Ilustrace: Šárka Blažková
Česká společnost má dlouholetou pověst klimatických skeptiků a konzervativních odmítačů výrazných společenských a ekonomických změn. To se ale zvláště v poslední dekádě výrazně proměnilo: dnes už je nejen zjevné, že si Češi a Češky hrozbu klimatické změny uvědomují, ale společně s tím také většina české populace volá po řešení tohoto problému, ať už dnes, nebo v blízké budoucnosti. Ovšem na tom, jak na klimatickou krizi správně zareagovat, už nacházíme shodu podstatně menší. K takzvané zelené transformaci totiž stále velká část naší společnosti chová skepsi. To vyplynulo i z průzkumu evropského Eurobarometru, který probíhal v březnu a dubnu 2021.
Ačkoliv ve vnímání závažnosti klimatické krize stále zaostáváme za průměrem Evropy, rozdíl už není tak markantní. Celkem 12 % Čechů považuje změnu klimatu za nejvážnější hrozbu dneška (ve srovnání s 18 procenty evropského průměru). Větší obavy vyvolávají infekční choroby (15 %) a degradace přírody (14 %). Za vážný problém nicméně považuje klimatickou krizi 64 % Čechů (ve srovnání s evropským průměrem, který činí 78 %). Na tomto příkladu je zároveň dobré si uvědomit, že postoje veřejnosti v otázce klimatické krize mohou být v čase kolísavé – například v roce 2021 považovalo klimatickou změnu za závažný problém o sedm procent méně respondentů než v roce 2019.
Delegování odpovědnosti
Pokud jde o řešení změny klimatu, došlo k významnému posunu ve vnímání odpovědnosti. Sedm z deseti Čechů bylo v roce 2021 toho mínění, že za boj proti změně klimatu jsou primárně odpovědné vlády jednotlivých států. Toto číslo představovalo nárůst o 14 procentních bodů oproti roku 2019 a překonalo průměr v EU, který činil 63 %. Překvapivě pouze 22 % českých respondentů se považovalo za osobně odpovědné, což bylo méně než průměr v EU, který dosahoval 41 %.
V české společnosti panuje silné přesvědčení, že zelená transformace je nutná, obavy spíše panují z jejího konkrétního provedení.
S tím se ovšem pojí jeden paradox: ačkoliv česká společnost z velké části chápe klimatickou krizi jako vážnou hrozbu a deleguje odpovědnost za její řešení na vládní úroveň, zároveň vládám a své politické vrstvě už tradičně nedůvěřuje. Je to nicméně paradox, s nímž se setkáváme u mnoha dalších, především východoevropských zemí: na jedné straně rostoucí vědomí klimatické krize a urgence, s jakou je potřeba ji řešit, na druhé vysoká míra nedůvěry v nabízená politická řešení.
Přesto polovina respondentů výzkumu tvrdila, že v posledních šesti měsících podnikla kroky ke snížení dopadu změny klimatu. I když tato čísla byla nižší než průměr v EU, který činil 64 %, podíl Čechů, kteří projevili zájem zapojit se do akcí týkajících se změny klimatu, stoupl na ohromujících 99 % při výběru ze seznamu 15 možných opatření. To poukazuje na vysokou ochotu českých občanů osobně přispět k řešení změny klimatu.
Češi v průzkumu také projevili vyšší míru uvědomění si dopadu svých voleb na životní prostředí. Většina z nich měla větší tendenci prioritizovat nižší spotřebu energie při nákupu domácích spotřebičů, přičemž 68 % respondentů zdůraznilo její důležitost ve srovnání s průměrem v EU, který činil 42 %. V tomto případě je samozřejmě otázkou, nakolik je energetická šetrnost spíše ekonomickou volbou než ekologickou uvědomělostí.
