Izrael a Palestina. Dvacet tisíc slov, díky nimž pochopíte konflikt, který nemá obdobu

Postoj k Palestincům rozděluje izraelskou společnost po celou dobu její existence. Benjamin Netanjahu byl z tamních politiků první, kdo v tom neviděl problém, ale příležitost. Vyneslo mu to šestnáct let v čele země. Teď je ve slepé uličce. A s ním celý Izrael.

A nejen Izrael. Ve slepé uličce jsou také palestinští Arabové, zejména – ale nejen – ti, kteří žijí v Gaze; jejich zahraniční přátelé; zahraniční přátelé Izraele; a každý, komu z jakýchkoli důvodů záleží na tom, aby se na Blízkém východě dalo žít slušně a bezpečně.

Teroristický výpad Hamásu na izraelské území, k němuž došlo 7. října 2023, změnil dlouhodobě špatnou situaci na katastrofální. Přišlo při něm o život více Izraelců než během celé šestidenní války, a to během jediného dne. Většina obětí nadto nebyli vojáci, ale zákeřně přepadení civilisté, mezi nimi mnoho žen a dětí. Vedle Izraelců přišla o život řada občanů jiných zemí. Potvrzených obětí je přes 1400. Asi dvě stovky dalších byly odvlečeny na území Gazy. Není jasné, kolik z nich je dosud naživu.

Nyní jsme svědky izraelské odezvy – bombardování vybraných cílů v Gaze a příprav na pozemní útok. To vše se v minulosti už několikrát stalo. Stávající situace je však nová ve dvou ohledech. Prvním z nich je rozsah a brutalita teroristického výpadu Hamásu – někteří z těch, kdo sledují palestinsko-izraelský konflikt dlouhodobě a vědí, o čem mluví, tvrdí, že nic srovnatelného se v něm ještě neodehrálo. Druhou novinkou je rozsah nekompetence a extremistických sklonů současné izraelské vlády: vedení země ještě nikdy nebylo hůře připraveno na velkou krizi.

To je nebezpečná kombinace okolností. Šance na jakýkoli druh mírového soužití mezi Palestinci a Izraelci je teď nejmenší za mnoho posledních let, přesto je v ni nutné doufat. Mír je v zájmu Izraele, palestinské samosprávy na Západním břehu, arabských zemí i Západu. Je v zájmu naprosté většiny obyvatel Izraele i obou palestinských území. Není v zájmu Hamásu, Hizballáhu, dalších palestinských teroristických skupin a izraelské extrémní pravice. Není také v zájmu zemí, kterým se rozvrat a zkáza na Blízkém východě hodí, což je dnes především Írán a Rusko.

Situace v těchto dnech balancuje v nebezpečném bodě, odkud se může vydat kterýmkoli směrem. Jakmile se to stane, návrat do nynější podivné rovnováhy už nebude možný.

Populista uprostřed katastrofy

Osobou, na níž nyní závisí velmi mnoho, je nejmocnější politik v Izraeli, předseda vlády Benjamin Netanjahu. Je mu sedmdesát tři let. Je veteránem blízkovýchodního konfliktu a nejdéle sloužícím izraelským premiérem – se svými šestnácti lety ve funkci už překonal i zakladatele židovského státu Davida Ben Guriona.

Má za sebou úspěchy, prohry a skandály. Byl výrazným představitelem pravice, jenže politický vývoj v zemi dal postupně vyrůst několika silným subjektům značně napravo od jeho strany. O ně se teď částečně opírá, což ho velmi omezuje. Je nejkritizovanější osobou své země, ale zároveň je mnoho těch, kteří ho opakovaně volí. Od populismu, kterým začal a se kterým uspěl, se postupně přesouvá do autoritářské polohy. Spojuje se s extremisty a otevřeně se snaží o demontáž některých důležitých demokratických mechanismů.

Ve vztahu k Palestincům obnovil tvrdost, kterou se část jeho předchůdců pokoušela zmírnit. Netanjahuova politika na nějakou dobu zvýšila vnitřní bezpečnost Izraele. To mu vyneslo popularitu. Teroristických útoků sice výrazně neubylo, ale značně klesla jejich úspěšnost.

To platilo do 7. října. Toho dne Netanjahuův přístup k bezpečnosti Izraele katastrofálně selhal, nahromaděný přetlak vybuchl. Problematický premiér zatím zůstává u moci. Je to on, kdo bude muset řešit situaci, jaké Izrael naposledy čelil po jomkipurské válce v roce 1973: vnější napadení a hlubokou vnitřní krizi najednou. Stejně jako tehdy je i dnes rozpolceno zahraniční veřejné mínění, vztah světa k Izraeli. Najdeme v něm vášnivé sympatie, různě odstupňovanou kritiku i vášnivou nenávist.

Většina významných izraelských politiků minulosti skýtá vypravěči lepší materiál než Benjamin Netanjahu. Lidé jako David Ben Gurion, Vladimir Ze’ev Žabotinskij, Golda Meir, Moše Dajan, Menachem Begin či Jicchak Rabin byli složitější osobnosti a prožili dramatičtější osudy než nynější premiér. Byli také zajímavější jako lidé. Hodnotit je můžeme různě, to je věc zorného úhlu, vesměs však usilovali o cíle, které byly větší než oni sami, což se o nynějším premiérovi říci nedá.

Netanjahu byl a je hlavně praktik moci, populista. Hřištěm, na němž se cítí doma, jsou televizní vystoupení, veřejné projevy, silná gesta. Je sólista, ne týmový hráč. Rozumí systému vládnutí a umí v něm chodit tak, aby to prospívalo především jemu samotnému. Tím se nijak neliší od mnoha jiných politiků všude po světě. Leckde a leckdy to stačí. Uprostřed dějinných zvratů může být přítomnost takového člověka v čele zárukou katastrofy.

Benjamin Netanjahu zvaný Bibi se narodil v Tel Avivu 21. října 1949 neboli v osmadvacátém dni měsíce Tišri roku 5710. Tišri je první měsíc židovského roku, začíná svátky Roš ha-šana a Jom kipur, kdy se má myslet na stvoření světa, na smíření a nový začátek.

My však musíme s vyprávěním začít dříve, jinak nebude dávat smysl. V Izraeli a v Palestině se často ty nejdůležitější věci stanou ještě před začátkem a pak už se hraje s rozdanými kartami.

Národ vyhnanců

Historický židovský stát, izraelské a judské království, zanikl po zhruba tisíci letech své existence ve druhém století našeho letopočtu. Rozdrtili ho Římané, jejichž moci se protivil. Vzbouřenecké provincii Judea dali po porážce posledních povstalců nové jméno – Syria Palaestina –, aby vymazali všechny vzpomínky a tradice. Z původních obyvatel se stal národ bez vlasti. Jen malá menšina zůstala v zemi praotců, kde musela akceptovat útlak, snahu o vykořenění. Většina odešla, kam se dalo. Tak vznikla židovská diaspora, rozptýlení uprchlíků po světě, které přetrvává dodnes. Mimo Izrael žije mnohem více Židů než v něm.

V Palestině pak vládl leckdo: Byzanc, několik arabských dynastií, Mongolové a od roku 1516 osmanští Turci. Bojovali v ní také evropští křižáci, protože Jeruzalém je posvátným místem křesťanské tradice – kvůli ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zároveň je nejposvátnějším místem Židů (protože v něm jako v hlavním městě oněch dávných království stál První i Druhý chrám, hlavní symbol úmluvy Židů s Bohem) a také jedním z hlavních svatých míst islámu, protože od konce sedmého století zde stojí mešita Skalní dóm, připomínající Mohamedovu noční cestu do nebe (a zpět). Obrovská koncentrace zásadních míst všech tří monoteistických náboženství na velmi malém území působí potíže dodnes. Sama o sobě však není důvodem tamního konfliktu, jen ho dál zhoršuje.

Moderní židovští přistěhovalci začali do Palestiny přicházet koncem devatenáctého století. Rakouský novinář Theodor Herzl založil roku 1896 sionistické hnutí, jehož cílem bylo obnovit židovský stát. Zde je třeba zdůraznit, že touha po návratu do země dávných předků byla součástí židovské identity po mnoho století. Herzl ji nevytvořil, jen se pokusil dát jí praktický rámec.

Ani na ten neměl žádný monopol. Evropští Židé odcházeli jednotlivě i ve skupinách do turecké Palestiny už před Herzlem a nezávisle na něm. Činili tak v naději na bezpečnější život. Zatímco v západní Evropě bylo v 19. století postavení Židů poměrně dobré, v ruském impériu, kde jich z historických důvodů žilo mnoho (to souviselo se značnou náboženskou tolerancí polsko-litevského státu, který však Rusko spolklo), byli značně omezováni a občas jim šlo o holý život. V letech 1881 a 1882 se západním Ruskem přehnala vlna pogromů, masového vraždění Židů, ničení majetku, znásilňování žen. Druhá taková vlna se odehrála v letech 1903 až 1906. Obě vyvolaly židovskou emigraci. Palestina nebyla jejím hlavním cílem, tam odešla jen menšina Židů opouštějících Rusko. Většina směřovala buď do USA, anebo do země, kterou pro sebe Židé pokládali za nejpřátelštější: do Německa.

Po rozpadu osmanské říše, která stejně jako rakouské a ruské impérium nepřečkala první světovou válku, si Blízký východ rozdělili Francouzi a Britové. Palestina připadla Velké Británii, která nad ní vykonávala takzvanou mandátní správu – zhruba řečeno protektorát. Sionisté získali její podporu ve formě Balfourovy deklarace.

Židovský stát

Její příběh se zpravidla vypráví tak, že ministra zahraničí Arthura Balfoura k vydání deklarace přemluvil Chajim Weizmann, chemik z univerzity v Manchesteru (a později první prezident Izraele). Weizmann jednal z velké části na vlastní pěst, neměl pověření Světové sionistické organizace ani její britské pobočky. Byl soukromou osobou, ovšem velmi výmluvnou a okouzlující soukromou osobou. Kromě toho vynalezl syntetický aceton, zásadní surovinu pro výrobu výbušnin, čímž značně podpořil britský zbrojní průmysl. S vděčností Britů dovedl pracovat dokonale.

Vyprávění o noční procházce Weizmanna a Balfoura londýnským parkem však opomíjí dobový kontext a ten byl důležitější než Weizmannova výmluvnost. Při uvažování vítězů první světové války nad novým uspořádáním světa hrála velkou roli doktrína o právu národů na sebeurčení, silně prosazovaná americkým prezidentem Wilsonem. Vznik národních států se pokládal za známku společenského pokroku, cestu ke spravedlnosti. Zpětně lze samozřejmě snadno vidět pokrytectví a krátkozrakost tehdejších mírotvůrců: některých národů se jejich velkorysost týkala, jiných – hlavně neevropských – nikoli.

I tak je nepopiratelným faktem, že po roce 1918 bylo přinejmenším v Evropě překresleno mnoho státních hranic a že vznikly nové státy na základě dávné a často účelově upravené historie. Pro příklady nemusíme chodit daleko, jedním z nejlepších je Československo. Spojení historického Českého království se slovanskou částí Uher bylo výsledkem obratné politické práce Masaryka a jeho spolupracovníků, nikoli obnovením nějakého historického precedentu – žádný neexistoval. Obnovení zaniklého polského státu historický podklad mělo, jeho hranice, a tedy i národnostní složení však byly také stanoveny politickým jednáním mocností. Nové státy byly jen „přibližně národní“, což vedlo k velkým vynuceným přesunům obyvatel a k národnostnímu napětí – opět připomeňme meziválečné dějiny střední Evropy. To vše bylo vnímáno jako nutná a přijatelná cena za pokrok. Dnes leccos z toho vidíme jinak. (Každý ví, že hodnotit minulost dnešníma očima je nesprávné a nelogické, přesto se toho všichni občas dopouštíme.)

Právě v tomto dobovém kontextu, na který často zapomínáme, je třeba vidět příslib vzniku židovského státu v Palestině. Dokument, který sehrál naprosto zásadní úlohu v dějinách dvacátého století, není nic víc než stručný dopis, který Balfour 2. listopadu 1917 adresoval předsedovi britských sionistů lordu Rothschildovi. Kromě úvodních a závěrečných zdvořilostí obsahuje jedinou větu: „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.“

Ta stojí za pozorné přečtení. „Národní domovina“ (national home) je opatrná formulace vyhýbající se slovu „stát“. (Nevymyslel ji Balfour, ale sami sionisté, aby předešli negativním reakcím. O stát jim však šlo, koneckonců Herzlova kniha, základ jejich ideologie, se jmenuje Židovský stát.) Její zřízení „v Palestině“ jasně naznačuje, že nemusí jít a patrně nejde o celou Palestinu, jen o její část. Konečně „nežidovská společenství“, jejichž práva se nemají v ničem zkrátit, jsou samozřejmě palestinští Arabové, většinoví obyvatelé Palestiny. Žilo jich tam tehdy asi 700 000 – a spolu s nimi jen několik desítek tisíc Židů.

Weizmann nežádal víc, protože věděl, že víc by nedostal – i tohle bylo až příliš. Balfourova deklarace nebyla žádnou širokou branou do nové vlasti, jen malou škvírou ve dveřích. Teď bylo na sionistech, aby si je už nikdy nedali přibouchnout. Každému, kdo se jen trochu zamyslel, muselo být jasné, že zároveň s obrovskou příležitosti vzniká obrovský problém. „Jeden národ slíbil druhému území třetího,“ komentoval to po letech židovský spisovatel Arthur Koestler. Před tím nešlo zavřít oči. Sionisté je však zavřít museli, pokud si chtěli zachovat naději na skutečný židovský stát. Ten se dilematu dvou nároků na jednu zemi nedokázal zbavit dodnes.

Mandátní Palestina

Nositeli Herzlových myšlenek (ten sám zemřel roku 1904 a do Palestiny se podíval jen na krátkou návštěvu) se stali především východoevropští Židé z Polska a Ruska, většinou městská inteligence. K hlavním záměrům sionistického hnutí patřilo budovat zemědělské osady; ne všichni přistěhovalci na to byli dobře vybaveni, mnozí se pak brzy stáhli do měst. Politicky to byli většinou socialisté. Nábožensky byli vlažní, až lhostejní. Většinou byli mladí. Odjížděli z Evropy, kterou měli za starou a zpuchřelou, budovat budoucnost, ne se vracet k tradicím.

Kde brali půdu, na níž se usazovali, ať už šlo o venkovské osady, či městské pozemky? Kupovali ji, přesněji řečeno, kupovalo ji sionistické hnutí za peníze vybírané svými příznivci po celém světě. Turečtí a později arabští vlastníci půdy ji ochotně prodávali. Většinou šlo o bohaté velkostatkáře. Mnozí z nich nežili v Palestině, ale spíše v Istanbulu, po první světové válce pak v Bejrútu či Damašku. Na půdě, kterou tito latifundisté prodávali Židům, měli nájemce, drobné arabské rolníky, které často obelhávali – navenek vystupovali jako arabští nacionalisté, ve skutečnosti na židovském přistěhovalectví bohatli a povzbuzovali ho.

Napětí rostlo, napřed však nepozorovaně. Po krátkou dobu se mohlo zdát, že věci spějí k lepšímu. Mladí pokrokáři se tvrdou prací zocelí a ke knižním znalostem přidají praktické dovednosti. Zaostalá Palestina získá vzdělané lidi a pozvedne se v ní životní úroveň. Kočovníci a pastevci se budou moci dát ošetřit židovským lékařem v moderní nemocnici. Britové na to budou ze své imperiální role blahovolně dozírat a dbát na fair play.

Jenže brzy začaly spory. Mohou se Židé modlit u Západní zdi, jediného pozůstatku svého Druhého chrámu, když se hned nad ní tyčí muslimský Skalní dóm? Ano, řekla muslimská náboženská rada spravující tou dobou celý Jeruzalém, ale aby bylo jasné, že Židé nechtějí svůj chrám vybudovat znovu, nesmějí tam nic změnit. Vůbec nic? Ani lavičku pro staré a nemocné? Ani zástěnu oddělující mužskou a ženskou část, jak je to povinností v synagógách? Ne, ani to. Neblázněte, vždyť to je maličkost… Z tohoto handrkování o skládací paraván povstala roku 1929 první velká vlna násilností mezi palestinskými Araby a Židy. Na obou stranách zůstalo přes sto mrtvých.

Jedni i druzí se cítili být v plném právu. Arabové žili v Palestině pod tureckou vládou po stovky let. Vnímali ji jako svůj historický domov, zlatá kupole pradávného Skalního dómu je o tom ubezpečovala. Vzdělaní mezi nimi samozřejmě věděli o židovské historii, ale zajímala je asi tolik jako obyvatele soudobého Londýna pozůstatky římského Londonia: staré příběhy a trocha otesaného kamení. Teď však se znepokojením sledovali, jak legendy ožívají a v podobě přílivu přistěhovalců přicházejí do jejich země, o níž mluví jako o své. A Britové, koloniální utiskovatelé Arabů, v tom prohnaným Židům všemožně pomáhají.

Z hlediska Židů to bylo úplně jinak. Po dvou tisících let vyhnanství se konečně vracejí domů. Nikdo jim nic nedaroval, domov ve staré vlasti si musejí koupit a vlastníma rukama postavit, Britové se k jejich nároku staví vlažně. Zaostalí Arabové nechápou dobrodiní vyšší civilizace, kterou Židé z Evropy přinášejí – nevadí, počkáme, třeba jim to dojde. Pokud ne, jejich škoda. Mocnosti už o Palestině přece rozhodly, tak jako Evropané rozhodovali o koloniích vždy. Pro Židy bylo rozhodující, že mají dohodu s Brity. Arabové do ní nemají co mluvit.

Situaci dál komplikovalo, že v krvavé válce s Turky, která skončila teprve nedávno, byli Arabové britskými spojenci. Za své významné přispění očekávali odměnu v podobě nezávislosti. Tu dostali v Saúdské Arábii, mnozí však požadovali, aby se týkala i Palestiny a dalších britských protektorátů: Zajordánska, Iráku a Kuvajtu.

Britští vysocí úředníci, vyslaní na nelehkou a neoblíbenou misi do Jeruzaléma, si většinou lépe rozuměli s tamní arabskou elitou než s Židy. „Není divu,“ komentoval to soudobý britský novinář Richard Crossman (kterého cituje v knize One Palestine, Complete izraelský historik Tom Segev). „Arabská inteligence má francouzskou kulturu, je zábavná, civilizovaná, tragická a veselá. Židé vedle nich vypadají křečovitě, měšťácky, středoevropsky.“ Arabská špička prostě patřila ke stejné společenské třídě jako tamní Britové. Na rozdíl od Židů.

Ben Gurion versus Žabotinskij

Mladí a progresivní budovatelé kibuců byli a do určité míry pořád jsou hlavní složkou zakladatelského mýtu státu Izrael. Ve skutečnosti však bylo sionistické hnutí od začátku rozděleno na levici a pravici. Tyto pojmy se dnes v izraelské politice týkají především postoje k Palestincům, nikoli ekonomických a sociálních otázek jako jinde ve světě. Před druhou světovou válkou to neplatilo, tehdy pro levici byly určující vize o společném hospodaření, o svébytné podobě socialismu. Právě tehdy však levice a pravice také zaujaly odlišný postoj k postupu vůči Arabům.

Vůdcem levice byl David Ben Gurion, předseda strany Mapaj (Mifleget Poalej Erec Jisra’el, Dělnická strana Izraele), z níž později vznikla dnešní Strana práce. Jeho hlavním protihráčem byl Vladimir Ze’ev Žabotinskij, který roku 1923 založil Alianci revizionistických sionistů, čímž vznikla politická linie, na kterou později navázali Menachem Begin, Jicchak Šamir – a Benjamin Netanjahu, jehož otec Bencijon patřil k Žabotinského blízkým spolupracovníkům. Oba soupeře se snažil zklidňovat Chajim Weizmann, tou dobou už předseda Světové sionistické organizace, který v Palestině nežil a tamní spory pokládal za provinční.

Mezi levicí a pravicí, tedy Ben Gurionem a Žabotinským, bylo méně rozdílů, než se na první pohled zdálo. Oba byli podobného věku, oba pocházeli z ruského impéria (Ben Gurion, původním jménem David Grün, z nynějšího polského Płońska, Žabotinskij z Oděsy).

Žabotinskij zastával tvrdou linii, aktivní silový postoj, budování ozbrojených sil zaměřených především proti Arabům, ale v případě potřeby i proti Britům, jejichž politiku vnímal jako omezující. Hlásal militantní hesla: „Židé, učte se střílet!“ Pro inspiraci neváhal sahat ani do fašistické Itálie, jeho hlavními vzory však byli italský revolucionář Garibaldi a zakladatel moderního Polska Józef Piłsudski. Zásadně nesouhlasil se socialistickými vizemi o kolektivním hospodaření, které prosazoval Ben Gurion.

Ten neměl k Palestincům o nic lepší vztah než Žabotinskij a v zásadě uznával, že řešení bude muset být silové, protože dohoda o soužití obou národů není možná. Lišil se však od Žabotinského tím, že byl politicky prozíravější, neříkal tak otevřeně, co si myslí, ponechával si aspoň naoko otevřené všechny cesty.

Násilnosti v roce 1929, které začaly umístěním skládacího paravánu u Zdi nářků, oba soupeře definitivně rozdělily. Ben Gurion se snažil především udržet dobré vztahy s Brity, Žabotinskij požadoval aktivní silovou odezvu – jednak kvůli odstrašení, jednak jako věc cti.

Pro obranné účely si přistěhovalci roku 1920 zřídili paramilitární organizaci Hagana. Ta podléhala Židovské agentuře – neoficiální vládě neexistujícího státu – a Britové její existenci mlčky tolerovali. Revizionisté z Hagany roku 1931 odštěpili vlastní organizaci, které říkali Ecel, mimo Izrael je však známá hlavně pod názvem Irgun. Tu Britové okamžitě prohlásili za teroristickou – právem. Irgun odpovídal na násilí násilím. Podnikal pumové atentáty, vraždil arabské civilisty.

Někteří z dopadených členů Irgunu byli Brity odsouzeni k trestu smrti za terorismus. Žabotinskij se z nich snažil udělat mučedníky židovské věci, což se mu částečně podařilo. Popularita Irgunu a jeho akcí vzrostla do té míry, že Ben Gurion, aby se neocitl na vedlejší koleji, dal nakonec zřídit v rámci Hagany jednotky speciálních operací, které podnikaly v podstatě totéž co Irgun, jen méně otevřeně. Terorismus samozřejmě provozovali také Arabové. Pro britskou správu bylo stále těžší udržet v zemi elementární pořádek – a dělala to se stále větší nechutí, nenáviděná oběma znepřátelenými stranami, přesto jimi opakovaně povolávaná jako arbitr a zachránce.

Roku 1936 vypuklo velké arabské povstání namířené proti Britům a židovskému přistěhovalectví. V té době vznikla společná britsko-židovská jednotka pod vedením britského armádního důstojníka jménem Orde Wingate. Sloužili v ní budoucí významní představitelé izraelských ozbrojených sil Moše Dajan a Jigal Alon. Význam jednotky se často přeceňuje. Rozhodně není důkazem rozsáhlého společného postupu Židů a Britů. Nebyla početná (i přes majestátní název Speciální noční oddíly nikdy nečítala více než sto mužů), byla po třech letech rozpuštěna a ve vyšších kruzích britské správy nikdy neměla plnou důvěru. Wingate byl nakonec převelen mimo Palestinu a dostal výslovný zákaz se tam vrátit. Padl v bojích s Japonci v Barmě (dnešní Myanmar) roku 1944. V Izraeli patří mezi vysoce vážené historické osobnosti, jinde je prakticky neznámý.

Podle některých historiků byla porážka tohoto povstání jedním z hlavních důvodů vojenské slabosti palestinských Arabů v roce 1948, kdy ztratili šanci na vlastní stát. Britové je oslabili tím, že se jim snažili zabavovat zbraně. Vnitřní spory mezi Araby zas vedly k zavraždění části schopných velitelů, zejména těch, kteří se dostali do sporu s politickým a náboženským vůdcem arabské populace Mohamedem Amínem al-Husajním. Ten zastával úřad Velkého muftího jeruzalémského, tedy nejvyšší místní funkci, a prosazoval extrémní linii bez prostoru pro kompromisy, bez vyhlídky na společný stát. Konstruktivněji uvažující palestinští politici byli v tomto období buď zabiti, nebo nahlédli beznadějnost situace a emigrovali.

Dělení Palestiny

Během arabského povstání převládl mezi britskými politiky názor, že Palestinu je nutné rozdělit na dva národní státy – židovský a arabský. Takové plány vznikaly v Londýně už dříve, teď jejich zastánci nabyli definitivní převahy. Vyžadovalo by to nucený přesun části arabského obyvatelstva (židovského ne, toho bylo mnohem méně). Ben Gurion a Weizmann víceméně souhlasili, zejména se jim líbilo, že odsun by zajistili sami Britové, proti však byli jak židovští revizionisté, tak představitelé Arabů. Tím byly stanoveny pozice, které následovníci tehdejších politiků zastávají dodnes.

Ani v samotné Británii nemělo rozdělení Palestiny jednoznačnou podporu, protože by znamenalo obrovské náklady a riziko vtažení do ozbrojeného konfliktu. Přesto ho vláda roku 1939 schválila a poté předložila Židům i Arabům jako hotovou věc, byť trochu neurčitou. K rozdělení mělo dojít do deseti let. Bezprostředním důsledkem však bylo omezení židovského přistěhovalectví.

To bylo regulované skoro po celou dobu britské správy s výjimkou několika prvních let, počty přijatých však vždy víceméně odpovídaly počtu zájemců. Hodně příchozích se také poměrně brzy otočilo na patě a vrátilo do Evropy či Ameriky. Životní podmínky v Palestině byly drsné a primitivní.

Teď Britové stanovili velmi nízké kvóty, aby zajistili, že se demografická rovnováha během desetiletého přechodného období příliš nezmění – a to právě ve chvíli, kdy Židům v Evropě začalo jít o holý život.

Reakce palestinských Židů byla překvapivě mírná. Jednak jim nejspíš bylo jasné, že stejně nic nezmohou, jednak nastala chvíle, kdy bylo v jejich zájmu být loajální. Od roku 1940 se válčilo i v severní Africe. Kdyby tam Britové nedokázali Rommelův Afrikakorps zastavit, Němci by velmi pravděpodobně došli i do Palestiny. Důsledky pro tamní Židy by byly katastrofální. Kromě této pragmatické úvahy samozřejmě hrál roli i pocit příslušnosti k Západu, k demokracii.

Palestinští Židé se proto ve velkém počtu hlásili jako dobrovolníci do britské armády. „Budeme protestovat proti Bílé knize (tj. omezení imigrace, pozn. red.), jako by nebyla válka, a pomáhat britské armádě, jako by nebyla Bílá kniha,“ shrnul to Ben Gurion, čímž předvedl, proč je nejúspěšnějším židovským politikem. Ke stejnému názoru se však z newyorského exilu přihlásil těsně před svou předčasnou smrtí (1940) i jeho oponent Žabotinskij. V této věci byli zajedno.

Někteří příslušníci Irgunu se zařadili do britských speciálních jednotek – občas do nich nastoupili rovnou z vězení. Část z nich však novou politiku nepřijala, oddělili se a založili extremistickou organizaci Lechi, později známou spíše jako Sternův gang. Zakladatele skupiny, radikálního básníka Avrahama Sterna, zastřelila v únoru 1942 britská policie, Lechi však působila dál a zvyšovala napětí v zemi.

V srpnu 1942 zastavili Britové Rommelovo africké tažení u egyptského El Alamejnu. Nebezpečí nacistické invaze do Palestiny tím pominulo. Irgun se postupně vrátil k útokům na britské cíle. Jeho novým velitelem se stal Menachem Begin, mladý právník, který se po sovětské anexi Litvy, kde tehdy žil, ocitl v sibiřském gulagu. Další zvraty dějin ho šťastně přivedly do Palestiny. Měl charisma, velitelské vystupování a solidní vojenský výcvik z polské armády. Odmítl útoky na britská vojenská zařízení, ne však na objekty civilní správy a na její představitele.

Hagana se namísto přímého boje s Brity angažovala hlavně v ilegálním přistěhovalectví. Organizovala útěky Židů z Evropy. Do Palestiny připlouvali na lodích a člunech vypravovaných z Rumunska, čelili přitom smrtelnému nebezpečí ze všech stran a mnohdy cestu nepřežili. Příběhy těchto útěků by vydaly na dlouhé samostatné vyprávění.

Mezi Irgunem a Haganou – mezi židovskou pravicí a levicí – teď vznikla opravdová propast. Příslušníci Hagany začali Britům pomáhat v zatýkání členů Irgunu a Lechi. Nešlo jen o ideový spor, ale především o to, která skupina bude mít navrch v samostatném státě, jehož existence začínala být na spadnutí.

Hlavně pryč z Evropy

Holokaust všechno změnil. Genocida, kterou na Židech spáchali nacisté a jejich pomocníci – zdaleka nejen Němci –, se vzpírá popisu a pochopení ještě dnes, natožpak tehdy. Velká část přeživších evropských Židů ztratila důvěru ve svou budoucnost v zemích, kde se narodili. Necítili se tam bezpečně a zpravidla také nebyli vítáni. Už se s nimi nepočítalo, jejich majetek si rozebrali jiní, těžko se domáhali elementárních práv.

Ještě v červenci 1946, rok po válce, proběhl v polském městě Kielce pogrom, při kterém místní obyvatelé zabili 42 Židů a mnoho dalších zranili. Došlo k tomu tak, že se místní rodině ztratil devítiletý chlapec. Vrátil se o dva dny později a rodičům řekl, že ho unesli neznámí lidé. Při vyšetřování ukázal na dům, kde provizorně žili židovští navrátilci z koncentračních táborů. Mnohem později přiznal, že to byla lež, ale městem se mezitím rozšířila pověst o zamýšlené rituální vraždě a rozpoutalo se peklo. K rozběsněným civilistům se přidali i někteří policisté a vojáci. Po vyšetřování padlo devět rozsudků smrti, není ale vůbec jasné, zda popravení byli hlavními viníky. Polská komunistická vláda celou událost prezentovala jako západní diverzi.

Oběť násilí často budí antipatie těch, kdo přihlíželi, jakkoli to zní paradoxně. Navrátilci z Osvětimi a z pochodů smrti naráželi na chladné přijetí dokonce i mezi svými krajany v Palestině, kde se jim často vyčítalo, proč se nebránili, nevzepřeli, proč dovolili, aby se s nimi zacházelo tak odporně. Taková reakce vycházela z neznalosti evropské reality, z nepochopení mechanismů totalitní moci. Proto byla do jisté míry omluvitelná a brzy ostatně pominula. Stát Izrael se k památce obětí holokaustu dnes hlásí jako k jedné z hlavních složek své oficiální ideologie.

Po ukončení války Židé očekávali, že britská správa zruší přistěhovalecké kvóty – tím spíš, že se celý svět dověděl o holokaustu a osud Židů se stal velkým tématem. Britové však byli neústupní. Jejich hlavním zájmem bylo stáhnout se z Palestiny aspoň jakžtakž v klidu a bez vlastních ztrát.

Z britského pohledu bylo dění v Palestině jen malou součástí obrovské demontáže impéria. Předání moci v Indii a Pákistánu mělo z hlediska Britů podstatně větší význam – a také tamním poměrům mnohem lépe rozuměli.

Už za války favorizovali spíše Araby než Židy, vedeni jednoduchou pragmatickou úvahou: Židé se k Němcům přidat nemohou, těm nadbíhat nemusíme, Arabové by však mohli (a snaha skutečně byla, s Hitlerem vyjednávali), tudíž je potřeba udržet je na své straně. Po válce v tom pokračovali – spíše ze setrvačnosti a neochoty se na tu chvíli, která jim v Palestině zbývala, učit něco nového.

V roce 1946 proběhla velká vlna zatýkání židovských aktivistů a militantů, známá jako Černý šabat (Black Sabbath). Do vězení šli členové Lechi, Irgunu, ale také příslušníci Hagany a mnozí představitelé Židovské agentury. Ben Gurion unikl jen náhodou. Irgun odpověděl obrovským pumovým atentátem na jeruzalémský hotel Král David, v němž sídlila velká část britské správy. Zahynulo 91 lidí. Poslední zbytky dobrých vztahů mezi Židy a Brity vzaly za své.

Hagana akci odsoudila, ale tou dobou už vnitřní spory přestávaly být důležité a obě strany je tlumily, protože v Palestině postupně propukala otevřená občanská válka mezi Židy a Araby. Násilnosti byly na denním pořádku a začínaly splývat v trvalý boj.

V listopadu 1947 schválila OSN rozdělení Palestiny na dva budoucí státy, jeden židovský, druhý arabský; Jeruzalém neměl patřit ani jednomu z nich, měl být pod mezinárodní správou. Oba plánované státy tvořilo souvislé území, hranice však byly vedeny složitě, málem jako v nějaké matematické hádance, aby se minimalizovaly přesuny obyvatel. Bylo zjevné, že ani jeden z takto navržených států není uhájitelný vojensky, nevyřčenou (a naprosto nerealistickou) podmínkou plánu tudíž bylo jejich mírové soužití.

Levicoví sionisté plán přijali, pravicoví, stejně jako zástupci Arabů, ho odmítli. To neznamená, že by se levice byla ochotna s předloženou mapou spokojit. Jednala takticky: vezmeme, co dávají, a použijeme to jako základnu pro další postup. Pravice takové taktizování odmítala, hlásala hrdost, otevřenost a odstrašující boj.

Rezoluce Valného shromáždění číslo 181 však vstoupila v platnost bez ohledu na názor kohokoli v Palestině – koneckonců ani tamní Arabové, ani Židé nebyli členy OSN. Britský mandát vypršel o půlnoci ze 14. na 15. května 1948. O několik hodin dříve podepsali vedoucí představitelé palestinských Židů v čele s Davidem Ben Gurionem prohlášení nezávislosti Státu Izrael.

Nezávislost a Nakba

Občanská válka se vzápětí změnila v zahraniční intervenci. Na Izrael během jediného dne zaútočily armády čtyř arabských zemí: Egypta, Sýrie, Iráku a Zajordánska. Jen Egypt měl ustálený státní aparát, ostatní tři získaly nezávislost až v roce 1946 a byly v procesu formování a sporů o moc. Izrael dokázal v početně nerovné válce zvítězit, protože své vnitřní spory odložil, protože získal zahraniční podporu, peníze a zbraně (jejich významným dodavatelem bylo Československo, tou dobou samozřejmě už se Stalinovým souhlasem) a protože boj za nezávislý stát vzala naprostá většina obyvatel za svou věc, pro kterou byli ochotni obětovat cokoli.

Dramatickým momentem, jedním z těch, k nimž se moderní izraelská historie stále vrací, bylo potopení lodi Altalena (pojmenované na počest Žabotinského jednou z jeho přezdívek). Počínaje 14. květnem se začaly všechny paramilitární organizace slučovat a vytvářet regulérní armádu zvanou Izraelské obranné síly, hebrejsky Cahal (my ji zpravidla známe pod anglickou zkratkou IDF). Irgun si dříve opatřil ve Francii velkou zásilku zbraní a vyloďovací plavidlo. Když loď připlula do Tel Avivu, chtěli si příslušníci Irgunu část zbraní nechat pro sebe, aby mohli provozovat další aktivity nezávislé na IDF. Ben Gurion to kategoricky odmítl, a když se Irgun nepodřídil, nařídil loď potopit dělostřeleckou palbou – což se stalo. Menachem Begin byl osobně na palubě a zachránil si život tím, že skočil do moře a doplaval ke břehu. Poté nařídil svým lidem, ať se nemstí a zůstanou loajální k vládě. Občanské válce uprostřed větší války unikli Izraelci jen o chlup.

Válka měla dva vítěze a dva poražené. Nesporným vítězem byl Izrael. Získal více území, než kolik mu přiřkla původní rezoluce OSN, a vynutil si respekt sousedů, což mu umožnilo další existenci. Poraženým jako celek byly arabské země, kterým jejich válečné dobrodružství nevyšlo – s výjimkou Zajordánského království, druhého vítěze izraelské války za nezávislost. To se zmocnilo rozsáhlého území na pravém břehu řeky Jordán včetně historického centra Jeruzaléma, měst Betlém, Hebron a osady Jericho. Tomuto území se dnes říká Západní břeh. Je to oblast, kde se odehrává většina starozákonních příběhů, biblické srdce starověkého Izraele. Zároveň je to také hlavní a největší část arabského palestinského státu podle rezoluce OSN.

Tím se dostáváme k druhému a hlavnímu poraženému, jímž jsou palestinští Arabové. Židé si svůj stát uhájili, Arabové o něj přišli. Menší část území, jež jim bylo určeno, zabral Izrael, podstatně větší pak Zajordánsko (které se následně přejmenovalo na Jordánsko, aby svou expanzi na opačný břeh řeky stvrdilo symbolicky) a také Egypt, který se zmocnil Pásma Gazy. Na palestinské Araby – neboli na Palestince, jak se jim od té doby říká – nezbylo nic, protože neměli sílu, jíž by si ve všeobecné rvačce cokoli vybojovali.

Nepřišli jen o naději na stát. Velká část z nich ztratila i domov, střechu nad hlavou. Začátkem roku 1948 žilo v Palestině asi 1,2 milionu Arabů (a 550 000 Židů). Do konce téhož roku jich z nově vzniklého izraelského území odešlo sedm set až devět set tisíc – podle toho, čí statistice věříte. Obě čísla jsou obrovská. Většina Palestinců skončila na Západním břehu či v Gaze, menší část v jiných arabských zemích, zejména v sousední Sýrii a Libanonu, ještě menší jinde ve světě.

V izraelských dějinách se událostem roku 1948 říká válka za nezávislost. Pro Palestince je to Nakba, katastrofa.

Palestinská diaspora

Trochu lépe než kdekoli jinde se Palestincům vedlo v Jordánsku, kde měli možnost získat občanství, ale ani tam nebyli plnoprávnými obyvateli. Stěhovat se v rámci země mimo Západní břeh mohli jen výjimečně a jordánská vláda o rozvoj tohoto svého nového území příliš nedbala. V Gaze byla jejich situace ještě horší. Nejenže ji nesměli opustit a žít v Egyptě, ale neměli ani pasy. Město Gaza se v podstatě stalo střeženým utečeneckým táborem. Nelegální překračování hranice bylo sice běžné, ale riskantní, egyptská policie a armáda se k Palestincům chovaly tvrdě. Arabské země je obecně pokládaly za nespolehlivý živel, který by přinesl sociální napětí a politickou destabilizaci.

Malá část Palestinců odešla ještě před rokem 1948 – to byli hlavně ti, kteří měli peníze, kontakty, kteří měli kam jít a nechtěli čekat, co se stane. Většina však skutečně prchala na poslední chvíli. Palestinské elity se o sebe dovedly postarat, chudí venkované ne. A těch byla velká většina.

Otázka, do jaké míry bylo vyhánění civilistů záměrné a systematické, a do jaké jde o vedlejší důsledek probíhajících bojů, patří k těm, které dodnes rozdělují historiky i izraelskou veřejnost. Celkem spolehlivě lze říci, že odchod Palestinců Izraelcům vyhovoval a že neudělali nic, čím by ho zmírnili či zastavili. Nestáli o národnostně smíšený stát. Plány na to, jak se Arabů zbavit, spřádali dlouho předem. Ben Gurion a Weizmann už ve třicátých letech zvažovali možnost zaplatit některé arabské zemi, nejspíš Iráku či Saúdské Arábii, za to, že palestinské Araby přijme. Válka toto dilema z větší části vyřešila za ně. Na druhou stranu je pravda, že zřejmě neexistoval ucelený plán vyhánění či zastrašování. Izraelské vedení v tom nebylo jednotné, věci se děly spíš nahodile a spontánně.

V dnešní době by šlo o událost globálního významu. V roce 1948 byl však svět na nucené přesuny obyvatel zvyklý. Docházelo k nim za války i po ní, často ve větším rozsahu než v Palestině. Jen odsun Němců z Československa se týkal přinejmenším 2,25 milionu osob. Vznik Polska v jeho nynějších hranicích vedl k ještě větším přesunům Němců i Poláků. Na soucit s palestinskými Araby měl tehdy málokdo kromě bezprostředně zúčastněných volnou morální kapacitu, většina lidí zažívala nejrůznější tragédie ve větší blízkosti.

Menší události mohou však být často vnímány silněji než osud milionů. Zde nelze vynechat politicky zásadní epizodu v arabské vesnici Dejr Jásin na předměstí Jeruzaléma. Ještě před vyhlášením nezávislosti, 9. dubna 1948, tam příslušníci paramilitárních jednotek Irgun a Lechi spáchali masakr, při němž zabili přes stovku obyvatel, převážně neozbrojených civilistů, včetně žen a dětí. Podle očitých svědků si útočníci počínali s mimořádnou brutalitou.

Zaráží především chladnokrevnost útoku; nešlo o selhání jednotlivců, o rozpoutané vášně, ale o dobře promyšlený záměr. Útočníci chtěli vyvolat mezi Palestinci vlnu hrůzy. Chtěli, aby židovské bojovníky předcházel strach, kamkoli půjdou. Menachem Begin, velitel Irgunu (akce se osobně nezúčastnil), nešetřil chválou: „Řekněte těm vojákům: psali jste dějiny Izraele. Pokračujte v tom až do vítězství. Stejně jako v Dejr Jásinu, i všude jinde budeme útočit a porážet nepřítele. Bože, Bože, tys nás vyvolil k dobývání.“ Tón nezměnil ani s odstupem času. Ještě ve svých pamětech, vydaných roku 1977, napsal, že díky akci v Dejr Jásinu „začali (v celé zemi, pozn. red.) Arabové v hrůze prchat, ještě než se střetli s židovskými jednotkami. Tato legenda měla pro izraelské síly cenu půl tuctu praporů“.

Dejr Jásin zůstává legendou, pro každého jinou. Pro Araby je to důkaz krutosti a zločinnosti nepřítele, věčný důvod k pomstě. Pro izraelskou levici je Dejr Jásin špatným svědomím, místem ztráty morální čistoty země, ale také příležitostí odlišit se od pachatelů masakru, dát najevo svou morální nadřazenost. Pravice zdůrazňuje, že mnohé zprávy o masakru jsou zveličené (nenašly se například důkazy o znásilňování žen, počet mrtvých byl zpočátku uváděn dvojnásobný oproti skutečnosti apod.) a že odstrašující efekt napomohl v dalších bojových akcích všem izraelským vojákům, nejen Irgunu.

Je však také možné, že zprávy o masakru značně přispěly k rozhodnutí arabských zemí zaútočit na Izrael v květnu 1948; přinejmenším tak to řekl jordánský král Abdalláh (praděd dnešního krále téhož jména) izraelské političce (a budoucí ministerské předsedkyni) Goldě Meir při jejich tajném setkání.

Za masakr nebyl nikdy nikdo potrestán, žádný izraelský představitel se za něj neomluvil, na místě bývalé vesnice stojí psychiatrická klinika.

Čtyři dny po masakru v Dejr Jásinu přepadli palestinští ozbrojenci konvoj směřující do jeruzalémské nemocnice Hadasa a zabili 78 Židů – lékaře, sestry, studenty medicíny a pacienty. Podobné epizody v palestinsko-izraelském konfliktu pak velmi rychle začaly splývat jedna s druhou a lidé je přestali počítat. Staly se součástí každodenní reality a jsou jí dodnes.

Bibi, Joni a Ido mezi USA a Izraelem

Dospěli jsme do roku 1949 a teprve teď máme alespoň základní představu o světě, do kterého se narodil malý Bibi. Jeho rodiče prožívali část popsaných událostí na vlastní kůži.

Bibiho otec Bencijon Netanjahu se narodil ve Varšavě jako syn rabína. Do Palestiny rodina přišla roku 1920, když mu bylo deset let. Už jako student se přidal k revizionistům Vladimira Žabotinského, čímž nepotěšil svého otce, sionistu starého ražení. S nepochopením se setkával také na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, jež byla baštou levicového sionistického smýšlení. Po absolvování začal působit jako novinář a politický aktivista. Svým disentním postojem se vyčlenil z hlavního proudu – jinak mohl patřit ke skupině kolem Ben Guriona, tedy k zakladatelům státu. Jako revizionista však zůstal na okraji, zejména poté, co britská správa vypověděla Žabotinského ze země.

Bencijon Netanjahu zůstal s Žabotinským v kontaktu a roku 1939 přijal pověření zastupovat zájmy revizionistů v USA. Strávil tam světovou válku. Získal akademické místo na malé univerzitě Dropsie College ve Filadelfii. V roce 1944 se oženil s Cilou Segal, dávnou známou z Jeruzaléma. O dva roky později se jim narodil syn Jonathan.

Proti plánu OSN rozdělit Palestinu na dva státy Bencijon Netanjahu protestoval v americkém tisku. Jenže Žabotinskij byl už po smrti a Netanjahu senior zůstal osamocenou a bezvýznamnou figurou, jejíž názor nikoho nezajímal.

Do nového státu se rodina přistěhovala koncem roku 1948, když válka o nezávislost končila a Izrael začínal s novinkou, s níž zatím neměl žádnou zkušenost – s normálním fungováním. U moci byla levice, vůdcem opozice byl Menachem Begin, který založil stranu Herut (Svoboda). Ve chvíli, kdy po zničení lodi Altalena dal svým bojovníkům rozkaz neopětovat palbu, se změnil v konstruktivního politika, který chce vyhrát na parlamentní půdě, ne násilím. (Později oba postoje podle potřeby a nálady střídal.) Bencijon Netanjahu se k němu nepřidal, mimo jiné proto, že by nebyl jedničkou.

Tím se vyčlenil ještě více. Vrátil se na univerzitu, ale neudržel si tam stálé místo – možná z politických důvodů, možná z odborných, nejpravděpodobněji ale z osobních. Příliš rád se hádal. Roku 1958 se rodina vrátila do USA. Jonimu bylo dvanáct, Bibimu (narozenému, jak už víme, v Tel Avivu na podzim 1949) devět, nejmladšímu Idovi šest. Nejprve žili v New Yorku, poté opět ve Filadelfii. Bratři tam chodili do školy, vyrůstali v americkém stylu. Všichni tři, stejně jako jejich matka, měli dvojí občanství, izraelské i americké.

Šestidenní válka

Joni roku 1964 odjel do Izraele, aby mohl narukovat do armády. Slíbil, že se vrátí, namísto toho se však rozhodl pro důstojnický výcvik, který ukončil v lednu 1967.

V červnu téhož roku vypukla šestidenní válka, důsledek postupné změny rovnováhy sil na Blízkém východě. V Egyptě vojenským převratem padla monarchie a do čela země se dostal velmi schopný politik plukovník Gamál Abd an-Násir. Byl zastáncem arabské cesty k socialismu, ať už tím myslel cokoli. Znárodnil Suezský průplav, do té doby provozovaný francouzskými a britskými korporacemi, rozešel se se Západem a uzavřel spojenectví se SSSR. Jeho ambice přesahovaly Egypt, uvažoval o sjednocení všech arabských zemí a na několik let vytvořil egyptsko-syrskou federaci nazvanou Sjednocená arabská republika.

Izrael stál těmto ambicím v cestě geograficky i mocensky – a Násir uvěřil, že už má dost sil se ho zbavit. Syřanům byl zase trnem v oku především takzvaný Národní rozvaděč vody, hlavní zdroj pitné vody a zavlažování pro celý Izrael, dokončený roku 1964. Odvádí vodu řeky Jordán z Galilejského jezera, po jehož východním břehu tehdy procházela syrská hranice.

Chystanému útoku Izraelci předešli, 5. června 1967 podnikli preventivní protiúder – a do týdne bylo po válce, která skutečně překreslila mapu, ovšem úplně jinak, než chtěl Násir. Egypt přišel nejen o Pásmo Gazy, ale o celý Sinajský poloostrov. Jordánsko ztratilo Jeruzalém a celý Západní břeh. Ze syrského území Izrael ukousl Golanské výšiny, malý, ale strategicky velmi důležitý pruh země, který dnes tvoří jeho severovýchodní hranici. Odtamtud Syřané dříve pravidelně ostřelovali izraelské cíle. Galilejské jezero od té doby leží celé uvnitř Izraele.

Šestidenní válka byla pro Izrael opojným vítězstvím, euforizovala zemi a zvedla její sebevědomí. Konflikt s Palestinci se posunul na novou úroveň, protože teď měl Izrael pod kontrolou i ta území, kam utekli v roce 1948. Válka vedla k tomu, že své tamní domovy opustilo dalších asi 400 000 lidí. Většina z nich zamířila do Jordánska, další do Libanonu a Sýrie. V Gaze a na Západním břehu zůstalo celkem asi 700 000 Palestinců.

Mezinárodní společenství odmítlo změnu státních hranic akceptovat. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 242, často citovanou dodnes, podle níž má Izrael stáhnout vojska z okupovaných území a vrátit vše do původního stavu. To se nakonec stalo v případě Sinaje, ne však ostatních území. Rezoluce je pozoruhodným dílem diplomatické lingvistiky: například se v ní nevyskytuje název státu Izrael, protože arabské země neuznávaly jeho právní existenci a rezoluci by nepokládaly za platnou. Obratná hra s anglickým určitým členem zas ponechává otevřenou otázku, zda má Izrael vrátit některá, nebo všechna okupovaná území.

Dnes je zřejmé, že Izrael neměl předem připravený žádný plán, jak s okupovaným územím naložit – s tak velkým a snadným vítězstvím se nepočítalo. Vládnoucí levice se tentokrát nepokoušela Palestince vyhánět, občas se je dokonce snažila motivovat, aby zůstali. Zároveň jim však nenabídla ani integraci do izraelské společnosti, ani autonomii, či dokonce samostatný stát. Tyto tři možnosti vyhodnotily vláda a armádní velení (předsedou vlády byl Levi Eškol, ale nejvlivnějším mužem v zemi byl slavný jednooký generál Moše Dajan, ministr obrany) jako neúnosné riziko.

Namísto toho dostali Palestinci možnost volit si samosprávu na úrovni obcí a do jisté míry si organizovat život po svém, ovšem jen za předpokladu, že to schválí místní vojenský velitel, protože konečné slovo na okupovaných územích měla izraelská armáda. Levicoví Izraelci věřili – pravděpodobně skutečně věřili –, že okupace bude jednak dočasná, jednak pozvedne životní úroveň Palestinců, a proto jim nakonec bude sympatická. Jedno i druhé byl nemístný optimismus.

