Článek
V této souvislosti se objevil „originální“ návrh, aby firmy, které se už dva roky dožadují větších aktivit státu v oblasti hospodářské politiky, „do toho vstoupily samy a donutily stát jednat“.
Potíží, k nimž takový plán vede, je ovšem celá řada. Omezím se zde na fakt, že sama náhodně vzniklá koalice byznysmenů naprosto nemá předpoklady pro zohlednění veřejného zájmu v celé jeho šíři. Tedy včetně třeba zlepšení výkonu univerzit, které také od vlády požaduje.
Pohled byznysu na univerzity je nutně parciální, preferuje například aplikovaný výzkum před základním, ačkoliv v dlouhodobém výhledu to může jedině prohloubit ekonomické zaostávání. K tomu pak ještě přistupuje chronické pohrdání postkomunistického podnikatelského prostředí sociálními vědami, většinou vnímanými jako „neužitečné pavědy“ (za starého režimu bývala sociologie „buržoazní pavěda“).
Legrační je, že na základě iniciativy, kterou osvícenější část českého byznysu přede dvěma lety vyzvala k de facto druhé polistopadové ekonomické transformaci - a to u vědomí skutečnosti, že nikdo jiný než stát takový úkol zvládnout nemůže - se dospívá k představě, kterou zde shrnu do memu „Řídit stát jako firmu 2.0“.
Víme přitom velmi dobře, že současný neutěšený stav české ekonomiky je kromě jiného také výsledkem pokusu aplikovat uvedené heslo v první verzi. Tedy, že taková snaha kvůli nežádoucímu propojování sfér, které mají zůstat odděleny, na celé čáře selhala. Stát bychom se vůbec neměli pokoušet řídit jako firmu - naopak musíme udržovat jasné povědomí o tom, že tyto dvě oblasti se nemají navzájem míchat o nic více, než třeba exekutiva s justicí (zdravíme pana Blažka).
Čeští politici a „alternativní“ ekonomové ovšem už léta žonglují s vlastním „originálním vysvětlením“ toho, proč se nám v klauso-zemanomice vůbec nedaří prolomit začarovaný kruh vysoké energetické náročnosti a nízké přidané hodnoty.
Léta posloucháme, že prý za to může imperialistický Brusel, kvůli němuž vláda údajně nesmí provádět „suverénní“ ekonomickou politiku.
Zajímavé na věci je, že v prostředí stejných údajných omezení suverenity ze strany EU velká většina evropských vlád vykazuje v ekonomické politice výrazně lepší výsledky než chronicky hudrající čeští neumětelové.
Což jasně ukazuje, že chyba rozhodně nebude na straně Bruselu - ale spíše na straně těch politiků a ekonomů, kteří se na něj věčně vymlouvají, zatímco jejich skutečným cílem zůstává za každou cenu udržet pohodlný polistopadový oposmluvní status quo, nic zásadního na něm neměnit.
Rozumím tomu, proč osvícenější část byznysu chce, aby český stát konečně něco udělal s prohlubujícím se zaostáváním a ekonomickým poklesem.
Obávám se však, že makety politických stran s minimální členskou základnou, kterými nás také obšťastnily „úžasné devadesátky“, už mnohokrát prokázaly, že na opravdu náročné celospolečenské úkoly dotýkající se zájmů „národního celku“ buď zvysoka kašlou, nebo na ně prostě nemají.
Problém tak nevidím v první řadě jako otázku pasivity státu, která mj. zahrnuje i ignorování dostupných dat a rozhodování na základě čistě osobních dojmů ministra, náměstků, nebo dokonce ještě níže postavených úředníků. Osobní dojmy ohledně agendy jsou ovšem výrazně odchýlené od toho, co nám říkají data, pokud se je obtěžujeme sehnat, ale jde tu pouze o symptom hlubšího problému.
Měli bychom mít politické strany prostřednictvím členské základny a tvrdého voličského jádra pevně ukotvené v potřebách společnosti, místo abychom provozovali makety téhož s minimem dekorativního členstva ve prospěch kamaráčoftu ve vedení - nemluvě ani o modelu ANO / SPD odpovídajícího někdejším soutěžím snaživých podnikových zaměstnanců o to, kdo smí tento týden parkovat vedle úžasného a nepřekonatelného pana ředitele.
Jinak řečeno, český stát nefunguje, jak by měl, mimo jiné i proto, že pořádně nefungují politické strany, které by ho měly na základě dlouhodobé vize řídit. Místo toho se s oblibou věnují pouhému rozdělování trafik, zatímco kňučí, že kvůli zlému Bruselu prý nic víc dělat nemohou.
Aby český stát udělal svoje a provedl ekonomiku náročným transformačním obdobím, potřeboval by slušnou a transparentní stranu lehce nalevo či napravo od politického středu, která chce Českou republiku opravdu změnit a která také ví, jaký cílový stav by chtěla nastolit. Stranu, která nabírá členy ne proto, aby si pak šéfstvo za jejich zády rozdělilo funkcičky, ale proto, že aktivního občana s vážným zájmem o budoucnost země nepovažuje za obtěžujícího extrémistu.
Dokud nic podobného nemáme a místo o vizi Česka v roce 2035 diskutujeme o snahách dostat Marka Bendu na Ústavní soud či o skandálních a ničemných dotacích Agrofertu, i ty nejlépe míněné snahy byznysu donutit stát k akci musejí nutně přijít vepsí.
