Ilustrace: Marie Lukáčová
„Takhle vypadá funkční pomoc? ‚Pilulky po‘ pro znásilněné Ukrajinky? Opravdu by nás zajímalo, jak to zabrání dalším znásilněním… Proč Češi nepřispějí místo toho na nákup houkadel, pepřáků nebo elektrických paralyzérů?“ napsalo Hnutí pro život loni v dubnu na svůj facebook. Reagovalo tak na výzvu ke sbírce na nákup pilulek nouzové antikoncepce pro znásilněné Ukrajinky.
V té době se hnutí těšilo podpoře známých jmen po celém Česku, reprezentantů krajů, měst, ale i lékařů. Facebookový status odstartoval vlnu pohoršení, zhnusení a odporu. Mnohé z osobností se od Hnutí pro život (HPŽ) distancovaly s tím, že měly za to, že jeho kampaň „Nesoudíme, pomáháme“ především chrání ženy, které se ocitly v nouzi. Podporovatelé netušili, co je hnutí vlastně zač. Sekulární plášť, který si na sebe v české, poměrně ateistické společnosti představitelé antigenderu oblékli, zafungoval. Úspěšně tak na určitý čas zakryli jak své ultrakonzervativně-katolické kořeny, tak cíle. Ty ale zůstávají nezměněné.
Malé semínko v disentu
Ačkoli se může zdát, že se jedná o novodobé tendence, konzervativismus a boj proti interrupcím u nás byl v určité míře přítomný už za normalizace. Lékař Zdeněk Hejl, spoluzakladatel obou hlavních antigenderových organizací u nás, Hnutí Pro život a Výboru na obranu rodičovských práv (VORP), později přetvořeného do Aliance pro rodinu, se ve snahách o revizi interrupčního práva angažoval již od pozdních šedesátých let. Spoluutvářel část katolického disentu a formuloval budoucí argumenty o životě začínajícím početím, sexu až po svatbě a celkové potřebě obnovit „kulturu života“.
Český antigender je pevnou součástí světové sítě, která zahrnuje bezpočet podobně smýšlejících organizací s názvy skloňujícími „život“ a „rodinu“.
Veřejná debata o interrupcích se v Československu rozproudila zejména v roce 1986, kdy probíhala liberalizace zákona o umělém přerušení těhotenství. Nově měly být zrušeny ponižující komise, které rozhodovaly o tom, zda žena může interrupci podstoupit či nikoli. Proti uvolnění vznikla petice a následně byl vydán i sborník reakcí některých tehdejších intelektuálů s názvem Právo na život. „Obsah této zprávy je úděsný: připadá mi jako ortel smrti pro statisíce utracených životů ročně a milionové krveprolití v budoucnosti,“ napsal do tohoto sborníku teolog Josef Zvěřina. Najdeme v něm ale i dopisy Václava Bendy, Pavla Čarnogurského nebo Michaely Freiové. V publikaci nechybělo ani tradiční přirovnávání interrupcí k nacistickým praktikám, apel na populační růst nebo výzva k modlitbám za nenarozené děti a „proti démonismu úmyslných potratů“.
Přístup k interrupcím nicméně za normalizace nebyl tématem, které by štěpilo přátelství nebo rozbíjelo disent, jenž se soustředil především na boj proti opresivnímu režimu než na dílčí témata. Exponovanější pak byly protiinterrupční postoje v exilových časopisech, například v londýnských Rozmluvách. Jejich šéfredaktor Alexandr Tomský publikoval texty Václava Bendy nebo signatáře Charty 77 a dnes zkušeného konspiračního teoretika Radomíra Malého. Ten pod pseudonymem Karel Bor v jednom ze svých esejů například psal, že by křesťané po uchopení moci měli „direktivně uzákonit zákaz provádění potratů, trestaný stejně jako vražda“.
Předvoj současného antigenderu u nás dostal volnou ruku až v devadesátých letech. Na pozadí vášnivé debaty o množství vykonaných interrupcí (na některých místech bylo na konci osmdesátých let provedeno více interrupcí než porodů) se začaly formovat organizace a spojenectví, jež ovlivňují antigenderovou scénu dodnes. Proměny ducha doby, strategií i aktérů můžeme nejlépe ilustrovat na dvou klíčových českých hráčích, a to Hnutí pro život a Alianci pro rodinu.
