Anketa: Za spisovatelem Otou Pavlem

Před padesáti lety zemřel prozaik, novinář a sportovní reportér Ota Pavel (vl. jm. Otto Popper, 1930–1973), autor reportáží a povídek se sportovní tematikou i řady vzpomínkově laděných próz (většinu z nich najdete v E-knihovně MKP), jejichž souborné vydání připravila Slávka Kopecká a které se dočkaly četných adaptací. Při té příležitosti jsem připravil malou anketu, kde mě zajímalo, jaký vztah mají oslovené osobnosti k jeho tvorbě, v čem je podle nich specifická a které z jeho textů pokládají za nejzajímavější, případně jak hodnotí jejich filmové adaptace…

*

Miloš Doležal, spisovatel, dokumentarista a publicista

Považuji Otu Pavla za jednoho z nejryzejších českých autorů 20. století. Vypravěče bez stylizace, kterého nezajímali žádné ismy, módy ani slovní sebevzhlíživé piruety. Psát se učil od Čechova, Hemingwaye, Babela, Gorkého, ale nikdy neupadl do jejich „výrazu“. Vyprávěl za sebe a především ze sebe. Klame tělem – není žádným sentimentálním idylikem ani popularizátorem rybaření. Jeho texty obsahují temný spodní proud, existenciální prožitek. Navzdory depresím, úzkostem a blázincům psal průzračné texty, účastné a soucitné.

Vracím se k jeho textům často, k povídkám, sportovním reportážím i drobným prózám z pozůstalosti. Velice silné jsou Pavlovy listy adresované bratřím z psychiatrické léčebny. Ota Pavel dokázal psát o sportovcích s neobyčejným vhledem, účastným až jemným, až máte dojem, že sportovní prostředí je pouhou kulisou lidského dramatu. Současně byl básníkem, milujícím samotu, který se však nebojí velkého a rušného světa stadionů a závodů. Děděná duševní nemoc jej tuze vyčerpávala, bránila v soustavné činnosti, přesto pro něj psaní bylo bytostnou potřebou, znovu povstáváním, léčebným procesem. Psal pomalu, těžce, škrtal, přepisoval, hledal, jeho věty se rodily bolestně, avšak z jeho textů dýchá průzračnost. Jak kdosi řekl – jeho řádky jsou draze vykoupeny probdělými nocemi, vyčerpáním, zdravím, pobyty na psychiatrii v Bohnicích, tunami prášků a v pouhých čtyřiceti dvou letech smrtí.

Z filmových adaptací stavím mezi nejzdařilejší tu od Vladimíra Merty – Smrt krásných srnců, jeho absolventský film z pražské FAMU z roku 1975. Má v sobě ostrost, tragiku i něhu.

*

P. S. Doporučuji k poslechu dva pořady věnované Otu Pavlovi a jeho tvorbě, které Miloš Doležal připravil pro rozhlasovou Vltavu:

Ota Pavel: Když jsem umíral, viděl jsem řeku. Pásmo z textů z pozůstalosti a dopisů

Tichý blázen Ota Pavel aneb Život je krásný i krátký

*

Jiří Trávníček, literární vědec a kritik

Ota Pavel je velký autor, a to ve všem, co psal, tedy i ve sportovní publicistice. Hlavně proto, že psal způsobem, který nestárne s časem. Našel si způsob vyprávění, kterým dokázal jít na hranu sentimentu a nostalgie – ale nikdy za ni. Nepotřeboval sloužit žádné literární módě, ani literárnímu směru. Uměl propojit „malé“ a „velké“ dějiny. Zejména Smrt krásných srnců je kniha, která – troufám si říct – zůstane ve zlatém fondu české literatury už napořád.

*

Michal Šanda, spisovatel

Někteří čtenáři považují Otu Pavla bezmála za boha a nejlepšího českého spisovatele všech časů. Musím předeslat, že tenhle názor nesdílím. Je to výborně napsaná mainstreamová literatura, nic víc ani míň, což platí pro jeho proslavené knihy vzpomínek na dětství i pro povídky ze sportovního prostředí. Aby to ale nevyznělo jinak, než to cítím. Otu Pavla mám rád. Už tím, že od dětství rybařím, se pro mne stal neopominutelnou osobností. Měl jsem to štěstí, že jsem poznal oba jeho bratry Huga a Jiřího a syna Jirku. S Hugem jsme v devadesátých létech chytávali na Berounce dravce, štiky a candáty a boleny u Újezdu nad Zbečnem, kde si postavil chatu, aby to měl blízko k řece. Štiku jsem chytil dokonce i u přívozu v Luhu pod Branovem, kde zubatice zasekával převozník Prošek. A potom jsem se dopustil svatokrádeže. Snad nejsilnější a nejdojemnější pasáž v tvorbě Oty Pavla je, když si tatínek půjčí od Proška vlčáka Holana, aby upytlačil srnce pro svoje kluky, kteří měli nastoupit do koncentráku a já jsem si tuhle pasáž přisvojil do knihy Sebrané spí si a nazval ji Smrt krásných básní, nezměnil jsem v ní ani písmeno, pouze jsem slovo vlčák nahradil slovem básník a představoval si v duchu Vladimíra Holana, jak mu tatínek vezme hlavu do dlaní a zašeptá do ucha tu zabijáckou větu: Holane, běž! Není to srandovní představa? Je sice drobet pumprdentlich, ale věřím, že by se Ota Pavel zasmál. Nebo aspoň pousmál.

