Herbert Kickl. Foto Michael Lucan, Wikimedia,CC BY-SA 3.0 DE
Podle posledních volebních šetření jsou nejsilnější politickou stranou v Rakousku svobodní (FPÖ). Některé průzkumy Svobodné straně Rakouska přisuzují až 31 procent hlasů. Například podle Unique Research uveřejněného 15. března mají rakouští svobodní pohodlný náskok šesti procent před druhou sociální demokracií (SPÖ). V současnosti nejsilnější a hlavní vládní strana – lidovci (ÖVP), pak z 37 procent hlasů v posledních volbách klesli na pouhých 22 procent.
Trend nárůstu FPÖ potvrdil i výsledek nedávných zemských voleb v Dolním Rakousku, které je považováno za tradiční voličskou baštu lidovců. Ti zde ale po volbách ztratili absolutní většinu a zaznamenali nejhorší výsledek za poslední desetiletí, zatímco výsledek pro FPÖ stoupl z 15 na 24 procent hlasů.
Svobodní se v posledních letech snaží vytvářet dojem více sociální strany. Ve svém programu se ostatně prezentují jako „Die Soziale Heimatpartei“, tedy „sociální vlastenecká strana“. Podobně jako například u francouzského Národního shromáždění pod vedením Marine Le Pen se neoliberální ekonomický program posunul k takzvanému „welfare šovinismu“, tedy politice, kde funguje sice robustnější sociální stát, ale pouze pro příslušníky majoritního národa či etnika.
Na rozdíl od mnoha jiných krajně pravicových stran v Evropě má FPÖ od svého vzniku velmi loajální voliče a je stabilně ukotvena ve stranickém systému.
Strana v posledních měsících využila otřesů uvnitř rakouských lidovců, jejichž voliči byli unavení z kauz Sebastiana Kurze a následných změn ve vedení strany i vlády. Rakouskou společnost navíc výrazně polarizovala pandemie, z níž rakouští svobodní získávali politické body antivaxerskou rétorikou a opozicí vůči pandemickým opatřením. V současné době pak strana rétoricky navázala tématy kolem války na Ukrajině a zvyšujících se životních nákladů. FPÖ se staví negativně vůči rakouské finanční podpoře válkou zasažené Ukrajiny, což není vůbec překvapivé, protože strana v roce 2016 podepsala dohodu o spolupráci s Jednotným Ruskem Vladimira Putina. Obě strany se tehdy zavázaly pořádat pravidelné společné konzultace, ideové konference a semináře.
Nacistické kořeny strany
Zakladatelem rakouských svobodných byl Anton Reinthaller, vysoce postavený člen nacistické strany, poslanec Reichstagu a člen SS. FPÖ se zformovala ze Svazu nezávislých (VdU – Verband der Unabhängigen) – strany, která od roku 1949 zasedala v poválečném rakouském parlamentu a byla všeobecně považována za útočiště bývalých nacistů. FPÖ byla po svém vzniku často označována za „Reinhallerovu nacistickou stranu“.
Svobodní ve svých počátcích považovali Rakušany za součást německého národa a odmítali rakouskou identitu coby „ideologickou zrůdnost“. V osmdesátých letech ale FPÖ tuto „velkoněmeckou“ rétoriku většinově opustila a spíše se identifikovala s rakouským etnickým nacionalismem a odporem vůči imigrantům.
Na rozdíl od mnoha jiných krajně pravicových stran v Evropě má FPÖ od svého vzniku velmi loajální voliče a je stabilně ukotvena ve stranickém systému, kde se krátce po svém vzniku institucionalizovala jako třetí nejsilnější strana poválečného Rakouska. Tomu v období do konce studené války dominovaly dvě hlavní strany – ÖVP a SPÖ. Svobodní dokázali získávat protestní hlasy lidí nespokojených právě s touto „velkou koalicí“ dvou dominantních stran. Oproti jiným krajně pravicovým stranám také rakouští svobodní dosahovali vysokých volebních zisků (přes 20 procent) už v polovině devadesátých let, tedy před počátkem „války proti terorismu“ a migrační krizi.
Šovinistický lídr radikálního jádra zpět v čele strany
Úspěch svobodných byl během devadesátých let silně svázán s bývalým lídrem strany Jörgem Haiderem, který stranu dovedl až do koaliční vlády s lidovci. Haider během svého působení relativizoval nacistická zvěrstva. Označil například nacistické koncentrační tábory za „kárné tábory“ nebo na shromáždění bývalých příslušníků wehrmachtu a elitních nacistických jednotek SS v korutanském Krumpendorfu prohlásil na adresu přítomných, že „na tomto světě jsou ještě slušní lidé, kteří mají charakter, i za největších protivenství stojí za svým přesvědčením a zůstali mu věrni.“ Haider se také přihlásil k předchozí pangermanistické tradici strany.