Zlatá antigenderová devadesátá
Jasnější podobu dostal boj za „obnovu kultury života“ roku 1992, a to právě vznikem Hnutí pro život. To bylo zprvu ukotvené na Jihlavsku, odkud pocházel zakladatel Zdeněk Hejl. Růst hnutí se projevuje i na řadě nových aktivit – od pořádání každoročního průvodu Prahou přes publikování notně radikálních brožur a oběžníků až po provoz poraden pro těhotné: napřed s označením Aqua Vitae, dnes jako Linka pomoci. Tu mimo jiné známe z všudypřítomné kampaně „Nesoudíme, pomáháme“.
Na konci roku 1996 vzniká druhá zásadní organizace, Výbor na obranu rodičovských práv (VORP). Ten se brzy vyprofiloval na odporu proti sexuální výchově, ale dotýkal se i propagace domácího vzdělávání nebo stigmatizace LGBTQ+ lidí – témat, jež si drží i následnická Aliance pro rodinu. Spoluzakladatelka VORP, dlouholetá antigenderová aktivistka Lucie Cekotová v rozhovoru pro radikálně katolický web Duše a hvězdy v roce 2015 vysvětlila: „Sešla se nás skupina katolických rodičů, která cítila potřebu snažit se nějak zvrátit [plány na zavedení plošné a jednotné sexuální výchovy]. Název měl evokovat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.“ V organizaci se podle prezence členů později potkali jak dnešní předsedkyně AliPro Jana Jochová Trlicová, tak manželé Ucháčovi, Zdeňka Rybová, zmíněná Lucie Cekotová či Sylva Bernardová: přední činitelé HPŽ.
V devadesátých letech protiinterrupční a antiLGBTQ+ postoje zaznívaly mimo jiné z prostředí konzervativně pravicové politiky. Vzniká stále aktivní think-tank Občanský institut, v jehož vedení se vystřídají Michal Semín s Romanem Jochem, dodnes jedny z nejaktivnějších osobností scény. Zatímco Semín se později vydává cestou angažmá v církevních kruzích a zakládá vyhraněnější Institut svatého Josefa, Joch drží institucionální posty. V devadesátých letech působil jako zahraniční tajemník Občanské demokratické aliance (ODA), mezi lety 2010 a 2012 jako poradce premiéra Petra Nečase (ODS), ve své době radil i primátorovi Tomáši Hudečkovi (tehdy TOP 09). Dnes působí na Slovensku jako ředitel tamějšího Institutu pro výzkum práce a rodiny.
V období „zlatých devadesátek“ se etablovala i populární kategorie sexuologů a psychiatrů. Na jedné straně stojí Jan Cimický a Jaroslav Zvěřina, přičemž první ze zmíněných už tehdy argumentuje neprokázaným postabortivním syndromem, dnes oblíbeným mimo jiné u Hnutí pro život; ten druhý ještě o třicet let později vystupuje na antigenderovém semináři proti Istanbulské úmluvě. Na druhém pólu se nachází Radim Uzel, kterého si dnes sice pamatujeme především pro jeho sexistický „humor“, nicméně v devadesátých letech fungoval jako výrazný oponent konzervativců v otázkách sexuální výchovy, interrupcí a plánování rodiny.
Praha jako centrum dění
Rok 1997 byl přelomový nejen pro klíčící české hnutí, ale i pro zavedené antigenderové elity z celého světa. V Praze se totiž konala vůbec první konference Světového kongresu rodin (World Congress of Families) – událost, na kterou se dnes sjíždí významné ultrakonzervativní osobnosti z celého světa. Byl to právě Radim Uzel, kdo poukázal na zpátečnictví názorů mnohých účastníků: „Kapitalistické státy asistenčního typu údajně zbavují děti dobrodiní plné a trvalé mateřské péče tím, že nutí matky k výdělečné činnosti. Manželství a rodinu podrývají takové věci, jako je oplodnění in vitro, distribuce antikoncepce, homosexuální svazky a mimomanželská rodičovství… Z odsouzení metod asistované reprodukce včetně umělého oplodnění zavane na čtenáře ryzí středověk,“ napsal Uzel 16. dubna 1997 v Právu.
Klíčovou úlohu v odstartování pravidelného setkání antigenderové smetánky tehdy sehrál právě Občanský institut pod vedením Michala Semína, který událost spolupořádal. Mezi hosty nechyběla například katolická disidentka (později vedoucí časopisu RC Monitor) Michaela Freiová, ale ani někdejší místopředseda vlády Josef Lux nebo místopředsedkyně Ústavního soudu Iva Janů. Světový kongres rodin se od té doby koná pravidelně, ale o tom někdy příště.
