Proč drama líčící osudy běženců na bělorusko-polské hranici některé Poláky tolik uráží, shrnula jedna z diváckých recenzí. „ Film představuje Poláky jako primitivní a nenávistné, alkoholiky a sadisty, chamtivé, bez soucitu. Výjimkou je pár těch, kdo pomáhají nelegální migranty převádět.“
Dále autor tvrdí, že „pohraničníci tu tvoří samostatnou kategorii zla, vylíčeného ještě hůř než důstojníci běloruské KGB. Celým vyzněním je, že Poláci se chovají jako nacisté v Osvětimi, a film je natolik politicky angažovaný, že jeho estetické hodnoty lze považovat za zcela nedůležité.“
Jiný z polských diváků Hranice mluví o „sovětském stylu emocionálně manipulativní propagandy,“ ale najdou se – rovněž z Polska – hlasy vzkazující: „Nevěřte šiřitelům nenávisti, je to úžasný, nejpotřebnější polský film roku, hlavně pro ty, co před utrpením zavírají oči; u scény v bažině kino pláče.“
Hollandová má za Hranici sedm cen z festivalu v Benátkách, zato v rodné zemi čelí takovým hrozbám, že ji nonstop střeží ochranka. „Snažím se zachovat si zdravý rozum, ale je to nebezpečné. Kampaň by mohla vyvolat skutečné násilí, nejen verbální. Stačí jeden vyšinutý člověk, aby to vzal vážně,“ míní filmařka působící vesměs v cizině včetně Států.
Plnou odporu jí vyjádřily evropská i americká profesní organizace režisérů, připojila se Česká filmová a televizní akademie, která vyzývá „k okamžitému ukončení dehonestační kampaně a urážek na adresu Agnieszky Hollandové, neboť je to nebezpečný útok nejen proti její osobě, ale proti svobodnému uměleckému projevu, který je jedním z nosných pilířů evropské kultury“.
Naopak polská vláda režisérku viní z „nechutného paskvilu“ a z „novodobé nacistické propagandy“. Dokonce nechala vyrobit půlminutový spot s vlastním názorem na film, jenž by se měl promítat před Hranicí, jenže artová kina jej odmítají nasadit.
„Očekávala jsem vzrušenou politickou reakci, ale takové tsunami nenávisti jsem nečekala. Kampaň organizovanou nejvyššími polskými představiteli považuji za ohavnou a nebezpečnou, ale dokazuje, jak hluboce pravdivý a důležitý je náš film. Ukazuje, co chtěli skrýt lží a propagandou.“
Kdykoli se mocní zlobí na umělce, může to fungovat jako reklama, jenže v případě Hranice už nejde o diváky, nýbrž o rozdělený národ v předvolební atmosféře. Pak je lhostejné, že západní kritici film chválí za empatii, či že mu naopak vytýkají „předvídatelný vývoj postav a mozaikovité vyprávění“.
Od 19. října si ověří i české publikum, nakolik účelově Hranice používá černobílý formát nebo citové vydírání prostřednictvím dětí. Ale snad kvůli tomu nebude nikdo posílat tuzemským koproducentům projektu obrázky šibenic.
Naštěstí už se nepohodlné filmy nezavírají do trezoru jako za časů Formanova Hoří, má panenko, kdy se vymyslel protest hasičů, a fanatismus, jaký Salmanu Rushdiemu za Satanské verše vynesl pobodání, se u nás také nevyskytuje.
Nebo ano? Týden po Hranici mají premiéru Bratři, v nichž ožije téma odbojové skupiny sourozenců Mašínových a s nim i trvalá polemika, zda šlo o hrdiny, nebo vrahy, kteří se ke svobodě prostříleli. Doufejme, že si také režisér Bratrů Tomáš Mašín nebude muset najmout osobní stráž. Jsou to jen filmy, proboha!
