Najednou se setmělo, začala nabíhat dramatická filmová melodie a na velkém panelu se skládalo jedno z nejznámějších log, jaká svět punk rocku zná. Celá hala už ze stínů moc dobře poznala, kdo se blíží – a dávala to najevo pořádně hlučným skandováním. Byla to ta parta, která děti devadesátek vychovávala. Byli to Blink-182, v kompletní sestavě. A my si to nemohli nechat ujít.

Před rokem Blink-182 vyslali do světa velkou zprávu, že se na scénu vrací ve složení, ve kterém vznikli. Spolu s tím trio Mark Hoppus, Tom DeLonge a Travis Barker oznámili celosvětové turné, během kterého neměli v plánu vynechat ani Česko. Do prakticky vyprodané pražské O2 areny přijeli v úterý, aby splnili sen mnohým fanouškům, kterým jejich nejslavnější hity v playlistech telefonů rotují dodnes.

„Odehrajeme ještě pár skladeb, pak přijdou Blink-182 – a spálí tuhle arénu na popel,“ zahlásil Parker Cannon, zpěvák kapely The Story So Far, která na koncertu plnila roli předskokana. A byť na ni diváci zpočátku reagovali vlažně, nakonec je jejich punkrockové pecky dokázaly dostat do varu. Pak už stačilo přečkat možná až zbytečné protahování nástupu toho hlavního…

Ať už jsem se z pravého křídla haly během onoho nekonečného čekání na hlavní hřeb večera podíval kamkoliv, na každém metru jsem viděl někoho, kdo má na sobě blinkáčský merchandising. Fanoušci to zjevně vzali vážně a už před O2 arenou tvořili velké fronty na nákup triček, aby s nimi jak pomáhali dotvářet atmosféru, tak měli památku na velmi vzácné vystoupení.

Tu a tam se do vzduchu draly transparenty s explicitními hláškami, které ke kapele jednoduše patří, v předních řadách na stání zase bylo i pár mimozemšťanů… Minimálně nějakých zelených, nafukovacích. Všichni přece ví, že Tom DeLonge je posedlý UFO a nejrůznějšími nadpřirozenými věcmi, takže zjevná narážka. A ano, pohybovala se tam i dvojice v kostýmech banánů.

Pak se konečně setmělo – a párty mohla začít. Po úvodní dramatické, skoro až filmové znělce se ze stínů zjevily tři postavy a koncert odpálily skladbou Anthem, Pt. 2, na které ilustrovali, jakým tempem se vystoupení bude ubírat. Více než na hudbu se ale diváci v prvních minutách soustředili hlavně na to, koho před sebou mají. Většina je naživo ještě nikdy předtím neviděla.

Sám jsem na Blink-182 vyrůstal, v dobách mého dětství a puberty byli skoro tím jediným, co jsem v iPodu poslouchal. Proto ani já nebudu zastírat, že jsem si nostalgicky zavzpomínal, když jsem Hoppuse nebo DeLonga viděl jen pár metrů od sebe. Zrak se mi od pódia stáčel k velkým obrazovkám, kde i lidé stojící dál mohli vidět interprety lépe, a zase zpět. A nevnímal jsem nic jiného.

Na úvod kapela odehrála pár svých největších hitů včetně The Rock Show a diváky pohltila i různými světelnými a pyrotechnickými efekty. Skoro bych řekl, že jich měli připravených příliš – v některých momentech to diváka až rušilo. To ale neplatí v případě pravidelného nasvětlování Travise Barkera, který v Praze potvrdil, proč je nejlepším bubeníkem.

Do celého vystoupení byly chytře zakomponovány i dialogy Hoppuse a DeLonga, kteří chrlili jednu vulgární narážku za druhou – a snažili se díky tomu vrátit do svých mladistvých let. Některé vtípky sedly dokonale, některé se nesetkaly s pochopením, výsměch Praze za Starbucks na Pražském hradě ale byl naprosto přesný. „Ale no tak, to je vše, na co se zmůžete?“ ptal se smějící se Hoppus.

Vtipných doplňků se na koncertu ukázalo několik, například vznášející se model sanitky inspirované albem Enema of the State, přehozený ručník přes Barkerovu hlavu, přes který nic neviděl, ale i tak skladbu odehrál, podprahový výsměch stylu emo nebo debata nad „klobásami ve Vídni“. Jako celek působilo vystoupení dobře, očekával bych ale o něco nadšenější reakce publika, které bylo místy poněkud mrtvé.

Obzvlášť velký potlesk si ale zaslouží právě Barker, jehož sóla byla naprosto neuvěřitelná, stejně tak jeho session na zavěšené platformě ve vzduchu, ze které hrál dobrých pár desítek minut. Pokud by se měl někomu dát bonusový kredit za výborné představení, musel by to být on. A ohňostroje, které hodinu a půl dlouhý koncert završily, by klidně mohly být směřovány právě jemu. Je to výjimečný umělec.

Speciální potlesk si ale vysloužil i Hoppus, který v jeden moment vzpomínal na svůj náročný boj s rakovinou, kdy nebylo vůbec jisté, že se k vystupování někdy vrátí. Nakonec se však vrátil ještě silnější – a i díky tomu mohli Blink-182 v Praze odehrát koncert, na který fanoušci nikdy nezapomenou.