jejím mužem na jejich zahradě a jen tak jsme si pinkali nápady kam bych se asi tak mohla vrtnout. Už nevím, kdo z nich to řekl, ale padl tam nápad „a co si takhle koupit obytňák“. Zůstala jsem jako opařená. Okamžitě se mi vybavila ta svoboda a pocity štěstí, které jsem zažívala na pastvinách. Myšlenka obytného auta se mnou rezonovala tak silně, že už mě nešlo zastavit. Pro mě už nebylo cesty zpátky. Tohle byla přesně ta cesta, ta MOJE cesta.

Neodradilo mě, že o autech nevím vůbec nic. Že jsem takhle velký obytňák v životě neřídila. Že se o něj člověk musí starat. Byla jsem ochotná podstoupit a naučit se cokoliv, jen abych ho měla. Hned mi bylo jasné, že musím chytit příležitost za pačesy. Sbalit si svých 5 švestek a odjet do Španělska. Do země, která se mi vždycky líbila. Naučím se španělsky, budu žít u moře, začnu novou etapu svého života.

Západ slunce, palmy a moře? Ano prosím!

Byla jsem tak neprůstřelně zaměřená, že budu žít v obytňáku, že jsem 31. 8. 2023 dala výpověď v práci, aniž bych ještě obytňák vůbec měla vybraný. Věděla jsem, že mám 2 měsíce, abych auto koupila a našla si práci, kterou budu moct dělat na cestách.

Moje požadavky na obytňák

Nikdo z mého okolí takové auto neměl, neměla jsem se s kým poradit, tak jsem prostě sjížděla internet, sledovala diskuse, četla odborné články a pokoušela se zjistit, jaké auto vlastně potřebuji.

Od začátku jsem věděla, že v něm chci žít 24/7 a muselo být do 3,5 tuny, abych si nemusela dělat Céčko (řidičák skupin C, které opravňuje k řízení automobilů těžších než 3,5 tuny. Většina obytných aut se prodává s hmotností do 3,5 tuny a tak je možné je řídit s řidičákem na osobní automobil – pozn. red.)

Nechtěla jsem dodávku (přišlo mi to na každodenní žití moc malé) a zároveň jsem nechtěla ani alkovnu (to už bylo zas příliš velké). Doufala jsem, že se mi i technicky podaří natrefit na kvalitní auto, které nebude líné, pojede vesele a bude mít normální spotřebu. Spoléhala jsem na to, že se prostě zázrakem trefím do kvalitního vozu, protože moje technické vědomosti o autech bych shrnula v jedné větě „Moje auto má 4 kola a volant“

Mého srdce šampion

Prvního září 2022 jsem projížděla inzeráty a najednou tam byl. ON! Můj obytňák. Věděla jsem, že je to přesně to auto, které potřebuji. Navíc se nacházel jen 20 km od místa, kde jsem zrovna byla na návštěvě. Okamžitě jsem se na něj jela podívat.

V reálu byl ještě krásnější než na fotkách. Prostorný vnitřek, postel která sjíždí od stropu, dostatečně velká garáž, místa pro 5 osob na jízdu i spánek. Když jsem s ním jela, bylo to pro mě neuvěřitelně komfortní. To auto mě prostě bavilo. Věděla jsem, že jsem našla svůj domov, svého parťáka na cesty.

To, že jsem obytňák koupila jeden jediný den poté, co jsem dala výpověď v práci mě utvrzovalo v tom, že jdu správnou cestou. Překážky se rozpouštěly a naopak se začínala ukazovat nová, dobrodružná cesta.

Vyhazování peněz z okna?

Bylo jasné, že si ho musím dobře pojistit už jenom kvůli tomu, že jsem nikdy takhle velké auto neřídila, budu se pohybovat v zahraničí a sama nejsem schopná zaimprovizovat a udělat třeba nějakou malou opravu. Pokud by se něco přihodilo, nechtěla jsem nic řešit na své triko, ale pořešit to z pojistek nebo záruky.

