Schumanna si běžný návštěvník koncertů klasické hudby spojuje hlavně s písněmi či klavírními skladbami, případně se symfoniemi. V jejich stínu stojí oratorium z roku 1843 s nezvyklým názvem Ráj a Peri.
Jako literární podklad posloužil skladateli básnický text irského autora Thomase Moora z roku 1817, odrážející dobový zájem o exotické kultury. Peri je jméno bytosti z perské mytologie, která je potomkem padlého anděla a člověka a kvůli tomu nesmí vstoupit do ráje. Podmínkou zrušení zákazu je dodání vzácného daru, který uspokojí nebesa. Peri neuspěje ani s kapkou krve hrdinného bojovníka, ani s posledním dechem dívky, jež se rozhodne zemřít se svým milým, nakaženým morem. Bránu otevře až slza kajícího se hříšníka.
Vyznění díla je tedy ryze křesťanské, jakkoli text je protkán cizokrajným koloritem zahrnujícím Indii, Afriku, Sýrii, hurisky i Alláha. Taková kombinace může působit zvláštně, nicméně Schumann se do žádné ilustrativní nápodoby Orientu nepustil, což bylo zjevně ku prospěchu výsledku. Hudba je prostě jeho, ani ve vypjatějších okamžicích nepřekračuje meze jakéhosi lyrického klidu, přesto ale nejde o povrchní biedermeierovskou líbeznost. Citová hloubka, kterou byl Schumann schopen vyjádřit v návaznosti na text, upoutává i dnes.
Česká filharmonie si k nastudování pozvala špičkového britského dirigenta Daniela Hardinga, pod jehož přesnými gesty hudba proudila do publika s nepolevujícím napětím a zvukovou kultivovaností. Problémem (přirozeně nejen tohoto) díla může být, že sólisté musí předat emoce, aniž by vybočili z lyrické elegance, ostré tóny a křik mohou tuto v zásadě křehkou skladbu zničit. Naštěstí obsazení, které se podařilo dát dohromady, bylo prostě skvostné.
V díle je vícero postav, hlavních i epizodních, o něž se podělila pětice sólistů. Ústřední part má přirozeně Peri, kterou německá sopranistka Christiane Kargová při čtvrtečním koncertu zpívala part jasným, volným sopránem a bez problémů zvládla i držené vysoké céčko v závěru. Tenor má za úkol především uvádět děj, což britský pěvec Andrew Staples vybavený příjemným, dobře posazeným tenorem činil jako bezvadně artikulující, příběhem zaujatý vypravěč.
V paměti obzvlášť utkvěl nádherně barevný, sytý a hluboký alt Američanky Avery Amereauové, která spolu s tenorem rovněž přibližovala děj. Technicky a výrazově na vysoké úrovni byly i výkony švédské sopranistky Johanny Wallrothové a britského barytonisty Ashleyho Richese. Pražský filharmonický sbor dal provedení opulentní zvukovou korunu. Byl to každopádně chvályhodný počin dramaturgický i umělecký.