*

P. S. Zmíněný text „Smrt krásných básní“ najdete na konci celého článku. A v i-Vysílání ČT můžete zhlédnout dokument Můj bratr Ota Pavel (2015), nabízející nabízí osobní svědectví jednoho ze starších spisovatelových bratrů, výše zmíněného Huga, který zemřel v roce 2014.

*

Petr Kukal, básník a publicista

K Otu Pavlovi a jeho tvorbě nemám hlubší vztah než zaujetí běžného čtenáře. Nejsem žádný Pavlův vyznavač nebo skalní fanoušek. Přesto mě jeho tvorba od dětství provází.

Poprvé jsem se s jeho jménem potkal na základní škole. Pamatuju si velmi přesně, jak jsem byl okouzlený úryvkem z Pohádky o Raškovi ve školní čítance. Pátá třída? Šestá? Nevím. Do paměti se mi z té ukázky vryla věta: Skočí skok pojišťovák. Správně zní, jak jsem si teď ověřil, Skočí na jistotu skok pojišťovák. Já si ji ale celý život pamatuju v té zkrácené verzi a v některých životních situacích si ji tak i říkám: Neblbni. Nemachruj. Je to dobře rozjeté, teď skoč skok pojišťovák. Jasně: Když nemůžeš, přidej zní líp. Ale já holt nejsem Zátopek. A navíc – někdy vás na stupně vítězů dostane právě skok pojišťovák.

Podruhé jsem se s Otou Pavlem potkal taky ve škole, když jsem na základce v Kostelci nad Labem učil češtinu: V čítance byla ukázka ze Smrti krásných srnců, ale já dětem přečetl tu z Pohádky o Raškovi.

Když chodil do školy můj mladší syn a jeho čtenářský zápal byl pod hranicí, kterou byla jeho vyučující češtiny ochotná akceptovat, koupili jsme mu Duklu mezi mrakodrapy a Plnou bednu šampaňského. Sport ho zajímal asi tisíckrát víc než literatura – a tohle se ukázalo jako dobrá cesta.

Mě ovšem nechával sport vždycky chladným, i na té Pohádce o Raškovi se mi líbilo především to, jak je to napsané. Mnohem víc než sportovní povídky a reportáže mě proto oslovila Smrt krásných srnců a hlavně Jak jsem potkal ryby. Obojí jsem četl i viděl. Srnci jsou podle mě lépe natočení, Ryby jsou ale lepší knížka (a vůbec nejlepší je scénické čtení ve Viole, které tam z ní dělá Miroslav Donutil). Okouzluje mě, jak měl Ota tu Berounku rád. Velmi mu v tom rozumím. Ne v té Berounce, ale v té lásce. Já to mám takhle s Třeboní. A stříbrná rybí těla se nám blýskají oběma stejně podmanivě.

Jak říkám, nejsem úplně skalní fanoušek. Ale stejně mě Ota zajímal, a tak jsem před časem jel do jeho muzea, co v roce 2002 otevřeli v Buštěhradě. Je ve svém vyznavačství dokonalé: Můžete tu vidět nejen Pavlův pracovní stůl a psací stroj, ale i šálek od kávy s pietně uchovávaným vyschlým lógrem. Pro mě ovšem představoval vrcholný exponát spisovatelův úmrtní list. Místo úmrtí: Praha 8, Psychiatrická léčebna Bohnice. Příčina úmrtí: Akutní rozšíření komory srdeční. Nuda, nuda – šeď, šeď. A pak vám padne oko na kolonku Povolání, kde strohým fontem psacího stroje Consul stojí: dělník v důchodu.

Nechcete tomu moc uvěřit, ale nakonec přece uvěříte, že koroner prostě odbavil dalšího dělníka v důchodu, kterému v blázinci rupla hercna, a říkáte si: Takhle odchází básník. Protože to, co Ota Pavel předvedl při popisu rybaření na Berounce, byla a je jedna velká báseň, a protože ve dvaačtyřiceti na infarkt umírají v blázinci jenom básníci.