Podpora ambiciózních cílů
Jsou ale i oblasti, ve kterých jsme na špičce Evropy a vysoko nad jejím průměrem. Například 88 procent respondentů v České republice vyjádřilo závazek ke snižování odpadu a jeho pravidelnému třídění pro recyklaci, což překonávalo průměr v EU (75 %). Podobně se čeští respondenti více snažili snižovat spotřebu jednorázových výrobků (71 % vs. průměr v EU 59 %) a zlepšili izolaci svého domova pro snížení spotřeby energie (29 % vs. průměr v EU 18 %).
Více než osm z deseti Čechů (86 %) vyslovilo názor, že řešení změny klimatu a environmentálních problémů by mělo být prioritou pro zlepšení veřejného zdraví, což se blíží průměru v EU (87 %). Kromě toho se přes sedm z deseti respondentů (71 %) shodovalo s názorem, že náklady na škody způsobené změnou klimatu jsou mnohem vyšší než investice potřebné pro zelenou transformaci, i když toto číslo bylo mírně nižší než průměr v EU (74 %).
Silný konsenzus se objevil mezi českými respondenty ohledně ambiciózních cílů pro obnovitelnou energii. Více než osm z deseti účastníků (81 %) vyjádřilo důležitost stanovení ambiciózních cílů jak na úrovni národních vlád, tak Evropské unie, s cílem zvýšit podíl obnovitelné energie do roku 2030. Podobně většina respondentů (87 %) prosazovala snižování emisí skleníkových plynů na minimum a vyrovnávání zbývajících emisí s cílem dosáhnout klimaticky neutrální ekonomiky EU do roku 2050. Více než tři čtvrtiny respondentů (77 %) se domnívaly, že peníze z plánu hospodářské obnovy by měly být především investovány do nové zelené ekonomiky, v čemž mírně překonáváme průměr v EU (75 %).
Jak transformovat Česko?
K neméně zajímavým zjištěním dospěl výzkum Česká (ne)transformace z loňského roku, na němž se podílel Institut 2050 společně s organizací STEM. Na rozdíl od předchozích průzkumů, které se zaměřovaly na obecnou rovinu (ne)podpory klimatické politiky, se tento projekt snažil detailně zachytit obavy a pozitivní očekávání, které česká společnost v souvislosti s transformací má. Z výsledků průzkumu je na prvním místě taktéž patrné, že se česká společnost shodne na tom, že ke klimatické změně dochází a tato skutečnost představuje vážný problém, který je potřeba řešit hned nebo alespoň v blízké budoucnosti. O těchto základních faktech už podle autorů není společnost nutné přesvědčovat a místo toho je namístě zaměřit se na tvorbu společenské shody na tom, jak přesně nastalou situaci řešit. Na tom totiž u nás shoda ještě ani zdaleka není.
Velkou roli v tom sice hraje nízká míra informovanosti, ale také obavy z ekonomických a sociálních dopadů transformace, jejíž konkrétní podoba je doposud známá přinejlepším v základních obrysech. Dobrou ilustrací je například vztah české veřejnosti k tolik zmiňované Zelené dohodě: z výzkumu vyplynulo, že o ní má dobré informace jen zhruba desetina společnosti, a zároveň se významná část domnívá, že Green Deal v příštích letech přinese zhoršení ekonomické situace.
Při podrobnějším pohledu totiž z názorů lidí vyplývá, že se obávají především uspěchanosti a nepromyšlenosti Green Dealu, který bude představovat velkou změnu. Nenechme se ale mýlit: v české společnosti panuje silné přesvědčení, že zelená transformace je nutná, obavy spíše panují z jejího konkrétního provedení, což vyplývá mimo jiné i z nízké míry důvěry v místní politické elity a dost možná také i z historické zkušenosti s první, polistopadovou transformací.
Velmi překvapivé ale mohou být postoje české veřejnosti k preferovaným zdrojům energie. Ačkoliv se z mediálního prostředí i z politických debat může zdát, že podpora fosilní energetiky je u nás vysoká, není tomu tak. Výrazná většina si naopak přeje rozvoj obnovitelných zdrojů energie, především pak solární, větrné a vodní energie. Tradiční a výrazné podpoře se u nás ale těší i energie jaderná (60 % veřejnosti) a energie z biomasy. Naopak podporu energii z uhlí vyslovila pouze čtvrtina lidí, přičemž 41 % by ji chtělo omezovat.
