Ilustrace Marie Lukáčová
Když jsme v polovině března stály na parkovišti v Bystřici pod Hostýnem a čekaly na náboženské procesí na Svatý Hostýn, o němž jsme měly přinést reportáž, byly jsme vyděšené, nikoliv však překvapené. Slova díků ze strany organizátorky, směřovaná k organizacím „pracujícím ve prospěch božího řádu“ či „všem rozumným politikům“, pro nás představovala především důkaz teorie, se kterou jsme se při našem pátrání českým a evropským antigenderem setkaly. Klíčovou nejen pro naši práci, ale pro kohokoliv, kdo se antigenderem zaobírá, totiž byla kniha akademiček Agniezsky Graff a Elżbiety Korolczuk Anti-Gender Politics in the Populist Moment. Ta nám zodpověděla hned několik otázek: Do jaké společnosti antigender přichází? Jaké strategie ve svých snahách o omezování našich práv používá? Proč se jeho představitelům v posledních letech tolik daří? A především: Jak můžeme my, levicoví feministi a feministky, s antigenderem účinně bojovat?
Nejen na tyto otázky v našem rozhovoru odpovídá spoluautorka knihy Elżbieta Korolczuk, která momentálně působí na univerzitě Södertörn ve Stockholmu a v centru Amerických studií na univerzitě ve Varšavě. Elżbieta pochází z polského aktivistického prostředí, jehož úsilí v českých končinách často vnímáme jako neúspěšné především kvůli tamnímu zákazu interrupcí. Čemu se ale od polských feministek můžeme naopak přiučit?
V knize Anti-Gender Politics in the Populist Moment ukotvujete termín oportunistická synergie, kterým popisujete specifické propojení mezi různými hráči antigenderu. Pojďme si možná na začátek zopakovat, kdo tito hráči vlastně jsou a jakými způsoby ze vzájemné spolupráce profitují?
Mnoho organizací, které stojí za antigender kampaněmi, jako například Světový kongres rodin nebo různá evropská antichoice uskupení, působí ve veřejném prostoru již od devadesátých let. Na začátku naší práce jsme si s kolegyní Agniezskou Graff proto položily otázku: Proč se staly tak mocnými právě teď a jak to, že mají takový vliv na politiku?
Sledovaly jsme, že spousta politických aktérů, kteří používají antigenderovou rétoriku a podporují genderově konzervativní řešení, jako je zákaz přístupu k interrupcím, omezování práv queer lidí či vystupují proti legislativě podporující přeživší sexuálního a domácího násilí, jsou pravicové strany, a to zejména populisticky-pravicové. Nejedná se ale pouze o krajní pravici, charakteristickou svými etnonacionalistickými názory, ale také o „mainstreamové“ populisty. Zajímalo nás, jak je možné, že lidé jako Salvini nebo Trump, kteří sami nejsou příliš věřící, najednou zaujímají roli podporovatelů tradičních rodin a obránců nevinných dětí proti „genderismu“.
Podíváme-li se na strukturu antigenderu, je jasné, že je to globální hnutí. Přitom se ale vždy snaží vypadat lokálně zakořeněně a blízko lidem. Například katolická církev funguje jako nadnárodní korporace, která má své pobočky po celém světě. V každé zemi je přitom zdánlivě autentická a spojená s národní identitou.
Ačkoliv tito aktéři nejsou v antigenderu nutně ideologicky ukotvení, diskurz přebírají pro dosažení konkrétních politických zisků. Současná politika je totiž do velké míry postavena na mobilizaci hlasité menšiny. Například v polském nebo italském kontextu jsou touto hlasitou menšinou katolíci a lidé, kteří se cítí ohroženi současnými sociálními a kulturními změnami. Představitelé populistické pravice chtějí být vnímáni jako vůdci těchto skupin. A to jim umožňuje právě oportunistická synergie – specifická spolupráce mezi občanskou společností, náboženskými fundamentalisty a pravicově populistickými politiky, kteří skrze toto spojení mohou upevnit jinak velmi slabé ideologické jádro své politiky.
Populistická pravice se obvykle snaží obyvatelstvo přesvědčit, že „tam venku” existují zhýralé elity, které ohrožují běžný lid. Skrze antigenderový diskurz se tato propast stává naléhavým morálním problémem, nikoliv jen bojem mezi těmi, kdo mají moc a těmi, kdo ji nemají.
Stává se z ní manichejský boj mezi dobrem a zlem. Antigender navíc populistům umožňuje redefinovat utlačované menšiny, takže například LGBTQ+ lidé nebo ženy bojující za reprodukční svobody jsou líčeni jako součást těchto globálních liberálních elit a násilné činy, které na nich stoupenci antigenderu páchají, jsou ospravedlněny coby sebeobrana. Antigender má tedy velmi silnou, emocionální dynamiku. Umožňuje mobilizaci lidí, kteří skrze něj získávají pocit spravedlnosti. Umožňuje jim cítit se jako „obránci nevinných dětí proti zvrhlíkům“.
Paralelně s tím má v příběhu populistických vůdců probíhat proces změny elit. Do hry se tak dostávají náboženské skupiny, především ultrakonzervativní organizace občanské společnosti, které se stávají součástí různých státních orgánů a poradních výborů nebo dokonce součástí klíčových exekutivních pozic ve státní správě. S politickými představiteli si vypomáhají ideologicky, organizačně, ale i finančně. V mnoha zemích jsou státní fondy alokovány právě těmto organizacím, které jsou na oplátku vůči státu loajální. Oportunistická synergie funguje hladce a je prospěšná pro všechny zúčastněné strany.
Jak to, že se populistické pravici v její antigenderové agendě tolik daří? Kde udělaly liberální elity chybu?
Většina současných společenských problémů je spojena s dopady neoliberalismu, mezi ně patří i úspěch antigenderu. Zejména v našem regionu se liberálové domnívají, že volný trh je v procesu demokratizace nutný – je jakousi součástí balíčku. Levice se zase mnohdy soustředí jen na ekonomickou kritiku neoliberalismu – hovoří o prekarizaci pracovních podmínek či o špatných pracovních právech. A je to právě populistická pravice, kdo v kritice neoliberalismu uspívá, ačkoliv ho přímo nepojmenovává. Poukazuje na individualismus, odcizení i rozklad komunity, které jdou s pozdním kapitalismem ruku v ruce.
A do toho tito pravicoví populisté říkají: Před všudypřítomným úpadkem nás zachrání jedině rodina, a proto ji stát musí za každou cenu ochránit – tedy jen ten „správný“ typ rodiny. Antigender proto nemůžeme limitovat jen na odraz náboženského přesvědčení zmíněné hlasité menšiny a jejího konzervatismu. Střetávají se v něm totiž jak sociální, tak kulturní problémy společnosti zapříčiněné neoliberalismem.
Kromě toho mnoho liberálů, ale bohužel i příznivců levice má tendence uvažovat o právech žen a LGBTQ+ lidí jako o identitárních otázkách. To není pouze politická a strategická chyba, ale především to neodráží realitu. Hovoříme zejména o překonávání stereotypů, o jazyku, o reprezentaci a obecně o kultuře, ale obojí má také svůj ekonomický a sociální rozměr.
Čí práce je ohodnocená a čí zůstává upozaděná? Kdo vykonává péči? Kdo má přístup ke zdrojům? To jsou otázky, které nám často unikají. Úspěch pravicových populistů, zejména v zemích jako je Polsko a Maďarsko, tkví do velké míry v tom, že dokázali spojit ultrakonzervativní agendu s propracovanou sociální podporou a vytvořili tak sociálně šovinistický systém.
V Polsku má podobu programu 500+, v jehož rámci mohou tamní rodiny získat 500 zlotých měsíčně na každé dítě do osmnácti let. V Maďarsku se jedná o subvenci středostavovských bílých rodin zapojených do pracovního trhu. Jakékoliv nenormativní rodiny, například ty migrantské, romské či matky samoživitelky, z tohoto systému ale profitovat nemohou.
V antigenderových narativech, včetně českých, se objevuje jak apel na vytvoření nového globálního morálního řádu, tak i silně nacionalistické sentimenty. Jak to, že to funguje dohromady?
