Začnu vzpomínkou, která s tématem zdánlivě nesouvisí. Před dvaceti lety jsem dělal rozhovor s Lubomírem Lipským. Bylo mu osmdesát a stále hrál. Když jsem se ptal, které období svého života považuje za nejhezčí, odpověděl s nostalgií a skoro až omluvným tónem. „Vám to bude připadat divné, ale bylo to za války v protektorátu. Bylo mi nějakých osmnáct, hráli jsme ochotnické divadlo a u nás v Pelhřimově chodila po ulicích spousta hezkých děvčat. Když jste mladý, svět vám připadá navzdory okolnostem velmi barevný.“
Už zdaleka nestačí padesát herců jako za první republiky, teď je jich potřeba několik tisíc, aby stihli obhospodařovat obrovskou produkci.
