Foto Nataša Dudinski
Nejen svět, ale zřejmě i Izraelci samotní jsou překvapeni, s jakou energií se pustili před pár měsíci do staronového premiéra, extremistů v jeho vládě i jejím plánům. Na povrch tak vystoupilo to, co mnoho lidí mimo Izrael netušilo: navzdory sjednocujícímu pocitu ohrožení v sobě izraelská společnost a politika od svých prvopočátků nese také hluboké polarizační rysy, doprovázené od prvních dekád izraelské existence občanskými protesty. Nejlegendárnější v tomto ohledu byla nenávist mezi táborem Davida Ben Guriona a Menachema Begina, která sahala hluboko do předstátního období. Jejich stoupenci se obviňovali ze zrádcovství, fašismu a mnohého dalšího a dlouhodobě rozkližovali jednotu už tak velmi komplikované společnosti, která se někdy dokonce ocitla na prahu občanské války. Například násilné protesty Beginových stoupenců proti smlouvě o reparacích s Německem z roku 1952 byly vlastně prvním domácím útokem na izraelské demokratické instituce. Kameny demonstrantů tehdy dolétly až do jednacího sálu Knesetu a několik poslanců bylo běsnícím davem zraněno.
Co se týká dopadu současných protestů na Palestince a izraelské Araby, není možné hovořit o jednoznačném propojení. Arabové vnímají protesty jako převážně vnitrožidovskou záležitost.
Až do 11. března 2023 bylo za největší protest izraelské historie označováno telavivské „shromáždění čtyř set tisíc“ z 25. září 1982. Neslo se tehdy v duchu občanských protestů proti izraelskému válečnému angažmá v Libanonu a podílu na masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. I tehdy šlo o protesty liberálních Izraelců, přičemž hlavním terčem odporu byl tehdejší ministr obrany Ariel „Arik“ Šaron z Likudu, tedy ze stejné strany jako jeho pozdější vnitropartajní sok a „bad guy“ dneška Benjamin „Bibi“ Netanjahu.
Další velká vlna autentických manifestací a protestů – jak liberálních, tak pravicových – zastihla Izrael v devadesátých letech minulého století, kdy probíhal mírový proces. Nešlo tehdy zdaleka jen o jeho podporu, ale i o odpor proti němu ze strany nacionalistické pravice vedené Likudem. Tyto manifestace byly pod patronátem „Bibiho“ i „Arika“ velmi agresivní a bylo na nich možné vidět stylizované rakve a šibenice pro premiéra Rabina či jeho vyobrazení v nacistické uniformě. Právě na těchto demonstracích si ostatně zařádil i jistý náctiletý chuligán Itamar Ben Gvir, dnešní ministr národní bezpečnosti.
Startupový Bibi
A byla to rovněž tato shromáždění, která vyvolala atmosféru, jež vedla k jednomu z nejúspěšnějších politických atentátů moderní historie: dvě rány z pistole mladého ultrapravicového aktivisty, které smrtelně zranily Rabina, se totiž v kontextu následného vývoje ukázaly jako fatální pro izraelsko-palestinský mírový proces. Obří demonstrace za jeho pokračování i proti pravicovému extremismu už nic nezměnily a od roku 2000 se postupně rozplynuly v explozích druhé intifády. Od té doby až do ledna 2023 se izraelská společnost posouvala napravo, kdysi tak silná levice ztratila úplně svou energii a liberálové se uzavřeli do svých společenských bublin.
Zdálo se, že kdysi tak vitální energie izraelské občanské mobilizace zmizela v nenávratnu. Toho navíc metodicky využívala stále radikálnější nacionalistická pravice v čele s „Bibim“, který se pár let po konci druhé intifády stal zdánlivě neotřesitelným králem izraelské politiky. Jistým krátkodobým procitnutím byly „stanové“ protesty mladých Izraelců v roce 2011. Šlo však spíše o sociální než politické demonstrace, které postupem času vyšuměly a nic zásadního nezměnily. Izraelci se tak stále více zamotávali do Netanjahuovy politické ekvilibristiky, ze které jako by nebylo úniku.
Podobně jako ještě před pár lety opěvovaní politici typu Erdoğana či Orbána, kteří vstoupili do politiky s pověstí neoliberálních reformátorů, se i „startupový Bibi“ stále více nořil do bažiny, kterou si posilující dravostí po moci postupně sám napouštěl. Nedílnými složkami její stále zakalenější vody byly jak jeho osobní korupce, tak v rovině politické stále větší kompromisy s těmi nejméně demokratickými strukturami izraelské společnosti: radikálními osadníky a ultraortodoxními charedim.
Několikanásobné opakování voleb po roce 2019 přesvědčilo většinu Izraelců, že Bibi definitivně dospěl do pozice autokrata posedlého vlastní mocí. Jenže problematický izraelský volební systém ho po sérii volebních patů stále udržoval u moci. „Bibiho“ návratu nezabránila ani krátkodobá a politicky nesourodá „protibibiovská“ koalice v mezidobí 2021 a 2022. Pohár společenské trpělivosti tak definitivně přetekl na počátku roku 2023, kdy po volbách z 1. listopadu 2022 Netanjahu sestavil vůbec nejradikálněji pravicovou vládu izraelské historie. Nešlo ale jen o samotné složení vlády, kde klíčové pozice získali osadničtí extremisté a zkorumpovaní náboženští politici, ale i o deklarovaný plán rozsáhlé soudní reformy demontující systém „brzd a rovnováh“ v politickém systému země.
Masové protesty
První protesty proti vládě a reformě se datují 7. lednem letošního roku a jejich středobodem se stal metropolitní Tel Aviv, jehož převážně liberální obyvatelstvo „Bibiho“ hodnotí už dlouhodobě velmi skepticky. Demonstrace, které se konaly pravidelně v sobotu večer po konci šabatu začaly postupně aktivizovat i část obyvatel Jeruzaléma, který je na rozdíl od Tel Avivu baštou pravice, ultrapravice i náboženských stran.
Zatím snad žádnou ze zdejších demonstrací letos nepromeškala Nataša Dudinski, dlouholetá aktivistka a novinářka, která velmi dobře zná zdejší politickou dynamiku. „Demonstrace v Jeruzalémě sice nejsou tak početné, jako ty v Tel Avivu, ale jsou zřejmě ještě důležitější, neboť Jeruzalém je zároveň i sídlem většiny státních institucí,“ říká Dudinski pro Alarm. Podle ní je možné sledovat nejen narůstající počet demonstrantů, ale i stupňující se tlak ministra Ben Gvira, aby policie proti „anarchistům“, jak demonstranty on a řada pravicových politiků označuje, zasahovala ostřeji.
Ben Gvir například chtěl odvolat šéfa telavivské policie za to, že není dostatečně tvrdý na demonstranty, ale generální prokurátorka mu v tom zabránila. „Vodní děla a se tak vrátila do Tel Avivu asi až po měsíci a rovněž v Jeruzalémě jsme se setkali se sprchou, když se demonstranti dostali přes policejní bariéry až před Netanjahuovo sídlo v ulici Gaza,“ uvádí Dudinski. Celkově je nicméně policie o poznání mírnější, než kdyby se jednalo o palestinské či izraelsko-arabské demonstranty.
Demonstrace už ale zdaleka neprobíhají jen v Tel Avivu a Jeruzalémě, ale také v Haifě a řadě menších měst, jako jsou Beer Ševa, Kirjat Šmona nebo Kfar Sava, i jinde. Omezené protesty se konaly dokonce i v některých izraelských osadách, které jsou jinak baštami sekulární i náboženské pravice. Největší demonstrace se zatím odehrály 11. a 25. března, kdy do ulic v různých městech vyrazilo přes půl milionu demonstrantů. Protesty se přitom nekonají zdaleka jen v sobotu večer, ale i v jiné dny, hlavně středy. Několikrát také proběhly stávky i demonstrativní blokády silnic, dálnic, letiště a přístavů.
המכת"זית נכנסה לפעולה בירושלים
(צילום: נטשה דודינסקי) pic.twitter.com/YKBOjiy6RZ— שיחה מקומית (@mekomit) March 26, 2023
Protesty navíc nepřitáhly jen největší kritiky izraelské politiky z řad aktivistické levice, ale začalo se objevovat i stále víc středových Izraelců, a dokonce i tradicionalistů a věřících. Lidé, kteří byli donedávna letargičtí a uzavření v mentálních bublinách, se tak aktivizují a uvědomují si, v jak nebezpečném bodě se izraelská společnost i politika ocitly. „Levicoví aktivisté najednou stojí po boku městských liberálů, programátorů, byznysmenů, vojáků v záloze, bankéřů, učitelů, penzistů, studentů, kibucníků a vlastně velmi široké společnosti,“ říká Nataša Dudinski. „Tisíce žen protestují v červených kostýmech ze seriálu Příběh služebnice, seniorky měly též své protesty. Ministři ale stále následují Netanjahua, protože dobře vědí, že pokud by se nyní konaly předčasné volby, už by koalici nesestavil.“
Role armády
Jednotu koalice narušil jedině ministr obrany, exgenerálmajor Joav Gallant z Likudu, který 25. března otevřeně vystoupil proti justiční reformě. „Bibi“ si ho vzápětí povolal na kobereček a odvolal ho. Na jeho podporu pak vyšly do ulic opět statisíce Izraelců. Právě armáda může být klíčovým faktorem budoucího směřování země. Starší generace důstojníků, kteří donedávna zastávali či stále zastávají nejdůležitější posty, tvoří často sekulární a poměrně liberální Izraelci, kteří navíc z vlastní zkušenosti dobře znají prostředí izraelsko-arabského konfliktu. Stoupá také počet rezervistů a vojenských specialistů, kteří odmítají loajalitu současné vládě. Když ne demonstrace, tak tato tendence může „Bibimu“ velmi rychle začít působit opravdu vážné problémy. Osobně zcela nevylučuji ani scénář, že pokud současný premiér bude nadále pokračovat ve své politice a země se bude stále více potácet na hraně občanské války, může armáda v určité situaci převzít vedení země, premiéra odstavit a posléze ho předat civilní správě.
ובירושלים, ליד מעון ראש הממשלה.
צילום: נטשה דודינסקי pic.twitter.com/QTf7q4jRSx— שיחה מקומית (@mekomit) March 23, 2023
V každém případě Netanjahu zatím z ničeho podstatného neustoupil. Pod tlakem stupňujících se protestů ale už nemohl situaci otevřeně ignorovat, a tak se od přímých politických plánů přesunul opět k taktizování a soudní reformu odložil do letošního června. Nepochybně počítá s tím, že to pomůže oslabit posilující dynamiku protestů. Ve dnech 5. až 13. dubna totiž proběhne židovský svátek pesach, kdy obvykle ruch v zemi utichá a řada Izraelců odcestuje do zahraničí. „Není tak možné jednoznačně předpovědět na to, co odklad s protesty udělá,“ konstatuje Nataša Dudinski, která neskrývá, že protesty jsou sice nadějeplná, ale zároveň též fyzicky velmi vyčerpávající aktivita.
Propojené nádoby
Netanjahuův odklad reformy z pohledu mnoha Izraelců nic neřeší. Netanjahu navíc „za odklad“ přislíbil ministru národní bezpečnosti Ben Gvirovi vytvoření takzvané Národní gardy. Jednalo by se de facto o paralelní policejní sbor, který by byl – na rozdíl od už existující policie – Gvirovi přímo podřízen. Z toho má mnoho Izraelců oprávněné obavy, neboť vznik podobné síly nasvědčuje tomu, že by se mohla pod Ben Gvirovým vedením stát jeho „soukromou armádou“ určenou k perzekuci Palestinců a neposlušných Izraelců.
Co se týká dopadu současných protestů na Palestince a izraelské Araby, není možné hovořit o jednoznačném propojení. Arabové jak v Izraeli, tak na Západním břehu a v Gaze vnímají protesty jako převážně vnitrožidovskou záležitost, u které předpokládají, že i kdyby byl Netanjahu sesazen, jich se to nemusí nijak zvlášť pozitivně dotknout. Neplatí to samozřejmě absolutně, a tak se i na dnešních demonstracích objevují mezi protestujícími izraelští Arabové či z tribun občas řeční arabští politici a aktivisté. A naopak narůstající počet Izraelců dává najevo, že současná politická situace v Izraeli a okupace Palestinců jsou propojené nádoby.
Stejně tak nelze zapomínat ani na to, že Netanjahu i řada jeho ministrů – včetně těch nejextrémnějších, jako jsou Ben Gvir a Smotrič – má u části izraelské populace stále autentickou podporu. Ostatně vedle demonstrací protivládních proběhlo i několik manifestací na podporu vlády. Jedná se přitom nejen o osadníky a charedim, kteří vládu často podporují, ale i o množství sefardských a orientálních židů, kteří už delší dobu tvoří silný elektorát sekulární a náboženské pravice. Naopak izraelská levice a liberálové mají – byť už ne tak výrazně jako v minulosti – stále nejsilnější podporu mezi aškenázskými, tedy „západními“ židy.
Autor je politolog a právník, provozuje blog Blízkovýchodní stránky.