Foto Alarm / Tadeáš Žďárský
Konference, která vzešla z iniciativy dvaceti europoslanců a europoslankyň z různých politických frakcí, znamenala pro nerůstové hnutí bezpochyby historický milník: dlouho marginalizovaná akademicko-aktivistická diskuze se dostává do mainstreamových politických debat o budoucím směřování Evropské unie. Zúčastnily se jí více než dva tisíce lidí z různých částí společnosti – aktivisté, lidé reprezentující odbory, výzkumníci a výzkumnice či lidé z globálního Jihu. Během prvního dne konference byl také zveřejněn otevřený dopis, v němž přes čtyři sta vědců a vědkyň či organizací občanské veřejnosti vyzývá k přechodu na post-růstový ekonomický model.
„Evropský parlament se stal Woodstockem nerůstu. Ještě nikdy jsem v parlamentu nezažil takovou atmosféru,“ řekl během posledního dne Philippe Lamberts, jeden z hlavních organizátorů konference. Ekonomický růst má destruktivní environmentální důsledky, prohlubuje společenské nerovnosti a navíc v bohatších zemích už ani nezvyšuje kvalitu života. Jak změnit náš na růstu závislý ekonomický model a přejít na post-růstovou ekonomiku?
Klimapopíračství je minulost. Teď musíme čelit popírání destruktivních dopadů růstového ekonomického modelu
„Finanční prostředky jsou omezené a dluhy se musí splácet, proto potřebujeme udržitelný růst,“ zaznělo z úst prezidentky Evropského parlamentu Roberty Metsoly, která konferenci o post-růstové budoucnosti otevřela obhajobou „udržitelného růstu“. Tuto obhajobu bylo slyšet i z úst dalších evropských komisařů, kteří se rozhodli nepříjemná empirická data vytěsnit. Během tří dnů konference však byly pohádky o udržitelnosti ekonomického růstu vyvráceny předními vědci a vědkyněmi z Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), kteří na empirických datech demonstrovali nemožnost oddělení ekonomického růstu od jeho negativních environmentálních dopadů (tzv. decoupling) a vyzývali k tomu, abychom se při návrzích řešení řídili těmito vědeckými poznatky.
Nerůst neznamená mít méně, ale mít dostatek. Zatímco pro většinu to bude znamenat zvyšující se kvalitu života a životní jistoty, pro úzkou skupinu těch nejbohatších bude dosahování dostatku znamenat zmenšování jejich ekonomické i politické moci.
V momentě, kdy už jen málokdo popírá klimatickou změnu, nastupuje éra popírání důkazů o škodlivosti ekonomického růstu a jeho neslučitelnosti s obyvatelným světem budoucnosti. Kdoví, možná se na obhájce zeleného růstu budeme za třicet let dívat podobně, jako se dnes díváme na popírače klimatické změny či tabákové firmy, které tvrdily, že kouření zdraví neškodí.
Celá konference ovšem měla nečekaně malý mediální dopad. Navzdory tomu, že na místě bylo mnoho novinářů a novinářek, dle slov klimatické vědkyně Julie Steinberger jejich redakce odmítli otisknout článek kritizující hospodářský růst. „Toto šílenství hraničí se zločinem a poukazuje na nebezpečnou ideologii hospodářského růstu jako náboženství, které nás zcela zaslepuje tváří tvář před možnými ekonomickými alternativami, jež by mohly zachovat planetu obyvatelnou,“ napsala Steinberger na twitteru.
Závislost na růstu podkopává globální geopolitickou bezpečnost
Zatímco neřešenou výzvou klimatické krize je ekonomický růst, v mnoha post-růstových debatách bývá podobnou výzvou geopolitická bezpečnost. Během konference se nedalo tomuto tématu vyhnout. Jeden z nejzajímavějších příspěvků, který tuto oblast rozvíjel, přednesla Olivie Lazard, která představila růst jako nové bezpečnostní dilema.
Ekonomický růst si často asociujeme s bezpečností, nicméně právě nikdy nekončící hlad po energii a materiálech potřebu bezpečnosti podkopává. Pokud chceme pokračovat v růstu a zvyšovat energetickou spotřebu, musíme vyrábět obrovské množství baterií na obnovitelné zdroje energie. Jen do roku 2035 bychom tak dle Lazard potřebovali otevřít 336 dolů na těžbu klíčových materiálů po celém světě, nejčastěji v zemích globálního Jihu, a to jen pro dodavatelské řetězce samotných baterií.
Nicméně mapy ložisek těchto klíčových surovin se značně překrývají s ekosystémy, které bychom v době klimatické krize měli prioritně chránit a regenerovat, aby zachycovaly uhlík a zároveň přispívaly k ekosystémové stabilitě daných území. Tyto oblasti se často nacházejí v politicky nestabilních regionech. Mezinárodní soutěž o tyto zdroje snižuje jejich ekologickou a často i politickou odolnost, a často tím přispívá ke konfliktům, jejichž důsledky ohrožují i bezpečnost Evropy.
Žádná z těchto souvislostí by neměla zpochybňovat potřebu dekarbonizace, ale ukazují na důležitost snižování naší energetické spotřeby. Evropská Zelená dohoda i balíček Fit-for-55 ale počítají s masivní elektromobilitou, a tedy s dalším honem za materiály.
Vstupujeme do éry geopoliticky fragmentované soutěže o zdroje, v níž rostou obavy o bezpečnost a s nimi i poptávka po dalším ekonomickém růstu a expanzi. Čína i Rusko mají kontrolu nad celými dodavatelskými řetězci některých klíčových surovin a jsou ochotny používat násilí na jejich obranu i k další expanzi. Evropská unie by měla co nejrychleji budovat strategická partnerství se zeměmi, které mají ložiska potřebných surovin, a dbát o jejich politickou i ekonomickou bezpečnost. Jiným slovy, potřebujeme nové bezpečnostní paradigma, které v sobě bude mít integrovanou také ekologickou a klimatickou dimenzi, jež budou pro bezpečnost v 21. století klíčové.
Evropská unie byla designovaná pro růst. Teď potřebuje změnit priority i vnitřní pravidla
Současná evropská politika se řídí pravidly Paktu o stabilitě a růstu, který představuje soubor pravidel, jejichž cílem je omezit schodky veřejných financí na tři procenta HDP ročně a také zamezit tomu, aby státní dluh překročil 60 procent HDP. Pokud chtějí členské státy zvyšovat výdaje na veřejné služby, tato pravidla je tlačí k dalšímu růstu.
V závěrečném panelu konference ekonom Halefe ze Zoe Institutu ukázal data demonstrující, že více než polovina nutných investic do socio-ekologické transformace je ve stávajícím systému nezisková, a tedy pro soukromý kapitál neatraktivní. Z toho vyplývá, že potřebujeme masivní veřejné investice.
Současná fiskální politika Evropy a Pakt o stabilitě a růstu takové míře veřejných investic ale brání. „Na mrtvé planetě žádné dluhy nebudou,“ zaznělo ve více panelových debatách. Mnozí ekonomičtí odborníci a odbornice, jako např. nobelista Joseph Stiglitz, navrhují v rámci Evropy větší fiskální flexibilitu, která by členským státům umožnila jít do vyšších veřejných dluhů. Pakt o stabilitě a růstu by měl být nahrazen Paktem o wellbeingu a udržitelnosti, který by měl zajistit, že členské státy uspokojí základní potřeby svých občanů a zároveň sníží emise skleníkových plynů i využívání přírodních zdrojů na udržitelnou úroveň.
Pokud chceme post-růstovou budoucnost, musíme se zbavit nerovností
Samotný design současného růstového ekonomického modelu je nejen environmentálně neudržitelný, ale také sociálně nespravedlivý, a to v různých ohledech: vytváří sociální nerovnosti, kdy jedno procento lidí drží nadproporční část bohatství; genderové nerovnosti, protože růstová ekonomika je postavená na produktivní i reproduktivní práci, ale tu reproduktivní zneviditelňuje, neoceňuje nebo finančně podhodnocuje; a globální nerovnosti, protože růst západních zemí je dodnes postaven na vykořisťování přírodních zdrojů a levné práce globálního Jihu.
Během konference několikrát zaznělo, že Zelená dohoda pro Evropu tyto nerovnosti reprodukuje, nebo je dokonce prohlubuje: je nespravedlivá, protože náklady na zelenou transformaci platí často ti nejchudší, zatímco majetek nejbohatší třídy se pořád zvětšuje; je genderově slepá, protože investuje primárně do industriálních sektorů, zatímco opomíjí nutné investice do sektoru péče; a je také neokoloniální, protože počítá s neustále rostoucí poptávkou po materiálech, jako je lithium či kobalt, a s dalším „zeleným“ vykořisťováním globálního Jihu.
Leonor Canadas, portugalská klimatická aktivistka z kolektivu Climaximo, během svého proslovu zdůrazňovala, jak jsou snahy o spravedlivou transformaci kooptované byznysem: „Došlo k naprostému zneužití pojmu spravedlivá transformace. Od spravedlnosti a ochrany pracovníků a postižených komunit se přešlo ke spravedlnosti a ochraně soukromých společností a jejich akcionářů.“
Jak jsme viděli třeba u případu žlutých vest, právě pocit nespravedlnosti odcizuje velkou část veřejnosti klimatické politice. Pokud skutečně chceme, aby nadcházející transformace přispěla k sociální rovnosti a environmentální udržitelnosti, nestačí se vymezovat proti zastáncům business-as-usual, ale také proti iluzorním řešením zeleného růstu, ze kterých těží bohatí na úkor nejchudších.
Post-růstová budoucnost bude feministická
Už během úvodu konference zaznělo, že současné růstové paradigma je spjaté s tradiční maskulinitou, protože oceňuje sílu, soutěživost a dominanci namísto péče, spolupráce a rovnosti. Znamená to, že post-růstová budoucnost se týká i genderové spravedlnosti. Téma péče, která by měla stát v jádru post-růstové společnosti, bylo průřezovým tématem celé konference, které se opakovaně objevovalo během různých panelových debat. Navíc dotazy publika často odrážely feministické perspektivy. Z konkrétních řešení krize péče se diskutovaly primárně politiky zkracování pracovní doby či nepodmíněného pečovatelského příjmu, jež by umožnily rozšířit čas, který jako společnost věnujeme péči, a zároveň péči jako takovou finančně ocenit, aniž by se nadále komodifikovala.
Po zkušenosti s českými „manely“ mě příjemně překvapilo nejen to, že byla většina panelů genderově vyvážená, ale také, že v mnohých panelech ženy převažovaly. Leadership žen byl citelný během celé konference. Z tohoto pohledu nejsilnější byl pro mě závěrečný panel s proslovy dvou mladých aktivistek Agaty Meysner a Anuny de Weve. „Co je zdrojem našeho růstu? Je to nadřazenost bílé rasy, kolonialismus a imperialismus. Bez dekolonizace žádného nerůstu nedosáhneme,“ řekla Anuna de Weve.
Agata Meysner reagovala na slova europoslanců a europoslankyň, kteří během konference často zmiňovali, jak jim mladí lidé v místnosti dávají naději: „Mladí lidé nejsou zodpovědní za to, aby vám dávali naději, a budoucí generace nejsou zodpovědné za nápravu problémů dnešního selhávajícího vedení. Pokud jako politici nemáte odvahu dělat těžká rozhodnutí, nechte to na nás.“
Post-růstová budoucnost není o nahrazení mužů na vrcholku hierarchií ženami, ale o změně samotných opresivních struktur, produkujících vítěze a poražené. Feministický leadership mužů i žen, který je postaven nikoli na moci nad ostatními, ale na moci s ostatními, spolupráci, empatii a solidaritě, bude pro dosažení našich cílů klíčový.
