Recenze hry Warhammer 40 000: Boltgun. Porcování Chaosu ve stylu klasických stříleček

Střílečka pro PC, PS4, PS5, XO, XSX a NS ● Cena: 520 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 18+ ● Oficiální české titulky

Patřím mezi ten typ fanoušků stříleček, kteří místo realistického, alespoň co se grafiky týče, Call of Duty nebo Battlefieldu, sáhnou po boomer shooterech ve stylu Dooma, Quake nebo Duke Nukema. Přesně do této kategorie se řadí i Warhammer 40 000: Boltgun, ve kterém jsem se necelých 10 hodin prosekával v roli mariňáka záplavou krve stoupenců Chaosu. Bez chyby to nebylo, ale z pohledu čisté akce patří Boltgun mezi ty lepší kousky.  

Rovnou přiznám, že se v univerzu Warhammeru a jeho historii orientuju naprosto minimálně. V tomhle případě mi ale nepřišlo, že by to bylo nějak na škodu. Jediné, co jsem potřeboval vědět, je, že na mě nabíhají nepřátelé a je potřeba je jednoho po druhém rozkrájet motorovým mečem nebo rozstřílet na kaši jednou z necelé desítky zbraní.  

Řekl bych, že ani znalci tohoto vesmíru nebudou mít během hraní z příběhu žádný velký požitek. I když se ho hra snaží vyprávět, není na něj vůbec čas. Dělá to totiž skrz robůtka, který mariňáka neustále doprovází, a zatímco jsem se vypořádával s další vlnou nepřátel, v okénku v levém rohu obrazovky běžel text. To zkrátka není místo, kam bych v průběhu bitevní vřavy směřoval svůj pohled a nepomáhá tomu ani český překlad, který na mě působil tak, že si jeho tvůrci pomohli umělou inteligencí a na kontrolu už nezbyl čas.  

Boltgun je zkrátka hlavně o akci a tu zvládá velmi obstojně. Trochu ale zamrzel fakt, že není tolik příležitostí využívat motorový meč, který je pro vesmírné mariňáky ikonickou zbraní. Můžete s ním sice pokrájet, kolik nepřátel chcete, ale v průběhu porcování okolním nepřátelům nic nebrání v tom, aby vám naložili pěknou várku poškození, což si ani se svým brněním nemůžete dovolit. Jistější je vzít do ruky zdejší verzi brokovnice, samopalu nebo různé laserové zbraně. Meč má také to negativum, že se v průběhu jeho používání nemůžete volně pohybovat. Mariňák se s ním automaticky přilepí na jeden cíl. Je to tak nejspíš udělané kvůli hraní na ovladači, aby útočení bylo jednodušší, ale na kombo klávesnice s myší to moc nesedí.  

Vybrali jsme nejlepší střílečky z pohledu první osoby. Od novinky Counter-Strike 2 až po český Hrot

V průběhu akce hojně využijete celý arzenál. Munice se kolem povaluje vždy dostatek, a když narazíte na pořádné zásoby, je jasné, že se schyluje k větší akci. To je ostatně poznat i podle toho, když vstupujete do otevřenějšího prostoru. Obrazovka zrudne a hra vás nepustí dál, dokud danou oblast neočistíte, což znamená vyhlazení všech zplozenců zla do posledního. Nedá se říct, že bych byl fanouškem takového chytání do arén, ale v rámci žánru je to docela klasika.  

Druhů nepřátel je docela dost, a i ti nejslabší umí být pěkně otravní. Boltgun také využívá mechaniku, kterou často vídám u japonských her. Nepřítel, který na první pohled vypadá jako boss, se následně objeví ještě několikrát jako obyčejný pěšák. V tomhle případě to je docela zvláštní, protože v Boltgunu působí bossové jako pěšáci až na výjimky na první pohled. Finálního bosse bych zprvu nerozeznal od klasických jednotek Černých andělů. Bossfighty tak vypadají převážně tak, že na vás hra naháže větší množství potvor a bosse, který má více života a speciální útoky, k tomu.  

Ve třech kapitolách si projdete několik různorodých prostředí. Mapy nejsou zrovna malé, a právě v tomhle ohledu by vůbec neuškodilo, kdyby tvůrci trochu ubrali. Prostory jsou až přehnaně velké. Vzhledem k tomu, že občas se nevyhnete nutnosti kráčet ve vlastních stopách, to je pak na delší pobíhání, což ubírá na nepřetržitosti akce.  

Tady přichází ke slovu jeden z větších neduhů hry. Nedokážu pochopit, proč v Boltgunu chybí mapa. Vzhledem k velikosti map se přímo nabízí její zahrnutí, aby hráč jen zmateně nepobíhal z jednoho konce mapy na druhý bez jakéhokoliv pokroku, což se mi samozřejmě v žádném případě nestalo...  

Nemyslím tím, že bych měl mít na každém rohu šipku a přes stěny vidět vykřičníček, který mě navede přímo k cíli. Nebylo by ale na škodu, pokud bych si mohl jednoduše ověřit, jestli jsem v téhle chodbě už byl nebo jsem konečně našel tu správnou cestu. Mezi mnou nepochopené věci patří také zahrnutí jakéhosi puzzlu s portály. Boltgun zkrátka není typ hry, u které bych se chtěl zamýšlet nad něčím jiným, než je vhodný výběr zbraně. 

Boltgun není správným boomer shooterem jen svojí hratelností, ale na nostalgickou notu se snaží zahrát i svojí stylizací. Příjemně mě překvapily možnosti v nastavení, kde si můžete upravit míru rozpixelování grafiky a retro filtr. Ti z vás, kterým se při viditelném rozpixelování dělá špatně, si tak alespoň trochu můžete zmírnit své utrpení. Já jsem každopádně hru prošel s původním nastavením, které mi nepřišlo ani z jedné strany nijak přehnané. Prostředí i nepřátelé vypadají tak, jak bych si je od zástupce tohoto žánru představoval, a nepřijdete ani o modernější grafické efekty.  

V Boltgunu si můžete upravit míru rozpixelování

Her s tematikou Warhammeru mám už pár za sebou a Bolgun se rozhodně řadí mezi ty lepší případy. Bez chyby není, ale pro milovníky čistě akčních stříleček plní účel bez větších problémů. Zároveň v něm ale nenajdete žádnou přidanou hodnotu oproti ostatním boomer shooterům, pokud tedy nepatříte mezi fanoušky tohoto univerza. To pak budete poznávat jak typické zbraně, tak druhy nepřátel, které se s ním táhnou už dlouhá léta.