Podíváme-li se na strukturu antigenderu, je jasné, že je to globální hnutí. Přitom se ale vždy snaží vypadat lokálně zakořeněně a blízko lidem. Například katolická církev funguje jako nadnárodní korporace, která má své pobočky po celém světě. V každé zemi je přitom zdánlivě autentická a spojená s národní identitou. Je ztělesněním globalizace i kulturní kolonizace, protože se historicky snažila své hodnoty a postoje rozšířit do dalších zemí. To je paradox, protože stoupenci antigenderu používají právě antikoloniální rétoriku – kolonizovanými mají být utlačovaní, národní katolíci, kolonizátory ony globální elity.
A právě v našem regionu je taková strategie úspěšná, protože posledních 30 let doháníme Západ, jeho ekonomický úspěch a údajně fungující demokracii. Antigender pracuje se silnou emocionální dynamikou pýchy a studu. Ve střední a východní Evropě jsme se dlouho styděli za to, že naše společnost není dostatečně rozvinutá, a teď konečně můžeme být pyšní na to, že jsme to my, od koho by se měly ostatní státy učit a postupně tak vytvořit onen světový morální řád. V zemích střední a východní Evropy, ale i v zemích globálního Jihu, kde je antigender navíc opravdu dobře financovaný, jeho představitelé vypráví příběhy o antikoloniálním boji. Takové známe z literatury, seriálů i filmů, je pro nás proto jednoduché si je představit a ztotožnit se s nimi. Právě příběhy jsou pro politiku důležité, protože dokážou mobilizovat.
V knize tvrdíte, že antigenderová ideologie je flexibilní, a přitom vnitřně ucelená. Antigenderový diskurz je v Česku, především pro naši ateistickou povahu, mnohem sekulárnější než třeba v Polsku. V prvním textu naší série jsme psali, že český antigender tak trošku připomíná chameleona. Může být právě zdánlivě sekulární vystupování českých organizací, jako jsou Hnutí Pro život či Aliance pro rodinu, příkladem úspěšného balancování mezi flexibilitou a vnitřní koherencí antigenderu?
Určitě ano. Flexibilita souvisí i se zmíněným rozdělením na Západ a Východ. Můžeme si to ukázat na příkladu útoků na výuku genderových studií. Například ve Švédsku, kde pracuji, vychází snahy o její omezení z toho, že má údajně jít o nevědeckou disciplínu – tvrdí to třeba pravicový sloupkař Ivar Arpi. V zemích střední a východní Evropy zase genderová studia často symbolizují onen západní koloniální import.
Podobně se flexibilita projevuje v rovnováze mezi otevřenou misogynií či homofobií na jedné straně a homonacionalismem nebo femonacionalismem na straně druhé. Abych to vysvětlila, v Polsku politici otevřeně prezentují homofobní a transfobní postoje, ve Švédsku jsou v této oblasti rafinovanější a mnohem jemnější, hovoří třeba o ochraně švédských žen a švédských gayů před muslimskými barbary z Východu, kteří je údajně chtějí znásilňovat a vraždit. Antigender umí svůj jazyk přizpůsobit místnímu kontextu a lokálním potřebám. V jádru ale zůstává moralizování politického rozdílu mezi lidem a elitami. A jak jsem již zmínila, stoupenci antigenderu se staví do pozice obránců obyčejného lidu, což jim umožňuje ospravedlnit páchání násilí. To nás přivádí k otázce, kde vlastně končí antigenderové kampaně a kde už začíná fašismus.
S flexibilitou antigenderu souvisí i moje další otázka. Když mluvím se svými stejně starými českými přáteli, mnoho z nich je přesvědčeno, že na interrupce se v Česku nikdy sahat nebude nebo že v žádném případě nemůže dojít k zavedení opatření typu polských LGBT-free zón, a to právě proto, že jsme jedna z nejateističtějších zemí na světě. Představitelé českého antigenderu ale používají spíše strategii „postupného plazení“ – vystupují velmi civilně a pomalu testují, kam až mohou zajít. (Občas se jim to úplně nepovede a odhalí svou skutečnou tvář, jako když třeba kritizovali poskytování nouzové antikoncepce pro znásilněné Ukrajinky.) I proto mám pocit, že se jednoho dne probudíme a práva, která jsme dosud považovali za samozřejmá, budou najednou omezená, aniž bychom si uvědomili, v jaký moment k takovému omezení došlo. Proto mě zajímá: Jak se můžeme poučit z dopadů antigenderu ve vaší zemi, kde je jeho strategie tolik odlišná?
Politický konflikt, který se momentálně děje v Polsku, je tak intenzivní a jeho dopady na ženy tak viditelné, že vyústil v obrovskou změnu v postojích mnoha lidí, zejména z mladší generace. Otázka interrupcí pro ně již není otázkou kompromisu. 70 až 80 procent mladých Poláků je pro úplnou legalizaci.
Problematika interrupcí byla nicméně velkým tématem už od počátku devadesátých let. V roce 1993 došlo k velmi striktnímu zákonnému omezení. Tehdy vládla představa, že proces demokratizace by měl být spojen se znovuobnovením dominantního postavení katolické církve ve společenském i politickém životě. Došlo k jakémusi tichému kompromisu mezi státem a církví, který stanovil, že církev dostane, co chce – tedy zákaz interrupcí, ale stát nebude kontrolovat, zda se zákony skutečně dodržují.
Jenže pak přišel rok 2020 a rozhodnutí Ústavního soudu, které ukázalo, že tento kompromis nebyl tak docela kompromisem, že klíčoví představitelé chtějí více moci, a to na úkor životů žen. Katolická církev má v Polsku samozřejmě mnohem silnější pozici než u vás, nikoliv však morální, ale spíše politickou. Každopádně si myslím, že je třeba mít se neustále na pozoru. Ostatně podívejte se na kampaně nebo akce uspořádané českými antigender organizacemi. Většinou se jich účastní i nějaký ten kněz.
Vraťme se ale k vaší otázce, jestli je možné se jednoho dne probudit a uvědomit si, že nám byla odebrána určitá práva, aniž bychom postřehli moment, během něhož k tomu došlo. To se samozřejmě stát může a vždy je to dlouhý proces. Osobně vidím velké nebezpečí v tom, jak antigenderoví a antichoice aktivisté přebírají a zneužívají jazyk lidských práv a různé feministické koncepty. Vezmou určité slovo, změní jeho význam a přidají k němu velký emoční náboj. Velmi dobře se to ukazuje v průzkumech veřejného mínění. Jejich výsledky budou odlišné, pokud se stejných lidí zeptáte, jestli chtějí chránit nenarozené děti s postižením, nebo zda by rádi nutili těhotné ženy takové dítě donosit, i když krátce po porodu umře. Stoupenci antigenderu často také spojují protipotratovou rétoriku s ochranou žen především v socioekonomické oblasti.
Myslím si proto, že víc než kdy dříve si musíme uvědomovat, za jakými hodnotami vlastně stojíme a jakým jazykem je pojmenováváme. Musíme si uvědomovat naše ideologické ukotvení. Pokud totiž dojde ke kontaminaci jazyka ze strany antigenderu, je mnohem náročnější rozpoznat, o čem se vlastně vede debata, a to především pro lidi, kteří problematice třeba nerozumí. Příklad si můžeme vzít z polských feministických protestů. Nehovoří abstraktním jazykem lidských práv, jako to často dělá mnoho aktivistů či akademiků. V jejich slovníku jsou obsaženy emoce a mluví o konkrétních dopadech legislativních návrhů. Potřebujeme jazyk, který je silně spojen s naší žitou zkušeností.
Jeden z textů naší série je věnován oblasti vzdělávání a dopadu antigenderu na mládež. Zástupci dvou českých antigenderových hnutí pravidelně navštěvují školy, kde přednášejí studentstvu. Obvykle jsou tyto přednášky v naprostém rozporu s moderní sexuální výchovou. Mohla byste pro malé srovnání popsat, jak takové ovlivňování mládeže vypadá v Polsku?
V Polsku došlo k velmi účinnému omezení přístupu organizací občanské společnosti – zejména těch progresivních – do škol a dalších vzdělávacích prostorů. Současný ministr školství je ultrakonzervativní politik, který poměrně otevřeně prezentuje svou ideologickou agendu, na jejímž základě by rád předělal celý systém školství na živnou půdu pro nacionalisty a katolíky.
Mezi ultrakonzervativními organizacemi a školami navíc existuje i dobrá spolupráce na lokální úrovni nebo v online prostoru. Získávají miliony ze státního rozpočtu v podobě různých dotací nebo specifických programů. Progresivní organizace jsou naopak od jakékoliv státní finanční podpory odříznuty. Polsko je extrémní případ toho, co se stane, když antigenderovým organizacím dovolíte, aby diktovaly pravidla hry, pokud jde o spolupráci se státem.
Zkoumání antigenderu se věnujete už opravdu dlouho. Já to dělám jen čtyři měsíce a přijde mi to opravdu vyčerpávající. Když jsme společně s kolegyní několikrát konfrontovaly jednu z hlavních představitelek českého antigenderu, shodly jsme se, že z ní vlastně máme strach. Reprezentanti antigenderových hnutí jsou totiž schopni vám říct do očí, že se polským ženám žije dobře a určitě neumírají, a u toho se na vás poklidně usmívají. Kde berete odvahu a energii pokračovat ve svém výzkumu i aktivismu?
Pocházím z Białystoku, malého města v severovýchodní části Polska, které je velmi konzervativní a má silnou katolickou komunitu. Moje maminka i babička byly silně věřící. Matka dokonce kandidovala v místních volbách za pravicovou nacionalistickou stranu zastávající protievropské postoje. Navzdory tomu jsme se ale milovaly. Myslím si, že mnoho lidí, kteří podlehnou antigenderové propagandě, tak činí z opravdu autentických důvodů. Jsou třeba silně věřící, bojí se rychle měnícího světa, ve kterém je na ně zapomínáno, nebo socioekonomicky strádají. A najednou přichází stoupenci antigenderu, kteří ukážou na viníky jejich problémů a nabídnou jim řešení.
K politikům či reprezentantům antigenderových organizací necítím lásku ani nenávist. Jsem si vědoma jejich strategií a toho, že jejich přesvědčení jsou často předstíraná – oni sami nevěří tomu, co hlásají. Jsou to cyničtí pokrytci. A my bychom měli jejich pokrytectví neustále odhalovat. Neměli bychom lidi, kteří podléhají antigenderové propagandě, zavrhovat, ale raději přemýšlet, jak vytvořit z naší země prostor, kde je místo pro každého. To je neuvěřitelně obtížné, když jsme to právě my, čí práva jsou ohrožená a na koho se neustále útočí. Polarizace je ale vždy hra o dvou hráčích. Je to jako tanec – taky potřebujete dva lidi, aby tancovali tango. Jakmile budeme s fašisty hrát hru se stejnými strategiemi, stáváme se součástí problému, nikoliv řešením. Neříkám, že máme přijmout naše nepřátele. Myslím si ale, že bychom se měli alespoň pokusit pochopit, proč antigenderové myšlenky přijímají. Člověk se nerodí ženou, stává se jí. A stejně tak se nerodí fašistou, fašistou se stane až během života.
Zároveň tvrdíte, že účinným nástrojem proti antigenderu je feministický populismus. Můžete vysvětlit, co vlastně feministický populismus znamená? A měl by být antikapitalistický?
V našem přemýšlení o feministickém populismu navazujeme na Chantal Mouffe, která o populismu hovoří jako o „tenké ideologii“, která nemusí být nutně dobrá ani špatná. Nabírá různé tvary a formy v různých kontextech. Žijeme v krizi kapitalistického systému a zároveň v krizi demokracie, která je spojena s problematikou reprezentace a moci. Otázkou je, kdo je onen lid, kdo má hlas, legitimitu a kdo je skutečně zastoupen. Když pravicoví populisté tvrdí, že jsou hlasem lidu, úplně nezafunguje, když jim my na levici budeme oponovat řečmi o vládě práva a stabilitě soudního systému. To jsou nepochybně důležité aspekty demokracie, ale konflikt dnešní politiky je jinde. Stejně jako polské ženy proto musíme říct: To my, ženy a menšiny jsme ten lid a vy, stoupenci antigenderu, nás nezastupujete. To vy jste ta zkorumpovaná elita. Netvrdím, že máme opustit právní jazyk nebo jazyk lidských práv. Jen ho musíme nabít konfliktem a emocemi, musíme mu dát obsah.