Do pojistky jsme s mým finančním poradcem uvedli snad všechno, co se dalo, abych alespoň první rok byla na cesty skutečně zaopatřená. Cena 35 tisíc/rok byla brutální a možná jsem vyhazovala peníze z okna, ale chtěla jsem pro sebe udělat maximum, protože jsem neměla nejmenší tušení, co mě všechno čeká.

Kromě povinného ručení a asistenčky jsem si před odjezdem do Španělska ještě zařídila tyto pojistky:

• Cestovní pojištění
• Zdravotní pojištění pejsků

První noc? Brnkačka

A tak jsem od 31. 10. 2022 začala žít 24/7 v obytňáku. Od ostatních nomádů, které jsem sledovala jsem věděla, že si musím dát velmi dobrý pozor na to, kde parkuji, aby mě někdo nevybral. Tak jsem si našla místo, o kterém jsem si myslela, že bude na 1. noc bezpečné a mimo zvědavé pohledy kolemjdoucích.

Ještě teď se směju, když si vzpomenu, jak jsem trpěla.

Postavila jsem se vedle obilného sila a ono jelo celou noc. Ten zvuk přesypávajícího se obilí asi nezapomenu. Myslím, že mi ve 3 ráno už tikalo oko. Byla jsem z toho zvuku úplně vyřízená.

Po celém obytňáku jsem měla nastěhované krabice (a to už jsem prakticky nic neměla), takže se tam nedalo hnout. Řešením by bylo vyskládat si krabice ven a rovnou z nich si to zakládat do skříněk, jenže byla tma a než abych vylezla z obytňáku přímo do náruče imaginárního nepřítele, to jsem je radši při každém kroku vyčerpaně přehazovala zprava doleva.

Vtipné také bylo, že jsem neuměla ovládat klimatizaci, takže jsem nechala puštěné topení celou noc. K ránu už jsem byla jak sušenka a měla jsem strašnou žízeň, protože jsem si zapomněla koupit jídlo i pití a po celém dni přejíždění, stěhování a nakupování potřebných věcí jsem ani nevěděla, jak se jmenuju.

Alicante

Jako třešnička na dortu se ukázalo, že spát sama na parkovišti nebude úplně taková brnkačka jak jsem si myslela, takže pokud dobře počítám, roletku jsem za tu první noc stáhla asi 286x. Pokaždé, když se venku pohnul list, byla jsem v pozoru a pepřákem likvidovala nepřítele.

Úsměvné začátky

Je pravda, že nad mými začátky v obytňáku asi s úsměvem zavzpomíná každý karavanista. Fyzicky jsem si auto přivezla k mamince před panelák 31. 10. 2022 a odjezd do Španělska jsem měla naplánovaný na 7. 1. 2023. Takže jsem měla 2 měsíce na to, se ho naučit obsluhovat.

Mojí „základnou“ se stal samoobslužný stellplatz v Českém Středohoří. Na něm jsem si zkoušela parkovat ke stojanům, tankovat vodu, vynášet odpad a trefit se s autem nad výpustní šachtu šedé vody.

No a děly se takové ty srandovní věci jako že jsem se třeba jela poprvé píchnout na elektriku a zjistila jsem, že sice jeden kabel mám (na připojení obytňáku do prodlužovacího kabelu), ale že už nemám tu prodlužku a ten kabel, kterým píchnete prodlužku do sloupku.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Marketa (@lady_nomad_life)

Nebo se mi přihodilo, že na stellplatzu byla standardně hadice u sloupku, kterou jsem čerpala pitnou vodu do auta. A jednoho dne začalo mrznout, já tam přijela a hadice nikde. Já nevěděla, že to byla vlastně taková pozornost od provozovatele, myslela jsem si, že je takhle na všech servisních místech, takže hurá s obytňákem do hobby marketu pro konev a hadici.

