Foto Joshua Rawson-Harris, Unsplash
Pravidelné zděšení z úrovně a chyb celostátních maturit odvádí pozornost od celkové situace středních škol. Zatímco na základních školách se už vede diskuze o nových cestách ve způsobu výuky, abychom se posunuli blíže k současnosti, středních škol jako by se to netýkalo. Debata se po léta vede okolo maturity, povinné či nepovinné matematiky a dále okolo evergreenu tlačeného částí české průmyslové lobby: jak dostat děti proti jejich vůli na učňovské obory. Jedním z důsledků této snahy je pak i letošní martyrium týkající se především omezené kapacity gymnázií.
Tak jsme se ocitli v situaci, kdy většina dětí chce nastoupit na střední školy s maturitou a ideálně na gymnázia, chtějí to rodiče těchto dětí a současně je pro všechny zúčastněné včetně státu co nejširší a nejdelší obecné vzdělání nejlepší strategií do budoucna, ale bohužel to nejde. A nejde to proto, protože míst je málo, protože nikdo neudělal nic pro to, aby jich bylo víc. Nicméně situace se mezi kraji liší, protože jsou to převážně ony, kdo střední školy zřizují.
Už v předchozích letech jsme přitom četli titulky typu „Letos se na gymnázia nedostaly ani děti, které na to opravdu mají“ nebo „Nic než beznaděj pro tisíce dětí a rodičů“.
Česko je unikátní ve schopnosti mrhat talenty dětí, kdy jich část prostě pohřbí. Česko je evropský premiant v házení klacků pod nohy těm dětem, které neměly takovou kliku na podnětné rodinné zázemí, které by je motivovalo ve vzdělávání, nebo vyloženě tlačilo vzdělávacím systémem.
Jak funguje reprodukce sociálních pozic, nám ukazují nejen letošní přijímačky na střední školy. V těch jsou zvýhodněny děti rodičů, kteří jim mohou zaplatit různé přípravné kurzy, kdy náklady šplhají k desítkám tisíc korun. Nebo je rovnou pošlou na nějakou soukromou střední školu se školným ve výši deset a více tisíc korun měsíčně.
Před patnácti lety se narodilo více dětí, stát si s tím neví rady
Jak se nám to vlastně stalo? Před patnácti lety se narodilo relativně více dětí. Skoro 120 tisíc. Existenci tohoto a přidružených silných ročníků připomínaly už nástupy dětí do školek: nebyla místa. Pak na základní školy: nebyla místa. Nyní se pro velký úspěch akce opakuje na školách středních.
Na začátku února publikoval server Eduin analýzu Jana Zemana týkající se především situace středních škol. Z analýzy vyplývá několik ne úplně povzbudivých věcí. V poslední dekádě roste každým rokem počet dětí, které míří na střední školy až k letošnímu vrcholu. Jak ukazuje analýza, zájem těchto dětí o jednotlivé typy středních škol není vyrovnaný.
Mezi odbornou veřejností a vzdělávacími experty prakticky panuje konsensus, že je žádoucí, aby každé dítě dosáhlo co nejširšího obecného vzdělání a samotná chvíle specializace se odsunula do pokud možno co nejpozdějšího věku. S názory expertů pak souzní i reálný zájem dětí, kdy růstu počtu dětí navzdory klesá zájem o učiliště, a naopak nestačí kapacity gymnázií. Propastné rozdíly pak najdeme mezi jednotlivými kraji, kdy z podstatné části kopírují rozdíly už mezi základními školami.
Česko je evropský premiant v házení klacků pod nohy těm dětem, které neměly takovou kliku na podnětné rodinné zázemí, které by je motivovalo ve vzdělávání, nebo vyloženě tlačilo vzdělávacím systémem.
Na gymnázia zamíří nejvíce dětí v Praze, Jihomoravském a Zlínském kraji, kdy se jedná o rozmezí mezi 28 procenty v případě Prahy, po 24 procent v případě Znojma. Na opačné straně leží obvyklí podezřelí, jako je Ústecký, Karlovarský a také Liberecký kraj, kde nastoupí na gymnázia mezi 16 a 17 procenty dětí, a jsou to také kraje, které patří z hlediska kvality a výsledků vzdělávání mezi ty nejhorší v Česku.
Z dat Eduinu vyplývá, že celkově poměr žáků, kteří zamíří na gymnázia, klesá, což je dáno tím, že je míst omezené množství, zatímco dětí je více. Ty, které se nedostanou v prvním kole, zamíří na druhou volbu v pořadí, což jsou střední odborné školy s maturitou, kde tak poměr žáků stoupá a současně klesá u nechtěných učebních oborů. U těch se pak podle šetření obtížnosti studia ukázalo, že pro 35 procent žáků jsou učňáky příliš snadné a žáci by zvládli obtížnější a perspektivnější studium. Mají smůlu, měli se narodit jinde.
Každý má právo na gymnázium
Že to takto vůbec nemusí vypadat naznačují čísla Zlínského nebo Jihomoravského kraje, kde míří čtvrtina žáků na gymnázia, což není náhoda, ale důsledek krajské politiky. Třeba v Jihomoravském kraji se náměstek hejtmana Jiří Nantl, který má v gesci vzdělávání, nebojí říkat nahlas samozřejmé, ale pro mnohé politiky stále nepochopitelné věty, jako že rozhodovat se v 15 letech o budoucí profesi nedává smysl a naopak má smysl, aby děti dostaly široké obecné vzdělání, které jim umožní pokračovat na vysokou školu, kam ostatně polovina dětí následně zamíří.
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že zatímco v Evropě získá v průměru polovina dětí všeobecné střední vzdělání, Česko je na tom s necelou třetinou vůbec nejhůře. Český stát mrhá životy i potenciálem dětí, neumí pracovat s daty a netuší, jak se připravit na budoucnost skoro v libovolném ohledu.
Výsledkem je, že část dětí prostě nebude studovat to, co by chtěly a mohly, přičemž tato pravděpodobnost roste v případě, že se narodily do rodin s horším ekonomickým, kulturním a sociálním zázemím. Vzdělání má tyto překážky pomoci překonat, v Česku je však betonuje. Na základním i středním školství. Potřebovali bychom asi nějakou další Marii Terezii, která by u nás vzdělávání znovu zreformovala.
Autor je redaktorem Alarmu.