Ilustrace Unbelievable Dawn
V prostorách smíchovské Eternie se v pátek a sobotu uskuteční festival Mad Pride, jehož program obsahuje workshopy, přednášky nebo hudební vystoupení různých interpretů a interpretek. S podtitulem „Osvobozujeme šílenství od zdí, plotů, mříží, násilí a osamění“ se zaměřuje především na problémy, se kterými se potýkají lidé s psychiatrickou diagnózou. Akce, která chce být „obhajobou práva na jinakost“, vyvrcholí průvodem hrdosti „bláznů a šílenkyň“. Co stálo za myšlenkou tohoto festivalu? Jakou platformu se chystá nabídnout? A proč je potřeba otevřeně diskutovat o problémech české psychiatrie především s těmi, kteří a které jsou v psychiatrické praxi nejvíce zranitelní a zranitelné? O tom jsme mluvili s pořadatelstvem Mad Pride.
Proč jste se rozhodli uspořádat historicky první Mad Pride v Česku? A co všechno chystáte?
Mad Pride chce svými aktivitami přispět ke zvýšení povědomí o podmínkách v českých psychiatrických zařízeních a upozornit na porušování lidských práv. Poprvé se tato akce konala v roce 1993 v Torontu, kde měla upozornit na předsudky vůči tamním uživatelkám*ům psychiatrického systému. Zároveň měla být oslavou neurodiversity a „bláznovství“. Původně se jmenovala Psychiatric Survivor Pride Day, jméno Mad Pride se objevuje až v roce 2002, kdy bylo také představeno logo od umělce Sarafina, které později přejaly Mad Pridy po celém světě. Mad hnutí v Torontu od začátku zdůrazňovalo provázanost svého boje s bojem proti rasismu, za práva žen, boje proti chudobě atd. Mad hnutí je silně propojené rovněž s bojem proti kapitalismu a kolonialismu.
Chceme navázat na existující iniciativy a budovat komunitní prostor, kde nebudeme proti sobě, ale spolu. Kde budeme sdílet traumata, která na nás systém zanechal, i stavy, se kterými se potýkáme.
Přijde nám, že něco podobného zatím v českém veřejném prostoru chybí. Chybí nám zde i platforma zdola, tedy platforma sdružující osoby se zkušeností s psychiatrickým systémem, skrze kterou bychom mohli*y tento systém kritizovat. Ve veřejném prostoru za nás často mluví lidé v pozicích moci, lidé, kteří nemají naši zkušenost. Chybí nám reprezentace šílených ve veřejném prostoru. Chceme, aby se naši blázniví spiklenci a bláznivé spiklenkyně, kamarádi a kamarádky, nemuseli*y bát připustit si svoji šílenost, aby měli*y péči, která bude pečující, a ne stigmatizující. Aby měli*y komunitu, o kterou se mohou opřít. Přesně to bychom jim rádi*y nabídli*y i v rámci našeho programu. Přeživším psychiatrie, šíleným a „duševně nemocným“ chceme poskytnout bezpečný prostor, v němž budou moci sdílet své příběhy a zkušenosti prostřednictvím workshopů, výstavy, hudebních vystoupení nebo autorského čtení.
Do veřejného prostoru vstupujete s termíny jako „mad“ nebo „crip“. Co znamenají?
S oběma termíny se lze setkat v akademickém prostředí, konkrétně v mad studies a crip studies, oborech, které se na psychiatrický systém dívají perspektivou přeživších psychiatrického systému, i v prostředí aktivistickém. Oba světy jsou v tomto případě úzce provázané, akademici*čky jsou v tomto případě obvykle lidé s vlastní zkušeností s diagnózou a identifikují se jako „šílení*é“.
Oba termíny mají společné také to, že jsou mnoha lidmi vnímány jako provokativní, zároveň v sobě ale mají silný subverzivní potenciál. Přijetím „crip“ nebo „mad“ identity se hrdě hlásíme k identitě, která je společností marginalizovaná, a zároveň kriticky poukazujeme na společenské přístupy k jinakosti. Chápeme tak znovuzískání našeho jazyka jako politický akt, jímž upozorňujeme na společenskou diskriminaci. Bereme si jazyk zpět od těch, kteří nás utlačují – slovo „mad“ používáme s hrdostí, volíme si být „šílení*é“ svobodně. Jako mad aktivisté*ky si bereme zpět i další slova, která jsou v současné společnosti spojována s postavou „blázna“ a která mají spíše negativní konotace – šílenec, hysterka, maniak apod.
