Foto R4BIA.com, CC0 1.0
Sčítání hlasů, které mám opět možnost sledovat v jedné z konzervativních částí Istanbulu, tentokrát probíhá rychle a již kolem sedmé hodiny večer 28. května je znám vítěz voleb, jež experti označovali za Erdoğanovu dosud největší výzvu. V ulicích je velmi rušno, auta pokrytá tureckými vlajkami troubí, z rádií zní píseň Recep Tayyip Erdoğan a občas se ozvou i výstřely zbraní. Erdoğan vystupuje na balkon svého paláce v Ankaře a hřmotně vyhlašuje začátek „Tureckého století“ (Türkiye yüzyili), což je hlavní slogan jeho kampaně. Podle jeho slov o něm rozhodli všichni. „Nikdo neutrpěl porážku, celé Turecko vyhrálo.“ To je ovšem daleko od pravdy – více než 25 milionů obyvatel, kteří dali hlas opozičnímu kandidátovi Kemalu Kılıçdaroğluovi a toužili především po změně, slova o sjednocení těžko přesvědčí. Obzvlášť ženy, mladí, LGBTQ+ nebo Kurdové mohou z „tureckého století“ vypadnout nadobro.
Mlčící většina a politika postpravdy
Erdoğanův vítězný projev se od solidarity rychle stočil k diskurzu rozdělování a nenávisti, který dominuje turecké politice snad odjakživa. Prezidentova volební základna, tedy zbožné voličstvo, byla po dlouhá léta označována za cizince ve vlastní zemi, „utlačována“ sekulárními reformami (např. zákazem nosit hidžáb ve veřejných institucích), a pod Erdoğanovou vládou se tak konečně dočkala reprezentace. Jeho prezidentské kampani dominovaly lži, jimiž strašil své voliče: pokud by se prezidentem stal Kılıçdaroğlu z opoziční strany CHP, opět by prý Erdoğanovi voliči byli onou mlčící, nereprezentovanou většinou, neboť by „byl znovu zakázán hidžáb“, předseda prokurdské strany HDP Selahattin Demirtaş, od roku 2016 ve vězení, by prý „byl ihned propuštěn“ a „dva mladí muži, již se milují, by mohli uzavřít manželský svazek“. Erdoğanův tým dokonce do světa vypustil editované video, které zobrazuje Kılıçdaroğlua společně s bojovníky teroristické organizace PKK, a tudíž coby proponenta terorismu (video bylo po podání žaloby Kemalem Kılıçdaroğluem staženo).
Erdoğan svým voličům pouze nelhal, dokázal je přesvědčit, aby lhali s ním.
Erdoğan za žádnou z těchto lží nezaplatil. Právě naopak: získaly mu třetí prezidentský mandát. Svým voličům totiž pouze nelhal, dokázal je přesvědčit, aby lhali s ním. Kolektivní lež je pak tím, co definuje politiku postpravdy, jež v posledních letech určuje směr politiky. Na jejím základě odešla Británie z EU a v USA zvítězil v prezidentských volbách Donald Trump. A právě s Trumpem pojí Erdoğana image autenticity, díky níž oba lídři, i přes svá obrovská jmění, dokázali přesvědčit voliče, že jsou „jedněmi z nich“, „obyčejnými“ lidmi. Erdoğan navíc stárne, dlouhodobě ho trápí rakovina a pro mnoho voličů je jeho únava znakem „obětování se“ pro ně. Emocionální pouto, které si s nimi od počátku své vlády budoval a které stavěl především na obrazu „božího služebníka“ se i v těchto volbách ukázalo být silnější než ekonomické strádání.
Erdoğanovi voliči svou podporu mnohdy definují na základě lásky a věrnosti, „obdivují ho“. Za bídné materiální podmínky pak viní externí síly, nikoli prezidentovo selhání. Prudká inflace a znehodnocování měny (po nedělních volbách dosáhla lira vůči dolaru historického minima a devizové rezervy centrální banky jsou v záporných číslech) navíc nedopadá na všechny obyvatele země stejně – mnohem více se dotýká obyvatel ve velkých městech, v nichž zvítězil Kemal Kılıçdaroğlu. Obyvatelé centrální Anatolie také těží z klientelistických sítí a benefitů, které AKP mezi své voliče distribuuje. To se týká i regionu zasaženého zemětřesením, v němž většina vsadila na ověřené kontakty (Erdoğana v nich volila kromě kurdského Dıyarbakıru a Adany naprostá většina).