Stále jasněji se formující antigenderové hnutí v devadesátých a nultých letech potřebovalo srozumitelné, ale ne příliš radikální označení svého protivníka. S užitečným řešením přišla pravicově-konzervativní skupina kolem Václava Klause, nadšeného uživatele pojmu „homosexualismus“, předchůdce dnešního strašáka „genderové ideologie“. Někdejší Klausův tajemník Ladislav Jakl o „homosexualismu“ jako ideologii mluví dodnes, jak jsme se přesvědčili na semináři v Poslanecké sněmovně. Svébytnou kapitolou je také někdejší Klausův mluvčí Petr Hájek, který tak dlouho označoval gaye za devianty a evoluci za marxismus, až skončil jako šéf antisemitského a proruského Protiproudu.
Hnutí pro konverzní terapie
HPŽ si dlouho udržovalo širokou paletu témat. Na začátku milénia v rámci expanze svého působení vydalo pro sdružení Exodus knihu Terapie homosexuality. Nevybíravý úvod publikace sepsala Iva Šípová, bývalá psycholožka Sexuologického ústavu I. LF UK. Píše v něm mimo jiné, že kniha má sloužit k „sebeléčbě osob homosexuálních“. Šípová si vysvětluje existenci queer lidí „chaotickou společenskou atmosférou plnou pochybných morálních zásad, ‚pružných‘ a nesrozumitelných zákonů“ a bez okolků v publikaci spojuje LGBTQ+ komunitu s „kulturou smrti“ a celkovou podprahovou beznadějí. Queer lidé (v knize mimo jiné označení za „zraněné neklidné duše“ plné „niterného chaosu“) mohou prý pracovat na svých traumatech, a tím se zbavit – pro antigender nežádoucí – sexuální orientace. Návodné jsou již názvy kapitol: „Homosexualita a svědomí“, „Boj s homosexuálními pocity“ nebo „Obnovení pohlavní role“. Kniha například radí, že „žena s lesbickým komplexem by se měla zbavit svého odporu proti ‚ženským‘ zvykům, např. – v některých případech – proti obsluhování hostů“ a že když „si člověk uvědomí, že není nic víc ani nic míň než obyčejný muž/žena, aura nadřazenosti se rozplyne a člověk pochopí, že za tím vším je infantilní nářek na méněcennost“.
Kniha je jednoduše návodem na konverzní terapii. Sdružení Exodus, jehož členem byl tehdy podle iDnes.cz i dnešní předseda HPŽ Radim Ucháč, v roce 2003 publikaci rozeslalo do všech základních a středních škol. „Chceme hlavně zprostředkovat pomoc těm, které postihlo homosexuální cítění,“ komentoval tehdy záměry distribuce Ucháč.
Členstvo HPŽ však nezůstalo jen u konverzních terapií. Mezi lety 2007 a 2010 se zrodila iniciativa D.O.S.T., která měla za cíl mobilizovat nacionalistické a konzervativní síly k odporu proti neurčitě popsanému protivníkovi, kterému by se dnes dost možná řeklo „neomarxismus“. Pod manifestem strašícím „demontáží rodiny“ se potkali Radim Ucháč a Zdeňka Rybová z HPŽ s Michalem Semínem a některými činiteli z ODS, ale třeba i s antisemitou Adamem B. Bartošem.
Zatímco část politiků odrážela kritiku za spoluúčast na národně konzervativním projektu poukazy na značnou vágnost a neadresnost manifestu, HPŽ naopak bez okolků spolupracovalo i s následným občanským sdružením. To napřed vedl Ladislav Bátora, za nějž Federace židovských obcí popsala D.O.S.T. jako „poměrně nebezpečný fenomén nejen pro české Židy“, následně organizaci vedl již několikrát zmíněný Semín. Hnutí pro život společně s D.O.S.T. důrazně protestovalo proti „propagaci homosexuálního životního stylu s názvem Prague Pride 2012“. Na oplátku D.O.S.T. otevřeně podporovalo Pochody pro život, a to ještě v roce 2016. Organizace se shodly i na podpoře ruské kriminalizace LGBTQ+ lidí.
