Skoro by se dalo říci, že expresivní projev Tauschkeho je ryze chlapský, obrazy Švecové jsou naopak žensky jemné. Mezi expozicemi je citelný kontrast a je otázkou, zda si je prohlédnout hned po sobě během jedné návštěvy, nebo s časovým odstupem.
Zatímco Petra Švecová připravuje diváka na svá velká plátna emocionálně zabarveným názvem – V zahradě a o kus dál, Cameron Tauschke se i v pojmenování své výstavy drží pro tuzemce razantnější angličtiny – Valleys of the Heart (Údolí srdce). Lidské srdce, po jehož tepnách šplhají drobné postavičky horolezců, je také ústředním motivem jeho první prezentace v Česku. Tauschke působí na výtvarné scéně v Německu a
liberecká galerie k jeho projektu uvádí, že „Údolí srdce je pro něj místo, které v sobě snoubí odvahu, lásku a určitou fascinaci světem horolezců, kteří při výstupu na vrchol aplikují přirozenou disciplínu, víru a trpělivost.“ Toto poněkud krkolomné vyjádření je doplněno konstatováním, že „… jít za svým srdcem a dělat věci celým srdcem je hlavním poselstvím výstavy. Autor nám předkládá fiktivní krajiny, v nichž se potkává určitá bezmoc s novými výzvami, které nedopustí, abychom se na své cestě ztratili.“
CAMERON TAUSCHKE: VALLEYS OF THE HEART Kurátoři Jiří Kovanda a Johana Kabíčková PETRA ŠVECOVÁ: Kurátorka Lenka Sýkorová Oblastní galerie Liberec. Do 30. 4. |
Co však čeká návštěvníka na výstavě jeho děl doopravdy? Především originální autorský rukopis. Tauschke se do svých prací nebojí zakomponovat nejrůznější prvky, živelně kombinovat figurky s lidskými orgány, vkládat kresby s nádechem komiksu, přičemž srdce má představovat touhu jedince dojít k vysněnému cíli.
Z odvážné mozaiky divokých tvarů a barev mu nakonec vykrystalizuje výjev, u něhož lze najít hlubší smysl. Při soustředěné prohlídce se postupně vytrácí prvotní dojem, že umělce snad zaujal svět kardiaků. Na Camerona Tauschkeho je třeba se připravit. Nejedná se o výtvarníka, který by své niterné pohnutky, jež jsou zřejmě inspirací jeho děl, servíroval čitelným způsobem. Tlukot srdce představuje život, se srdcem je spojována láska a cit. Pro Tauschkeho je tento orgán i pohonem k dobytí nejvyšších vrcholů lidských tužeb.
Asi i proto volí ostřejší linie a často sahá po agresivnějších barvách, které provokují k akci. Ale ani Petra Švecová nepřichází s realistickým pojetím. Její zahrady jsou fiktivní krajiny, kontury fauny se dají pouze tušit. Pastelové tóny vytvářejí jemný opar, v jehož hlubinách se choulí rozličné fragmenty. Lze v nich rozeznat symboly přírodních sil nebo propojení krajiny se životem lidí.
Malířce se daří vtisknout krajinným motivům mystický nádech, který přímo vyzývá nejen k umělecké meditaci, ale i k zamyšlení nad bohatstvím přírody, k němuž je nutné se vracet a zacházet s ním s pokorou. Zároveň však Švecová nechává divákovi dostatek prostoru k vlastním úvahám. Každý má na vybranou, zda si chce svůj příběh prožít v zahradě rozněžněné, zarostlé, temné či hravé. Nebo se jen před obrazy potěšit jejich laskavou barevností, kterou umělkyně umí dokonale namíchat.
Z výstavy Camerona Tauschkeho se odchází s těžkou myslí zaměstnanou otazníky nad obsahem jeho děl. Sál, v němž vystavuje Petra Švecová, se opouští zasněně, ale i s obavami o budoucnost zeleně, které ubývá.