Je to jednoduché nebo těžké?

V celé řadě nejrůznějších esoterických doporučení najdete "zvěstování", že štěstí je věc vnitřního rozhodnutí. Že prostě je jednoduše potřeba jenom jedno: rozhodnout se a být šťastný/á.

Je to pravda? Funguje to tak v praxi obyčejného člověka, který se narodil s určitým úkolem naučit se něco víc o tom, jak funguje Bytí skrze jeho existenci v těle?

Moje zkušenost je taková, že "pravda" je naprosto relativní pojem a že druhé jméno Vědomí Bytí - tedy Pravdy - je Paradox.

Takže ano. Někdo se může rozhodnout být šťastný v jeden přelomový katarzní okamžik, a tak se i stane, a zároveň někdo jiný se může o takovéto rozhodnutí snažit desítky let, a rozhodně nebude moci říct, že se mu daří "být šťastným".

Jak je to možné?

Sama jsem si tuto otázku kladla právě ty dlouhé desítky let. Cítila jsem se "býti zcela neschopnou", bezcennou a vinnou malým snažením, protože ať dělám, co dělám, pocit "šťastného života" se mi stále jaksi ne a nedaří realizovat…

Je to velmi lákavá nabídka, pokud vám takové moudro přinese nějaký článek nebo "odborník". I já jsem kdysi na chvíli uvěřila, že by to takto mohlo fungovat, protože cosi ve mně cítí, že ano(!!!), přesně takto to v nás JE. Jenže ouha… pokud se začnete takto snažit, ale ani i při největší dobré vůli, snaze a upřímné víře v tuto pravdu se vám nedaří usadit se v daném stavu životního štěstí, může se stát, že za nějakou dobu budete mít nakročeno spíš k pravému opaku. Budete se cítit stále frustrovanější a deprimovanější. Stejně jako jsem to cítila já.

V takovém případě jsou jen dvě možnosti: buďto se na celé své snažení vykašlete, protože "jste člověk neschopný" a prostě vám "není dáno" – v tom případě se propadnete ještě daleko hlouběji, než jste byli na počátku svého snažení o sebepoznání, nebo budete stále někde v hloubce sebe cítit, že "herdek, to přece není možné, na tom fakt něco musí být" a nenecháte se odradit neustálým "neúspěchem" své vnitřní práce. Naopak, pojmete tedy "tento způsob snažení" jako nefungující a řeknete si: "Takže tudy cesta nevede. Tohle, minimálně v mém případě, prostě nefunguje tak, jak je zde řečeno. Musím hledat jiný způsob přístupu k celé věci."

Jediné, co zde totiž funguje stále a zaručeně, pokud tedy je snaha opravdu míněna hluboce vážně, opravdově a je zde velmi zásadní trvale žité (ne myšlené) rozhodnutí k naprosté pravdivosti samého (člověka) k sobě, je všímavost. Vědomá pozornost, která je věnována bezvýhradnému přijímání naprosto všeho, co se děje – rozuměj "co je cítěno a uvědomováno" v rámci žití přítomného okamžiku, tzn. právě teď a tady. Ne v pohlcení myšlenkové linie příběhů minulosti, ani ve stejném pohlcení fabulací budoucnosti.

Být šťastným se vám tedy vůbec nemusí dařit být. Přesto to není překážkou k duchovnímu a osobnostnímu růstu. Ba právě naopak. Většinou je právě fakt, že se to nedaří, iniciátorem k hledání jiného přístupu, který by ke stavu klidné spokojenosti skutečně mohl člověka přivést.

Musí se ovšem po určitou dobu "spokojit" se snahou zůstávat v pozici nezaujatého pozorování všeho, co probíhá, protože jedině tento stav vede k něčemu, co se dá natrénovat: ke schopnosti stále pevněji a déle setrvávat v klidu.

Nepůjde to hned a nepůjde to rychle. Jako při každém tréninku něčeho, co člověk dosud vůbec nedělal, je potřeba počítat s počátečními peripetiemi. No…. Nejenom s počátečními. S rostoucí silou schopnosti odpoutávat se od nejrůznějších pocitových energií se totiž vynořují stále náročnější emoční témata a věci, se kterými jsme se dosud neměli odvahu konfrontovat. Jak to vidíte v mém nepřetržitě nudně stejném komentáři, zápolím s tím pořád.

A tady se už dostávám k otázce položené v titulku článku.

Je jednoduché spočívat v hloubce klidu svého niterného Já a odtud pozorovat cvrkot energií naprosto čehokoliv: strachu, zlosti, vášně, radosti, bolesti, beznaděje, nevědění, zmatku, pocitu bezvýchodnosti, prostě na co si vaše mysl jenom vzpomene?