Mimochodem, pokud budete váhat mezi hadicí a konví (nebo kanystrem), vždycky zvolte konev, protože pokaždé nemusíte stát dostatečně blízko kohoutku tak, aby vám vystačila délka hadice.

Pak mi taky jednou došel plyn, takže jsem si nemohla uvařit v kuchyňce obytňáku, ale já duchapřítomně vytáhla malou plynovou kempingovou bombičku, na které jsem si oběd připravila a byla jsem na sebe hrdá, jak jsem to vymyslela, že mám jako záložní plán. To, že když dojde plyn, tak lednice a mrazák jaksi přestanou chladit, byla věc druhá. Měli jste mě vidět, jak jsem bědovala, že mám rozbitou lednici a co že jako budu dělat a ono stačilo akorát doplnit plyn.

Horší bylo, když začalo fakt dost mrznout a já musela v -12 vytopit obytňák tak, aby se v tom dalo fungovat. Tam jsem cítila, že už začínám dost silně překračovat svojí komfortní zónu. Je pravda, že zima v Čechách mi dala opravdu velmi dobrou školu, protože jsem si ověřila, že jsem ochotná absolvovat jakákoliv příkoří jen proto, abych v obytňáku skutečně mohla žít.

A hurá do Španělska!

Dva měsíce utekly jako voda a já se s tvarohovými buchtami od maminky rozjela směr Málaga ve Španělsku. Ohromně natěšená a zároveň šíleně nervózní. Absolutně jsem nevěděla, co mě čeká. Nikdy jsem takovou dálku nejela, nikdy jsem neřídila v zahraničí a už vůbec ne auto, které má necelých 8 metrů.

Plán byl dostat se co nejdříve dolů do Španělska, protože tam už na mě čekali mí úžasní přátelé Lenka a Petr, ostřílení nomádi, kteří ve své dodávce projeli už snad celou Evropu a nabídli mi, že mě vezmou na pár dní pod svá křídla abych se v tom obytňáku ve Španělsku trošku rozkoukala, za což jsem jim doteď nesmírně vděčná.

Cesta do neznáma

První den cesty jsem projela Německem bez sebemenších problémů a den jsem zakončila u kamarádky Tatiany ve městě Malsch, kde jsem i v bezpečí přespala. Druhý den jsem přejela do Francie a v aplikaci Park4Night jsem našla krásné místo (France 71570) La Chapelle-de-Guinchay, 2 Lotissement le Clos Meziat. Pokud pojedete kolem, určitě se tam zastavte na přespání. Parkování je zdarma a pohodlně se tam vejdou i velké obytňáky.

Třetí den jsem stále projížděla Francií a trošku na mě dolehla krizička. Už jsem řídila vlastně třetí den v kuse, bolela mě záda a začínala jsem se trošku nudit. Snažila jsem se tu Francii přejet, abych byla ještě ten den ve Španělsku a neuvědomila jsem si, že jsem silně přecenila své síly.

Večer už jsem byla fakt dost v křeči a nedokázala jsem v aplikaci Park4Night najít bezpečné místo na přespání mimo dálnici. Cítila jsem se děsně vyčerpaná, nic se mi nechtělo, a tak jsem se rozhodla, že se na 2-3 hodinky vyspím na benzince na dálnici a pak pojedu dál.

Ještě jsem podnikla všechny standardní bezpečnostní opatření – stála jsem mezi ostatními obytňáky, pod kamerami, nejblíž ke vchodu na benzinku jak to jenom šlo… Šla jsem se na chvíli natáhnout. Jelikož jsem byla z toho místa nervózní, protože jsem si dobře pamatovala, jak mě všichni varovali před spaním na dálnici, tak jsem spala s jedním okem otevřeným.

Pokus o vykradení auta

No a co se nestalo. V jednu ráno slyším naprosto divný zvuk. Takové šustění u dveří řidiče. Vylítla jsem z postele, rozrazila záclonky a uviděla zakuklenou osobu, která mi něco strkala do zámku dveří.