Výraz „crip“ je výrazem sebeidentifikace osoby, která je společností vnímána jako tělesně postižená, tedy jako tělo zdravotně nezpůsobilé k „normálnímu“ fungování. Přijetím crip identity dochází ke zpochybnění společenských normativů a představ o fungování zdravého těla. Podobnou praxi můžeme vidět například u queer komunity, která si vzala zpět slovo „queer“, nebo u komunity sexuálních pracovnic*íků a termínu „slut“.
Jedním z témat je i pohled přeživších psychiatrické péče, kritika stávajících poměrů psychiatrické praxe a porušování lidských práv, které lidé s „diagnózami“ zažívají. Co patří k nejpalčivějším systémovým selháním, se kterými se potýkáte?
Na veřejnosti se v poslední době objevila řada alarmujících kauz, kterým se dlouhodobě věnují například stránky neklid.net, na nichž přeživší psychiatrického systému sdílejí své příběhy. Jedná se ovšem jen o špičku o ledovce, neboť k porušování práv psychiatrických pacientek a pacientů dochází v ČR plošně a systémově. Mezi nejkritizovanější aspekty patří nedobrovolná hospitalizace, podávání léků či výkon dalších lékařských úkonů proti vůli pacienta*ky – například elektrošoky, dále pobyt na samotce, často v naprosto nevyhovujících podmínkách bez přístupu k hygieně, nebo kurtování a další omezování pohybu, zabavování osobních věcí a tak dále. Setkáváme se rovněž s ponižováním ze strany personálu či lékařů*ek. Tento stav je naprosto zoufalý. Oběti psychiatrické péče bohužel často nemají komu utrpěná bezpráví nahlásit, případně mohou být i zastrašováni personálem nemocnice.
Můžou problémy, se kterými se potýkáte, souviset s podfinancováním psychiatrie a nedostatkem pozornosti vůči této oblasti ze strany státu?
Ano, je pravděpodobné, že mnohá pochybení personálu jsou zaviněna velkou podfinancovaností psychiatrie v ČR. Nedostatek financí negativně ovlivňuje i reformu psychiatrické péče, o které sice z odborných kruhů sem tam něco slyšíme, ale která postupuje zoufale pomalu. Navzdory plánům je hospitalizace stále jednou z nejčastějších forem „léčby“, která je lidem nabízena – ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně.
Říkáme „léčba“ v uvozovkách, hospitalizace v přeplněných léčebnách, které nabízejí obvykle jen značně unifikovaný styl léčby bez ohledu na individuální potřeby, pro mnoho lidí prostě žádnou léčbou není. Ba naopak – je to disciplinační instituce v mnohém analogická k vězení, která vynucuje společenské normativy tělesnosti a způsobilosti. Je otázkou, do jaké míry je psychiatrie jako instituce s kořeny v evropském osvícenství vůbec reformovatelná. Její kořeny obsahují mimo jiné ableismus, rasismus, sexismus, kolonialismus, homofobii i klasismus. Někteří*ré z nás se proto ztotožňují s myšlenkou psychiatrického abolicionismu. Koneckonců Mad Pridy po celém světě čerpají právě z abolicionistického a antipsychiatrického hnutí šedesátých let, do něhož byla zapojená i řada tehdejších intelektuálů*ek jako například Michel Foucault. Už samotná oslava „šílené“ identity se dá chápat jako jasné vymezení se proti psychiatrickému systému, který tuto identitu naopak chápe jako něco, co je nutné potlačovat a léčit.
V současné době považujeme za schůdnou alternativou k hospitalizaci zejména komunitní péči, která se odehrává přímo v prostředí, které je dané osobě blízké a v němž má sociální vazby. Tento typ péče přispívá nejen ke zlepšení duševního zdraví jednotlivců, také posiluje společenské vztahy, podporuje vzájemnou solidaritu a buduje síť péče, která je snadno dostupná.
K otázkám duševního zdraví se váže řada předsudků. Které to jsou a jak ovlivňují životy těch, kteří se identifikují jako šílení a šílené?
Jednou z nejčastějších reprezentací „blázna“ či „bláznivky“ v popkultuře je společnosti nebezpečný a nevyzpytatelný maniak, před nímž společnost uchráníte jedině jeho „odklizením“ za zdi psychiatrické léčebny. Nebezpečí je nejčastěji spojováno s takzvanými psychózami, tedy zejména se schizofrenií a bipolární afektivní poruchou. Vnímáme ale, že i díky osvětovým aktivitám různých pacientských spolků se chápání některých potíží, jako jsou úzkosti nebo deprese, posouvá. Na deprese, úzkosti a nejrůznější fobie je pohlíženo jako na „normální“ součásti života, ze kterých se po zavedení správné medikace a určitém počtu schůzek s psychoterapeutem*kou prostě otřepete a brzy budete opět schopní*é zařadit se do pracovního procesu. Současně je ale potřeba reflektovat, že i nadále jsou některé diagnózy zesměšňovány a popkulturně prezentovány jako „zábavné“ – třeba neurotické poruchy, hypochondrie –, nebo naopak jako „nebezpečné“.