Když už jste se do stavu klidu v odpoutanosti vědomého pozorovatele dostali, je to skutečně jednoduché. Ba co víc, je to obrovská úleva. Najednou víte, cítíte, že v tomto stavu lze ustát opravdu nejrůznější emoce i bolesti těla (opět pochopitelně tady je nutné počítat s tím, že když už jde o bolest těla přesahující všechny meze, asi ji zvládne jenom skutečně vrcholně trénovaný jogín). Hlavním přínosem pak je navíc fakt, že tímto přístupem se bude váš excitovaný emoční stav postupně stravovat v "žáru vědomé pozornosti" a přetavovat se na sílu vědomí Sebe (ne tedy už sebe v malém egoistickém pojetí). Ostatně i proto je ústředním mottem tohoto blogu prohlášení: Jsem světlo, které léčí všechnu bolest světa.

Může být ale někdy značně obtížné se do té hloubky klidu niterného Já vůbec dostat a vytrvat v něm alespoň po dobu, než se přežene uragán právě působících energií. Tyhle energie, které jsou naprosto normální a absolutně nutnou součástí možnosti Bytí tvořit a realizovat v cítění člověka síly jakéhokoliv typu, totiž samy o sobě vědomé nejsou. "Chtějí", protože tak to mají dané v popisu své práce, pouze realizovat svou sílu a moc, ukázat svou existenci a možnosti projevu. Nikdo, kdo si tohoto mechanismu není vědom, jim v tom nezabrání. Resp. nezabrání jim v tom v dané vývojové fázi růstu ani ten, kdo si tohoto procesu je vědom! Jakmile nastane vhodná příležitost "ukázat se", okamžitě ji chytnou za pačesy a jedou na tolik plynu, kolik je jim v nastalém chaosu myšlení daného člověka dovoleno.

Právě v tento moment se ukazuje, nakolik je daný jedinec považující se za člověka toužícího po nejhlubším sebepoznání odhodlaný být věrným svému niternému Já, jež bývá často zdánlivě matoucně nazýváno jako nekonečně šťastné, protože zde vládne trvalá nirvána a blaženost.

Možná právě tady přichází největší zkouška víry v to, co cítíme někde v nepopsatelné hloubce jako Pravdu, k níž se potřebujeme dostat, abychom jí byli pohlceni natrvalo.

Pocit štěstí a naplnění totiž není hlavní charakteristikou, která nám v tomto období je "předkládána". Pravý opak je bohužel pravdou… Člověk je sžírán energiemi zklamání, protože neštěstí a prázdnoty právě z absence uvedených libých pocitů. Nezřídka je tento vnitřní pocit zákonitě provázen také dojmem, že i všechno ve vnějším světě je jaksi jakoby proti nám. Nic nejde tak, jak bychom si přáli, ba právě čím víc se o to snažíme, tím víc je nám ukazováno, že všechny snahy jsou totálně marné. Proč? Protože právě v tomto krizovém období si musíme plně začít uvědomovat svou totální malost a bezmocnost vůči "čemusi, co nás daleko přesahuje". Jedině pod takovým tlakem ego hyne. Tedy…. i zde opět platí zásadní uvědomění – pokud to vědomě dovolíme. Pokud si totiž daného procesu nejsme vědomi a pokračujeme v započatém směru vývoje svého vnitřního stavu, je pohlcenost emočními a myšlenkovými strukturami podporována a ego je jenom o to víc posilováno. Člověk pak s nimi a proti nim buďto bojuje (potlačuje je) stále intenzivněji, až do naprostého vyčerpání, kdy tělo začne ničit nemoc, nebo naopak zcela rezignuje, přičemž výsledek bude stejně zničující. Tělo i duše (pokud to tedy budu chtít stále takto rozdělovat) bude slábnout a chátrat, kdežto energie stále mocnějšího myšlenkového konstruktu ega budou posilovat. Fyzické tělo zemře a "v prach se promění", ovšem jemnější, protože nehmotné energie ega (emocí a myšlenek) se nemohou "nikam ztratit"! Ostatně ani energie fyzického těla "v prach obráceného" se neztrácí! Je zde stále, jenom v jiné formě prvků rozkládajících se v půdě a živících další nový život. Jemnohmotné energie budou vyžadovat další realizaci, protože "chtějí být z úkolu Vyšší vůle" poznány vědomě a chtějí, aby s nimi bylo "zacházeno" tak, aby tento úkol mohly úspěšně splnit. Pokud se mám vyjádřit polopatě, aby donutily bytost s potenciálem uvědomění se v původní Jednotě celku se k tomuto závěru dopracovat.

Ach jo… a zase jsem tady, ve slovech, nucena dopustit se nepravdivého tvrzení, které je však pravdivé ve své dočasnosti. To je magořina na hlavu, co :-DDD?! Právě proto tohle hlava nikdy nedokáže pobrat, pochopit a pracovat s tím. Na to prostě nemá kodeky, jak velmi trefně říkají moje dcery (já sama, jakožto příslušnice generace, která nevyrůstala ve spojení s IT prostředím od raného věku, bych na tak trefné přirovnání nepřišla).