Okamžitě jsem začala křičet a zakuklenec začal sprintovat přes celé parkoviště kamsi do tmy. Byla jsem tak vyděšená, že jsem měla problém se trefit klíčem do zapalování. Okamžitě jsem nastartovala a zastavila se až ve Španělsku. Byla jsem v hrozném šoku, strašně to mnou otřáslo. Připadala jsem si jak jehně na porážce.

Když jsem sebrala dost odvahy, vylezla jsem na benzince z auta a šla se podívat co mi ten zakuklenec udělal se zámkem. Naštěstí ho jenom mechanicky poškodil, ale centrál fungoval, takže jsem stále mohla auto zamknout.

Kolem šesté ráno se mi podařilo ten šok sklepat a dopadla na mě pekelná únava. Bála jsem se lehnout si dozadu na postel, takže jsem trošku křečovitě usnula vsedě s hlavou na volantu abych mohla v případě nebezpečí ujet.

Musím říct, že tohle byl moment, kdy jsem o sobě, svém záměru a své cestě začala pochybovat. Bála jsem se, že jsem si toho nabrala víc, než jsem schopná zvládnout a že v téhle „džungli“ vlastně nedokážu přežít.

Když se máš o koho opřít

Jenže já mám kolem sebe lidi, kteří mému projektu opravdu fandí a mými největšími fanoušky jsou moje milovaná maminka, sestra Veronika a nejlepší kamarádka Dana. Když jsem holkám řekla, co se mi stalo, všechny tři mě zahrnuly podporou, pochopením a pomohly mi posbírat roztříštěnou sebedůvěru. Víte, takovou rodinu a přátele bych přála každému z vás. Není nic lepšího, než když máte s kým sdílet ty dobré i ty náročné životní situace.

Tuhle kocábku nic nepotopí!

Nahecovaná a s pokřikem „Tuhle kocábku nic nepotopí!“ jsem vyrazila do finální etapy mé cesty. Čekalo mě ještě jedno přespání někde ve Španělsku, na což jsem se raději snažila nemyslet. Během dne jsem zastavila na oběd na parkovišti a v tom slyším „Ty nás pronásleduješ?“ a tam čeští nomádi Pavel a Jana se synkem Tadeáškem, které jsem potkala předchozí den na benzince ve Francii.

Asi nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem viděla Čechy v zahraničí, Když slyšeli, co se mi přihodilo, okamžitě mi nabídli, že vedle nich můžu tuhle noc přespat, protože mají stejnou cestu dolů na jih.

„Malé“ projevy lidskosti

Víte, když nad tím tak přemýšlím, tak vždycky když jsem byla na cestách v nějaké náročné situaci, nebo jsem se necítila ok, tak se objevil někdo, kdo mi pomohl.

Když jsem se třeba potřebovala vymotat z benzinky, která vážně nebyla stavěná na to, aby se do ní vlezly obytňáky, ale já potřebovala nutně natankovat, vyskočil řidič z dodávky a gesty mě vyvedl ven. Nebo že vám někdo couvne se svým autem, když se potřebujete vytočit na malém plácku.

Mluvím o malinkatých projevech lidskosti, kdy ti lidé udělali něco navíc. Něco, co nemuseli, ale udělali to proto, že chtěli. Už víckrát jsem od různých cestovatelů slyšela větu: „Mě taky pomohli, tak teď pomůžu já tobě“. Víte, když jste na cestách sami, tak takové „maličkosti“ vám dají víru, že je v lidech spousta dobra. A věřte mi, že až budu mít příležitost splatit svůj dluh, ráda někomu pomůžu zase já.

Triumfální příjezd do cíle

Jak kilometry ubíhaly, byla jsem štěstím bez sebe, že už budu v cíli mého přejezdu. Poprosila jsem Lenku s Petrem, kteří už na mě čekali na pláži v Torrenueva aby mi tenhle můj životní výkon nahráli na mobil, abych to mohla sdílet s holkama a narůstajícími fanoušky na sociálních sítích.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Marketa (@lady_nomad_life)

Představte si, jak tam ti dva chudáci čekají s mobily v ruce a mě mezitím navigace dovedla do nějakého squatu na pláži, kde byly mezi posprejovanými betonovými bloky na pankáče zaparkované hippie dodávky.

Volá mi Lenka a povídá: „My jsme připravení!“

A já: „Ale já už jsem asi tady“

Lenka: „Jak jako, to není možný!“

Já myslela, že umřu smíchy.

Takže jsme zjistili, že jsem asi o 300m dál než mělo být místo mého triumfálního příjezdu. Jenže kvůli těm betonovým blokům bych musela celou cestu vycouvat, tedy Petr běžel za mnou, aby mi pomohl se z té betonové uličky dostat.

Naskočil ke mně do auta a úplně vyřízení smíchy jsme přijeli na pláž za Lenkou. A ona povídá: „Tak přijeď ještě jednou, natočíme ten příjezd znova, to přece nikdo neví, že už jsi tu jednou byla.“

To, co doopravdy žiju

A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že chci ve svém projektu Lady Nomad sdílet autenticitu. Že nechci dělat, jak je všechno zasypané jednorožci, mít falešné proslovy a plakat umělé slzy štěstí. Došlo mi, že chci lidem ukázat to, co žiju doopravdy. Se všemi plusy a mínusy.

A stejně. Lepší příjezd do cíle jsem si ani nemohla přát. Byl vysmátej, vtipnej, veselej a to bylo přesně to, co chci ve svém životě prožívat.

Nadopovaná štěstím

První dny nomádění po Španělsku mám totálně slité. Když začnete žít svůj sen, je to jako droga. Byla jsem úplně nadopovaná štěstím. Se sluchátky v uších jsem tančila na ulicích, běhala po pláži jako šílenec, vyhazovala do vzduchu mušličky, písek a kamínky a fascinovaně se namáčela v moři.

S Lenkou a Petrem jsme se postupně posouvali po pobřeží nahoru směrem na město Almería. Oni se po několika týdnech strávených ve Španělsku vlastně pomalu vraceli zpátky do Čech a mě bylo jedno kde budu jezdit, protože mým cílem bylo hlavně okoukat, jak oni ve své dodávce fungují, vybírají parkovací místa, pracují s mapou, nebo jak řeší technické věci v autě.

Rande se Španělskem

Zhruba po 10 dnech našeho společného ježdění odjeli domů a já zůstala úplně sama v zemi, jejímž jazykem jsem se ani nedokázala domluvit. Byl to úplně nový pocit. Takový, jako když jdete na rande, těšíte se, ale vlastně nevíte, co máte čekat, takže se možná spíš jako bojíte. Tak moje rande bylo se Španělskem. :-D

Efektivita, produktivita, plánování

Brala jsem to všechno ohromně zodpovědně. Já jsem prostě člověk, který je velice seriózní, řídím se pravidly, miluju každodenní rutinu, ráda mám věci připravené, zařízené a naplánované. Efektivita, produktivita a plánování jsou mé silné stránky.

Jaké bylo moje rozčarování, když jsem zjistila, že život nomáda je slušný punk. Asi největší problém jsem měla a doteď ještě mám s tím, jak moc se situace na cestách neustále mění. Prostě vy se nemůžete spolehnout na nic.

Máte v nádrži posledních pár litrů nafty? Samoobslužná benzinka je dočasně uzavřená.

Nemáte v nádrži vodu už ani na vyčištění zubů? Ze sprchy na pláži teče jen slaná voda.

Musíte někam dojet včas? Na silnici je kolona.

Nesplněný úkol = selhání

Mě tohle ze začátku šíleně rozhazovalo. Já opravdu velmi nerada improvizuji a každý nesplněný úkol, mi přišel jako moje vlastní selhání. Vůbec jsem si s tím neuměla poradit.