Přijde mi naprosto bizarní, že kromě populistické pravice jsou dnešní politici velmi oproštěni od emocí. Náš život je o emocích a politika je proto taky o emocích. Pokud politici hovoří o přístupu k interrupcím, neměli by o nich mluvit jako o nějaké abstraktní volbě. Měli by mluvit o skutečných zkušenostech žen, které jsou nuceny donosit dítě, které nechtějí nebo si ho nemohou dovolit. O jaký druh emocí jde? Je to zoufalství. Je to mučení. Je to příšerná zkušenost, kterou by nikdo neměl podstupovat, pokud tomu můžeme zabránit. Progresivní politika musí vědomě reflektovat naši žitou, tělesnou zkušenost, pojmenovat fakta a spojit je s emočními důsledky.
Hodně lidí v Česku si myslí, že polské feministky kvůli tamnímu zákazu potratů ve svém úsilí selhaly a fašisti nad nimi zvítězili. Jak to vnímáte vy?
Na univerzitě učím předmět o sociálních hnutích. A tahle otázka od studentstva přichází velmi často: Byla hnutí za občanská práva úspěšná? Ano, samozřejmě, byla extrémně úspěšná. Zrušila zákony Jima Crowa a zavedla legislativu, která měla ukončit rasovou segregaci. Potom většinou přijde otázka: Byl to velký úspěch nebo malý úspěch? A neselhala vlastně, když vezmeme v potaz, že Martin Luther King byl zabit, že životní podmínky mnoha Afroameričanů se dodnes nezměnily, že stále existuje naprosto brutální policejní násilí? Stejně tak o tom můžeme přemýšlet i v Polsku. Legislativa zavedená na základě rozhodnutí Ústavního soudu znemožnila přístup k interrupcím.
Jenže spousta lidí na celou problematiku naprosto změnila názor. 60 až 70 procent polské populace je pro nějakou formu legalizace potratů, přitom před rokem 2016 to bylo jen 30 procent. Feministické hnutí se stalo hnutím masovým. Na rozdíl třeba od Maďarska se u nás feminismus nestahuje jen do nevládních organizací a byrokratizovaného sektoru. Je součástí místní mobilizace a protestních skupin.
Polská levicová strana také dokázala vstoupit do parlamentu a máme několik poslankyň, které se k feminismu otevřeně hlásí a především jsou napojeny na aktivistické kruhy. V posledním roce taky hodně narostla dostupnost interrupcí zprostředkovaných Abortion Dream Team, konkrétně se jim minulý rok podařilo pomoci 44 tisícům polských žen. Zatímco politická sféra je čím dál více konzervativní, společnost začíná být mnohem progresivnější. A kolize v těchto postojích dříve nebo později vyvře ve střet.
V posledních dnech v souvislosti s antigenderovým děním hodně přemýšlím o naději a o tom, jak ji vnímáme. Často máme pocit, že musí přijít skutečně dobré věci, skutečné změny, abychom naději cítili. Že musíme dosáhnout opravdových úspěchů, které nám naději dodají. Jenže takhle to historicky nikdy nebylo. Hnutí za občanská práva vnímala naději jako práci, kterou musíme společně dělat, chceme-li zlepšit stávající stav věcí. Přála bych si, abychom naději dokázali politizovat a nebrali ji jen jako naši individuální reakci na svět „tam venku“. Tím ji totiž privatizujeme. Naděje je naše kolektivní úsilí za lepší svět. Přála bych si, abychom ji tak znovu začali vnímat.
Magdalena Dušková je členkou redakce Alarmu, ostatní autorstvo jsou spolupracovníci redakce.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.