Foto Hector Garcia, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
V průběhu posledních týdnů v českém veřejném prostoru došlo k několika událostem, které poskytly příležitost k přehodnocení stavu česko-vietnamského soužití, dlouhodobě popisovaného Čechy jako „bezproblémové“. Významnou změnou, která posouvá nastavení česko-vietnamských vztahů, je skutečnost, že se Vietnamci veřejně vymezili vůči konkrétnímu problematickému chování ze strany Čechů a poukázali na potřebné změny v přístupu vůči nim. Přestože Vietnamci žijí na českém území již několik desítek let, dosud téměř vůbec veřejně neprojevovali kritický názor na soužití s Čechy, a mohlo se proto zdát, že ve vzájemných vztazích neidentifikují problematické aspekty. Události posledních týdnů ale ukázaly, že narativ bezkonfliktního soužití mohl být pouze jednostranný.
Umíme se ozvat
První kauza se týkala obálky týdeníku Respekt, na které byl vyobrazený prezident Čínské lidové republiky vydávající citoslovce „ting ťong“. Použité rasistické citoslovce je všeobecně známé a používá se za účelem zesměšnění Asiatů, jejich jazyka a kultury. Obálka mi připomněla dětství, kdy jsem od okolí neustále poslouchala rasistické „ting ťong“, a také ve mně vyvolala totéž ponížení, které jsem tehdy cítila.
Narativ bezkonfliktního soužití je pravděpodobně výsledkem chybějícího hlasu Vietnamců ve veřejném prostoru.
Ohledně nevhodnosti zvolené obálky a její rasistické konotace jsem ihned po vydání čísla kontaktovala šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho a zároveň požadovala od týdeníku Respekt veřejnou omluvu. Z odpovědi Taberyho vyplynulo, že se veřejně omlouvat nehodlá, jelikož si možných negativních konotací obálky nebyl vědom, a tudíž je pochopitelné, že nebylo úmyslem Respektu nikomu obálkou ublížit. Dle této logiky by nejspíše byl můj nárok na omluvu legitimní pouze v případě, že by se jednalo o úmyslné zesměšnění.
Nedlouho poté radní Prahy 11 Libor Vrkoč (Hnutí pro Prahu 11) na zasedání Výboru pro územní rozvoj označil Vietnamce hanlivým výrazem „Rákosníci“, vůči čemuž se ohradila vietnamská menšina. Libor Vrkoč se posléze omluvil s tím, že není ani xenofobní, ani rasista. V reakci na to vyšel článek na CNN Prima News, v němž autor článku Viet Tran popsal problematiku nerespektujícího chování ze strany Čechů vůči Vietnamcům, zahrnující například tykání nebo užívání hanlivých pojmenování. Článek obsahoval konkrétní svědectví Vietnamců, kteří popisovali příklady nevhodného a nerespektujícího chování ze strany Čechů. Ze svědectví vyplynulo, že v některých případech v tomto chování Češi pokračovali i přes upozornění ze strany Vietnamců.
Výše uvedené události se mi jeví jako vypovídající o celkovém soužití Čechů a Vietnamců, kdy majoritní společnost nevidí nebo odmítá vidět každodenní realitu Vietnamců prostoupenou rasistickou mikroagresí. V momentě, kdy je někdo z majority konfrontován s nevhodným xenofobním či rasistickým chováním, lze místo omluvy očekávat spíše výmluvy, že si problematického chování nebyl vědom, a ujištění, že se nejednalo o xenofobii či rasismus, protože to přece nebyl úmysl.
V horším případě nepřichází tato reflexe vůbec a v rasistickém chování dotyčný pokračuje dál. Popsané události mě přivedly k zamyšlení nad skutečným stavem soužití Čechů a Vietnamců. Je soužití tak bezproblémové, jak je Čechy popisováno? Není ona bezproblémovost spíše jednostranný úhel pohledu, který vyhovuje majoritní společnosti? A mají Vietnamci právo na omluvu a na respekt?
Mikroagrese
Velká část projevů ze strany Čechů vůči Vietnamcům lze označit za mikroagrese. Ty se dají definovat jako urážlivé projevy, úmyslné či neúmyslné, které komunikují nepřátelské, negativní předsudky a necitlivost vůči jedincům či skupině. Jedním z příkladů mikroagrese může být údiv nad tím, že cizinec umí dobře česky. Tyto projevy jsou velmi zraňující a mohou vést k marginalizaci určité skupiny. Osobně už leckdy mikroagresi ani nevnímám, protože problematické chování je mojí běžnou realitou, stejně tak mých rodičů. Vždycky jsem doufala, že projevy mikroagrese skončí tím, že se naučím česky a vzorně se zařadím do české společnosti. Nestalo se tak, přestože jsem udělala vše, co společnost od migrantů požaduje – umím česky, jsem vysokoškolsky vzdělaná a mám dobrou práci.