Samozřejmě, že "není k čemu se dopracovávat", protože onen "finální produkt" tu je po celou dobu. Dobře tedy, možná bude lepší přirovnat celý proces k vývoji lidského jedince. Člověk je ve světě člověkem od chvíle, kdy opustí matčino tělo. Ale ještě ve svém vývoji bude muset ujít velmi dlouhou cestu, než se bude moci úspěšně "realizovat" v rolích studenta, rodiče, pracujícího, důchodce,… předpokládám, že je mi rozuměno :-). Všechno jsou to jenom role… Vědomí Bytí je hraje a my se té hry účastníme v první fázi bohužel nevědomě a mnohdy máme pocit, že naprosto nedobrovolně… Podobně pak jde vývoj vědomého Poznání "své neoddělitelné pozice" v rámci Vědomí Bytí celku. Novorozeně také ještě ani zdaleka "netuší, čím jednou bude, nebo třeba nebude, protože zemře dřív, než je to tzv. normální". Protože "to všechno" bude teprve vytvářet krok za krokem, každičkým rozhodnutím, které učiní v přítomném okamžiku. Až teprve před smrtí se může zpětně ohlížet, jak dalece se mu co podařilo zvládnout, jestli naplnil všechno tak, aby mohl odejít v klidu a smíření.

Zpátky k otázce: Je to jednoduché nebo těžké?

Jednoduché je vždy všechno to, co je "připravené k odstřelu", k transformaci, protože "to se pak uděje samo od sebe", už bez našeho jakéhokoliv přičinění.

Může však být velmi, velmi náročné připravit, tzn. přiblížit systém energií vnitřního těla k možnosti, "aby se to samo od sebe mohlo stát".

Zase skončím u jedné jediné možnosti a způsobu, jak se k šanci na takový přelom dostat.

Zároveň se konečně dostanu k jediné "kvalitě" hloubky věčného niterného Já, kterou po dobu stálého přibližování se k pohlcení Vědomím Celku máme šanci žít, cítit a plně využívat ve svůj prospěch, ve prospěch celého procesu. Je jím klid. Ne štěstí! Klid odevzdanosti ve víře v cítění a žití (!) nejhlubší Podstaty, kterou ve svém "původu" je všechno, co je stvořené.

No, a uznejte… Má snad někdo pocit, že udržet se v klidu nejniternějšího Já právě ve chvíli, kdy obyčejné člověčí já, jež je dosud pod vlivem energií programů společnosti a jejího historického vývoje a jehož malé, leč setsakramentsky silné vlivy strachu se za každou cenu chtějí udržet u své moci řídit běh života daného jedince, je jednoduché? Kdo toto tvrdí, je už buď plně bez ega (osvícený, chcete-li) – pak ale ani do takových extrémních stavů vůbec nepřichází, nebo zatím o nějaké vlastní spirituální cestě jen mluví a sní, v horším případě káže ostatním.

Může být a je různě těžké a náročné udržet se vědomě v centru hlubinného klidu JÁ, když zuří bouřky emocí a myšlenek. Chce to skutečně velkou energii, odvahu a víru ve fakt, že právě v onom středu hlubinného klidu doopravdy vůbec nic z toho, co nám ego momentálně třeba až hororově promítá na mentální zeď s přesvědčující silou, že "toto" je skutečnost, a ne ten klid, ve kterém se dané síly jenom teatrálně předvádějí, neexistuje, a proto to nemá jakoukoliv sílu ublížit. Pokud ovšem ve své víře neucukneme, neustoupíme a nedovolíme strachu, aby naše vědomé Já pohltil. V takovém případě jde všechno do kytek.

Jde zde opět jedině o proces růstu síly vědomí a víry v sílu prvotního JÁ v lineárním čase naší dimenze. A tohle "pochopí" zase jenom ten, kdo na to nejde hlavou, ale hlubším cítěním celistvosti. Hledejme tedy nejen vědomosti. Neustále se snažme informace, které s námi rezonují, integrovat v celistvém vjemu přijetí v prostoru vědomého odpoutání pozornosti od utopenosti v pocitech směrem k zaměření a ukotvení prvotní pozornosti na právě onen prostor nejhlubšího klidu. Všimnete si, že lze pozorovat obojí současně a že když větší energii věnujete právě souznění s prostorem vědomého klidu v hloubce vnitřního prostoru těla, začnou se všechny ostatní energie v něm vnímané uklidňovat. Ale zase, jedině do té míry, do jaké už je "vytrénovaná" síla vědomí. Každý trénink, má-li vést k posílení, je a musí být náročnější, než je "pohodový" stav, který už zvládáme s jistotou a celkem lehce. Jinak by to nebyl trénink vedoucí tam, kam se potřebujeme dostat.

Pak je jasné, že co je pro jednoho "lehké", může být pro druhého značně "těžké".

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora