Slovenské postfašistické hnutí Republika pozvalo v květnu do Bratislavy zástupce spřátelených stran z Evropy. Druhý zleva Jiří Kobza, SPD. Foto: se souhlasem Republika

Jan Urban: Historická neschopnost populistů mění Evropu. Určitě ne k lepšímu

Napsal/a Jan Urban 7. června 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Ani dvě zničující světové války dvacátého století nedonutily většinu politiků a obyvatel světa hledat jiný způsob přemýšlení o zárukách míru. Jako bychom si odmítali připustit, že tyto konflikty znamenaly totální proměnu světa a postavení lidí. Už nešlo o násilný střet námezdných armád dvou znesvářených feudálů, kdy někdo vyhrál, překreslily se hranice, ale život se prakticky nezměnil.

Jako by nám zcela nová zkušenost holocaustu, totalitních „revolucí“ s koncentračními tábory a gulagy, první zkušenost globální studené války, příchodu jaderných zbraní, kulturní revoluce v Číně, pádu komunistického impéria a následných etnických a ideologických konfliktů nic neříkala.

Doba racionální demokracie, která dokázala zvítězit nad totalitními režimy, zřejmě končí. Žijeme v čase, který svojí dynamikou až příliš připomíná populistické revoluce počátku dvacátého století.

Vysílení globálním konfliktem

Vedle studenou válkou zmarněného pokusu o nové uspořádání světa prostřednictvím Organizace spojených národů se v západní Evropě po druhé světové válce nové myšlení přece jenom prosadilo.

Evropská unie je proto ve své nejzákladnější podstatě úspěšným mírovým konstruktem, popírajícím po osmdesát let nevyhnutelnost násilnosti celé předchozí historie kontinentu.

Byl to racionální projekt racionální politiky racionálních hráčů, stojících tváří v tvář iracionální sovětské diktatuře a jejím středoevropským vazalům.

Dnes však, zdá se, doba racionální demokracie, která dokázala zvítězit nad totalitními režimy, zřejmě končí. Žijeme v čase, který svojí dynamikou až příliš připomíná populistické revoluce počátku dvacátého století.

I tehdy proměnu života společenství radikálně ovlivnily dopady objevu filmu a rozhlasu a proniknutí sportu a zábavy, vázaných na povrchní mýtus hvězd, do celospolečenského diskurzu.

Ještě relativně mladá politická demokracie se marně snažila appeasementem ukojit italský a německý fašismus. Nakonec je musela vojensky porazit ve druhé světové válce.

Vysílena globálním konfliktem, ve kterém potřebovala pomoc vražedného stalinistického režimu, snažila se sovětský komunismus naivně uplatit poválečným postoupením celé východní a střední Evropy. Na dalších více než čtyřicet let vývoj zmrazila studená válka a vědomí možnosti vzájemného jaderného zničení.

Primitivní egomaniak? Už ne

Probíhající proměna demokracie v důsledku explozívní „revoluce“ informačních technologií v současnosti prokazuje, že ve svých důsledcích zatím, nebo možná už napořád, vylučuje racionální společenskou diskuzi. A to pro demokracie nevěstí nic dobrého.

Středoevropské Maďarsko a Polsko otevřeně tíhnou k omezování demokracie. Populistické odmítání diskuze a hledání nepřítele posiluje na Slovensku, v Rakousku, v Německu i ve Francii.

Po konci komunismu v roce 1989 by lidé jako Donald Trump nebo Boris Johnson byli považováni v lepším případě za šašky a v tom horším za napodobovatele praktik totalitních režimů. Dnes už jsou oni i jejich populističtí napodobovatelé přijímáni jako představitelé hlavního proudu i v těch nejtradičnějších demokraciích.

Racionalita šla v demokratické politice stranou. Trump, usvědčený lhář obžalovaný hned z několika trestných činů, s přehledem vede mezi republikánskými kandidáty pro prezidentské volby v příštím roce.

Johnsonův Brexit už všichni prohlásili za totální propadák, ale on sám uvažuje o návratu na Downing Street.

Spojené státy ani Evropa nepotřebovaly hrozbu islamismu a uprchlické krize, aby se přiklonily k populistickým příslibům vše řešící izolace a spoléhání na suverenitu a „vlastní zájmy a síly“. Ale obě „hrozby“ podpořily polarizační dopady strachu potřebného k posilování populismu.

Projekt Evropské unie vchází do nejsložitějšího období svojí existence. V posledním roce zvítězily anebo posílily svoje pozice otevřeně populistické formace, často pod názvy zcela nových nevyzkoušených politických stran či hnutí ve Španělsku, Řecku, Itálii, Švédsku, Finsku a Turecku.

Středoevropské Maďarsko a Polsko už otevřeně tíhnou k omezování demokracie. Populistické odmítání diskuze a hledání nepřítele posiluje na Slovensku, v Rakousku, v Německu i ve Francii.

Evropští populisté ve velké většině nejsou primitivními egomaniaky, jako byli Benito Mussolini nebo Adolf Hitler.

Většinou jde o univerzitně vzdělané lidi, kteří propadli mylnému přesvědčení, že politika dneška je jen představení pro vyděšený většinový elektorát, který jim, pokud je volební show dostatečně dramatická, dodá v rámci tradičních demokratických voleb dostatek hlasů k získání a udržení moci. Jsou nebezpeční svojí naivitou.

Ruské sociálfašistické tažení proti Ukrajině čekal jen málokdo. Evropští populisté si stejně tak mohou myslet, že dokáží ve své zemi jet na tygru bláznivých výroků a populistických klišé o „národních zájmech“, které nikdo z nich nikdy nedokáže popsat, ale se zhoršující se mezinárodní situací začne jejich vlastní publikum chtít víc.

Vlna iracionálního superpopulismu

Přesně to se stalo dnes nejznámějšímu evropskému odmítači všeho evropského a demokratického, maďarskému premiéru Viktoru Orbánovi.

Kdysi nadějný maďarský demokrat pochopil, že hesla otevřené společnosti a demokracie, která propagoval s podporou George Sorose v prvních postkomunistických letech, mu nezajistí moc, po které toužil. Maďarské postfašistické krajní pravici ukradl rétoriku a stal se „odpůrcem liberalismu, obráncem tradičních hodnot a otcem všech Maďarů“ – samozřejmě bez ohledu na to, kde žijí.

Dlouhou dobu mu to vycházelo. Přetvořil Maďarsko na společnost bez hlubší společenské diskuze a otevřel prostor právě pro extrémisty, které, jak se domníval, dokázal integrovat do jím ovládaného hlavního proudu politiky. Byl to omyl.

Jeho strana FIDESZ je dnes především nejmladšími voliči ve věkové skupině 18 – 29 let, tedy právě těmi, které si za šestnáct let u moci vychovala, považována za málo radikální. Nová extrémistická formace Naše vlast (Mi Hazánk Mozgalom, MHM) se nejenom dostala do parlamentu, ale je podle posledních průzkumů u této věkové skupiny vůbec nejpopulárnější. Orbán v jejich očích selhal.

Evropa se mění před očima. Jaký dopad na ni bude mít historická neschopnost populistů? A co když Donald Trump bude na vlně iracionálního superpopulismu opět zvolen americkým prezidentem?

Spousta znepokojivých otázek, které nediskutujeme a na které nemáme odpovědi – zatímco český premiér a předseda nejsilnější opoziční formace na sebe bez špetky důstojnosti štěkají v televizní „diskuzi“ o nesmyslech – ne o řešeních. Svět kolem jako by se jich netýkal.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)