VORP mezitím oživil boj proti sexuální výchově. V letech 2009 a 2010 se aktivistům podařilo vyvolat hysterii kolem příručky o sexuální výchově a dosáhnout jejího odstranění z webu ministerstva školství. K tažení se přidalo i HPŽ: vydalo překladovou publikaci Proč neučit sexuální výchovu, kde čtenáře kupříkladu varuje, že zavedení sexuální výchovy vede děti k „sodomii, orálně-genitálním praktikám a podobným perverzním aktivitám“.
Když kříže nestačí
Méně pravicově vyhranění aktivisté se angažovali u Mladých křesťanských demokratů. Mládežnická organizace aktivně spolupracovala s HPŽ, v roce 2010 například společně protestovaly proti „homosexuální lobby“. Za jejich zlaté éry Mladým křesťanským demokratům předsedal přední antigenderový právník Jakub Kříž, který letos vystupoval mimo jiné na Pochodu pro život, kde interrupce přirovnával k novodobému otroctví. Kříž zároveň dnes učí na Právnické fakultě UK. Předposledním předsedou Mladých křesťanských demokratů byl současný místopředseda AliPro Jan Gregor. Funkce zastával i dlouholetý antigenderový aktivista, dle vlastních slov člen HPŽ, Ignác Pospíšil. Mladé křesťanské demokraty v roce 2021 definitivně pohltili Mladí lidovci, stavící proti vyhraněnému aktivismu vizi konvenčnější politiky.
Stejně jako se ultrakonzervativní agenda snažila uchytit v tradiční politice, rozvíjela se také na náboženské scéně. Mezi katolíky Michal Semín koncem devadesátých let zápasil za své tradicionalistické pojetí liturgie. V pravoslavném prostředí zase svými antiinterrupčními happeningy v kněžské kutně provokoval někdejší duchovní Libor Halík. Začaly se projevovat i nepočetné, ale aktivní evangelikální církve: třeba hospodář AliPro a člen někdejšího VORP David Floryk, spojený s nedávnou kauzou hanopisu na brněnské queer studenty, působí v ostravském Křesťanském společenství.
Řada činitelů antigenderových organizací dodnes projevuje své náboženské přesvědčení – například Zdeňka Rybová, vedoucí Linky pomoci, je současnou šéfredaktorkou přísně katolického časopisu RC Monitor. Členem jeho redakční rady je i Radim Ucháč.
Nová doba
Když však odhlédneme od aktivit jednotlivých osob, HPŽ i Aliance pro rodinu se zabalily do sekulárního pláště. Ačkoli stále probíhají Modlitby za nejmenší a Pochodům pro život předchází mše, jedná se o okrajové a málo propagované aktivity. Proč tomu tak je?
Přímé spojení s vyhraněnou nábožností se hlavním antigenderovým organizacím – HPŽ, VORP a z něj vzniklé AliPro – zjevně neosvědčilo. Klíč k pochopení současného českého antigenderu tak neleží ani tak ve svatostáncích, jako ve vývoji v druhé půli minulé dekády. Právě tehdy proběhl obrat k rétorice obrany lidských práv před „genderovou ideologií“. A právě tehdy Hnutí pro život nasadilo funkčnější veřejný obraz shrnutý do hesla „Nesoudíme, pomáháme“. Změny se projevily nejen ve strategii a formě opozice vůči interrupcím či LGBTQ+ právům, ale i na osobní rovině.
Pro větší popularizaci hnutí bylo třeba vzdát se jak otevřeně náboženské rétoriky, tak extrémních projevů. Například předseda HPŽ Radim Ucháč do roku 2012 působil kromě Exodu také v předsednictvu radikálního spolku Stop genocidě. Tuto organizaci jste možná potkali na náměstích nebo u stanic veřejné dopravy, kde její členové vystavují drastické a krvavé fotografie „potracených dětí“. Interrupce přitom přirovnávají třeba ke genocidě ve Rwandě.
Dnes je spojení pozitivního a „kreativního“ HPŽ s naturalistickými fotkami takřka nemyslitelné. „Zmíněné realistické fotografie blokují veřejnou debatu, proto je nepoužíváme,“ prohlašoval Ucháč pár let po svém odchodu ze Stop genocidě v Konzervativních novinách. Organizace nicméně spojuje víc než jen jedna figura. Obě uskupení sdílejí prakticky identické základní ustanovení spolku – u obou se dočteme, že „účelem spolku je humanitární a vzdělávací činnost zaměřená na záchranu nenarozených dětí“ a tak dále.