Výzkum se ale věnoval i tomu, jaké typy opatření Češi a Češky preferují. „Lidé souhlasí v podstatě s čímkoliv, pokud se jedná o podpůrné opatření. Tedy o dotaci, příspěvek nebo jinou formu podpory. A naopak represivní opatření, ať už ve formě zákazů, nebo poplatků/daní, vykazují významně menší podporu.“ Jakkoliv se takové zjištění může zdát jako poměrně intuitivní, může mít dalekosáhlé důsledky, protože je prakticky nemožné provést zelenou transformaci čistě podpůrnými opatřeními bez jakýchkoli „represivních“ politik. Právě to ale může být jednou ze slabin zelené transformace, o jejíž (ne)podporu se vede politický zápas, do něhož zasahují i fosilní zájmy, které těchto slabin mohou využít.
Brždění zápasu se změnou klimatu
Co z toho vyplývá pro klimatické hnutí u nás a klimatickou politiku vůbec? Předně je významným zjištěním, že tradiční klimatický skepticismus a popíračství už nehrají v české společnosti tak významnou roli jako kdysi a stávají se čím dál marginálnějšími. To bohužel neznamená, že by antiklimatická propaganda zmizela úplně ze scény, pouze proměňuje svoji formu: z původního popírání klimatické vědy se nově zaměřuje na kritiku zelené transformace a dekarbonizace ekonomiky. Před několika lety se tuto proměnu snažila zachytit studie kolektivu autorů, která se zaměřuje na „discourses of climate delay“, tedy snahy o brždění klimatické politiky.
Autorský kolektiv v něm mapuje celkem čtyři typy nových taktik brždění přechodu na nízkoemisní ekonomiku. Tyto taktiky jsou v podstatě praktickými, negativními odpověďmi na čtyři otázky: 1. Je naší zodpovědností začít jednat? 2. Jsou transformativní změny skutečně nezbytné? 3. Je mitigace klimatické změny žádoucí, vezmeme-li v úvahu, kolik to celé bude stát? 4. Lze rozvratu klimatu vůbec ještě zabránit?
V praxi tyto taktiky nabývají podoby přesměrování odpovědnosti za klimatickou krizi (například důrazem na čistě individuální odpovědnost jednotlivce za jeho uhlíkovou stopu), prosazování nedostatečných a pomalých „řešení“, která neohrožují fosilní zájmy (například spalování biomasy jako údajného zdroje čisté energie), zdůrazňování negativních aspektů klimatické politiky (například odmítání Evropské zelené dohody ve prospěch realistické klimatické politiky) nebo naopak šíření defétismu, tedy přesvědčení, že boj se změnami klimatu je už předem prohraný a nedá se s tím nic dělat. Dnešní „popírač“ tedy už není nutně klimaskeptik, ale bude se mnohem spíše zaměřovat na mobilizaci proti politikám Zelené dohody v duchu, když už to nemůžeš zastavit, házej tomu alespoň klacky pod nohy. Taktiky se sice mění, nicméně zájmy v pozadí zůstávají.
Dobrou zprávou sice je, že česká veřejnost je dekarbonizaci ekonomiky z velké části nakloněná, ale zároveň platí, že její obavy z transformačních změn mohou zneužít nové, subtilnější taktiky fosilních zájmů, které si rychlou dekarbonizaci nepřejí. Střet požadavků vyplývajících z poznatků klimatické vědy a zájmů fosilního průmyslu se tak už neděje prostřednictvím (dez)informačních kampaní, ale přesunul se na politické kolbiště, kde se ve jménu realismu může prosazovat co nejpomalejší zelená tranzice, která bude pro řešení klimatické krize fatálně nedostatečná.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl v rámci projektu Zelená transformace jako řešení energetické chudoby díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung.