Cestovatelské „tři v jednom“. Z egyptské Taby do Jordánska i Izraele

V rámci Sinajského poloostrova měla Taba v ani ne tak vzdálené historii jedinečné postavení. Poté, co Izrael během šestidenní války v roce 1967 obsadil dosud egyptský Sinajský poloostrov a v roce 1982 jej zase opustil, Tabu si stále ponechával. Egyptu byla Taba navrácena až v roce 1989, po urovnání sporů o hranice. Součástí dohod bylo také ujednání, že turisté mohou bez víza překračovat hraniční přechod mezi egyptskou Tabou a izraelským městem Ejlat, což samozřejmě začalo přitahovat turisty.

Kdo se alespoň trochu orientuje v historii, může odhalovat zajímavosti ve věcech na první pohled banálních. Třeba když přilétáme na mezinárodní letiště Taba, které dnes spravují Egypťané, ale původně jej v roce 1972 zřídili Izraelci jako letiště vojenské. Ani velcí zmatkáři se tu dnes neztratí. Je tady jediná odletová brána a také jediné místo na výdej zavazadel.

Naší první zastávkou je egyptské město Dahab na pobřeží Akabského zálivu, vzdálené od Taby zhruba hodinu a půl jízdy směrem na jih. Název Dahab znamená v arabštině zlato, které se tu dříve mohlo těžit, zároveň jsou tu ovšem do zlatova zbarvené písky. Místo je oblíbeným cílem potápěčů, zejména centrum zvané Three Pools vedle podvodních aktivit nabízí i suchozemské kratochvíle. Těch využíváme i my.

Půjčujeme si čtyřkolky, nasazujeme helmy a spolu s místním průvodcem vyrážíme na výlet po okolí. Zpočátku řídíme ztuha, ale postupně se nám ovládání stroje dostává do krve, a když nás čeká závěrečná jízda podél zálivu, kocháme se při řízení okolní nádherou.

Vynechat nemůžeme ani krátké svezení na velbloudovi. Nechávám si poradit od zkušenějších kolegů cestovatelů, kteří mě upozorňují na důležitý detail. Velbloud sice ochotně sesedne, aby měl jezdec jednodušší nástup, ovšem poté napřímí nejdříve zadní nohy a až pak ty přední - nezkušeného dobrodruha tak prudce vychýlí směrem dopředu. Je dobré se při tomto „manévru“ pevně držet. Oproti jízdě na koni tu sedí člověk výrazně výš a jízda je poklidnější, jen při sesedání je opět dobré se pořádně chytit.

V plánu jsme měli také noční výšlap na horu Sinaj (2285 m n. m.). Zde měl Bůh podle bible předat Mojžíšovi tabulku s desaterem přikázání. U paty hory se nachází klášter svaté Kateřiny, postavený v šestém století v místech, kde se měl v hořícím keři Mojžíšovi zjevit Bůh.

Jedná se o nejdéle sloužící křesťanský klášter na světě a spravuje jej pravoslavná církev. Z našeho večerního programu ovšem sešlo, kvůli odpolednímu dešti by stoupání na horu nebylo bezpečné. Účastníci výpravy, kterým se do náročného výšlapu příliš nechtělo, to s nadsázkou označují za zásah vyšší moci.

Kdo chce z Taby vyrazit do Jeruzaléma a něco si z jeho památek užít, musí si pochopitelně přivstat. Vedle jízdy samotné, zabere okolo čtyř hodin, je nutné do plánů započíst i důkladnou hraniční kontrolu. Vyjíždíme tak krátce před čtvrtou hodinou ranní, za polovinou cesty mezi Ejlatem a Jeruzalémem zastavujeme u Mrtvého moře, abychom vyzkoušeli jeho léčivé vody.

Většina lidí nejspíš ví, že navzdory názvu nejde o moře, ale o bezodtoké slané jezero, nejníže položené na světě. Voda je desetkrát slanější než ta v oceánu. Léčivých schopností Mrtvého moře využívají i okolní krámky, které nabízejí třeba pleťové masky a další kosmetiku. Voda nadnáší člověka natolik, že si někteří vleže čtou časopis.

Není ovšem pravda, že by se v Mrtvém moři člověk nemohl utopit - při krizové situaci si totiž nemůže jednoduše pomoci tím, že by položil nohy na dno, protože slaná voda končetiny vytlačuje na povrch. Koneckonců bezpečnost turistů tu hlídají i plavčíci.

Kdo chce, může si ke zmíněnému cestovatelskému „tři v jednom“ připojit ještě čtvrtou zastávku. Je jí stát Palestina, tedy jeho část rozkládající se na západním břehu řeky Jordán, a konkrétně město Betlém, zhruba osm kilometrů jižně od Jeruzaléma. Destinace žije z turistického ruchu, největší nával je tu v době Vánoc, kdy je cílem návštěvníků chrám Narození Páně. Postaven byl totiž nad jeskyní, kde se měl narodit Ježíš Kristus.

Výstavbu chrámu započali Konstantin Veliký a jeho matka Helena, stavba byla dokončena v roce 339. Během Samaritánského povstání byla zničena, císař Justinián I. ovšem nechal postavit novou baziliku.

Od roku 1986 se zde v jeskyni vždy do lucerny „nabere“ betlémské světlo, symbol míru, a odveze se do Rakouska. Odtud pak putuje zejména díky skautům nejen do evropských států, ale i do Kanady či USA. Přestože jsme na místě v době mimo křesťanské svátky, musíme si na vstup do jeskyně vystát menší frontu. Věřící cestovatelé, ale nejen ti, se zastavují zejména u čtrnácticípé hvězdy, která v jeskyni označuje místo Ježíšova narození.

Jeruzalém je s necelým milionem obyvatel největším izraelským městem. Za své hlavní město jej označuje jak Izrael, tak Palestina, většina států tak má svá velvyslanectví raději v izraelském Tel Avivu a toto město také považují za hlavní.

Ve Starém Městě Jeruzaléma je možné se procházet nejen židovskou čtvrtí, ale také křesťanskou, muslimskou a arménskou. Máme na Jeruzalém několik hodin, i kdybychom tu ovšem chodili týden, stále bychom objevovali nová zákoutí a zajímavosti.

Vynechat nemůžeme chrám Božího hrobu s místem, kde byl Ježíš Kristus ukřižován, pohřben a kde vstal z mrtvých. Navštěvujeme také Večeřadlo, místo konání poslední večeře Páně, a nedaleký domnělý hrob biblického krále Davida. Naši krátkou intenzivní výpravu pak zakončujeme u Zdi nářků, tedy pozůstatku hradeb jeruzalémského chrámu a posvátného židovského místa.

Právě zeď tvoří část západní stěny Chrámové hory, což je místo posvátné pro židy i muslimy. I během naší nedlouhé návštěvy poznáváme, že se na malém prostoru Starého Města potkávají (a někdy střetávají) velká světová náboženství. Zároveň se v ulicích odehrává i docela obyčejný život - třeba když potkáváme skupinu kluků, kteří ve starobylých uličkách hrají fotbal.

Naší poslední zastávkou je jordánské skalní město Petra, zapsané v roce 1985 na seznam UNESCO a roku 2007 vyhlášené jako jeden ze sedmi nových divů světa. Přes Akabský záliv cestujeme katamaránem do jordánské Akaby, kde procházíme hraniční kontrolou. Do Petry jsou to pak ještě dvě hodiny.

První osadníci žili v těchto místech už před devíti tisíci lety, nejdůležitější období ovšem nastalo přibližně ve čtvrtém století před naším letopočtem, kdy se tu usadil arabský kmen Nabatejců. Díky obchodování Petra bohatla a ve vrcholném období tu žilo až třicet tisíc lidí. V roce 106 našeho letopočtu se stala součástí římské provincie Arabia Petraea.

Obchodní význam Petry postupně uvadal, k tomu se přidala ničivá zemětřesení. Nakonec tu zůstala jen hrstka nomádů a skalní město zahalilo tajemství. Pro moderní Evropany jej v roce 1812 objevil až švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt. Místnímu průvodci sdělil, že chce obětovat kozu prorokovi Áronovi, bratrovi Mojžíše, u jeho hrobky v Petře. Díky této historce získal povolení vstoupit do města.

Dnes proudí údolím Vádí Musa, kde se Petra nachází, zástupy turistů. Zatímco dolů jde většina pěšky, nahoru se řada z nich neváhá vyvézt na velbloudovi či oslíkovi, méně dobrodružní návštěvníci pak jedou v motorovém vozítku. Obchodníci tu mají vyskládané zboží, vedle upomínkových předmětů nabízejí i starobylé mince, nechybí ani bezkontaktní platební terminály.

Všechny stavby vytesané v pískovci budí pozornost, nejvíce turistů se zastavuje před budovou Al-Khazneh, Klenotnicí. Podle legendy v ní má být ukryt faraonův poklad, jednalo se ovšem o hrobku určenou pro nabatejského krále Aretu III.

Petra je oblíbená také mezi filmaři. Natáčely se tu snímky jako Mumie se vrací (2001), Transformers: Pomsta poražených (2009) nebo zřejmě nejslavnější Indiana Jones a poslední křížová výprava (1989).

Na posledně jmenovaný snímek ostatně myslí i prodejci suvenýrů, kteří slavného archeologa používají na poutačích svých krámků. Jedním ze suvenýrů, který si zájemci mohou zakoupit, je i Indianův bič. Co s ním budou dělat po návratu z cest, je už pouze na nich.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Egypta