Jak se dělá velký cyklistický závod? König přesvědčuje známé stáje, že i v Česku jsou hory

Reklama
Reklama
Reklama
Další
Reklama
Reklama
Reklama
Jak se dělá velký cyklistický závod? König přesvědčuje známé stáje, že i v Česku jsou hory
Leopold König láká do Čech kvalitní světové stáje.
Leopold König láká do Čech kvalitní světové stáje.
Michal Beránek / CNC / Profimedia
Leopold König (35) má za sebou skvostnou cyklistickou kariéru, vždyť se na všech závodech velké trojky dokázal umístit v nejlepší desítce. Dnes stojí v nové roli, je šéfem cyklistické Czech Tour a láká do českých hor nejlepší světové stáje. A také poznává, že z pohledu organizátora jsou etapové závody úplně jiné, než ze sedla bicyklu.

V dávné historii československé cyklistiky býval nejdůležitějším a nejprestižnějším kláním Závod Míru, který spojoval hlavní města socialistického bloku Berlín, Prahu a Varšavu. Na konci devadesátých let pak tehdejší organizátoři dávali k dobrému, že Course de la Paix absolvoval i pozdější dvojnásobný vítěz slavné Tour de France Laurent Fignon. Cesty po Česku či Polsku ho připravily na triumf mezi profesionály.

Když spadla železná opona, byl konec i s kdysi velmi sledovaným závodem. Jméno Závod míru ale nadobro nezmizelo. Zdědili ho organizátoři českých etapových závodů a šéf dnešní Czech Tour Leopold König vypráví, že se o starém květnovém etapovém šlágru mezi cyklisty stále mluví. "Já si pamatuji snad jen poslední dva ročníky. Ale musím přiznat, že jméno toho závodu má ve světě stále velký zvuk. Když na to přijde řeč, tak Course de la Paix, ten mezinárodní název, je opravdu velmi známý a trochu nám ta jeho tradice i pomáhá," říká muž, který vyhrál etapu na Vueltě a dvě sezony patřil i do slavné formace Sky, kde jezdil i pro čtyřnásobného vítěze TdF Chrise Frooma.

Etapový závod, který v Česku organizujete, má rok od roku větší prestiž. Nepřemýšleli jste o tom, ponechat jméno Závod míru v názvu?

"Ano, je to věc, se kterou stále trochu bojujeme. Zatím zůstal v názvu závodu jezdců do 23 let, který se jede měsíc před hlavním závodem Czech Tour. Ale kdo ví, co nám ukáže budoucnost. Každopádně je to značka, na které je dobré stavět a jsme rádi za její dědictví."

Nyní se Czech Tour jede v Jeseníkách a Beskydech, kdysi spojoval Závod míru města Berlín, Prahu a Varšavu.

"Ta trasa zřejmě zůstane minulostí. Byla jiná doba. Ale je fakt, že propojit evropské metropole se dřív mí předchůdci pokoušeli. Jelo se tuším z Bruselu a končilo se v Praze."

Dříve končily závody i na fotbalových stadionech nebo náměstích hlavních měst. Myslíte, že by přišlo více diváků?

"Jedno z těch vylepšení, o kterém přemýšlíme, je krátký prolog na turisticky zajímavém místě. Chceme samozřejmě dostat závod do povědomí, být blíž k té větší mase lidí. A tak tam padají návrhy jako třeba Hradčany… Ale povolení do centra Prahy dostaneme jen s nějakou národní agenturou v zádech a to je běh na dlouhou trať."

Kdysi se Závod míru jezdil v květnových dnech, Czech Tour se pojede v létě, na konci července. Byl to záměr?

"Všechno je o vývoji závodu a i o kalendáři, který je hodně nabitý. My jsme zvolili léto a jsme mezi Tour de France a Vueltou. Chceme vyjít vstříc týmům, které se právě chystají do Pyrenejí. Zároveň nemáme žádné omezení a tak chceme dělat ten nejtěžší závod, jaký je možný."

Jak jsou vnímané Jeseníky a Beskydy v porovnání s Pyrenejemi?

"Jeseníky ukazují sílu všech jezdců a bez nadsázky tvrdím, že jde o trasy srovnatelné s těmi, které jsou v Pyrenejích či Alpách. Já sám jsem sem jezdil v dobách své aktivní kariéry a vždycky mě to skvěle připravilo. V Česku je to nejlepší možný terén na závod, který má mít parametry horských etap. Dokonce ani v Krkonoších nejsou takové možnosti. Na Sněžku se nedostanete a dlouhá stoupání mají omezení."

V minulosti měli organizátoři plán, končit etapu na Ještědu.

"My jsme zvažovali Praděd, ale trasy přes přírodní rezervace mají ten problém, že musíte získávat povolení. Děláme závody za běžného provozu – nemáme stadion či halu a je to dost organizačně specifické. Stejně musíme zabezpečit 800 kilometrů."