Nafta, pitná voda, vylitý odpad, to jsou všechno základy pohodlného života v obytňáku a já jsem potřebovala mít pocit, že to všechno mám pod kontrolou, že jsem zabezpečená.

Bohužel zpočátku se mi fakt nedařilo, hlavně kvůli tomu, že jsem očekávala, že je všechno dostupné, že všechno všude funguje, že mám vždycky všechno k dispozici.

Potřebujete třeba vylít kazetu WC, odpadní vodu, nebo si natankovat pitnou vodu. Chcete si nakoupit jídlo nebo si vyprat prádlo.

Takže. Servisní místo může být mimo provoz, pitná voda prostě neteče (ne, fakt nemá smysl ptát se „Proč?“). Obchod má zavřeno (protože neděle) a pračka se sušičkou jsou obsazené.

Time management

Kromě výše uvedeného jsem byla ještě jako dost slušně nepraktická. Vždycky jsem si myslela, že tu činnost sfouknu raz dva, ale obvykle mi to trvalo úplně nesmyslnou dobu.

Třeba jsem si šla vyprat do veřejné prádelny. S obytňákem jsem nechtěla jet do centra, tak jsem šla pěšky. Půl hodiny mi trvala cesta do prádelny. Půl hodiny prala pračka. Půl hodiny jela sušička. Půl hodiny jsem se vracela do obytňáku. Takže činnost, která mi normálně v paneláku zabere řekněme 5 minut aktivního času, mi trvala klidně víc jak dvě hodiny.

Prostě to shrnu. S mým nastavením na produktivitu, efektivitu, výkon, splněné úkoly, časový plán a odškrtaný TO DO LIST jsem jako nomád neměla daleko do blázince.

Až když jsem si na ty činnosti začala dávat víc času, přestala jsem spěchat, neždímala naftu/AD Blue/pitnou vodu a plyn do poslední kapky, pak jsem začala být víc uvolněná. Věděla jsem, že když se to nepovede dneska, můžu to pořešit zítra.

Slow living

Zpomalení mého životního tempa byl jeden z nejvýznamnějších kroků k tomu, abych byla ve Španělsku spokojená.

A upřímně si myslím, že se celé Španělsko rozhodlo mi ukázat, jak vypadá poklidný životní styl.

Já byla ze svého „normálního života“ zvyklá vstávat v 5 hodin ráno, jít na procházku s pejsky, zacvičit si nebo jít běhat, dát si sprchu, nasnídat se, obléknout, nalíčit se, poklidit a mezi 8-9 hodinou začít den. Obvykle jsem obědvala kolem 12 hodiny, poslední jídlo jsem měla kolem 17-18 hodiny a ve 22 hodin hurá do postele.

Oběd v 15 hodin?

Ve Španělsku nikdo nefunguje před 8 hodinou. Mám pocit, že Španělům je oběd jedno, protože zatímco já už se chystám na odpolední čaj s dezertem, oni začínají kolem 15 hodiny obědvat.

Z čeho jsem ale byla několik dní úplně špatná, bylo v kolik hodin večeří. Chápete, že oni se nacpou kolem deváté, desáté večer? :-D

Párkrát jsem byla s místňáky ve španělské restauraci na večeři a pokaždé jsem druhý den musela vynechat snídani, protože moje tělo odmítalo snídat chvíli poté, co jsme večeřeli. :-D

Já si z toho samozřejmě teď trochu dělám legraci, jsem ve Španělsku příliš krátce, abych mohla něco takového hodnotit, nicméně jejich pomalá rána a aktivní večery jsou v totálním rozporu s mým životním biorytmem, takže s tímhle se ještě budu muset vypořádat.

Miluju Španělsko

Co se mi ale ohromně líbí je to, jak Španělé nespěchají, usmívají se, jsou velice ochotní, vstřícní, mají takovou uvolněnou energii. Já se trochu bála, že na mě Španělsko bude moc, že tady budou probíhat hysterické scénky jak z nějaké telenovely, všichni budou mávat rukama a křičet na sebe něco, čemu nerozumím.