Redesignujme současné ekonomické instituce
Z mnoha proslovů bylo jasné, že zatímco atraktivní „zelenorůstové“ snahy nabízejí povrchní řešení, jež by měla ozelenit a polidštit stávající destruktivní ekonomický systém, post-růstová vize vyžaduje náročnou a hlubokou proměnu a redesign dnešních institucí, a to hned na několika úrovních. Je potřeba proměnit podobu sociálního státu, měnotvorbu, hranice mezi produktivními a reproduktivními činnostmi, ale také samotnou podobu demokracie, jejíž principy bychom měli začít vnášet i do ekonomické sféry. Jinými slovy, nestačí nám krotit současný destruktivní systém, ale z podstaty ho předělat tak, aby byl regenerativní a redistributivní.
Dobrým příkladem mohou být firmy. „Pouhá regulace škodlivých a extraktivních firem, jejichž hlavním cílem je maximalizovat zisk, by nebyla dostatečná. Potřebujeme změnit samotný účel, vlastnickou strukturu a rozhodovací procesy firem tak, aby pomáhaly řešit krize, jež způsobily,“ řekl během panelu o post-růstových byznysech Erich Sahan z Donut Economy Action Lab. Firmy s cílem zisků za každou cenu je potřeba změnit na neziskové podnikání se společenskou misí, kde se přebytky neakumulují, ale jsou reinvestovány do naplňování konkrétních potřeb lidí a planety.
Firmy vhodné pro 21. století přitom dávno nejsou jen utopickou budoucností. Neziskové firemní struktury, jejichž hnacím motorem je společenský prospěch, se šíří po celém světě. Melanie Rieback, CEO neziskové firmy Radically Open Security, která se věnuje konzultanství počítačové bezpečnosti, momentálně vyvíjí neziskové byznys start-upy, aby pomáhala ostatním zakládat firmy, které jsou svoji strukturou i financováním kompatibilní se světem post-růstové budoucnosti. „Nerůstové hnutí mi dává naději v lidství,“ prohlásila Melanie v závěru konference.
Nerůst znamená hojnost pro všechny
Mnoho lidí říká, že nerůst je neprosaditelný, protože lidé nikdy nebudou chtít méně. Nerůst ale není asketickým projektem nekonečného omezování se. Právě naopak. Je o hledání dostatku. Jak sdělila prezidentka Římského klubu Sandrine Dixson-Declève: „Lidé nechtějí ekonomický růst. Chtějí ekonomickou jistotu.“
Honba za růstem nepřinesla většině Evropanů a Evropanek dobrý život, o kterém snili. Naopak, v důsledku komodifikace základních potřeb, jako je bydlení, energie či jídlo, žije nyní mnoho lidí v celé Evropě pod hranicí chudoby či v ekonomické nejistotě a stresu, zatímco největší firmy se těší rekordním ziskům. Nejen environmentální, ale i sociální krize je tedy odvrácenou a zároveň neoddělitelnou stranou růstu. Pokud chceme, aby nerůst uspěl, nesmíme ho rámovat primárně omezováním, ale spíše potřebujeme posilovat jeho emancipační narativ a popisovat ekonomiku, která všem zabezpečí soukromý dostatek a veřejný blahobyt. Jak toho ale dosáhnout?
Nerůst volá po dekomodifikaci základních potřeb, konkrétně po politice nepodmíněných základních služeb, díky níž by uspokojování základních potřeb nemohlo sloužit extrakci zisků na úkor běžných lidí. Skrze veřejné investice a regulace můžeme rozšířit veřejné služby i do oblastí, jako je bydlení, internet či sociální péče. Právě veřejné služby umožňují naplnit lidské potřeby se značně nižšími environmentálními dopady a zároveň zmenšují nerovnosti.
