Můj táta zbraň nikdy nechtěl. Když večerku naplní vztek, nevíš, co se stane
Tři čtvrtiny večerek v jižním Los Angeles vlastnili Korejci – dokud nezačaly hořet. So Yun Um v jedné z nich vyrostla, ale nechce se nechat spolknout ani plameny, ani zlobou, které tam často bylo plno. Místo toho vzala kameru a natočila Sny z večerky. Léčivý film změnil život nejen její rodině; teď ho promítá Jeden svět.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Podcasty a audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Holčička na fotografii má na sobě tradiční korejský šat hanbok, na hlavě čapku ozdobenou zlatými penízky a před sebou bohatě prostřený stůl plný ovoce. Může jí být sotva rok, ale hlas, kterým tu fotku komentuje, je už hlasem dospělé ženy: „Tohle jsem já, So. Jsem dítě z večerky. A mám velké sny.“
Děvčátku z obrázku je dnes přes třicet let. Jmenuje se So Yun Um a natočila film, s nímž objíždí světové festivaly a (právem) sbírá jednu pochvalnou recenzi za druhou. Sny z večerky jsou stejně tak intimní rodinný příběh jako velký historický portrét korejských přistěhovalců v americkém Los Angeles. A vyprávějí stejně tak o bolesti jako o porozumění. Nejen mezi nejbližšími, ale i mezi lidmi různých barev – jakkoli by byly radši, kdyby o něčem takovém jako rasa vůbec mluvit nepotřebovaly.
A pokud na Sny z večerky vyrazíte do kina – tu možnost teď českým divákům nabízí lidskoprávní festival Jeden svět –, může se vám stát, že uvidíte něco, co sami dobře znáte, ačkoli jižní L. A. a Česko dělí tisíce kilometrů. Jsou to obrazy rodičů, kteří sedm dní v týdnu do noci dřou ve večerkách, aby to jejich děti už dělat nemusely. U nás Vietnamci, za Atlantikem Korejci. Stereotypy a propasti, ale i vzájemné pochopení – copak nerostou všude ze stejných kořenů?
A přece: u nás nikdy nehořelo Koreatown tak jako v Los Angeles během nepokojů na jaře 1992. U nás vietnamští majitelé večerek nevyšli se zbraní v ruce na ulici a nezačali střílet. A vietnamská prodavačka u nás nezastřelila nevinnou černošskou dívku. Všechna ta očekávání a zklamané naděje, nové začátky a nová selhání, nebezpečí a láska a sebeoběti; všechna „ta hanba a zlost, které jsem cítila, když jsem vyrůstala ve večerce svých rodičů, ve mně poháněly touhu natočit náš život v tomhle místě“.
Toto je rozhovor o snech, strachu a smíru.
Při tom pohledu na holčičku v hanboku se mi vybavil tradiční rituál, který hodně korejských rodičů praktikuje dodnes. Když jejich dítě slaví první narozeniny, posadí ho před stůl plný věcí jako štětec, peníze, koláčky a tak dále, a po čem dítě sáhne jako první, to určí jeho budoucnost a profesi. Po čem jste se natáhla vy?
Já se zmocnila