Místo toho, tu nacházím klid. Když jsem přijela do městečka Nerja, měla jsem pocit, jako bych se vrátila „domů“. Domů, tam kam patřím. Malinkaté domečky, malinkaté plážičky, usměvaví lidé, vynikající zmrzlina. Nerja byla místo, kde jsem začala uzdravovat svoje bolavé srdce, pochroumanou duši, vyčerpané tělo a stresem otupělé smysly.

Hodiny jsem proseděla na pláži pod nádhernou vyhlídkou Balcón de Europa a jenom tak poslouchala moře.

Žila jsem ze dne na den

Jak jsem postupně sjížděla pobřežím dolů do Málagy, všímala jsem si, jak se moje životní tempo konečně zpomaluje. Neměla jsem žádný plán, žila jsem ze dne na den. Byla jsem tak slow, jak to jenom šlo. Už jsem měla dost honění se za nesmysly.

Když se mi někde líbilo, třeba ve městě Altea, Almería, Nerja nebo Torremollinos, zůstala jsem tak dlouho, dokud mě to místo bavilo. Klidně týden. A když jsem se někde necítila úplně dobře, odjela jsem třeba druhý den po snídani.

Já jsem před touhle cestou vlastně nikde pořádně nebyla, kromě pár all inclusive leteckých dovolených, kde jste zavření v resortu, proto jsem neměla tušení, kam mám vlastně jet a všechno krystalizovalo po cestě. Toulala jsem se pobřežím a nechala na sebe dopadat tu energii jednotlivých míst.

Španělský New York

Třeba osvětlený Benidorm v noci vypadal jak malý New York. To bylo nádherný. Ale ve dne jsem si tam připadala strašně osamělá. Stejně tak Málaga, do které se chci brzy vrátit, mě zase tolik neuchvátila, ale to bylo tím, že jsem stála na nesympatickém místě, ten den zrovna nepatřil k mým nejlepším a v centru Málagy jsem byla trošku napjatá a unavená. Takže milá Málago, ráda ti dám další šanci.

Myslím, že mě baví víc malinkatá autentická městečka nebo vesničky, kde se můžu víc uvolnit. Ve velkých městech mám pocit, že se kvůli tomu že jezdím sama, musím víc chránit.

Sólo cestování obytňákem člověka změní

Ačkoliv jsem se snažila na tuhle svojí „životní“, cestu připravit, jak nejlépe jsem tenkrát v Čechách uměla, neměla jsem ani tušení, jak moc mě sólo cestování obytňákem změní.

Nevěděla jsem, že na světlo světa vytáhnu bezstarostnou Markétu, která bude po promenádě lítat na elektrické koloběžce nebo skateboardu a smát se tak, až jí potečou slzy.

Že každý východ slunce pro mě bude ohromnou událostí, u které přestávám vnímat čas a jen se snažím do sebe vstřebat to kouzlo okamžiku, které se už nikdy nebude opakovat.

Že raději zahodím všechny „rádoby jistoty“, o které jsem se opírala ve své předešlé „normální“ etapě života a vytvořím jistoty nové. Takové, které budou v souladu s mým novým životním stylem.

Ne, nejsem finanční negramot ani naivní snílek. Umím počítat, miluju energii peněz a každý měsíc mám závazky, které chci s radostí a v klidu zaplatit. A víte co? Ono se to začíná skládat. Ani ve svých nejdivočejších snech bych nevěřila, jaké cesty se mi začínají otvírat.

Nevím, co bude zítra. Vím jen to, co je TEĎ.

A zrovna teď jsem neuvěřitelně vděčná té obyčejné holce, která se před pár měsíci vydala s rozklepanými koleny mimo svojí komfortní zónu, přestala dělat kompromisy a začala si žít podle svého.