Kritika zevnitř
Ještě v oběžníku HpŽ ze září 2017 Ucháč napsal: „Nechceme jenom zakázat potraty (…) Zákaz je jen deset procent toho, co chceme.“ Už o dva roky později ve spřízněných Konzervativních novinách ale Matyáše Zrna ujišťoval, že „naším cílem není zákaz“, a dokonce v některých případech interrupci připouštěl. Místo zákazu interrupcí teď Hnutí pro život mluví o legislativních opatřeních, která by mohla pomoci ženám, jež „čekají neočekávaně dítě“. Například na letošním pochodu účastníci apelovali na zavedení těhotenského příspěvku či bezúročné půjčky na bydlení pro rodiny s více než třemi dětmi.
Obrat k sociální a lidskoprávní rétorice sice poskytl antigenderovým hnutím strategickou možnost oslovovat veřejnost i instituce bez stigmatu zběsilých radikálů, na druhou stranu ale vyvolal i určitý vnitřní rozpor. Mnohé bývalé společníky totiž tato nová strategie nechala polozapomenuté u cesty – spojení s nimi by dnes na veřejnosti mohlo způsobit pozdvižení a nevoli.
S patrnou hořkostí to popisuje již zmíněný Ignác Pospíšil, sebeproklamovaný bývalý člen HPŽ. „V posledních letech se to zhoršilo. Ve vedení HPŽ jsou lidé, kteří mají ty charitativní aktivity (…) Aby pro ně získali všeobecnou podporu, cítí potřebu se distancovat od těch tvrdších, méně kompromisních, ryzích pro-life proudů, odřezávají od sebe věci jako Stop genocidě. Tím pádem to hnutí do značné míry rozbíjejí,“ kritizoval začátkem loňského roku Pospíšil ve slovenském katolickém podcastu Na hlbine. HPŽ vytýkal také zmírnění katolické linie na Pochodech pro život i jinde. „Jdou spíše prosazováním charitativní stránky pro-life hnutí, od zbylých se odtahují, aby nekazili image a nedělali potíže,“ shrnul.
Kromě změny rétoriky za poslední dekádu také sledujeme jasnější profilaci jednotlivých organizací. Patička webu HpŽ nově říká: „Nevěnujeme se jiným společenským a politickým tématům.“ Ještě vloni pak dodávala, že má na mysli „sexuální výchovu, LGBT atp.“, tedy přesně ta témata, o nichž dříve vydávali odstrašující publikace.
Aliance pro heterosexuální cis rodinu
Nyní proti sexuální výchově či narovnání LGBTQ+ práv brojí hlavně Aliance pro rodinu, angažující se v odporu proti manželství pro všechny a navázané legislativě, právům trans lidí či náhradnímu mateřství. AliPro, jak jsme již dříve zmínili, oficiálně vznikla teprve roku 2017 přeměnou z Výboru na obranu rodičovských práv (VORP).
První nápis, který na vás vyskočí po otevření stránek, apeluje na důležitost „silných a samostatných rodin“. Tuto rétoriku používá dnes kromě neoliberálních think-tanků také česká vláda. Ostatně ve více věcech se představitelé vládní koalice s antigenderovými aktéry shodnou, jak jsme ukázali v reportáži z Poslanecké sněmovny nebo jak nám dává za pravdu i facebookový profil AliPro, který v posledních měsících sdílel například vyjádření poslance Aleše Dufka (KDU-ČSL) nebo senátora Hraby (dříve za STAN, dnes za ODS) k zavedení nového typu rodných listů.
Stránky Aliance pro rodinu se sice rády zaštiťují příspěvky politiků ze Spolu, na druhou stranu ale notně kritizují současného ministra vnitra Víta Rakušana. „Ministr Rakušan otevírá cestu obchodu s dětmi i vykořisťování žen,“ hlásá titulek blogového článku a poslanci STAN jsou v jiném textu označováni za „aktivistické“. Stejnou kritiku této strany známe i z klerikálního hostýnského procesí.
Boj proti „obchodu s dětmi“ zahrnuje aktivismus i tištěné reklamy. V Učitelských novinách vidíme velký obrázek novorozence s nápisem „matka a otec, nebo rodič 1 a rodič 2“. A dále: „Z dětí se stává zboží, z matek inkubátory na splněná přání homosexuálních párů.“ Následuje výzva k podpisu petice a číslo účtu Aliance pro rodinu, kdyby chtěl někdo finančně přispět. Podobně AliPro inzerovalo v Mladém světě. „Aktivisté za práva dětí“ pak vstupují i do veřejného prostoru, naposledy když se členstvo Aliance pro rodinu převléklo za mimina a před Ministerstvem vnitra rozdávalo úředníkům ukázky nových rodných listů. Akci doprovázely nápisy jako „100 % dětí má právo na mámu a tátu“ nebo „Dětská práva jsou lidská práva“.