Bye bye, Kemal
Kemal Kılıçdaroğlu, jenž se prezentoval jako klidný „děda“, do druhého kola razantně změnil strategii. Pozadí skromné kuchyně, kde natáčel předvolební videa, vyměnil za místnost s obrazem Mustafy Kemala Atatürka a slogany jeho kampaně zaplavily výkřiky „Chudoba skončí“ nebo „Syřané odejdou“. Celé druhé kolo voleb rámoval coby referendum o osudu deseti milionů syrských uprchlíků v zemi, a jasně tak mířil na nacionalistické voliče třetího kandidáta Sinana Oğana, kterého v prvním kole volilo vice 2,5 milionu obyvatel. Sám Oğan se sice v druhém kole rozhodl podpořit Erdoğana, Kılıçdaroğlu však na svou stranu dokázal přetáhnout dalšího nacionalistického antiimigračního předáka, předsedu krajně pravicové Zafer partisi (Vítězná strana) Ümita Özdağa.
Ani tato podle mnohých expertů „zoufalá“ a populistická strategie ovšem nepřinesla kýženou výhru a podle výsledků nacionalistický tón spíše odlákal některé kurdské nebo mladé voliče, byť v mém okolí většina z nich komentovala situaci prostě tak, že nemají jinou možnost, protože dalších pět let pod vládou Erdoğana nepřežijí. Právě pro mladé, Kurdy a LGBTQ+ jsou vyhlídky budoucnosti velmi černé a spousta z nich hledá způsob, jak zemi opustit. „CHP je pro LGBT, ti nás ovšem nemohou infiltrovat. Budeme znovu zrozeni, rodina je posvátná,“ to byla další slova Erdoğanova balkonového projevu, který doprovázelo skandování publika „Trest smrti pro Sola“ (zkratka pro Selahattina Demirtaşe).
CHP nezachránilo ani partnerství se stranami, jež mohly využít „náboženský“ repertoár a přilákat zbožné voliče (islamistická Saadet partisi a dvě strany vedené bývalými členy AKP Deva partisi a Gelecek partisi), ani s nacionalistickou İyi parti (Strana dobra), jejíž voličstvo není tolik sjednocené jako to kurdské a celá jedna třetina hlasovala ve druhém kole prezidentských voleb pro Erdoğana. Národní koalice nebo také „Stůl šesti“, jak si sjednocená opozice říkala, tak spíše připomínala slabé koaliční vlády konce minulého století, po jejichž vládě získala popularitu Erdoğanova AKP se silným lídrem v čele.
Kemal Kılıçdaroğlu, po jehož odstoupení z předsednictví CHP nyní volá polovina jejího voličstva, takovým vůdcem být nedokázal. Oblíbení starostové Ankary a Istanbulu a výrazné tváře jeho kampaně Mansur Yavaş a Ekrem Imamoğlu by asi byli bývali lepšími kandidáty. Imamoğlu však již v lednu dostal signál od stávajících autorit, že jeho kandidatura by nebyla přijata, neboť byl arbitrárně odsouzen za urážku oficiálních autorit s hrozbou zákazu politické dráhy. „Vše jde dál, boj pokračuje.“ Vzkázal voličům po porážce Kılıçdaroğlu, zatímco Erdoğan posměšně prohlásil: „Bye bye bye. Kemal.“
Šedí vlci
Výhra Recepa Tayyipa Erdoğana je dalším posílením globálních autokracií a nacionalistického diskurzu, který se v mainstreamu stává stále přijatelnějším. Gesto známé jako „rabia“ mnoho radujících se voličů nahradilo symbolem vlka, znaku ultranacionalistické paramilitární organizace Ülkü ocakları (Šedí vlci). Ta je oficiálně zakázaná, nicméně je napojená na partnera Erdoğanovy vítězné koalice Stranu národního hnutí (MHP). Změna gest reflektuje i vzestup popularity extrémních stran – do vlády s Erdoğanem kromě MHP vstupuje také Yeniden refah partisi (Znovu blahobyt) a Büyük birlik partisi (Strana velkého sjednocení) a očekává se, že od něj budou požadovat extrémnější kroky.
Z letošních parlamentních a prezidentských voleb tak plyne několik závěrů. Materiální podmínky nejsou určujícím faktorem politické performance, naopak kulturní, emoční a identitární aspekty se ukazují být rozhodující. „Možná jste na tom finančně bídně, ale alespoň jste někým,“ komentovala důležitost nacionální hrdosti a identity politická socioložka Gülay Turkmen. Právě nacionalismy budou na turecké politické scéně hrát čím dál větší roli, a to jak ten turecký sekulární, tak náboženský nebo kurdský. Stejně jako politika postpravdy, v níž je politika identity důležitým pilířem.
Autorka studuje sociokulturní antropologii a v Turecku se věnuje výzkumu.