Když nejsou marťané, musí stačit Vrabel a Čína. Jiří Paroubek se nezměnil, doba ovšem ano

Svou někdejší tezi o tom, že se v případě potřeby klidně spojí i s marťany, Jiří Paroubek poslední dobou naplňuje: spojil se s hnutím Ladislava Vrabela. Opakovaně vystoupil na jím svolávaných shromážděních, jež se snaží využít pro vlastní comeback. Naráží ale na to, že vysloužilí politici už moc netáhnou. Lid si žádá novu krev, nové emoce, nová témata a jednoduché výkřiky; alespoň ti, na něž cílí lidé typu Vrabel a Rajchl, či Okamura a Babiš. V tomto segmentu je prostě dost těsno.

Psát o návratu Jiřího Paroubka vlastně není přesné, protože o sobě dává pravidelně vědět: jen za poslední dva roky je podepsán zhruba pod 330 texty, byť je obvykle vydává několikrát na různých webech jako je Infokurýr či jím založená Vaše Věc. Nyní se navíc dere zpět na řečnická pódia a rád by znovu do politiky.

Paroubek si poměrně logicky vybral niku, která vypadá – po pádu ČSSD i komunistů – neobsazeně. Jenže, aby jeho nápad se sjednocenou levicí pod značkou Nespokojení aspoň trochu uspěl, musel by loupit hlavně „u Babišů“, kam se drtivá většina potenciálního elektorátu přesunula. A takový lup se mu stěží podaří.

Co se stalo se 43 miliony?

Expremiér si ale drží optimismus. Prý je tu i bez ČSSD, která s ním nechce mít nic společného, možné spojením stran jako je Suverenita, Domov či Národní socialisté a komunisté „atakovat nějakých 8 až 10 % hlasů“.

Spolek Nespokojení chce prý příští rok možné ambice otestovat ve volbách do Evropského parlamentu.

S marginálními stranami má Jiří Paroubek již své zkušenosti. Po odchodu z ČSSD založil stranu Národní socialisté – levice 21 (alias LEV 21), vydrželo mu to ale jen chvilku. Politický nezdar vyvážil pozoruhodně úspěšný fundraising. Za tři roky dokázala pidistrana od sponzorů získat 43 milionů korun. Když se jej na to novináři ptali, sám se podivil: „To se mi nezdá.“

Když předtím v září 2013 Paroubek oznamoval, že v nadcházejících parlamentních volbách už za „lva“ kandidovat nebude, argumentoval i tím, že strana je bez peněz. Kam se ty desítky milionů jenom poděly?

V roce 2018 pak Paroubek zkoušel kandidovat jako nezávislý do Senátu v Ostravě. Nejprve dostal košem od ČSSD (při snaze dostat se na její kandidátku), posléze i od voličů.

Z manuálu odpůrce radaru

Soudě podle mediálních zmínek, které za poslední dva roky eviduje mediální archiv Newton, se Jiří Paroubek z mediálního zřetele neztratil. Nemalým dílem k tomu přispěl on sám. Hned 331 textů, z celkem 7037, v nichž se za tu dobu v jakékoli souvislosti objevuje jméno bývalého premiéra, nese podpis Paroubek.

Jiří Paroubek v médiích (květen 2021 – květen 2023) 

ZDROJ: se svolením společnosti Newton Media

Dá se říct, že hlavním problémem Jiřího Paroubka je dnes Jiří Paroubek. Stačí se podívat na záznamy jeho některých veřejných vystoupení. Nikdy to nebyl skvělý řečník a časem stráveným mimo zájem kamer se to nezlepšilo. Projevy čte, nemluví spatra a má těžkopádné výrazivo jako třeba „snaha vlády o zmrzačení valorizačního vzorce“.

Doba navíc pokročila a co stačilo kdysi, to už nestačí. Dnes jde o emoce, práci se sociálními sítěmi a nízkými pudy. A navzdory tomu, že je Paroubek těžký pragmatik, není hlupák a něco mu prostě přes ústa neleze, i když by si to dav přál slyšet. Paroubek například (zatím) říká, že neutralita České republiky je nereálná a že členství v NATO smysl dává.

Na druhé straně názorové obraty mu nikdy problém nedělaly. Stačí si připomenout zhruba patnáct let staré diskuse o umístění amerického radaru v Brdech. Paroubek původně vůbec nebyl proti, když mu však začaly přicházet interní výsledky průzkumů veřejného mínění, stal se z něj zavilý odpůrce této spolupráce s Američany.

A na protiamerickou notu hraje i dnes. Nahrává mu k tomu – vedle vzpomínek na radar – i vládou schválená a čerstvě v USA podepsaná „Dohoda o obranné spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými“. Ta má umožnit „intenzivnější praktickou vojenskou spolupráci mezi českou armádou a ozbrojenými silami USA na území České republiky“.

Ministryně obrany @jana_cernochova dnes spolu se svým americkým protějškem @SecDef Lloydem Jamesem Austinem ve Washingtonu DC podepsala Dohodu mezi 🇨🇿 a 🇺🇸 o spolupráci v oblasti obrany. pic.twitter.com/w1FrVNzPSO

— Ministerstvo obrany (@ObranaTweetuje) May 23, 2023

Podobná smlouva se stala předmětem konspirační hysterie na Slovensku, a v Česku nezůstáváme pozadu.

I podle Paroubka jde „v podstatě o smlouvu o omezené suverenitě republiky na svém vlastním území“. Jak z manuálu odpůrce radaru v Brdech (kdy se opakovala mantra o tom, že „radar jsou oči, které bude chtít nepřítel zničit jako první“) je pak tato jeho věta: „Po zřízení těchto amerických vojenských základen, nebo chcete-li logistických center, na ně budou namířeny ruské rakety s jadernými zbraněmi.“

Žádný konkrétní americký vojenský objekt se přitom v Česku nechystá. Byť ano – dohoda pro to dává právní rámec. Jakoukoli konkrétní akci by ale musela schválit vláda a parlament, velmi pravděpodobně jiný, než je dnes. Kdo by se ale obtěžoval s komplikovanou pravdou.

Sázka na byznys s knihami

I z tažení proti neexistující a ryze hypotetické americké základně je zjevné, že bývalý premiér hodně žije z minulosti a ze vzpomínek; ostatně bude mu letos už 71.

Vláda je podle něj neschopná, kašle na lidi, poslouchá to, co se jí řekne v Bruselu a ve Washingtonu. A co je pozoruhodné, je to podle něj „nejhorší vláda od roku 1945“. Za něj samozřejmě bylo (nej)lépe.

V české i evropské politice podle něj chybí silné osobnosti jako byl Jacques Chirac nebo Gerhard Schröder. A Jiří Paroubek, čteme mezi řádky.

„Měl jsem také to štěstí, že jsem se poznal s Tonym Blairem, takže jsem poznal celou řadu vynikajících osobností, a bohužel dnes, nejen v české politice, ale i v té politice evropské prostě takové osobnosti chybí.“

O svém setkávání s hvězdami evropské a světové politiky mimochodem Paroubek v roce 2007 vydal fotografickou knihu nazvanou Minuty s Jiřím Paroubkem o gigantickém rozsahu 900 stran a váze čtyř kilogramů a na křídovém papíře. Část nákladu prý skoupila ČSSD, s financováním pomohl i neznámý sponzor, takže se to rentovalo.

Na knižní byznys Paroubek vsadil i později, vydal hned tři knihy, na které dostal předem štědrou zálohu. Jen záloha na sepsání jeho pamětí prý činila rovný milion.

V únoru 2012 Paroubek oznámil, že se knihy prodalo neuvěřitelných 44 tisíc kusů, nad čímž žasli všichni knihkupci (kniha se prý prodávala hlavně přes internet). Paroubek za to vykázal čtyřmilionový honorář, který obratem investoval do koupě domku na řeckém ostrově Ithaka; v hotovosti.

Ranní rozcvička s Pekingem

Celkově ona Paroubkova snaha být zase o něco víc vidět působí spíše jako součást nějaké vlivové operace ve prospěch klienta… Tím by mohla být Čína, v jejímž zájmu Paroubek už roky mluví a vystupuje.

Naopak na adresu české zahraniční politiky Paroubek trousí uštěpačné poznámky; posledním ministrem zahraničí byl prý – jak jinak, než v jeho vládě – Cyril Svoboda. „Pak už to byla jenom dojmologie, anebo to byl polosenilní ministr zahraničí, anebo to byli kluci, kteří ničemu nerozumí, a teď je to ajťák, kluk, který ničemu nerozumí,“ shrnul to Paroubek.

Byl to – jak se sám hlásí o zásluhy – on, kdo přišel s „politikou všech azimutů“. Rozuměj nadbíhání Rusku a Číně.

„S Čínou jsme se domluvili na vysoké formě spolupráce. Oni měli zájem o strategickou spolupráci, což samozřejmě potom za vlády Topolánka a Schwarzenberga padlo a přišlo to na přetřes až někdy v tom roce 2015 díky Miloši Zemanovi, ale bohužel z toho nic moc nebylo,“ posteskl si v Rádiu Universum Paroubek, který opět oživuje blouznivé představy o tom, že by se Česká republika mohla pokusit „být mostem mezi Východem a Západem“.

Čína je podle Paroubka báječná i proto, že „tu chce investovat a obchodovat“. A také prý „našim středním a nízkopříjmovým skupinám poskytuje levné, kvalitní spotřební zboží, takže má stabilizační charakter pro sociální situaci v zemi“. Což je pozoruhodná myšlenková konstrukce pomíjející fakt, že Čína nic velkoryse neposkytuje, nýbrž prodává, případně si dané zboží v Číně dle tržních pravidel objednávají výrobci či dovozci.

Koncem dubna Paroubek třeba moderoval na Novotného lávce diskusi na téma Čína, kde vysvětloval, že Číně jde o harmonii, jak je to s Tchajwanem a jaká je role Pekingu v mírovém řešení současných konfliktů, včetně toho na Ukrajině či v Sýrii.

Na to, jakým se Paroubek stal oblíbeným informačním zdrojem a respondentem, upozornil už před časem projekt Sinopsis:

„Paroubkovy (s)myšlenky cirkulují nejen v Česku, ale přebírají je zpětně i čínská státní média a využívají je dále ke své propagandě, jako například takto China Daily: Bývalý premiér České republiky Jiří Paroubek odsoudil tvrzení o „genocidě“ v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a poznamenal, že v posledních čtyřech letech nedošlo v Sin-ťiangu k žádným teroristickým útokům, což výrazně přispívá k sociálnímu a hospodářskému rozvoji regionu. Dodal, že velkého pokroku bylo v regionu dosaženo také v oblasti vzdělávání a gramotnosti.“

Jako perlička na okraj působí ochota, s níž Paroubek spřáteleným médiím prezentuje své nadšení pro „tradiční čínská cvičení čchi-kung a chuej čchun-kung“. Nutno uznat, že expremiér oproti časům ve vrcholné politice dokázal – asi i díky pravidelnému čínskému cvičení – skutečně zhubnout.