Také AliPro se v komunikaci snaží relativně držet při zemi a neprojevovat otevřenou zášť či nenávist vůči LGBTQ+ lidem. Obraz dobrodinců selhává v momentech, kdy klíčoví aktéři „ztratí nervy“ – třeba když Jana Jochová v roce 2019 prohlásila, že by jí „bylo milejší, kdyby její syn raději zůstal sám, než aby žil v homosexuálním partnerství“. V patrné inspiraci svými partnery v Maďarsku či Polsku jako svého protivníka prezentují neadresnou, a tedy velmi praktickou figuru „genderové ideologie“, mezi jejíž oběti občas počítají samotné queer lidi. Emoční vydírání „právy dětí na normální život“ se pak spojuje s novými tvářemi politické radikality: nacionalismem, pravicovým populismem a „neoautoritářstvím“ polského a maďarského typu.
Demaskovat antigender
Z dřívějšího amalgámu aktérů nejrůznějších nadání a preferencí se v poslední dekádě vyčlenily profesionálněji vedené organizace, jež skrze inspiraci svými zahraničními protějšky došly k tomu, že nejúčinnějším nástrojem k dosažení skutečného politického vlivu je maskování svých cílů za charitu a pomoc potřebným. Hnutí pro život se tak může soustředit na překrytí politické agendy mottem podpory žen v nouzi, aniž by je obtěžovaly kulturní boje, do kterých se každou chvíli zaplete AliPro. Naposledy, když na svém facebooku protestovalo proti veřejnému čtení drag queen Ivory Divine.
Hnutí pro život i Aliance pro rodinu se zkrátka přizpůsobily době. „Nesoudící, pomáhající“ dobročinnost – tu a tam proložená ultrakonzervativním výrokem – do sekulárního Česka padne mnohem lépe než Terapie homosexuality, označující gaye a lesby za nemocné, mravně i emočně nedostatečné neurotiky. Občasné prohlášení o tom, že děti jsou „andělé“ nebo že je v některých případech jednodušší studovat vysokou školu s novorozencem, se v návalu pozitivních marketingových hesel ztratí. Neztratily se však „houkadla a pepřáky“, které daly na chvilku veřejnosti nahlédnout za pečlivě vystavěnou oponu usměvavých tváří a pozitivní hudby. I toto krátké nahlédnutí pak stálo HPŽ mnoho veřejných podporovatelů a rozproudilo debatu o jeho pravé povaze.
Ačkoli se dnes největší české organizace profilují jako „ochránci“ – ať už žen, dětí, nebo celých rodin –, je třeba si neustále připomínat i jejich reálné konexe a minulost. Extrémní výroky, jako byl například ten s houkadly a pepřáky, totiž nevznikají náhodou. Právě v nich se vyjevuje esence hnutí, které se až poslední roky snaží tvářit smířlivě. Rozkrývání těchto chyb může veřejnosti ukázat, co se pod výmluvnou „podporou žen a dětí“ opravdu skrývá.
Příběh HPŽ, VORP/AliPro a dalších spolků navíc nejde chápat jen jako historii strategického odklonu od náboženské radikality. Český antigender je pevnou součástí světové sítě, která zahrnuje bezpočet podobně smýšlejících organizací s názvy skloňujícími „život“ a „rodinu“. Tato síť, reprezentovaná například Světovým kongresem rodin nebo Agendou Europe, se snaží aktivně a někdy i úspěšně ovlivňovat politická rozhodnutí, jež pak vedou k omezování lidských práv, jako tomu je v Polsku či ve Spojených státech amerických po prolomení precedentu Roe vs. Wade. Chapadly světového antigenderu jsou nejen občanská uskupení, ale i politici, think-tanky a ortodoxní náboženské organizace. Na okraji zápasu za „tradiční hodnoty“ se pak skrývají i hráči, o kterých se ve slušné společnosti nemluví.
Magdalena Dušková je členkou redakce Alarmu, ostatní autorstvo jsou spolupracovníci redakce.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.