Pokud si přiznáme fakt, že návrat do planetárních mezí znamená umenšení konkrétních sektorů ekonomiky, jako je masný či automobilový průmysl, pak ale potřebujeme dát lidem jistotu, že nezůstanou bez práce. Druhým z klíčových nerůstových politických návrhů jsou proto garantovaná zelená pracovní místa, která by lidem v době transformace zajistila, že každý, kdo bude chtít pracovat, bude mít státem garantované pracovní místo a dostane se mu potřebné rekvalifikace, aby mohl být součástí socio-ekologické transformace.
Velkou otázkou tedy není, jak financovat veřejné služby ve zmenšující se ekonomice, ale jak docílit, aby produktivní kapacita Evropy nebyla nadále využívána primárně k akumulaci bohatství a výrobě luxusního zboží, jako jsou SUV, soukromé jachty či luxusní čtvrti, ale spíše na rozšiřování veřejné a kvalitní hromadné dopravy, rozšiřování decentralizovaných obnovitelných zdrojů energie, dostupné a energeticky efektivní bydlení pro všechny nebo lokální ekologické zemědělství.
Nerůst tedy neznamená mít méně, ale mít dostatek. Zatímco pro většinu to bude znamenat zvyšující se kvalitu života a životní jistoty, pro úzkou skupinu těch nejbohatších bude dosahování dostatku znamenat zmenšování jejich ekonomické i politické moci skrze majetkové daně, progresivní daně či zavedení maximálního příjmu.
Pokud chceme post-růstovou budoucnost, potřebujeme vytvořit hnutí mnoha hnutí
Na konferenci od europoslanců a europoslankyň několikrát zazněla obava, že hned poté, co konference skončí, půda Evropského parlamentu bude opět místem růstu. Někteří z nich dokonce vyzývali veřejnost, aby z nerůstu udělala velká téma napříč Evropou, a tím vytvořila i větší prostor pro jednání na úrovni Evropského parlamentu. Bez masivního veřejného tlaku a mobilizace se post-růstové budoucnosti nedočkáme.
Bariérou v prosazování post-růstových řešení totiž není jen starý způsob myšlení a lpění na ideologii růstu, ale také obrovská mocenská nerovnováha. Tato opatření by totiž zlepšila životy většině lidí, nicméně jsou často v přímé opozici vůči zájmům ekonomických elit. Když tyto zájmy vezmeme v úvahu a do analýzy přidáme lobby fosilních a finančních korporací, je vysoce nepravděpodobné, že rozhodnutí na evropské úrovni půjdou proti jejich zájmům.
Ann Petifor, ředitelka organizace Policy Research in Macroeconomics, během svého proslovu upozornila, že zatímco klimatické hnutí se v současnosti soustředí na boj s fosilním kapitálem, druhým obrovským nepřítelem v přechodu k post-růstové budoucnosti bude finanční kapitál, který byl dosud na okraji naší pozornosti.
Právě na politikách nepodmíněných základních služeb a garantovaných zelených pracovních míst je možné budovat širší koalici spojenců a propojit environmentální a klimatické hnutí, odbory, feministické hnutí či hnutí za dostupné bydlení a mnoho dalších. Koneckonců, všem nám jde o to, abychom mohli v současnosti, ale také v budoucnosti žít důstojné životy a naplnit své základní potřeby, což je v konfliktu se současnými zájmy ekonomických elit.
To, jestli bude konference v Bruselu jen „další konferencí“, anebo opravdu vyústí ve změnu celospolečenského směřování, nezáleží tolik na tom, co budou dělat europoslanci a europoslankyně, ale hlavně na tom, jak moc a jak efektivně se budeme organizovat zdola, budovat ekonomické alternativy a prosazovat progresivní politiky. Slovy Jasona Hickela: „Naše naděje může být jen tak velká, jak velký je náš politický boj.“
Záznamy z panelových debat jsou volně ke zhlédnutí na stránkách konference.
Autor pracuje v organizaci NaZemi.
Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung Praha.