Czech Tour je dnes čtyřdenní závod. Uvažujete, že by se v budoucnu protáhl na více dní?

"Už jsem o tom mluvil, limituje nás kalendář závodů a myslím, že maximem je, zvednout to na pětidenní klání. Ale čtyři dny nám bohatě stačí. Dlouhé etapové závody mívají své problémy. Vidím to na příkladu týdenního závodu Okolo Polska, ten není zrovna oblíbený mezi týmy ani závodníky a taky už ho zkracovali. My chceme jít s Czech Tour trochu jinou cestou. Jít na míru požadavku týmů, připravit jim vysoký standard při transferech a dobré podmínky pro přípravu. Myslím, že máme i lepší předpoklady s profily etap – právě oproti Polsku. Tam jsou docela limitovaní."

V posledních letech se objevují v závodu jména jezdců, kteří později vítězí na velkých Tour. Kteří závodníci přijedou letos?

"Těší nás to. Pogačar, Vingegaard, Zana, Gaudu, ti tu byli a jeli opravdu velmi dobře. Každopádně my moc nemůžeme pracovat s tím, abychom mohli oznámit hlavní hvězdu závodu, protože ani týmy samotné do poslední chvíle neví, koho k nám pošlou. Nemůžeme mluvit do lineupů, definitivní soupisky nám posílají 72 hodin před startem. To je realita. Nejsme ten nejdůležitější závod na světě a musíme s tím trochu počítat, že nebudeme znát startovní listinu dřív, než týden před závodem. Ale jsme mezi dvěma Grand Tour a dřív už se stalo, že někdo na TdF odstoupil v prvním týdnu a pak startoval na Czech Tour aby se rozjel pro Vueltu."

Jaká bývá vaše role při jednáních? Čím velké týmy přemlouváte k účasti?

"Motivuju je nejen finančně, ale snažím se je přesvědčit i tím, jak kvalitní přípravu před Vueltou budou mít. Jsem s nimi v kontaktu skoro každý den a pořád někoho jen přemlouvám a vysvětluji, že opravdu nejsme nějaká země bez hor. Musí pochopit, že tady ty kopce máme, že si tu mohou dobře zazávodit, kvalitně, bezpečně, že budou mít logisticky dost nenáročné transfery. Říkám jim, že každá etapa je v blízkosti centra závodu – tedy Olomouce. Cesty na etapy bývají třeba do 30 minut, a to nebývá standardem na velkých závodech. Tam se někdy jede hodinu nebo dvě na start a i zpátky z etapy."

Asi můžete zúročit kontakty, které jste získal v dobách, kdy jste v profesionálním peletonu působil.

"Je to tak. Už několikrát mi šéf týmu Orica GreenEdge Matthew White řekl, že si k nám jezdí odpočinout. To je právě jeden z těch starých známých a jeho stáj na Tour pravidelně vyhrává etapy. Bohužel, letos nebude moci přijet, protože to logisticky nedají dokupy, jak je ten kalendář je nabitý. Říká, že má lidi, které by k nám poslal, ale nemá logistiku. A tým Intermarche si to u nás oblíbil. Nahrálo nám i to, že jejich jezdec Rein Taaramae, který se tu rozjížděl, pak zajel dobře Vueltu a vyhrál na ní i etapu. Osvědčuje se to a v tomhle duchu chceme pokračovat."

A co váš kamarád a bývalý kolega Chris Froome?

"U něj záleží hlavně na tom, jestli pojede Tour a jestli ji objede celou. Upřímně si neumím představit, že by pak za tři dny přiletěl do Prahy. Ale může se stát, že Tour de France z jakéhokoliv důvodu nepojede a bude se chtít připravit na Vueltu. Pak by jeho účast dávala smysl a mohl být jeden z motivů jeho startu."

Trať letošního ročníku už jste si jistě projel, jak vás bavila?

"Ono jezdit autem je strašná nuda, ale třeba sjezdy v autě jsou náročnější než na kole. Auto na silnici nedrží tak dobře, jako kolo a serpentiny neprojedete sedmdesátkou. Když jedeme za peletonem, tak mám někdy větší stres, než kdybych jel na kole. Kolo vám umožňuje neomezené manévry, to auto je těžkopádné. Sám nohama podvědomě brzdím, i když neřídím."

A jak se po letech, které jste strávil v sedle, cítíte v roli organizátora?

"Jsou dny, kdy to není sranda a pak zase takové, které jsou kreativní a mohu uplatnit to, co jsem 15 let objížděl po závodech. A pak, když nastane samotný závod a vidím staré známé tváře, tak je to hodně intenzivní. Člověk je v kotli, cítí tlak a možná to na něj dolehne i trochu víc než při závodění. Je to jednou za rok, ne jako v sezoně když objedete 60 závodů. Někdy si říkám, že jsem dřív nedocenil organizaci závodů tak, jak to doceňuji teď."