Na Haiderovu kontroverzní tradici plynule navázal dlouholetý expředseda Heinz-Christian Strache. Ten stál za určitým posunem strany směrem ke zmíněnému welfare šovinismu. Prudký pád jeho kariéry přišel v květnu 2019, kdy Spiegel uveřejnil videa z roku 2016. Na nich Strache nabízel veřejné zakázky neteři ruského oligarchy výměnou za to, že svobodným dopomůže k úspěchu ve volbách. Na záznamu pořízeném na Ibize zazněly také výzvy k prodeji bulvárního listu Neue Kronenzeitung ruským oligarchům, kteří by vytvářeli mediální obsah ve prospěch strany. Aféra sebrala FPÖ kolem čtvrtiny voličů a vedla k pádu koaliční vlády s lidovci, kde Strache působil jako vicekancléř.
Současný předseda strany Herbert Kickl je pak považován za ideového nástupce obou zmíněných dlouholetých lídrů. Je zastánce tvrdého etnonacionalistického jádra strany a podílel se na mnoha islamofobních kampaních. Oproti předchozímu „umírněnějšímu“ Norbertu Hoferovi tak jde o posun k výrazně radikálnější nativisticko-populistické pravici. Andreas Peham, expert na krajní pravici z Dokumentačního centra rakouského odboje říká, že oproti období Jörga Haidera se strana nyní vedením Kickla ještě více radikalizovala a inspiraci hledá například i v americkém alt-right hnutí.
Mainstreamizace krajní pravice
Kvůli radikalizaci svobodných v posledních letech už všechny hlavní rakouské strany vyloučily povolební spolupráci, a to i přesto, že na úrovni spolkových zemí často s FPÖ fungují v ideově širokých koalicích. Rakousko se navíc v posledních letech stalo příkladem mainstreamizace krajní pravice, tedy přejímání politického diskurzu těchto stran nebo spoluprací s nimi. Rétoriku, program a agendu FPÖ přebírali v průběhu posledních let zejména lidovci pod vedením Sebastiana Kurze, který navíc svobodné znovu přivedl na vládní posty.
Během uplynulého roku strany krajní pravice získaly zásadní vliv na formování nových vlád v Itálii a Švédsku. V Itálii zvítězila strana, která vyrostla z bývalé postfašistické MSI (Movimento Sociale Italiano). Ve Švédsku se pak druhou nejsilnější stranou stali Švédští demokraté, strana, jejíž minulost je spojena se švédskou neonacistickou scénou.
Obě tyto strany mají stejně jako FPÖ své kořeny v extrémní pravici. V jejich politickém diskurzu pak převažuje nativismus nad populismem. Nejcitovanější politolog, zaměřující se na tuto problematiku – Cas Mudde, definuje populismus jako takzvanou „thin-centered“ ideologii, která rozděluje společnost na dva homogenní celky – ctnostný lid a zkorumpované elity. Populismus na sebe pak zpravidla váže nějakou „hostitelskou“ ideologii. Nativismus je podle Muddeho ideologie, podle které by státy měly být obývány výhradně příslušníky původní skupiny („národa“) a podle které jsou imigranti a „cizorodé“ prvky pro etnicky homogenní národní stát zásadním ohrožením. Současné strany skupiny takzvané „radikální pravice“ pak většinou používají právě obě tyto ideologie, přičemž jedna z nich má tendenci v jejich politickém diskurzu dominovat.
Cas Mudde před posledními volbami v Rakousku poznamenal, že FPÖ není na rozdíl od německé AfD (Alternativa pro Německo) jen protestní stranou, ale je to strana „alternativy“. Jen málokdo podle něj volil AfD s nadějí, že bude součástí příští vládní koalice, ale značná část voličů FPÖ doufá a očekává, že se tato strana bude podílet na příští rakouské vládě, uvedl v roce 2017 Mudde pro Al-Džazíru. Jeho slova demonstrují rozdílnost politické kultury Rakouska a Německa vůči krajně pravicovým proudům v politice a historické reflexe nacistické minulosti obou zemí, kdy FPÖ byla v minulosti vnímána jako relevantní politická síla, která je do určité míry součástí „establishmentu“.
Mainstreamizace krajní pravice je nebezpečná právě proto, že je postupná, plíživá a často není vnímána jako bezprostřední a zásadní hrozba pro demokratický systém.
Autor je publicista.