Foto Keren Fedida, Unsplash
Po delší době se do veřejné debaty vrátilo téma dětí v kavárnách a jiných zařízeních, která spadají pod pohostinství. Ne všechny provozy jsou však tak pohostinné, jak bychom možná chtěli. Pozná se to třeba podle toho, že má dané zařízení potřebu kamkoli vylepovat soupis svých pravidel, jak by se kdo měl a především neměl „CHOVAT!!!“.
Po celá léta trpím všemi těmi rádoby humornými cedulemi typu „Chovejte se u nás jako doma, aspoň uvidíme, jak to u vás vypadá“ nebo „Pánové, přistupte blíže, to co držíte v ruce, není tak dlouhé, jak si myslíte“ (což je stále celkem obvyklá výzdoba pánských pisoárů). Pokračovat lze lokálními variacemi na téma, co všechno „NENÍ!!!“, co „NEDĚLÁME!!!“, co zrovna „DOŠLO!!!“, případně upozorněním, že „KARTY/STRAVENKY NEBEREME!!!“.
Děti patří do kaváren a jiných veřejných míst, kde se budou za pochodu učit existovat mezi lidmi.
Tématu se blíže věnuje instagramový účet Pasivně agresivní cedule, za což jsem rád, protože si podobné skvosty po celý život fotím nebo u nich aspoň konsternovaně postávám a nevěřícně kroutím hlavou. Od ironických úsměšků jsem se dopracoval přes zoufalost až k lítosti nad lidmi, kteří se snaží světu cosi sdělit, ale výsledkem je jen obtisk jejich zdevastované mysli a neschopnost navázat s okolím lidský vztah.
Chovej se slušně
Tato katastrofa začíná nejspíš kdesi v dětství, v němž většinu z nás neustále někdo okřikoval: Chovej se slušně! Buď zticha! Poslouchej! Dávej pozor! Kam se díváš? Neběhej tady! Neběhej nikde! Jez slušně! Jak to jíš? Takhle se nejí! Cos to řekl? Tohle se neříká. U jídla se nemluví! Když mluví dospělí, tak se nemluví! Já ti jednu vlepím, ať máš proč brečet! A tak dále. Bohužel se nejedná o historický exkurz, ale až o příliš živou národní tradici mentální devastace, které říkáme výchova.
Tak nějak se možná stane, že se člověk prostě nenaučí pohybovat ve světě, ani komunikovat s okolím lidsky a s důvěrou v to, že je na druhé straně člověk, který nás nechce napadnout, podvést nebo okřiknout, ale pochopit. Jedním z projevů je, že majitelé a majitelky některých pohostinských zařízení vylepují své pasivně agresivní soupisy pravidel. Absolutní poslušnost se přitom požaduje od dětí ve světě, kde si dospělí nelámou hlavu s dodržování silničních pravidel, rychlostních omezení ani třeba s respektováním faktu, že na chodnících se neparkuje, ale chodí. Děti mají být zticha v zařízeních, kde se mnozí dospělí postupně upíjí k smrti a zamořují prostor svým opileckým blábolením.
Česko je pro děti přívětivé jen v přesně vymezených prostorech, jakým jsou třeba poměrně hojná dětská hřiště, která však jsou skoro všude úplně stejná a určená jen dětem zhruba od tří do šesti let, kdy zájem dětí o pískoviště a metr vysokou skluzavku prostě končí. K hřištím se navíc malé děti zvláště ve městech samy nedostanou, protože by je po cestě mohlo zabít auto, neboť dávat pozor na druhé se zde příliš neuchytilo, a kdo na přechodu drze neskočí do vozovky, ten může čekat klidně až do smrti, než ho někdo přes cestu pustí.
Vynucování pravidel a ohleduplnosti se u nás prostě soustředí jen do uzavřených prostor pohostinských zařízení nebo vozidel MHD, kde všichni dávají bedlivý pozor, jestli jsou ti malí smradi dobře vychovaní a připravení automaticky pustit sednout kohokoli staršího třiceti let.
Děti patří do kaváren
I když rozumím té nepříjemnosti, když se dítě chová způsobem, který není příjemný, lze to pochopit prostě proto, že je to dítě a dětem se dějí věci, se kterými si často nevědí tak úplně rady. Ostatně se ne vlastním rozhodnutím ocitly ve světě, který je značně nepříjemný, příliš studený či horký, tvrdý a především nepochopitelný.
Úzkost ve mně ale nevzbuzují děti, které žijí příliš nahlas, ale úzkostliví rodiče, kteří je neustále okřikují a kontrolují, aby se ideálně neprojevovaly vůbec nijak. Mám u toho pocit, jako by se někdo pokoušel zadusit cosi živého, jako by chtěl udělat z člověka pokojovou kytku. A tenhle jejich nervní běs děti za každou cenu uklidnit je hnán nelidskými pohledy okolí a hrůzou z toho, že budou obviněni a odsouzeni, že své dítě špatně vychovali, protože třeba chvíli pláče.
K pláči je ale spíše země, kde se všichni nevysmějí majiteli jakéhosi pražského bistra, který své mindráky lepí na sociální sítě. Stejně jako na ně lepil v časech epidemie, že jsou u něj vítáni lidé bez roušky, očkování či bez testu. Vymahač absolutní ohleduplnosti dětí je nepřekvapivě absolutně bezohledný vůči všem okolo. Zatímco si vymýšlí svá pravidla, není schopen akceptovat pravidla společnosti, v níž žije a která v časech epidemie držela subvencemi nad vodou zařízení, jakým je i to jeho, aby nezkrachovala. Zanechme jej jeho smutnému osudu, není to nic pěkného a je nakonec dobře, že před svou agresivní existencí okolí varuje.
Děti nemůžeme zavírat do výcvikových táborů, kde se budou do osmnácti učit jíst potichu a smrkat pod stolem, aby neurazily vkus nějakého snoba, pro něhož je i dýchání příliš lidské. Nemůžeme tam zavírat ani jejich rodiče, ty nevyspalé zoufalé tvory, kteří uvěřili českému státu, že jsou pro něj děti priorita. Děti patří do kaváren a jiných veřejných míst, kde se budou za pochodu učit existovat mezi lidmi a mluvit spolu, aby z nich nevyrostla další generace věčně nasraných dospělých, kteří s okolím komunikují přes cedule a cedulky, i když by ze všeho nejvíc potřebovali obejmout a uvařit kakao.
Autor je redaktor Alarmu.