Jaké další společenské souvislosti může stigmatizace v oblasti duševního zdraví mít? A jak předsudky vstupují do života vám i dalším lidem?
Je to také otázka generační, genderová a třídní. Spousta lidí se stále nemůže vyoutovat jako šílení (třeba úzkostní či depresivní) v práci nebo mezi známými. Cítí stud, čímž se jejich duševní zdraví přirozeně ještě zhoršuje. Předsudky jim mohou bránit i ve vyhledání pomoci či svěření se blízkým. Ještě menší míra povědomí je pak u psychóz. Možnost svěřit se s touto zkušeností blízké osobě bez rizika odsudku tím ještě klesá. Vnímáme ale důležitou roli svépomocných a neformálních skupin, které mohou poskytnout potřebné komunitní zázemí.
Společenská stigmatizace může vést i ke stigmatizaci osobní, tedy ke zvnitřnění sociální stigmatizace u nálepkovaných lidí. Ta se u daných osob projevuje odporem vůči sobě samým a své diagnóze. Tyto předsudky se samozřejmě odrážejí i v praktických životech nálepkovaných lidí. Lidé s neurózami a psychózami čelí diskriminaci při hledání zaměstnání či bydlení. Můžeme mluvit také o institucionální diskriminaci, kterou dotyční lidé pociťují nejen v uspořádání různých institucí, ale i v uspořádání veřejného prostoru, který je designovaný podle potřeb „normálních“ lidí a pro „bláznění“ v něm není místo.
S problémem najít si zaměstnání se také pojí téma finanční nejistoty, v níž se tito lidé často nacházejí. Nálepkovaní lidé jsou jednou ze skupin, které jsou nejvíce ohroženi chudobou a také bezdomovectvím. Část z nich sice dosáhne na invalidní důchod, ovšem jeho výše má do částky, s níž je možné vést důstojný život, daleko. Pokud jste každý den ve stresu z toho, že můžete skončit na ulici, váš psychický stav se zlepší jen těžko.
Součástí programu bude i „konference naruby“. Co si pod tím máme představit?
„Konference naruby“ má být jedním z prostředků, pomocí nichž chceme dát hlas lidem se zkušeností s psychiatrickým systémem. Tito lidé tu na základě své zkušenosti budou v pozici odbornic a odborníků v rámci panelové diskuse, přičemž „odborná veřejnost“ je zvaná případně jen do publika. Snažíme se tímto formátem obrátit narativ, kdy se o lidech s psychickými problémy často mluví bez nich a rozhoduje shora, z pozice osob, které mají autoritu v rozhodování o tom, co je pro „blázny a bláznivky“ nejlepší. V rámci panelu s několika uživateli*kami psychiatrických služeb probereme jejich příběhy, zážitky a zkušenosti i jejich náhled na psychiatrii a jejich pohled na to, co by si přáli*y od systému, který by tu byl opravdu pro ně a pro jejich zdraví a bezpečí.
V tiskové zprávě píšete, že vám chybí prostor, ve kterém bychom se mohli emancipovat, vzájemně podporovat a léčit traumata, která na nás systém i společnost zanechaly. Jak by takový prostor mohl vypadat a jaké politické kroky by situaci zlepšily?
Psychiatrické systémy fungují tak, že nás rozdělují. Budují hierarchie mezi námi šílenými, konstruují hodné, zlé a špatné, zvladatelné a nezvladatelné šílené. Jejich cílem je především naše normalizace a disciplinace. Takové systémy způsobují traumata a mohou vytvářet rivalitu mezi šílenými. Ta se projevuje internalizací a přebíráním hodnot, které staví jedny šílené nad jiné. Chceme navázat na existující iniciativy a budovat komunitní prostor, kde nebudeme proti sobě, ale spolu. Kde budeme sdílet traumata, která na nás systém zanechal, i stavy, se kterými se potýkáme. Takovou základní jednotkou jsou svépomocné skupiny, které poskytují bezpečný prostor pro sdílení. Několik jich proběhne i na Mad Pride. Mad Pride vnímáme i jako příležitost síťování a propojení různých iniciativ, které se v téhle oblasti už nějakou dobu angažují.