Mám mezi Čechy skvělé přátele, kteří tvoří bezpečnou a respektující komunitu, kterou jsem si v dospělosti vytvořila a ve které se cítím rovnocenně. Jakmile však z této bubliny vystoupím, mám pocit, že si svůj respekt musím neustále budovat znovu. Stále někde ve vzduchu visí určitá přezíravost a povýšenost, kterou od Čechů cítím. Dostávám se například pravidelně do bizarní pozice, kdy musím různým lidem dokazovat, že umím česky.
Samotná skutečnost, že češtinu ovládám a vystudovala jsem vysokou školu, některé Čechy stále šokuje a nezdráhají se to dát najevo. Setkala jsem se mnohokrát také s tím, že mi lidé nevěřili, že česky umím, přestože jsem s nimi v češtině mluvila. Můj soused se mě jednou při náhodném setkání na chodbě snažil naučit několik českých slovíček, která jsem dle něj určitě nemohla znát. Situace je o to bizarnější, že se se sousedem známe, dokonce jsme ho s manželem pozvali na večeři, během které jsme se bavili v češtině několik hodin. Ve škole se mě učitelé opakovaně při zkoušení ptali na to, zda jim rozumím, přestože jsem jim několik let odpovídala perfektní češtinou. Jinými slovy, jako by česká společnost nedokázala přijmout fakt, že se Vietnamci mohou česky naučit.
I já se také často setkávám s tykáním ze strany Čechů, ve kterém pokračují i přes mou žádost o vykání. Přestože mám české občanství, potýkám se stále s rasistickými nadávkami, kdy mě agresoři vyhánějí zpět do Vietnamu. Proč bych se jako česká občanka měla vracet do Vietnamu, opravdu nevím.
Budeme někdy rovni?
Často si vzpomenu na komentář svých rodičů, kteří mi odmalička kladli na srdce, že nás Češi nebudou nikdy považovat za sobě rovné a bylo by naivní od nich něco takového očekávat. Mé rodiče Češi nikdy nerespektovali a dosud nerespektují, neustále jim někdo bez dovolení tyká, chová se k nim hrubě, utahuje si z nich, zesměšňuje jejich češtinu nebo je vykazuje do Vietnamu. Příslušníci první generace Vietnamců v České republice nemají jména, jsou to Vietnamci, Rákosníci, Větve, Číňani, Čongové.
První generace Vietnamců z důvodu jazykové bariéry často ani neví, že je takto majoritní společnost nazývá. Moji rodiče si myslí, že se chování majority vůči nám nemůže změnit, a je dle nich příliš riskantní na sebe upozorňovat a mít na společnost jakékoliv požadavky. V této realitě jsem vyrůstala a dovedlo mě to k zjištění, že Vietnamci kvůli tomuto přístupu mají problém vůbec identifikovat problematické chování ze strany majority, jelikož přijali zesměšňování a jiné formy rasismu jako běžnou součást svých životů.
Popisovanou negativní životní zkušenost Vietnamců jako by česká společnost vůbec nevnímala, přestože na ní aktivně participuje. Například v komentářích pod omluvou Respektu, uveřejněnou na sociální síti Facebook po tlaku Vietnamců, komentující projevili pochopení k tomu, že redakce Respektu nemohla tušit, jaký má použité citoslovce význam. Zaznívaly i názory, že omluva nebyla potřebná, a také hodnocení česko-vietnamského soužití jako bezkonfliktního.
Článek Viet Tran také vyvolal na sociálních sítích vášnivou diskuzi, v rámci které diskutující často bagatelizovali například praktiku tykání Vietnamcům a navíc projevili podráždění nad faktem, že si vietnamská menšina vůči tomuto chování dovolila se vymezit. Skutečně nedokážu pochopit, proč diskutující tak popudil naprosto neradikální požadavek Vietnamců, aby jim majoritní společnost přestala tykat, a jen mě to přivádí k mé původní tezi o tom, že narativ bezkonfliktního soužití stojí na vratkých (a nejspíše hlavně českých) nohách.
