Taky jsem měla pocit, jako by se lidé minulé jaro báli užít si ho naplno. Poštěstilo se i mým dvěma kamarádům, kteří tou dobou zrovna dleli v Koreji na návštěvě.
Myslím, že z toho zážitku měli oči navrch hlavy stejně jako já. Centrální ulice Soulu byly uzavřené, což samotné stačilo k mému bezmeznému nadšení a pocitu svátku. Tam, kde jsou v zácpách obvykle stovky aut, byla najednou pěší zóna. Podél některých úseků stály řady plastových židlích, které nadšenci obsazovali už hodinu dvě před začátkem průvodu, který se spustil se setměním. Že se schyluje k akci, bylo patrné celé odpoledne.
 |
Centrem chodili okrojovaní korejští bubeníci a do rytmů bubnů s nimi tančili nejen tanečníci k nim příslušející, ale vtahovali k účasti i kolemjdoucí a diváky. Ano, i mně se podařilo se veřejně znemožnit. Když průvod začal, a trval dobře přes dvě hodiny, pozitivní energie byla ve vzduchu hmatelná. Lidé v průvodu – mniši, zájmová sdružení, školy byli „vysvátkování“ nejen hanboky (tradičními korejskými šaty) a rozličnými tvary lampionů, ale hlavně náladou. Usmátí, užívající si atmosféry, mávající, zpívající, skandující.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září 2021 pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Diváci jim to vraceli potleskem a uznalým jásotem. Takový brazilský karneval na buddhistický, asijský způsob, tohle srovnání se nabízelo. Projelo i pár alegorických vozů, většinou na lidský pohon. Sloni, desetimetrový vlnící se drak, Buddha vynořující se z lotosového květu, korejské hory, řvoucí drak dštící dým… Všechny vozy se na konci své asi dvoukilometrové pouti zaparkovaly pospolu, aby je diváci mohli obdivovat zblízka. Moje kamarádka po konci průvodu spěchala – no, neuhodli byste – na swingovou tančírnu!
S každou českou návštěvou se mi stává Soul barvitějším. O tom, že tancování swingu má v Koreji tolik příznivců, jsem neměla potuchy. Kamarádka se vrátila spokojená, jako cizinka byla Korejci vyhledávanou taneční partnerkou. I když, jak říkala, tak pěkně po korejsku. Požádali o tanec (někteří stále v rouškách), při tanci ani nehlesli, užili si ho, na konci se uklonili a s poděkováním ji opustili.
Žádná velká konverzace nebo zvědavé dotazy, šlo přece o tanec! S onou kamarádkou jsem měla ten samý den dopoledne premiérový zážitek – v půjčovně, kterých je okolo královského paláce jak naseto, jsme se oblékly do hanboku a vyrazily na obhlídku paláce a přilehlého parku. Pokud se oblečte do tradičního korejského oděvu, máte vstup zdarma.
Co na tom, že půjčovné stálo čtyřikrát víc než vstupné! Lepší půjčovny nabízejí k oblečení i účes zdarma. Mimochodem - řada návštěvníků Soulu je překvapená, jaké jsou ceny vstupu do památek nebo galerií.
Velmi nízké a někdy dokonce žádné. Pro vaši představu – za vstup do do areálu královského paláce se platí asi 45 korun. S úlevou jsme se po dvou hodinách svlékly, sukně z několika vrstev s krinolínou nebyla tím pravým oděvem do slunečného parného dne. Začínám tušit, proč se Korejky chránily (a dodnes chrání) slunečníky, asi to nebude jen kvůli posedlosti bělostnou pletí.
Tak jako bylo dopřáno průvodu jasno a teplo, na Buddhovy narozeniny o týden později stejnou měrou lilo. Nepřetržitě a od rána. Skoro to vypadalo, že odbdobí dešťů se rozhodlo dorazit o měsíc dřív. Díky panu velvyslanci jsem měla možnost zažít narozeninové oslavy v ženském buddhistickém klášteře v Bukhansanu, skalnatých horách a národním parku na okraji Soulu. Tyhle hory tvoří dramatický background právě královskému paláci.
Minulé jaro jsme vystoupali na jejich nejvyšší vrchol víceméně omylem, jak s oblibou říkám. Náš původní trail byl totiž ke mně milosrdnější, ale poté, co jsme náhodou potkali české studenty vracející se z vrcholu, nemohli jsme se nechat zahanbit. Závěrečný náročný úsek, kde jsem vlála občas na lanech, jsme nakonec zdolali. Doporučuju, za krev a pot ten letecký pohled na Soul stojí.
Do kláštera chrámu Jingwasa jsme dorazili dešťovým závojem ve společnosti několika dalších velvyslanců, kteří se rozhodli být „waterproof“ stejně jako my. Z očekávaného desetisícového davu návštěvníků zbyly kvůli dešti stovky. Když jsme sledovali v pláštěnkách a pod deštníky pečlivě připravené oslavy, drala se mi bezbožně do mysli známá slova dědy ze „Samoty u lesa“.
Byli jsme pohoštěni výborným vegetariánským (jak jinak v buddhistickém chrámu) obědem místní produkce a po deštivém venkovním zážitku jsem blahořečila v jídelně kláštera korejskému vynálezu- vyhřívané podlaze. Pokud budu v Koreji i příští rok touhle dobou, doufám, že se mi podaří obě oslavy Buddhových narozenin zažít na sucho!