Moc na sebe neupozorňovat
Internalizovanou snahu Vietnamců na sebe příliš neupozorňovat, předávanou po generace, sama pociťuju v situacích, kdy si uvědomím projev mikroagrese nebo rasismu. První, co mě napadne, je totiž dilema, zda dotyčného upozornit, nebo jeho chování přejít s tím, že to nemyslel zle. Při neustálém upozorňování na přešlapy a nevhodné chování některých Čechů se ve mně často mísí únava s nejistotou, jestli místo zdravého vymezení hranic nepřeháním.
Popisované zkušenosti s mikroagresí a rasismem jen dokazují, jak je pro některé lidi těžké se zbavit stereotypů vázaných na určitou skupinu osob, které leckdy vedou až k zaslepenosti a neochotě vidět danou osobu jako rovnocennou individuální bytost. Z výpovědi Vietnamců zaznívá, že jsou v Česku tolerováni, nikoliv respektováni. Především z druhé generace Vietnamců cítím frustraci nad tím, že nikdy pro českou společnost nebudou dost dobří.
Narativ bezkonfliktního soužití je tak pravděpodobně spíše výsledkem chybějícího hlasu Vietnamců ve veřejném prostoru. Doposud se psalo převážně o jinakosti Vietnamců a o procesu jejich integrace. Tento stav se ale pomalu mění – mladí Vietnamci se stali integrovanou součástí společnosti, jsou zastoupeni mezi lékaři, úředníky, novináři i obchodníky. Veřejná debata by se měla týkat spíše toho, jak nastavit česko-vietnamské soužití respektující způsobem, aby se Vietnamci mohli cítit v české společnosti opravdu rovnocenní.
Zkuste nás vyslechnout
Nejen na příkladu popsaných událostí je názorně vidět, že xenofobních a rasistických projevů se dopouštějí lidé napříč společností. Argument, že se jedná jen o „několik hlupáků“, jak často slýchám, v tomto případě neobstojí. Právě Respekt se prezentuje jako kritické a liberální médium a měl by představovat pro menšiny bezpečné místo, a přesto se rasistického projevu dopustil. V případech obálky Respektu a článku CNN Prima News navíc zaznívaly ze strany diskutujících pokusy o zlehčování situace, a tím i snižování legitimity požadavku Vietnamců na omluvu nebo respektující chování ze strany majority.
Věřím, že cesta k respektu vyžaduje odvahu ze strany Vietnamců upozorňovat na problematické aspekty soužití a aktivní úsilí majority si tyto výpovědi vyslechnout a nezlehčovat je. Ve schopnosti naslouchání potřebám příslušníků menšiny vidím velký prostor ke zlepšení. Pokud se někdo z menšiny svěří s negativními zkušenostmi s majoritní společností, není důvod dotyčnému nevěřit – daný člověk uvítá, pokud ho vyslechnete a nebudete bagatelizovat jeho výpověď. Je totiž dost možné, že dotyčný žije v úplně jiné realitě, o které zatím nepromluvil.
Častým argumentem autorů problematických výroků nebo chování je, že se z jejich strany nejednalo o úmysl někomu ublížit – tento fakt ale považuju ve zdravé společnosti za samozřejmost. Na skutečně vyzrálou společnost ale ukazuje schopnost uznat svou chybu, a to i neúmyslnou, protože taková chyba mohla někomu ublížit stejně, jako by se o úmysl jednalo.
Generace mých rodičů se buď bojí, nebo nemůže z důvodu jazykové bariéry promluvit. Jsem ráda, že moje generace může o skutečné podobě soužití vietnamské menšiny a Čechů podávat svědectví a upozorňovat na jeho problematické aspekty. Přestože jsou Vietnamci z druhé generace plně integrovaní do české společnosti, často se v ní necítí dostatečně respektováni. Jinými slovy: my jsme svoji práci s integrací už odvedli, proč se tedy často cítíme stejně jako naši rodiče? Životní zkušenost našich rodičů v nás vyvolává obavy, že se respektu nedočkáme. Podle mě je však důležité se vůči tomuto pocitu postavit a neustále si připomínat, že máme právo být dotčení, a také máme právo požadovat omluvu a respekt, a to nejen ve výše popsaných situacích, ale kdykoliv, kdy budeme pociťovat, že jsme k tomu oprávněni. Jsme lidé s pocity a potřebami a chceme být vyslyšeni.
Autorka pracuje v lidskoprávní oblasti.