Benjamin, elitní voják

Jonathan Netanjahu bojoval na egyptské frontě v jednotce výsadkářů pod velením Ariela Šarona, pozdějšího premiéra (premiérů bude v tomto vyprávění ještě hodně). Byl raněn a skončil v nemocnici. Osmnáctiletý Benjamin přiletěl z New Yorku týden před začátkem války, bojovat už nestihl, ale šel k odvodu a požádal o zařazení k výsadkářům ve stopách staršího bratra. Ve fyzických a psychologických testech byl tak úspěšný, že mu nabídli něco „ještě lepšího“ – místo v jednotce speciálních operací nazvané Sajeret Matkal. Benjamin nadšeně přijal a stal se tak příslušníkem jedné z nejelitnějších formací IDF, obdobě britských SAS.

Kromě kondice a inteligence mu jistě pomohlo i příjmení. Izrael je malá země a osobní známosti tam hrají velkou roli. Bratr Jonathan si už stihl v ozbrojených silách udělat jméno a jejich otce Bencijona si také leckdo pamatoval jako kritika vládnoucí garnitury, což u některých bylo na škodu, u jiných právě naopak. Benjamin se však vydatně přičinil sám. I nynější političtí odpůrci mu přiznávají – někteří z nich neochotně –, že byl vynikající voják a později důstojník, odvážný, silný, vynalézavý.

O tom, co všechno v Sajeret Matkal dělal, se ví málo, na velkou část z toho se dodnes vztahuje utajení. Každopádně šlo především o protiteroristické operace, protože takové bylo hlavní určení jednotky.

Na scénu vstupuje Arafat

Taková byla také nová realita. Před šestidenní válkou čelil Izrael nepříteli za svými hranicemi. Po ní k tomu přibyl palestinský odboj; jednak proto, že okupací Gazy a především Západního břehu převzal Izrael území s jeho základnami, jednak z toho důvodu, že nějakou dobu trvalo, než se vůbec ustavil. Hlavní roli v něm hráli mladí lidé jako Chálil al-Wazír (ročník 1935, zastřelen v Tunisu roku 1988 pravděpodobně právě příslušníky Sajeret Matkal) nebo Jásir Arafat (ročník 1929).

Ti dva společně založili Fatáh, exilovou politickou stranu, která je dnes považována za nejkonstruktivnější (už nikoli nejsilnější) složku palestinské politiky, v šedesátých a sedmdesátých letech však byla především teroristickou organizací. Fatáh není a nikdy nebyl islámský, přestože s militantními muslimskými organizacemi spolupracoval, když se mu to hodilo. Hlásil se k revoluční levici, k socialismu arabského střihu, díky čemuž získal finanční a materiální podporu SSSR, stejně jako sympatie části západní levice.

Arafat se narodil ve slušně situované rodině v Káhiře. Jeho rodiče byli Palestinci (matka z Jeruzaléma, otec z Gazy), kteří odešli do Egypta už před druhou světovou válkou. Vystudoval stavební inženýrství, ale krátce poté se rozhodl plně věnovat politickému a ozbrojenému boji proti Izraeli. Fatáh koncem šedesátých let vstoupil do Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kterou o něco dříve společně založily vlády arabských zemí, a postupně ji ovládl zevnitř, částečně proti původnímu záměru Násira a dalších tvůrců OOP. Fatáh nebyl jedinou silou v OOP, o místo v čele palestinského odboje neustále soupeřil s dalšími organizacemi.

Posílená OOP nejprve politicky ovládla palestinské uprchlické tábory v Jordánsku a pak se pokusila převzít moc v celé zemi, vyvolat nepokoje v hlavním městě Ammánu a spáchat atentát na krále Husajna. Ten reagoval velmi tvrdě a OOP z Jordánska vyhnal. Novou základnu si ti, kteří jordánskou odvetu přežili (zahynulo jich pět až deset tisíc), našli v jižním Libanonu pod ochranou syrské armády, která ho částečně okupovala. Těmto jordánským událostem z roku 1970 se říká černé září.

Izotop a Mnichov

Stejný název si dala palestinská teroristická skupina, která se od Fatáhu odštěpila a začala operovat na vlastní pěst. Jednou z jejích největších akcí byl únos letadla belgické společnosti Sabena v květnu 1972. Stroj sice přistál v místě určení, tedy v Tel Avivu, ale pod kontrolou únosců. Ti požadovali propuštění 315 palestinských teroristů z izraelských vězení a volný odlet. V opačném případě chtěli vyhodit letadlo s cestujícími do povětří.

Protiúderem byla pověřena právě jednotka Sajeret Matkal, akci velel major Ehud Barak a účastnil se jí Benjamin Netanjahu: dva přátelé, později velcí političtí odpůrci, kteří to oba dotáhli do premiérského křesla. Operace Izotop, jak se akce nazývala, byla první svého druhu na světě – nikdy předtím se nikdo nepokusil přemoci únosce přímo v letadle a osvobodit rukojmí. Její úspěch udal tón pro zacházení s únosci všeobecně.

Izraelci naoko přistoupili na požadavky teroristů. Na letištní plochu přivedli 315 izraelských vojáků převlečených do vězeňských mundúrů. Příslušníci úderné jednotky se zase převlékli za letecké mechaniky s tím, že mají letadlo připravit ke startu. Pak vtrhli dovnitř a zneškodnili únosce dřív, než ti stihli odpálit nálože. Při přestřelce zahynuli dva únosci a jedna cestující. Jediným zraněným mezi izraelskými vojáky byl Benjamin Netanjahu – zasáhla ho zbloudilá střela jiného člena komanda. (Do paže, nikoliv do zadku, jak s chutí říkávají jeho odpůrci – ne že by na tom záleželo.) On i Barak se tím definitivně zapsali mezi nejužší bojovou elitu.

V září téhož roku provedla skupina Černé září útok na izraelskou sportovní výpravu na olympiádě v Mnichově. Dva sportovce, kteří se bránili, zabili na místě, devět zajali. Výměnou za ně požadovali propuštění 234 Palestinců vězněných v Izraeli plus navíc ještě Andrease Baadera a Ulriky Meinhof, vůdce německé teroristické skupiny RAF, zatčené v červnu téhož roku. Německé úřady slíbily únoscům odlet s rukojmími do Egypta, ve skutečnosti se je však pokusily zadržet. Zásah skončil krachem, únosci zavraždili všechna rukojmí. Na několik přeživších únosců a na organizátory mnichovského masakru pak izraelské úřady vyhlásily nelítostný hon po celé Evropě. Izraelští agenti je postupně zabili do jednoho.

Jomkipurská válka

Vzrůstající teroristická aktivita byla varovným znamením; v Izraeli přesto převládal názor, že šestidenní válka byla poslední a že okupace je zvládnutelný úkol. Vládnoucí levice částečně propadla sebeuspokojení. Ministr obrany Moše Dajan, dříve k osidlování kritický, se stal velkým příznivcem výstavby židovských osad na okupovaném Západním břehu. Jeho názor měl velkou váhu. Někteří jeho spolustraníci mu oponovali, zřizování osad však mělo podporu mezi pravicí, ať už sekulární, nebo náboženskou, jež začala tou dobou sílit. Sám termín „Západní břeh“ začal být v izraelském politickém slovníku postupně nahrazován slovy „Judea a Samaří“, tedy biblickými názvy, jež jasně evokovaly, že jde o území, na které si Izrael dělá trvalý nárok.

Do toho přišel v roce 1973 útok z Egypta a Sýrie, dnes známý jako jomkipurská válka. (Armády arabských zemí udeřily během jednoho z hlavních židovských svátků Jom kipur neboli Dne smíření.) Zastihl Izraelce nepřipravené – mimo jiné proto, že se vedení státu a armády rozhodlo ignorovat některé zpravodajské informace, aby nevzbudilo dojem, že chce udeřit první jako v roce 1967.

Válka trvala tři týdny a skončila neuspokojivě pro všechny. Izrael udržel územní zisky šestidenní války, tedy Golany a Sinaj až po Suezský průplav, ale za cenu těžkých ztrát na životech a vojenské technice. Přišel o pověst neporazitelnosti a dostal se do hluboké vnitropolitické krize, která vedla k pádu vlády Goldy Meir a k posílení pravice. Arabské země utrpěly ještě větší ztráty a nedosáhly ničeho užitečného.

Egyptu a zejména Sýrii značně pomohly velké dodávky sovětských zbraní a dalšího vojenského materiálu. Izrael zase poprvé za dobu jeho existence podpořily vojenskými dodávkami Spojené státy. Blízkovýchodní konflikt se tak stal zástupným bojištěm studené války. To se projevilo i na postavení OOP, která – díky podpoře SSSR, jeho satelitů včetně Československa a rozvojových zemí – získala roku 1974 status pozorovatele v OSN jako jediný uznávaný představitel palestinských Arabů. Jásir Arafat vystoupil před Valným shromážděním s pistolí na opasku a sklidil potlesk vestoje. O rok později přijala OSN rezoluci odsuzující sionismus jako formu rasismu. Proti byly západní země, pro zbytek světa.

Tou dobou už státy „světového socialistického tábora“ a s nimi mnohé další přerušily s Izraelem diplomatické styky. Židovský stát se začal dostávat do mezinárodní izolace, jejímž důsledkem byla rostoucí závislost na USA: politická, vojenská a morální.

Benjamin, propagátor Izraele

Benjamin Netanjahu dokončil svou službu v Sajeret Matkal krátce po operaci Izotop. Rozhodl se pro návrat do USA, kde se zapsal na Massachusettský technologický institut (MIT) ke studiu architektury. V jednotce ho nahradil jeho bratr Jonathan.

Jomkipurská válka ho zastihla v Bostonu. Spolu se stovkami dalších mladých Izraelců odletěl do Tel Avivu. V chaotickém průběhu války se pro elitní jednotku nenašlo elitní místo. Příslušníci Sajeret Matkal bojovali spolu s pěšáky a tankisty na sinajské a poté golanské frontě. Za tři týdny bylo po všem a Netanjahu letěl zpátky do USA – jako by byl jen na prázdninách. Stihl řádně dokončit zimní semestr, jen si musel posunout několik zkoušek. Pořád mu bylo teprve čtyřiadvacet let.

Po návratu do Ameriky zjistil – stejně jako mnoho jiných mladých Izraelců na Západě –, že jeho vlast už není populární. Na vysokých školách myšlenkově dominovala levice. Byl čas vietnamské války, pálení povolávacích lístků, velkých protestních shromáždění. Izrael po dvou vítězných válkách získal pověst militaristické mocnosti, pevného spojence americké vlády, zatímco Jásir Arafat vypadal čím dál víc jako mluvčí utlačovaných celého světa, druhý Che Guevara, jen s kefíjou na hlavě. Izraelský důstojník Bibi si mezi studenty určitě musel vyslechnout své.

Postrčilo ho to směrem k politice. Seznámil se s dalšími Izraelci na MIT a Harvardu a společně začali hledat kontakty v americké politice, páky na tamní veřejnost. Netanjahu se svou perfektní americkou angličtinou a dokonalou znalostí prostředí mezi nimi brzy začal dominovat. Zaujal izraelskou konzulku v Bostonu, ta v něm rozpoznala potenciál a začala ho posílat na televizní vystoupení. Uměl oslovit Američany, působil jako přesvědčivá a přátelská tvář Izraele.

Pak se však dějiny a jeho osud tvrdě proťaly. Došlo k tomu v Entebbe, ugandském městě u Viktoriina jezera.

Jediný, kdo padl v Entebbe

Koncem června 1976 unesla Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP, krajně levicová palestinská organizace) letadlo Air France na lince z Tel Avivu do Paříže. Cestující si ponechali jako rukojmí a odletěli s nimi do Entebbe. Ugandský diktátor Idi Amin pak jejich jménem vedl vyjednávání s izraelskou vládou. Většinu neizraelských cestujících propustili, Izraelce drželi v letištní budově. Kladli obvyklé požadavky, tedy propuštění vězňů v Izraeli. Izraelci vyjednávali a v získaném čase připravili přepadovou operaci – velmi složitou, protože se měla odehrát ve vzdálené nepřátelské zemi. Tentokrát nešlo jen o obvyklou politiku neustupování teroristům, ale také o to, že despotickému psychopatovi Aminovi se nedalo věřit, ať by slíbil cokoli.

Průběh operace Entebbe je dostatečně znám, pojednává o něm řada knih a čtyři celovečerní filmy. Její analýza patří k výcviku speciálních vojenských jednotek po celém světě. Izraelci ve čtyřech nákladních letadlech bez světel a s vypnutým rádiem přistáli, přepadli letištní terminál, postříleli všechny únosce, pod ugandskou palbou dovedli rukojmí do letadel a odletěli. Při akci zahynuli tři rukojmí a jediný izraelský voják, třicetiletý podplukovník Jonathan Netanjahu.

Nebyl velitelem celé akce, jak se někdy mylně uvádí, tím byl generál Dan Šomron, pozdější náčelník generálního štábu. Omyl je pochopitelný, protože Jonathan jako jediný padlý se stal tváří a symbolem celé operace, jejím hlavním hrdinou.

Entebbe bylo vítězstvím, které Izrael nutně potřeboval a také důkladně propagandisticky využil – doma i v zahraničí. Dodnes je ukázkou, že s teroristy se v Izraeli nevyjednává, namísto toho se tvrdě a úspěšně likvidují, že se terorismus namířený proti Izraeli nevyplácí a že se země dovede o své lidi postarat i na dálku, ve zdánlivě nemožné situaci. Jonathan Netanjahu se stal ztělesněním toho všeho, členem národního panteonu.

Benjamin se samozřejmě zúčastnil vojenského pohřbu. Stál tam mezi svým otcem a premiérem Jicchakem Rabinem, kondoloval mu ministr obrany Šimon Peres. Netanjahuové – otec a oba zbývající synové – se tím okamžikem nevyhnutelně stali příslušníky elity své země, pozůstalými po jednom z jejích největších hrdinů.

Benjamin Netanjahu se vcelku přirozeně nominoval do role hlavního strážce Joniho památky. Rozehrál ji s veškerou politickou obratností. Nikdo si mu netroufl říci, že to přehání, vzhledem k okolnostem by to bylo krajně nevhodné. Nebyl ostatně sám. Svůj díl slávy si na operaci Entebbe a na údajném blízkém vztahu k Jonimu vydobyl také ministr obrany Peres, který nikdy neváhal zdůraznit, že akci podporoval – na rozdíl od premiéra Rabina, který k ní byl skeptický.

Válka zvaná Mír (pro Galileu)

Jejich soupeření nakonec vedlo k porážce Strany práce ve volbách roku 1977. Vládu poprvé za celou dobu existence Izraele sestavila pravice. Premiérem se stal někdejší velitel Irgunu Menachem Begin, který vytvořil alianci pravicových stran a sloučil je do jediné, jež dostala název Likud. Begin také na svou stranu získal Mošeho Dajana, bývalého ministra obrany. Ten už sice tou dobou neměl žádnou oficiální funkci, jeho popularita však přetrvávala a svou podporou Beginovi významně pomohl.

Politika vůči Arabům přitvrdila, zároveň však Begin neměl problém uzavřít mír s Egyptem a dohodnout se na stažení izraelských vojsk ze Sinaje. Tím dal prezidentu Anwaru Sádátovi, Násirovu nástupci, možnost prezentovat se doma jako vítěz a získal tím jeho spojenectví, které ovšem nevydrželo dlouho: dva roky po uzavření mírové smlouvy s Izraelem, za kterou on i Begin ještě před finálním podpisem dostali Nobelovu cenu míru, zastřelil Sádáta islámský fanatik, důstojník egyptské armády.

To bylo v říjnu 1981. O rok později zahájil Izrael svou první válku, kterou nelze jednoznačně pokládat za obrannou. IDF překročila severní hranici a zaútočila na základny OOP v jižním Libanonu. Z nich Palestinci pravidelně ostřelovali izraelské osady v pohraničním pásmu. Operace dostala název Mír pro Galileu.

Libanon byl tou dobou nefunkční stát, zcela rozvrácený vleklou občanskou válkou. Ta začala jako konflikt mezi místními křesťany a muslimy, postupně se do ní však zapojila OOP, Sýrie a nakonec tedy také Izrael. IDF poměrně snadno došla až k Bejrútu, samotné město však Syřané a bojovníci OOP řadu týdnů bránili. Bejrút byl opakovaně bombardován. Zahynulo v něm několik tisíc civilistů, je však těžké rozlišit, která z bojujících stran má na svědomí kolik životů; podmínky bojů to znemožnily zjistit.

Boje zastavilo mezinárodní zprostředkování, především americký zásah. Velení OOP opustilo zemi a odjelo do Tunisu. Nově zvolený libanonský prezident Bašír Džamáíl, představitel tamních křesťanů, se pak pod izraelskou záštitou chystal převzít vládu, ale než to stihl udělat, zabil ho muslimský terorista.

Křesťanské libanonské milice (u nás známé jako falangisté) rozpoutaly pomstu. Vtrhly do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla v západním Bejrútu a zmasakrovaly 2300 osob; mezi nimi byli skutečně bojovníci OOP, ale také velké množství žen a dětí. Falangisté prokazatelně mučili a znásilňovali. Izraelští vojáci se masakru sice aktivně nezúčastnili, ale po celou dobu akci pozorovali a nepokusili se jí ani v nejmenším zabránit.

Izraelská veřejnost nenesla libanonskou válku dobře od samého počátku a na zprávy o masakru reagovala největším protivládním protestem v dějinách země. Demonstrace v Tel Avivu se zúčastnilo 400 000 lidí, desetina všeho obyvatelstva. Vláda pod nátlakem zřídila vyšetřovací komisi; ta nepříliš důrazně zkritizovala některé velitele, zejména ministra obrany Ariela Šarona, celkově však konstatovala, že nikdo není trestně odpovědný. Šaron přesto přišel o funkci.

Chval, Sijóne, svého Boha

Protesty proti vlastní vládě a armádě byly v Izraeli novinkou. Ale změnilo se toho víc. V dubnu 1982 prosadila Beginova strana Likud v Knesetu – izraelském parlamentu – zákaz letů státní společnosti El Al během šabatu, tedy od východu první hvězdy v pátek večer do sobotního večera. To byl významný zlom, první velký zásah náboženských omezení do každodenního života, začátek změny charakteru izraelského státu (a také poklesu tržeb El Al o čtvrtinu).

Zakladatelé státu Izrael byli z velké části nábožensky vlažní až lhostejní. Spíše než Bibli četli agronomické příručky, jejich oblíbeným židovským prorokem nebyl Jeremjáš ani Ezechiel, nýbrž Karl Marx. Náboženskou tradici svého lidu však úplně ignorovat nemohli. Pokud chtěli zdůvodnit historický nárok na území v Palestině, museli se opírat o Bibli – jiný než starozákonní záznam dějin Židů (před příchodem Římanů) neexistuje.

Koneckonců sám název sionistického hnutí je odvozen od pahorku Sijón, který je běžnou biblickou metaforou jednak pro Jeruzalém (nazývaný občas „bat Sijón“, tedy dcera Sijónu), jednak pro židovský národ („Jeruzaléme, chval zpěvem Hospodina, chval, Sijóne, svého Boha!“ – Ž 147, 12) a jeho zemi („U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón“ – Ž 137, 1).

Dále tu byla otázka jazyka: přistěhovalci do Palestiny zvolili za jazyk nově vznikajícího národa hebrejštinu (to nebyla snadná ani samozřejmá volba; v první generaci mezi sebou častěji mluvili německy, anglicky, polsky, rusky a jidiš), což opět znamenalo vazbu na Starý zákon. Respektování a zdůrazňování tradic judaismu očekávali také mnozí zahraniční sponzoři sionistického hnutí, zejména ti z USA.

Menší část přistěhovalců zbožná byla – praktikovali náboženské obřady, dodržovali svátky a stravovací předpisy, avšak umírněně. Ortodoxních věřících přicházelo v prvních vlnách do Palestiny málo, jejich malé komunity však žily zejména v Jeruzalémě i pod tureckou nadvládou.

Věřící sionisté měli vlastní politickou stranu Mafdal (Národní náboženská strana), založenou dokonce dříve než Mapaj. Měla vždy zástupce v Knesetu a po desetiletí byla koaličním partnerem levice. Po volebním vítězství Beginova Likudu získal Mafdal poprvé větší prostor pro své ideologické požadavky a začal se přesouvat doprava. Zákaz letů o šabatu byl jen začátek. Náboženských předpisů ovlivňujících každodenní život postupně přibývalo.

Po roce 1982 také posílila pozice charedim, přívrženců ultraortodoxního judaismu. V době vzniku Izraele tvořili nepatrnou menšinu. Dnes je jich asi 1,3 milionu, tedy kolem 13 procent izraelské populace. Většina z nich nepracuje – ženy jsou plně zaměstnané péčí o početné rodiny (populační přírůstek charedim je asi čtyři procenta ročně, rodiny mají typicky šest až osm dětí), muži se věnují náboženskému studiu a modlitbám. Pravicové vlády počínaje Beginovou jim tento způsob života umožňují štědrou sociální politikou (a levicové, pokud se dostaly k moci, už nedokázaly situaci zvrátit) výměnou za politickou podporu. Charedim také nemusí absolvovat povinnou základní službu v izraelské armádě (muži jinak slouží 32 měsíců, ženy dva roky).

Posílení vlivu náboženských stran nevedlo jen k viditelným změnám toho typu, že si v celé zemi nikde nedáte šunku (pastrami samozřejmě ano) ani cheeseburger (mléko a maso pohromadě není košer) či že se během šabatu v izraelských obytných budovách trvale svítí a výtahy automaticky popojíždějí z patra do patra (podle rabínů je elektřina něco jako oheň, ten se rozdělávat během šabatu nesmí, tudíž je zakázáno stisknout vypínač).

Hlavní problém je v tom, že od té doby začaly náboženské argumenty pronikat do strategického uvažování. Vyměnit se soupeřící stranou obyčejné území je jedna věc; vyměnit území, jež někteří vlivní lidé pokládají za posvátné, je něco docela jiného.

Na palestinské straně došlo, jak si povíme za chvíli, ke stejnému vývoji. Vliv radikálního islámu, zpočátku nepatrný, tam začal sílit a vedle sekulárního hnutí odporu postupně vznikly bojové organizace, které se naplno hlásí k džihádu mečem – svaté válce proti nevěřícím. Potíž se svatými válkami je mimo jiné v tom, že vylučují kompromis.

Benjamin diplomat

Bojů v Libanonu se Benjamin Netanjahu už nezúčastnil, přinejmenším tedy ne se zbraní v ruce. Jako záložní důstojník Sajeret Matkal dostal povolávací rozkaz, ale tou dobou už měl vyšší pověření, takže si mohl dovolit odmítnout ho. „Proč nejste u jednotky? Kde máte uniformu?“ křičel na něj nadřízený na polním letišti u Bejrútu, když tam Bibi vystoupil z vrtulníku. Mylně se totiž domníval, že se jde hlásit do služby. Jenže Netanjahu přiletěl za jiným účelem, v jiné roli.

Po Joniho smrti se vrátil do Ameriky, ale architektura, kterou studoval, ho přestala zajímat. Namísto toho se pustil do doktorátu z politických věd a zároveň začal pracovat v poradenské firmě Boston Consulting Group. Neudělal tam žádnou velkou kariéru a ještě méně úspěšný byl, když se roku 1980 pokusil o manažerskou práci v Izraeli.

Stal se marketingovým ředitelem výrobce nábytku, snažil se firmu amerikanizovat, ale narazil na nepochopení. Tehdejší Izrael se ještě ani trochu nepodobal dnešní bohaté zemi produkující špičkové technologie na export. Velké podniky byly vesměs ve státních rukou, zemi zatěžovaly válečné dluhy a inflace. Životopisec Anshel Pfeffer uvádí, že Netanjahu musel často osobně vyřizovat stížnosti zákazníků, kterým se rozpadla špatně smontovaná skříň; pokud je to pravda, musel to být nezapomenutelný zážitek pro obě strany.

Vedle toho však řídil svůj Jonathan Institute, jímž památku svého bratra – inu, institucionalizoval. Stal se nezpochybnitelným majitelem klíčů k izraelské pamětihodnosti prvořadého významu. Nebylo možné ho obejít. Konferencí, které pořádal, se účastnili všichni vedoucí politici z vlády i opozice. Netanjahu si vytvářel a kultivoval kontakty.

Díky tomu dostal patrně nejlepší nabídku, k jaké kdy přišel marketingový manažer nábytkářské firmy. Moše Arens, letecký inženýr a jeden z původních revizionistů kolem Žabotinského, byl jmenován velvyslancem v USA a Netanjahua si vyhlédl jako svého zástupce. Chtěl člověka, který umí vystupovat na veřejnosti, mluví bezchybně anglicky a poradí si v televizi. To vše Benjamin spolehlivě splňoval.

Do Washingtonu dorazili v obtížné době. Museli velmi nespokojenému prezidentovi Reaganovi nějak prodat Beginovo a Šaronovo libanonské dobrodružství. V praxi to znamenalo odmítat americké mírové plány, které z hlediska premiéra Begina žádaly příliš mnoho (například zcela opustit Libanon), ale zároveň udržet dobré vztahy a americkou vojenskou pomoc.

Proto se Netanjahu zničehonic zjevil v civilu poblíž Bejrútu. Doprovázel tam americké vojenské pozorovatele, kteří chtěli situaci vyhodnotit na místě. Arensova a Netanjahuova diplomacie nakonec vedla alespoň k vyhnání OOP do Tunisu, což Begin mohl pokládat za určité vítězství – základna nepřítele bude daleko, ne hned za hranicí.

Přímou reakcí na izraelský útok byl vznik hnutí Hizballáh (doslova Strana Alláhova), libanonské protiizraelské teroristické organizace tvořené hlavně Palestinci, ale přímo řízené Íránem.

Jednotky americké námořní pěchoty zůstaly v Libanonu jako hlavní součást mezinárodních mírových sil. V dubnu 1983 vyhodil Hizballáh do vzduchu americké velvyslanectví. V říjnu zaútočili jeho bojovníci na základny amerických a francouzských vojáků. Výsledkem byly stovky mrtvých. Začátkem dalšího roku Reagan námořní pěchotu z Bejrútu stáhl a neklid v zemi pokračoval dál.

Jižní Libanon zůstal pod izraelskou okupací až do roku 2000, syrská vojska se z Bejrútu a okolí stáhla o rok později, Libanon je nadále rozvrácenou a neklidnou zemí.

Benjamin, konečně politik

Menachem Begin ve snaze zmírnit občanské protesty hodil přes palubu ministra obrany Ariela Šarona. Na jeho místo povolal Mošeho Arense, což znamenalo, že až do příjezdu nového velvyslance – po dobu půl roku, jak se ukázalo – řídil třiatřicetiletý Benjamin Netanjahu nejdůležitější diplomatický post své země zcela sám. Zvládl to velmi dobře, chyběl mu prý jen smysl pro humor.

A také skromnost, tu však od člověka v jeho postavení nejspíš nikdo nečekal. Místo aby byl znovu dvojkou pod zkušenějším diplomatem, zařídil si následně díky starým známostem (Jonathan Institute se opět výtečně osvědčil) místo izraelského velvyslance při OSN. To znamenalo, že se jen přestěhoval z Washingtonu do New Yorku a dál pokračoval jako dříve: scházel se s vysokými americkými úředníky a politiky, vystupoval jménem Izraele v americké televizi. Přidal k tomu projevy státnických rozměrů na půdě OSN.

Stará garda Likudu cítila, že by jí mohl přerůst přes hlavu, a držela ho zkrátka. On však usoudil, že je načase vstoupit do domácí politiky. Roku 1988 na diplomatickou funkci rezignoval, zúčastnil se stranických primárek, v nich vybojoval volitelné místo na kandidátce a stal se členem Knesetu. Likud vyhrál volby, Netanjahu doufal v ministerské křeslo, to mu však nedali. Stal se jen náměstkem ministra zahraničí.

Bral to spíše jako základnu pro další politický boj než jako státní službu. Úměrně tomu si stavěl tým – bojovný, aktivistický, ne úřednický. Jeho pravou rukou se stal mladý člen Likudu Avigdor Lieberman, imigrant ze Sovětského svazu, který se v Izraeli zpočátku živil jako barový vyhazovač. Lieberman, navzdory svému zjevu a zázemí intelektuál, seznámil Netanjahua se dvěma důležitými komunitami, k nimž patřil. První z nich byli přistěhovalci ze SSSR, druhou osadníci na Západním břehu. Obě skupiny se hodně prolínaly, nebyly však totožné. Obě se – díky Liebermanovi – staly Netanjahuovou důležitou voličskou základnou, přinejmenším na nějakou dobu.

Kamenem do okupanta

V prosinci 1987 vypukly v Pásmu Gazy nepokoje, zpočátku drobné, nijak se nelišící od téměř každodenních srážek místních obyvatel s izraelskými vojáky. Brzy však nabraly na síle. Co bylo nové: neorganizovala je OOP ani žádná dílčí skupina. Šlo o spontánní odpor, jeho účastníky byli hlavně velmi mladí lidé včetně dětí. Házeli po hlídkách IDF kameny a lahve – někdy s benzinem, většinou ale prázdné.

Zpočátku bezejmenná akce postupně získala název intifáda. Doslova to znamená „setřesení“. Jako když se otřepe mokrý pes, aby dostal ze srsti kapky vody; jako když se otřesete po zlém snu.

To nebyl terorismus jako dosud. To byly občanské nepokoje – drsné, násilné, nebezpečné, ale svou povahou jasně politické. Poháněly je frustrace a vztek Palestinců: nejen na izraelskou nadvládu, ale také na vlastní vedení, o němž si ve stále větší míře mysleli, že se o ně postarat nejen nedokáže, ale vlastně ani příliš nechce. Špičky OOP žily už několik let v bezpečí a dostatku v severní Africe a věnovaly se hlavně propagandistické práci, kterou si na svou životní úroveň vydělávaly. Realita života na okupovaných územích je – jak se tamním Palestincům zdálo – už nezajímala.

Nezajímala ani obyvatele Izraele, kteří o ní často měli iluze podporované jejich vládou. Hodně Izraelců bylo přesvědčeno, že okupace Arabům prospívá, že by za ni vlastně měli být vděčni.

Z některých hledisek to byla pravda. Životní úroveň v Gaze a především na Západním břehu oproti stavu před rokem 1967 vzrostla. Nezaměstnanost a chudoba nezmizely, ale přestaly být ničivé. Místní řemeslníci našli odbyt na izraelském trhu, statisíce lidí začaly dojíždět za prací do Jeruzaléma, Tel Avivu a dalších izraelských měst. Přibylo arabských škol včetně univerzit. Na okupovaných územích se začaly rychle budovat silnice, vodovody a další infrastruktura. Na první pohled vysloveně rozkvétala.

Druhý pohled už tak pěkný nebyl. Palestinci žili pod trvalým dohledem izraelské armády. Ponižování a šikanování bylo součástí každodenní reality, stejně jako razie a zatýkání. Okupovaná území nebyla souvislým celkem, ale roztříštěnou mozaikou obcí. Izraelci se mohli pohybovat volně, Palestinci procházeli neustálými vojenskými kontrolami, cestování bylo zdlouhavé, předpisy se často měnily ze dne na den. Dovoz a vývoz i těch nejběžnějších věcí podléhaly kontrolám a zákazům. Okupační moc byla všudypřítomná, nedala se ignorovat, žít si po svém, byť sebeskromněji. (Od té doby se situace změnila – vesměs k ještě horšímu.)

Arogantní okupační politika Izraele měla dva hlavní důvody. Prvním byla plošná nedůvěra vůči Arabům, strach z terorismu, který nikdy neustal. V izraelských městech opakovaně vybuchovaly nastražené nálože a objevil se také nový trend – sebevražední atentátníci. Druhým důvodem byla snaha postupně připojit k Izraeli část okupovaných území – nikoli jejich celek – a Palestince z nich vyhnat. Šlo o ty oblasti, které měly buď hospodářský potenciál, nebo strategický význam, nebo se k nim vázala nějaká biblická tradice, a měly tudíž symbolickou hodnotu.

Intifádě čelila izraelská armáda obtížně, zejména když se k házení kamenů přidaly chytřejší a méně násilné formy odporu. Lidové povstání však představovalo nebezpečí také pro Arafata a celé vedení OOP. Hrozilo jim, že se pro svůj národ stanou bezvýznamnými.

Hamás proti Arafatovi

Pod tímto tlakem učinil Jásir Arafat nečekaný krok. V listopadu 1988 jednostranně vyhlásil zřízení palestinského státu. Mohlo to vypadat absurdně či velikášsky, protože OOP zdánlivě neměla žádnou možnost, jak takové prohlášení uvést do života. Ve skutečnosti však šlo o významný politický tah, protože palestinský vůdce tím vlastně uznal existenci Izraele, byť ještě ne výslovně. To teprve mělo přijít.

Arafat se však přihlásil k oběma klíčovým rezolucím OSN, tedy i té z roku 1947, kterou všechno začalo a která rozdělila britskou Palestinu na dva národní státy. Rozešel se tím s politikou „tří ne z Chartúmu“, na nichž se arabské vlády shodly po šestidenní válce: žádný mír s Izraelem, žádné vyjednávání s Izraelem, žádné uznání existence Izraele.

Pro některé z jeho spolubojovníků to byla zrada, protože chtěli Palestinu celou. Pro mnohé Izraelce to byl nepřijatelný nárok z téhož důvodu – také oni chtěli Palestinu celou. Jiní lidé na obou stranách v tom však správně spatřili možný začátek jednání, první naději po mnoha letech, že by se spor dal řešit jinak než zbraněmi.

Ti Palestinci, kterým se vyhlídka na smír s Izraelem nelíbila, se začali houfovat pod praporem radikálního islámu. Ten zpočátku zastupovala hlavně palestinská odnož egyptské (za Násira nelegální, pak znovu povolené) organizace Muslimské bratrstvo. V sedmdesátých a osmdesátých letech jeho členové soupeřili s Arafatovým Fatáhem nejen politicky, ale občas i formou násilných činů. Izraelské orgány nad tím tehdy ochotně mhouřily oko; zastávaly názor, že pokud islamisté oslabí OOP, tím lépe pro izraelskou věc. (V téže době podporovala CIA mudžáhedíny v Afghánistánu proti Sovětům. Riziko, že se militantní islám obrátí proti Západu, se skoro vůbec nebralo v úvahu.)

Roku 1987 se ustavila nová palestinská organizace nazvaná Hnutí islámského odporu, arabsky Harakat al-Muqawama al-Islamíja, ve zkratce Hamás. Od začátku má (ostatně stejně jako Fatáh) politické a vojenské křídlo. Jeho hlavním zakladatelem byl charismatický a nesmiřitelný Ahmed Jásin, původem kmenový náčelník (šejch) pocházející z Aškelonu, odkud jeho rodina po roce 1948 uprchla do Gazy. Jásin byl od dětství upoután na invalidní vozík (přišel k úrazu při sportu), o to více se soustředil na politickou práci a náboženské aktivity. Stal se uznávaným imámem, tedy vůdcem místní náboženské obce, oponentem světského vedení OOP.

Hamás zaujal nejtvrdší možnou linii, volal po vyhubení jak izraelských Židů, tak všech Arabů, kteří by s nimi chtěli uzavřít kompromisní dohodu, požadoval zřízení islámského státu na celém palestinském území. Palestincům nabídl výrazně jinou budoucnost než Arafat. Ten mluvil o kompromisu, míru a prosperitě, Ahmed Jásin naproti tomu o cti, o hrdinství mučedníků, o posvátné půdě vlasti, o odporu nejen proti okupaci, ale také proti západní dekadenci. Kolik Palestinců na to uslyší, se teprve mělo zjistit.

Osady a osadníci

Na podzim roku 1989 padla Berlínská zeď. Vzápětí se začal rozpadat Sovětský svaz, a přestože do jeho definitivního zhroucení zbývaly dva roky, bylo jasné, že se významně změní poměry i na Blízkém východě. OOP ztratila hlavního sponzora, arabské státy silného spojence – nikdo nevěděl, jak bude vypadat zahraniční politika budoucího Ruska, zřejmé však bylo, že nějakou dobu bude mít starosti hlavně samo se sebou.

K důležitým důsledkům patřil příliv přistěhovalců z Ruska do Izraele. Ten sílil už v době Gorbačovovy perestrojky, protože SSSR tou dobou usnadnil vydávání vystěhovaleckých pasů. Po pádu režimu se každoroční počet příchozích zněkolikanásobil.

Zákony státu Izrael dávají právo získat občanství každému příchozímu (a jeho manželce či manželovi) odkudkoli, byl-li Židem aspoň jeden z jeho prarodičů (což jde nad rámec tradičního halachického práva, podle nějž je Židem ten nebo ta, jejichž matkou byla Židovka). Příslušné rabínské potvrzení si v bývalém SSSR mnozí opatřili i neoprávněně, vznikl tam s nimi černý trh. Řada nových přistěhovalců zamířila do Izraele především z ekonomických důvodů: vyměnili zhroucený státní socialismus za fungující bohatou zemi. Politicky to znamenalo hlavně silnější podporu pro pravicové strany a větší zájem o osadnictví na okupovaných územích.

Budování osad bylo a je důležitým prvkem izraelské politiky. Slovo „osada“ navozuje představu vesnice či usedlosti, ve skutečnosti většinou jde o zástavbu městského typu – řadové domky či menší bytové domy, čímž se vytvářejí nová městečka. (Nelze dodat „na zelené louce“, protože většinou jde o pouštní terén.) Pomocí osad se na okupovaných územích cíleně posouvá demografická rovnováha ve prospěch Izraelců a v neprospěch Palestinců.

Původní úvaha bezprostředně po roce 1967 byla taková, že okupace je dočasná, obsazených území se Izrael časem vzdá, ale ne všech – takže ta, která si chce nechat, si rychle zabydlí. Vrácení území se pak odsunulo do nedohledna, budování osad však pokračovalo, protože z něj měl prospěch kdekdo. Pro stavební firmy se stalo zdrojem trvalé prosperity. Pravicové vlády významně dotují bydlení v okupovaných územích, čímž si vytvářejí stále větší skupinu vděčných a závislých voličů. (Levicové strany brzy zjistily, že vzepřít se této praxi je politická sebevražda.)

Osadníci mají zbraně pro sebeobranu a jsou vedeni k tomu, aby „udržovali pořádek“, z čehož má prospěch IDF – nemusí vázat tolik svých sil v místech, kde se může spolehnout na osadníky. Ti navíc mohou dělat – když se nikdo nedívá – i věci, které by pro armádu nebo izraelskou policii byly nezákonné, tedy šikanovat a zastrašovat Palestince ještě nad rámec okupačního práva. Některé z nich, jak to vždy v podobných situacích bývá, to baví a věnují se tomu s nadšením. Jiným to je naopak proti srsti, ale výměnou za levné bydlení se snaží horlivost aspoň občas předstírat.

Část nově budovaných osad vzniká podle vládního plánu, část však nezákonně – podle dohod z Osla (teď předbíháme událostem, ale dostaneme se k nim už brzy) by se v některých částech okupovaných území stavět neměly. Vláda by je měla vystěhovat a zbourat, to se však děje naprosto výjimečně. Mnohem častější je úprava vyhlášek, jíž se takové osady zpětně legalizují. Vůči palestinské výstavbě, která také probíhá, se samozřejmě postupuje podle jiného metru.

Osady jsou neustálým předmětem sporů mezi Izraelci a Palestinci, mezi izraelskými politickými stranami a také mezi Izraelem a jeho západními spojenci. Ti svou podporu stále častěji zkoušejí podmínit tím, že Izrael začne pravidla týkající se osad skutečně dodržovat. Benjamin Netanjahu se tomu po celou svou kariéru vyhýbá, seč může.

Benjamin v plynové masce

Roku 1991 zaútočil irácký prezident Saddám Husajn na Kuvajt. Příčinou byl primárně spor o právo těžby v pohraničním ropném poli. Když se na stranu Kuvajtu postavila mimořádně široká mezinárodní koalice vedená Spojenými státy (28 zemí včetně Československa, které přispělo účastí vojenských chemiků), odpálil Saddám několik desítek raket také na Izrael. Pravděpodobně tím chtěl vyprovokovat izraelskou vojenskou odpověď, která by mohla do boje na straně Iráku zatáhnout další arabské země – což se však nestalo.

Benjamin Netanjahu dokázal šikovně využít ve svůj prospěch náhodu – z jeho hlediska šťastnou –, že sirény ohlásily jeden z iráckých útoků právě ve chvíli, kdy dával živý rozhovor v jeruzalémském studiu CNN. „Slyšíte to co já?“ zeptal se reportérky a pak ji přiměl, aby si oba nasadili plynové masky a pokračovali v rozhovoru.

Mimochodem, připravil se dobře. Jak podotýká jeho životopisec Anshel Pfeffer, tehdejší běžná plynová maska měla filtr vepředu (podobný chobotu) a člověku, který v ní mluvil, skoro nebylo rozumět. Netanjahu si včas opatřil odlišný model s postranními filtry, takže ho bylo slyšet zřetelně.

O čem mluvil, není tak důležité, podstatný byl vizuální dojem – dvě osoby v plynových maskách v přímém přenosu. Každý, kdo to viděl (a celosvětová sledovanost CNN byla v těch předinternetových časech obrovská), si musel odnést dva důležité dojmy: že Izraeli hrozí od iráckého režimu smrtelné nebezpečí a že Benjamin Netanjahu je vysoce kompetentní politik, který se o svou zemi postará. Oboje byla přinejlepším polopravda: Izrael nebyl primárním Saddámovým cílem a Bibi byl pořád pouhý náměstek ministra bez větších pravomocí.

Tím však zůstat nechtěl. Roku 1992 Likud prohrál parlamentní volby a po patnácti letech ve vládě musel odejít do opozice. Netanjahu využil demoralizace, která ve straně zavládla, a kandidoval na jejího předsedu. O rok později se jím stal. Konečně pronikl do nejvyššího patra izraelské politiky, stal se jedním z těch, kdo rozhodují.

Převzal sice zchudlou a rozladěnou stranu, věděl však, že čas pracuje pro něj. Vítězství levice neodpovídalo skutečnému rozložení sil a názorů v izraelské společnosti, bylo spíš dílem náhody a hříčkou volební matematiky. Pravice byla roztříštěná na mnoho malých stran. Některé z nich nepřekročily hranici pro vstup do parlamentu, přestože tou dobou byla velmi nízká – jen 1,5 procenta. (Dnes činí 3,25 procenta.) Mnoho pravicových hlasů tudíž propadlo.

Smlouva o smlouvě budoucí

Zatímco Netanjahu přebíral vedení Likudu, premiér Jicchak Rabin inicioval tajná jednání s Palestinci, zpočátku na nízké a nezávazné úrovni, později oficiálnější. Probíhala v Norsku a jejich výsledek je dodnes znám jako dohoda z Osla, přestože k jejímu podpisu došlo na trávníku Bílého domu ve Washingtonu a na historické fotografii stojí uprostřed mezi Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem prezident Bill Clinton. (Čtvrtým signatářem dohody je Rusko. Přítomnost supervelmocí měla dodat dohodě na váze, ale nic víc. USA ani Rusko se k ničemu nezavázaly. Byly něčím jako svědky na svatbě.)

Dohoda z Osla je převratná i nedostatečná zároveň. Převratná proto, že vůbec vznikla; že se vyjednávací týmy sešly, pracovaly společně a dospěly ke kompromisu. Nedostatečná proto, že všechny opravdu těžké otázky odložila na budoucnost, že jasně nestanovila konečný cíl předpokládaných dalších jednání (má jím skutečně být samostatný palestinský stát?) a že zafixovala nerovnováhu sil a vyjednávacích pozic; Izrael si ponechal v rukou všechny trumfy.

Utajení bylo dokonalé, před hotovou věc byla postavena nejen izraelská a palestinská veřejnost, ale také opoziční politici obou národů. Rabin a Arafat se dohodli za zády všech ostatních – především proto, že jinak by se zřejmě nikdo nedohodl na ničem. (Během práce vyjednávacích týmů v Norsku projednával Kneset návrh zákona, který by všem Izraelcům pod hrozbou přísných trestů zakázal jakoukoli komunikaci s představiteli OOP. Návrh stihl úspěšně projít prvním čtením.)

Vidět Oslo černě bylo snadné. „Slíbili nám stát, a místo něj jsme dostali trochu vylepšenou okupaci,“ reagovali mnozí Palestinci, zatímco na izraelské straně zase znělo: „Poskytli jsme Palestincům území, odkud nás budou moci nerušeně ostřelovat, a výměnou nedostáváme vůbec nic.“

Hodně lidí na obou stranách však dohodu správně četlo jako šanci na lepší budoucnost, kterou však bude ještě potřeba tvrdě odpracovat. Prostor k tomu vznikl. OOP uznala „právo státu Izrael na existenci v míru a bezpečí“, zřekla se terorismu a dalších násilných prostředků. Izraelská vláda na oplátku uznala OOP jako legitimního zástupce palestinského lidu a jako svého partnera pro další jednání o míru. Zde je asymetrie patrná zcela jasně. V izraelských závazcích není ani slovo o palestinském státu či o konkrétních právech Palestinců, jen příslib dalšího jednání.

Pro izraelskou pravici byl i tak malý ústupek nestravitelný – a nejsilnějším hlasem kritizujícím Oslo se stal Benjamin Netanjahu. V parlamentním projevu prohlásil, že premiér Rabin se zachoval hůř než Neville Chamberlain, který dohodou s Hitlerem roku 1938 postoupil československé pohraničí Německu. Proč hůř? „Chamberlain ohrozil cizí národ, vy svůj vlastní,“ vytkl Netanjahu Rabinovi. (Mnichovská dohoda patří v izraelské politické diskuzi k nejčastěji používaným přirovnáním.)

Po prvním šoku z nečekaného oznámení však začala být dohoda na izraelské straně populární. V průzkumech veřejného mínění se o ní kladně vyjádřilo až 60 procent Izraelců, což je na tamní poměry velmi mnoho, ať by otázka zněla jakkoli. Vyhlídka na mír, na konec strachu z terorismu, byla o to lákavější, že Izraeli se tou dobou ekonomicky dařilo lépe než kdykoli dříve. Poklesla inflace, země se otevřela zahraničním investorům, začal vznikat hi-tech sektor, jímž je dnes Izrael proslaven, privatizace státních podniků zvýšila jejich efektivitu. Vesměs šlo o kroky předchozích pravicových vlád, ale načasování jejich pozitivních důsledků prospělo Rabinovi. (Později se dostavily také negativní důsledky v podobě sociální nerovnosti, kterou do té doby Izrael příliš neznal. Ty se přičetly levici k tíži stejně nespravedlivě, jako se jí nespravedlivě připisovaly zásluhy za ekonomické oživení.)

Goldstein a Amir

Idyla skončila dříve, než doopravdy začala. Dne 25. února 1994, v době židovského svátku Purim, vešel sedmatřicetiletý lékař Baruch Goldstein, Žid narozený v USA, do svatyně zvané Jeskyně patriarchů v Hebronu. Na sobě měl uniformu IDF a ve sportovní tašce armádní útočnou pušku.

Jeskyně patriarchů je posvátným místem židů i muslimů. Jejím základem je skutečně jeskynní komplex, dávné pohřebiště. Nad jeskyněmi se tyčí mauzoleum zbudované Herodem Velikým a od té doby mnohokrát přestavované. Dnes je v něm jak mešita, tak synagoga, protože v jeskyni je podle biblické tradice pohřben Abrahám, jeho syn Izák a jejich manželky (podle některých výkladů dokonce také Adam a Eva), vesměs tedy osoby posvátné židům, muslimům i křesťanům.

Goldstein vstoupil do mešity a okamžitě zahájil palbu. Stihl zabít 29 modlících se muslimů a asi 150 dalších zranit, než ho přemohli a doslova utloukli holýma rukama.

Kirjat Arba, nelegální osada na okraji Hebronu, patří k hlavním střediskům židovských fanatiků a ultranacionalistů. Goldstein stejně jako mnozí další tamní obyvatelé byl členem zakázané politické strany Kach; mimo zákon se dostala kvůli otevřené podpoře rasismu a terorismu. Od podpisu dohod z Osla okázale nosil žlutou Davidovu hvězdu, aby tím přirovnal Rabinovu politiku k nacistickému útlaku. Masakr v mešitě byl sebevražedným aktem – nemohl doufat, že přežije –, jímž chtěl diskreditovat mírová jednání. To se mu bohužel do značné míry povedlo.

Vláda okamžitě zpřísnila bezpečnostní opatření. Nezašla ale tak daleko, aby například dala vyklidit osadu Kirjat Arba, přestože to podle zákona udělat mohla, dokonce měla, šlo o nelegální výstavbu. Premiér Rabin se ale bál, že by tím mezi osadníky vyvolal příliš bouřlivou reakci.

V dubnu, po předepsaných čtyřiceti dnech smutku, začala palestinská msta. Došlo k několika sebevražedným atentátům v autobusech, mezi oběťmi bylo mnoho dětí. Šlo vesměs o činy Hamásu, Jásir Arafat je však odmítl veřejně odsoudit – z podobných důvodů, z jakých Rabin nezakročil proti osadníkům.

V zemi se vytvořila schizofrenní situace. Izraelská vláda se snažila vyjednávat další mírové dohody a zároveň silou potlačovala aktivity Hamásu. S každým dalším sebevražedným atentátem, kterému se nepodařilo zabránit (mnohým se zabránit podařilo), rostla podpora pro Likud a Netanjahua. Ten pořádal velké veřejné mítinky, na nichž kritizoval vládu. Pravidelně je navštěvovali lidé, kteří křikem a transparenty přirovnávali Jicchaka Rabina k nacistům a volali po jeho vraždě. Netanjahu se k takovým silným vyjádřením nikdy nepřidal, občas je prý dokonce mírnil, nikdy však zároveň nezkusil extremisty ze svých vystoupení vykázat nebo na protest sám odejít. Jeho postoj byl zjevný: nechtěl být s takovými lidmi přímo spojován (tehdy ještě ne; později mu to vadit přestalo), chtěl ukázat, že se od nich víceméně distancuje, ale také se nechtěl jejich podpory výslovně zříci.

Čtvrtého listopadu 1995 zastřelil Jicchaka Rabina na náměstí v Tel Avivu během mírového shromáždění student práv Jigal Amir. Rabin měl informace, že k pokusu o atentát může dojít, odmítl však neprůstřelnou vestu i zostřená bezpečnostní opatření. Vrah se snadno dostal do jeho blízkosti a vypálil na něj dvě rány z pistole. Pak ještě stihl zranit osobního strážce. (Byl odsouzen na doživotí, v současné době je stále ve vězení. Trest smrti v Izraeli neexistuje.)

Amir patřil do stejného okruhu jako Baruch Goldstein. V jeho očích byl Rabin zrádcem národa, po právu zasluhujícím smrt.

Když se o atentátu dozvěděl Jásir Arafat, komentoval to slovy: „Dnes zemřel mírový proces.“ S Rabinem se navzájem těžko měli rádi, na to byla propast mezi nimi příliš velká, ale oba byli pragmatici a jeden v druhém rozpoznali výjimečnou příležitost zlepšit místní poměry. Arafat navštívil Rabinovu truchlící rodinu v Tel Avivu a kondoloval jim svou lámanou hebrejštinou. Poprvé a naposledy v životě se podíval na izraelské území.

Benjamin Netanjahu chtěl kondolovat také, ale zástupci rodiny mu chladně vysvětlili, že není vítán. Mítinky jeho příznivců, kde se skandovalo, že Rabin je gestapák a vrah, neměly být snadno zapomenuty. Na Rabinově pohřbu ovšem Netanjahu byl spolu s celou izraelskou politickou špičkou. Tam zase chyběl Arafat. Rabinův nástupce Šimon Peres jeho účast zamítl s ohledem na bezpečnostní rizika.

ABC okupace

Zpočátku to vypadalo, že Arafatovo hořké zhodnocení situace je mylné. V reakci na atentát klesla podpora izraelské pravice na dlouholeté minimum. Netanjahu, který předtím už doháněl Rabina v popularitě, musel svůj sen o vládnutí odložit.

Peres s Arafatem podepsali v září 1995 dohodu Oslo II, která konkretizovala budoucnost okupovaných území. Ta byla rozdělena do tří zón: zóna A pod výlučnou kontrolou palestinských úřadů a bezpečnostních orgánů; zóna B pod společnou kontrolou; a zóna C, ve které si plnou kontrolu podržel Izrael. Zóna A zahrnovala jen necelá tři procenta okupovaných území, ale nadpoloviční většinu obyvatel – v podstatě šlo o palestinská města. Zóna B obsahovala hlavně venkovské osídlení, arabské i židovské; a zónu C, představující tři čtvrtiny okupovaného území, tvořily zemědělské oblasti, infrastruktura, strategicky významné body a neobydlená poušť. Toto rozdělení platí dodnes, jen čísla jsou jiná.

Palestinská samospráva ovšem v konečných důsledcích za udržování bezpečnosti a pořádku na svěřených územích odpovídala izraelským úřadům. Cynici v této souvislosti mluvili o outsourcingu okupace, případně o převedení jejích nákladů z okupantů na okupované.

Hlavní problém byl a je v tom, že územně souvislá je jen zóna C, kdežto zóny A a B v ní tvoří oddělené ostrůvky. Tím se dál ohromně zkomplikovalo cestování uvnitř okupovaných území. Cesta z Hebronu do Náblusu, tedy mezi dvěma největšími palestinskými městy na Západním břehu, měří po silnici 77 kilometrů, ale se započtením čekacích dob na checkpointech může zabrat celý den – nebo se také nemusí vůbec uskutečnit, pokud se bezpečnostní opatření zpřísní. Tato situace přetrvává dodnes.

Vnitřní a vnější blokády vedly ke zhoršení ekonomické situace na okupovaných územích. Nezaměstnanost v Gaze vzrostla ke čtyřiceti procentům, reálné mzdy výrazně klesly. Nedostatek všeho legálního i nelegálního – od těstovin a léků po zbraně a drogy – posílil palestinskou šedou ekonomiku a ta dala vyrůst silnému organizovanému zločinu.

Koncem roku 1995 vyklidila IDF palestinská města Salfit, Rammaláh, Náblus a Betlém. Správu v nich předala palestinským úřadům. Předávání Pásma Gazy začalo už o rok dříve. Na palestinská území se začaly ve velkém vracet z exilu špičky OOP a ujímat se úřadů. Na Palestince z Gazy a Západního břehu zbyly většinou jen druhořadé posty – k jejich malé radosti a k rozladění místních obyvatel.

V lednu 1996 se konaly první volby do Palestinské legislativní rady, tedy parlamentu vznikajícího palestinského státu. Fatáh je hladce vyhrál, Hamás spolu s několika dalšími opozičními skupinami volby bojkotoval. Dal přednost dalším teroristickým útokům v Jeruzalémě a Tel Avivu. Téměř každý den tou dobou znamenal další výbuch v ulicích izraelského města, další mrtvé.

Peres nařídil úplnou blokádu Gazy a Západního břehu. Na hranice okupovaných území vyjely izraelské tanky, uvnitř nastal hon na příznivce Hamásu, kterého se poprvé zúčastnily i palestinské bezpečnostní síly. Do bojů se zapojil Hizballáh a začal z Libanonu přes hranici opět ostřelovat izraelské území.

IDF palbu opětovala a zasáhla přitom základnu mírových jednotek OSN v obci Kaná (tedy v biblické Káni Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu ve víno). Zahynulo při tom více než sto lidí, převážně civilistů, kteří se na základnu přišli schovat v naději, že tam budou ve větším bezpečí než kdekoli jinde. Dodnes není jasné, zda šlo o nehodu, nebo úmyslný útok; druhé možnosti nasvědčuje okolnost, že nad základnou před útokem létal izraelský průzkumný dron.

Benjamin poprvé premiérem

V této rozjitřené atmosféře se konaly parlamentní volby. Bylo to poprvé, kdy probíhaly novým způsobem: vedle normálního hlasování pro politické strany volili izraelští občané předsedu vlády přímo.

Přímá volba premiéra Netanjahuovi vyhovovala. Najal si před ní amerického specialistu na politickou reklamu Arthura Finkelsteina a dal mu volnou ruku. Finkelstein použil techniku, která se mu osvědčila v kampaních pro republikánské prezidenty. Pomocí průzkumů zjistil, čeho se voliči nejvíce obávají, co je jejich noční můrou. Nepřekvapivě zjistil, že to jsou otázky bezpečnosti a možná ztráta židovské identity státu. Poté rozjel kampaň, která Perese pomocí jednoduchých sloganů identifikovala s těmito obavami a Netanjahua naopak s jejich řešením. Zlatým hřebem byl inzerát se společnou fotografií Perese a Arafata a nevyřčeným, leč jasným sdělením: volíte-li jednoho, volíte i toho druhého.

Předvolební demagogie nebyla v Izraeli žádnou novinkou, její vysoce profesionální podoba, vytrénovaná desetiletími amerických zkušeností, však ano. Podpora levice po celé jaro klesala, Peres nakonec těsně prohrál a Benjamin Netanjahu dosáhl vytouženého cíle. V šestačtyřiceti letech se stal nejmladším předsedou vlády Státu Izrael.

Změna volebního systému měla zvýšit stabilitu, posílit premiérův mandát; vedla však k úplně jiným výsledkům, což se projevilo hned v roce 1996. Netanjahu sice porazil Perese, ale jeho strana Likud nezvítězila – nejvíce hlasů dostala Peresova Strana práce. Aby Netanjahu dokázal sestavit vládu, musel se spojit s malými náboženskými stranami a musel jim výměnou dát to, oč stály: maximální podporu osadníků na okupovaných územích, tvrdou kritiku dohod z Osla, odmítnutí dalších jednání s Palestinci. Arafat měl pravdu: mírový proces byl víceméně mrtev.

Benjamin dotlačený do Wye River

Před volbami Netanjahu několikrát prohlásil, že s Arafatem se scházet nebude, nanejvýš za ním pošle svého ministra zahraničí. Po volbách musel změnit názor, vynasnažil se však, aby ze schůzky vůbec nic nevyplynulo.

Nevyřešila se ani otázka Hebronu, odkud se měli Izraelci stáhnout stejně jako z jiných měst Západního břehu, ale neudělali to. Odchod zablokovala tamní silná náboženská komunita, proti které Netanjahu jít nechtěl a nejspíš ani nemohl, pokud měl udržet pohromadě vládní koalici. Město bylo nakonec rozděleno: 80 procent území a 99,7 procenta obyvatel spadá pod palestinskou kontrolu, 20 procent území a 0,3 procenta obyvatel (několik set osadníků zaštiťujících se náboženskou argumentací) pod izraelskou. Neustále dochází k incidentům, Hebron je místem trvalých srážek, násilí a nebezpečí.

Úplně zříci dohod z Osla se Netanjahu nemohl, nedovolila by mu to americká vláda, na jejíž finanční a vojenské podpoře byl závislý stejně jako – nejpozději od konce sedmdesátých let – všichni izraelští premiéři. Snažil se však při přibližném zachování jejich litery co nejvíce sabotovat jejich ducha. Základní myšlenkou Osla bylo, že posilováním míru se vytvoří bezpečnost. Netanjahu to viděl a dodnes vidí přesně opačně: posilováním bezpečnosti se vytvoří mír.

Jeho politika, stále více diktovaná ohledy vůči extrémní pravici, se nelíbila ani části členů Likudu. Zejména proto, že často vedla k malérům. K největším patřila aféra s pokusem o likvidaci Chálida Mašala, jednoho z vedoucích představitelů Hamásu. Netanjahu odsouhlasil plán Mosadu zabít Mašala v Jordánsku, kde sídlil. Izraelští agenti ho na ulici v Ammánu přepadli, použili sprej s jedem, ale útok se nezdařil, Mašal unikl a agenty zatkla jordánská policie.

Rozzuřený král Husejn si na Netanjahuovi vynutil napřed protijed pro Mašala a poté výměnu zatčených agentů za sedmdesát palestinských vězňů včetně šejcha Jásina. Král nebyl příznivcem Hamásu, ale porušení jordánské suverenity tolerovat nechtěl. Úspěšné vyjednávání nadto zlepšilo jeho pozici mezi Palestinci žijícími v Jordánsku, aniž pro ně musel cokoli udělat. Izraelská vláda utrpěla fiasko před očima celého světa.

Víceméně proti své vůli pak Netanjahu musel přistoupit na další etapu mírových rozhovorů. Jejich výsledkem byla dohoda, která už proběhla v čistě americké režii bez norského zprostředkování, a proto se nejmenuje Oslo III, ale memorandum z Wye River. Těsně před zahájením jednání propukla Clintonova aféra s Monikou Lewinsky. Prezidenta proto ve větší míře zastupovala ministryně zahraničí Madeleine Albright, která byla vůči izraelské pozici trochu vstřícnější než Clinton.

I tak se Bibi musel cítit víceméně poražen. Souhlasil s přesunem dalších území ze zóny C do zón B a A, s volným průchodem Palestinců mezi Západním břehem a Gazou. Arafat se naproti tomu zavázal účinněji potírat terorismus.

Jen ne Bibi

V Izraeli měl mírový proces stále ještě podporu. Souhlas s dohodami z Wye River vyslovilo v průzkumech 74 procent obyvatel – zdaleka nejvíc od začátku vyjednávání. Potíž byla v tom, že Benjamin Netanjahu mezi těchto 74 procent nepatřil.

Měl možnost opřít se o pohodlnou většinu, hodit přes palubu extrémní pravici, která mu vyčítala, že do USA vůbec jezdil, a domluvit se na vládě národní jednoty se Stranou práce. Udělal to opačně. Dohodu sice dal ratifikovat Knesetem, tomu se nemohl vyhnout, ale pak začal ze všech sil brzdit její realizaci. Clinton měl tou dobou už tolik starostí s impeachmentem, že na něj přestal vyvíjet nátlak.

Na jaře 1999 vyslovil Kneset vládě nedůvěru a země mířila k předčasným volbám. Likud se před nimi částečně rozpadl. Avigdor Lieberman, Netanjahuův dlouholetý pobočník, založil vlastní stranu Jisra’el bejtenu (Izrael – náš domov). Jako konkurent obou se vymezil Bibiho další někdejší spojenec Natan Šaransky se svou stranou Jisra’el ba-alija, podporující ruské přistěhovalce. Tři další ministři za Likud založili tři další strany. Nastalo vábení a přetahování dalších osobností. (Takovou fází prochází izraelská politika opakovaně, proto jsou strany většinou malé, je jich hodně a koaliční jednání jsou důležitější než samotné volby.)

Netanjahu reagoval podporou dalších výhod pro charedim, ultraortodoxní Židy. Ti sice měli své strany, kterým dávali přednost před Likudem, vlastního kandidáta na premiéra však ne. Paradoxní je, že mezi izraelskými politiky by se těžko hledal člověk, který je osobně lhostejnější k otázkám víry a méně nábožensky založený než právě Netanjahu. Jeho požitkářský styl života, kterému propadal více a více, by většina rabínů neschválila. O to se však nestarali; důležitější bylo, že Netanjahu podporuje sociální opatření pro charedim, náboženskou výuku ve školách a další ideologická opatření.

Svou druhou kampaň Netanjahu ve všech ohledech prohrál. Hodně lidí v politice i mimo ni ho spojovalo s atentátem na Rabina a jemu se nepovedlo takové asociace vyvrátit. Musel by se důrazně zříci spojenců, které potřeboval, a nechuti vůči mírovému procesu z Osla, na které postavil posledních několik let své kariéry a která ho vynesla do čela státu. Ani to by mu asi nepomohlo. K populárním heslům kampaně patřilo: „Jen ne Bibi!“ Volte kohokoli (třeba kozu – ta byla na obrázku), jen jeho ne!

Předsedou vlády se tak stal Ehud Barak, někdejší Netanjahuův velitel z jednotky Sajeret Matkal. Profiloval se jako pokračovatel Jicchaka Rabina, kterým však nebyl: ratifikaci dohody Oslo II se snažil zabránit ze všech sil. Uvažováním byl napřed voják, až pak politik.

Benjamin a erotické video

O vysedávání v opozičních lavicích Knesetu neměl Netanjahu zájem. Vzdal se vedení strany, v němž ho nahradil Ariel Šaron, a dočasně opustil politiku. Do tohoto období spadá jeho první vyšetřování pro korupci, které se měl dopustit tím, že z rozpočtu úřadu premiéra uhradil soukromé účty ve výši asi půl milionu šekelů (tehdy něco přes sto tisíc dolarů). Většina těch peněz padla na stavební úpravy v jeho domě a v domě rodičů jeho ženy.

To nás přivádí k osobě Sáry Netanjahu, jeho v pořadí třetí (a současné) manželky. Seznámili se v roce 1989, když pracovala jako letuška u společnosti El Al. Bylo jí dvacet devět, jemu čtyřicet, on byl dvakrát rozvedený, ona jednou. Vzali se roku 1991.

Krátce po svatbě prošlo jejich manželství velmi veřejnou krizí: opozice údajně získala videonahrávku, na které je Netanjahu zachycen při sexu se spolupracovnicí. Ve skutečnosti není jasné, zda nahrávka opravdu existovala, anebo zda šlo o planou výhrůžku. Netanjahu každopádně reagoval protiútokem, v televizním rozhovoru se přiznal k mimomanželskému poměru a obvinil opozici z vydírání.

Tím vyřešil problém v politice (izraelská veřejnost zůstala vcelku lhostejná), ne však v manželství. Sára chtěla požádat o rozvod, z čehož nakonec ustoupila, ale zavedla svá pravidla. Patřilo k nim, že se bude účastnit manželových pracovních schůzek, že bude mít přehled o lidech, se kterými pracuje, a bude mít právo je schvalovat či zamítat. (Obsah dohody je veřejně znám mimo jiné proto, že ji vyjednávali právníci.) Benjamin na to vše přistoupil a získal pověst muže, který se bojí své ženy. Má ji dosud, Sářina pravidla podle všeho také platí dodnes.

Korupční vyšetřování tehdy ještě nebylo k ničemu. Policie doporučila obvinění z trestného činu, státní zástupce souhlasil, ale ministr spravedlnosti, který v Izraeli takovou pravomoc má, další postup vetoval. Mimochodem, kvůli korupci byli vyšetřováni všichni čtyři poslední izraelští premiéři.

Procházka na Chrámové hoře

Ehudu Barakovi se koalice rozpadla pod rukama ještě rychleji než Netanjahuovi. Jeho vládnutí definitivně podtrhl nohy Ariel Šaron, šéf opozičního Likudu, když se 28. září 2000 vydal na procházku na jeruzalémskou Chrámovou horu. Měl na to právo, teoreticky ho měl a má každý návštěvník Jeruzaléma libovolné národnosti a vyznání. V praxi se však izraelské orgány snaží ponechat přístup do těchto svatých míst hlavně muslimům a všechny ostatní omezovat, aby nedocházelo ke střetům. Izraelští politici se Chrámové hoře většinou vyhýbali velkým obloukem. Získat se tam nedalo nic, zkazit hodně.

Ariel Šaron se však rozhodl provokovat, patrně proto, aby ukázal, kam vede zemi Barakova politika dalších jednání s Palestinci. K mešitám se nevydal sám, areál hlídala tisícovka policistů a vojáků, kteří Šarona chránili před rozzuřeným davem muslimů. Nikomu se nic nestalo, ale hořící zápalka spolehlivě nabrala dráhu směrem k sudu benzinu.

O dva dny později vypukla druhá intifáda, mezi Palestinci známá jako intifáda al–Aksá. To je jednak narážka na název slavné mešity na Chrámové hoře, kolem níž se Šaron procházel, jednak přídavné jméno, které znamená nejvzdálenější, konečný či poslední. Opět létaly kameny z rukou dětí a výrostků, tentokrát však vojáci častěji odpovídali palbou. Během několika dnů zastřelili třináct velmi mladých Palestinců včetně dvanáctiletého chlapce. Krátce poté Palestinci unesli a veřejně zlynčovali dva příslušníky IDF; celou událost natáčela italská televize, jejíž štáb na místě náhodou pracoval. Náznaky důvěry, které se během posledních let tu a tam objevovaly, byly rázem pryč, zbyl zase jen otevřený konflikt a oboustranná nenávist.

Ariel Šaron svou procházkou zahájil vlastní volební kampaň, ať už vědomě, nebo ne. Premiérem se stal v březnu 2001. Muž neblaze proslulý svou rolí při masakru v táborech Sabra a Šatíla nenechal nikoho na pochybách, že jeho politika bude tvrdá.

Krátce po zvolení poslal do Gazy tanky, aby tam armáda snáze potlačila nepokoje. Tamní nezaměstnanost tou dobou už přesáhla 50 procent, část obyvatelstva přežívala jen díky mezinárodní potravinové pomoci, kterou bylo občas těžké dostat přes střeženou hranici. Hamás a menší podobná skupina Palestinský islámský džihád si z Gazy vytvořily základnu pro teroristické útoky. Historik Ian Black uvádí svědectví psychiatra, podle kterého si dříve děti v Gaze hrály na boj mezi Palestinci a Izraelci, což kolem roku 2000 zcela vymizelo. Nahradila to hra na mučedníky, na sebevražedné atentátníky, v nichž teď děti viděly vzor, příklad hodný následování.

Roku 2002 schválila Šaronova vláda výstavbu zdi oddělující území Západního břehu od vlastního Izraele. O tři roky později byla hradba hotová. Nevede přesně po administrativní hranici, občas se zakusuje hluboko do palestinského území. Měří 708 kilometrů, místy je vysoká až devět metrů. Její výstavbou klesl počet přechodů mezi Izraelem a Západním břehem, takže jakékoli cestování se dál zkomplikovalo. Dojíždět za prací z okupovaných území, což bylo dřív běžné, je od druhé intifády prakticky nemožné i pro tu malou část Palestinců, kteří by získali potřebná povolení.

IDF odchází z Gazy

V prosinci 2003 Ariel Šaron překvapivě oznámil, že Izrael stáhne z Gazy své jednotky. Levicovému politikovi by to asi neprošlo, Šaron se svou pověstí nekompromisního bojovníka si to však dovolit mohl.

Vedla ho pragmatická úvaha. Okupace Gazy byla nákladná a nepřinášela žádný prospěch. Na rozdíl od Západního břehu, nabitého biblickou historií a příslušnými emocemi, neměla žádný symbolický význam. Ochrana malého množství tamních židovských osadníků vyžadovala stálé nasazení velké vojenské síly.

Stažení bylo jednostranné, Šaron ho nekoordinoval s palestinským vedením. Předcházela mu vlna izraelských útoků, čímž chtěl Šaron jednak zajistit, aby Palestinci nevydávali stažení za své vítězství (což ovšem dělají tak jako tak), jednak jim ztížit výchozí stav. Mezi osoby, které při těchto útocích zahynuly, patřil i zakladatel Hamásu šejch Ahmed Jásin.

V době, kdy o stahování už bylo rozhodnuto, těžce onemocněl Jásir Arafat. Převezli ho do vojenské nemocnice v Paříži, kde 11. listopadu 2004 zemřel. Jeho nástupcem v čele OOP a Palestinské autonomie (která už brzy měla být přejmenována na Stát Palestina) byl zvolen Mahmúd Abbás, jeden ze zakladatelů Fatáhu, který vedle Arafata vždy vystupoval jako ten umírněnější.

Ústup IDF znamenal, že z Gazy musejí odejít také osadníci. Udělali to až pod nátlakem; Palestinci zpovzdálí přihlíželi, jak izraelská armáda střílí varovné salvy nad hlavy protestujících. Buldozery IDF pak zbořily jejich domy. Ostatky zemřelých ze hřbitovů přenesli vojáci do Izraele, opuštěnou synagogu spálili. Pásmo Gazy se stalo čistě palestinským územím.

Někteří komentátoři začali fantazírovat o tom, že by z Gazy mohl vzniknout blízkovýchodní Singapur nebo Dubaj – bohatý a úspěšný městský stát. Důvodů, proč k tomu nedošlo, je jistě mnoho, stačil by však ten, že Izrael si zachovává kontrolu nad vnějšími hranicemi Gazy, nad pobřežními vodami i vzdušným prostorem. Je tedy jen na jeho rozhodnutí, zda bude uplatňovat blokádu a jak přísnou. Výjimku představuje krátká hranice s Egyptem, tu však zase zvenčí podobně přísně kontrolují Egypťané.

Fatáh utíká z Gazy

Roku 2005 založil Ariel Šaron novou stranu nazvanou Kadima (Vpřed). Přešli do ní významní členové Likudu Ehud Olmert (tehdy starosta Jeruzaléma) a Cipi Livni, stejně jako Šimon Peres ze Strany práce. Krátce poté utrpěl Šaron záchvat mrtvice a upadl do kómatu, ze kterého se už neprobral, ač se dožil roku 2014. Vedení strany převzal Olmert a vyhrál s ní volby. Tou dobou skončil experiment s přímou volbou premiéra a volební systém se vrátil do předchozího stavu, v němž je dodnes.

Větším překvapením byly palestinské volby v roce 2006, první po deseti letech. Hamás se jich tentokrát zúčastnil a přesvědčivě vyhrál. Získal 74 křesel v parlamentu, Fatáh jen 45. Hlavním faktorem rozhodování voličů byla ztráta důvěry v současné vedení. Fatáh vnímali jako beznadějně zkorumpovaný, neschopný a neochotný zlepšit život v Palestině.

Silněji to vnímali obyvatelé Gazy. Odchod IDF a osadníků jejich životní úroveň nijak nezlepšil. Heslo o „Singapuru Blízkého východu“ působilo jako velmi špatný vtip. Více než polovina obyvatel Gazy nedosahovala příjmu dva dolary denně – tedy světově uznávané hranice chudoby.

Někteří Gazané se začali bouřit proti své vládě, začaly ozbrojené srážky mezi Fatáhem a Hamásem a roztržka přerostla ve státní převrat. Zbytky úředníků a aktivistů věrných Fatáhu uprchly z Gazy na Západní břeh. Od roku 2007 tak vládne v Gaze Hamás, zatímco v Ramalláhu na Západním břehu sídlí palestinský prezident Mahmúd Abbás opírající se o Fatáh. Teoreticky mu podléhá i Gaza, prakticky na ni nemá vliv a nemůže tam ani vkročit.

Palestina a peníze

Palestinská autonomie není ekonomicky soběstačná, což platí zejména o Pásmu Gazy. Funguje jen díky zahraniční pomoci v podobě peněz i přímých dodávek zboží, zejména potravin. Hlavními dárci jsou Evropská unie a Spojené státy. Celkový objem dotací je kvůli nepřehlednosti situace sporný, určitě však přesahuje (v průměru za dlouhé období) 1,5 miliardy dolarů ročně.

To je hodně i málo. V rámci finančních přesunů mezi státy nejde o žádnou extrémní částku. Pro srovnání: současné čisté příjmy Česka z EU (tedy po odečtení finančního toku opačným směrem) činí asi 60 miliard korun (za rok 2022), tedy 2,6 miliardy dolarů.

Ještě jedno srovnání může být užitečné: USA dlouhodobě poskytují Izraeli vojenskou pomoc (formou grantů, zlevněných dodávek, výcviku personálu na vlastní náklady apod.) ve výši tří až čtyř miliard dolarů ročně. To je něco mezi deseti a patnácti procenty izraelského vojenského rozpočtu. Pro kontext je potřeba dodat, že takovou podporu poskytují USA i jiným zemím, kde to shledávají politicky užitečným, tato je však nejvyšší a nejtrvalejší.

V přepočtu na osobu činí zahraniční pomoc pro Palestinu asi 300 dolarů ročně na jednoho Palestince, což také není žádná převratná částka.

Půldruhé miliardy je však nesmírně mnoho peněz, pokud na jejich rozdělování dohlíží vláda nepodléhající důkladné demokratické kontrole, což je palestinský případ. Dárcovské peníze přispívají ke korupci, podvodům a deformaci slabé palestinské ekonomiky. Část z nich se sice dostane i k těm nejchudším, kteří by se bez pomoci naprosto neobešli, část ale po cestě zmizí – a nikdo spolehlivě neví, jak velká která z těch částí je. Totéž se týká zneužívání zahraniční pomoci na nákup zbraní a financování terorismu. Nepochybně existuje, není však jasné, v jakém objemu a jak to komu prokázat.

Bojiště Gaza

Od roku 2007 se vztah Hamásu a Izraele řídí opakujícím se schématem. Hamás tu a tam ostřeluje raketami z Gazy izraelské území – podle toho, jak silně je v danou chvíli vyzbrojen. Většina raket nezpůsobí skoro žádnou škodu, buď proto, že nedoletí k cíli, nebo proto, že je zachytí stále dokonalejší izraelská protiraketová obrana.

Pokud ke škodám a obětem na životech přece dojde, nastane obvykle izraelský protiútok, zpravidla raketový a dělostřelecký, tedy bez účasti pozemních vojsk. Izrael se snaží minimalizovat civilní ztráty a před cílenými útoky předem varuje. Jenomže vzhledem k tomu, jak hustě je Gaza osídlena a jak cynicky pracuje Hamás s živými štíty, umírají při izraelském bombardování civilisté, ženy a děti, takže se postup IDF dá označit za válečné zločiny, což některé mezinárodní organizace opakovaně dělají. Podobně přísné odsuzování palestinských útoků je vzácnější.

Prvním střetem, který odpovídá tomuto popisu, byla izraelská operace Lité olovo v roce 2008. Roku 2009 došlo k pozemní invazi. Schéma se opakovalo o šest let později v podobě operace Ochranné ostří. Po celou dobu mezitím probíhaly srážky menší intenzity. V těchto dnech probíhá třetí velká izraelská ofenziva proti Gaze, tentokrát jako odpověď na teroristický útok ze 7. října.

Na izraelské straně v těchto střetech umírá mnohem méně civilistů, ostatně i vojáků, takže vzniká pocit asymetrie – Hamás vypadá méně zločinný než IDF, protože zabíjí méně lidí. Ne ovšem proto, že by nechtěl. Asymetrie vzniká tím, že Izrael má podstatně vyspělejší obranu a že systematicky chrání své civilisty. (I v tom se události ze 7. října vymykají dosavadním schématům. Hamás zabil bezprecedentně mnoho civilistů najednou a izraelská obrana poprvé po mnoha letech zcela selhala.)

Gaza je past, z níž je těžké odejít – na chvíli, nebo trvale – i za nejpříznivějších okolností. Na mapách má Pásmo Gazy jeden hraniční přechod s Egyptem (Rafáh) a jeden s Izraelem (Erez), což vyvolává mylný dojem, že přes ně lze cestovat. Ve skutečnosti se na nich střídá režim úplného uzavření (Rafáh je nyní zcela zavřený od února 2021) s obdobími, kdy Egypt či Izrael povolují velmi omezený přechod. Přes Erez přejde v průměru několik set Palestinců měsíčně, velkou část z toho představují pacienti, kteří míří do izraelských nemocnic. Pro cizince se západními pasy je přechod někdy možný, někdy ne, vždy to však znamená žádat o speciální povolení a nechat se důkladně prověřit.

Za speciální zmínku stojí pašerácké tunely spojující Pásmo Gazy s Egyptem. Postupně jich bylo vybudováno několik tisíc. Egypťané je na své straně uzavírají, ničí, občas do nich dokonce pouštějí jedovaté plyny, Gazané však stále budují nové tunely. Pašuje se jimi běžné spotřební zboží, nelegální artikly jako drogy a zbraně, a samozřejmě také lidé.

Odbočka: Izrael, Palestina a my

Probouzí ve vás jakékoli vyprávění o blízkovýchodním konfliktu silné emoce? Nejste sami. Toužíte ho nějak vyřešit? Samozřejmě toužíte. Máte vztek na Izrael? Nebo naopak na Palestince? Jedno i druhé je pochopitelné a oprávněné. Je ten váš nápad, který by to všechno vyřešil, proveditelný? Nezlobte se, ale určitě není.

Součástí životního pocitu mnoha dnešních Evropanů a Američanů je špatné svědomí – výčitky z toho, jakým způsobem naše společnost v minulosti zbohatla a ovládla svět. Stavět se k vlastní minulosti kriticky je užitečné; určitě stojí za to vědět, že za úspěchem Západu není jen vynalézavost, pracovitost a podnikavost, ale také hodně bezohlednosti a násilí.

Problém vznikne ve chvíli, kdy se ze špatného svědomí stane hlavní metoda hodnocení historie. Pokusy redukovat vývoj společnosti na jediný mechanismus fungují jen za cenu ignorování všeho, co do schématu nezapadá, a to i v jednodušších situacích, než je ta, kterou se zabýváme.

Při výkladu palestinsko-izraelského konfliktu se střetávají dvě konkrétní podoby západního špatného svědomí: výčitka kolonialismu a výčitka antisemitismu. Ani jedna k pochopení podstaty věci příliš nepomůže. Spíš naopak.

Koloniální schéma nefunguje, protože neodpovídá historické realitě. Izraelci nejsou kolonizátory Palestinců. Britům v Keni nebo Belgičanům v Kongu bylo možné říci: táhněte domů, nechceme vaši nadvládu. Izraelci ale z žádné koloniální mocnosti nepřišli a nemají se kam vrátit – jejich jediným státem je právě Izrael.

Když se řekne, že Izrael je přistěhovalecká země, poněkud se tím zastírá drsnější realita: Izrael je z velké části uprchlická země. Předkové dnešních obyvatel utekli z Evropy před nerovnoprávností, pogromy a holokaustem, před nenávistí a věčnou nejistotou. Odešli ze zemí, kde nikdy nebyli úplně doma, protože jejich většinové obyvatelstvo si nepřálo, aby tam doma byli. A nejen z Evropy: polovinu obyvatel Izraele tvoří potomci těch, kdo byli po roce 1948 vyhnáni z arabských zemí od Jemenu po Maroko.

Opačným extrémem je prohlásit každou kritiku Izraele a jeho politiky za projev antisemitismu. Důsledné uplatnění tohoto principu by vytvořilo nekritizovatelnou zemi a národ, jejichž všechny činy jsou ospravedlněny předem. Touto kartou se často hraje i v izraelských vnitropolitických sporech – události předcházející atentátu na Jicchaka Rabina jsou mrazivým příkladem, kam může vést obvinění jednoho izraelského politika jinými izraelskými politiky z antisemitismu. (Antisemitismus samozřejmě existuje a postoje některých lidí vůči Židům a Izraeli jsou jím silně ovlivněny, o tom není sporu.)

Fráze, že věci jsou složitější, zní nesmírně otřepaně, ale neobejdeme se bez ní. Blízkovýchodní konflikt je složitý – kvůli dvojímu oprávněnému nároku na jednu zemi, kvůli nahromaděnému oboustrannému násilí, jež volá po dalším násilí, kvůli nesmírné propagandistické výkonnosti obou zúčastněných stran, která deformuje realitu, kvůli spoustě vnějších zájmů, jež se v regionu střetávají. Nemá žádnou analogii, je bolestně unikátní.

Hodně lidí s obrovskou znalostí věcí už po desetiletí zkouší najít aspoň přibližné řešení – zatím marně. Nic z toho, co člověka spontánně napadne, takovým řešením není.

Palestinci nemohou odmítnout Hamás a nahradit ho mírově orientovanou politickou silou, protože žádná taková v jejich společnosti zatím nemohla vzniknout a nezdá se, že k tomu v dohledné budoucnosti dojde. Hamás nejen bojuje, ale také udržuje Gazu v chodu, zajišťuje v ní aspoň elementární pořádek, zdravotnictví, sociální péči.

Izraelci se nemohou jednostranně stáhnout ze Západního břehu, jako to udělali s Gazou, ukončit okupaci a umožnit vznik plnohodnotného palestinského státu, protože ten by s nimi okamžitě vstoupil do války a humanitární následky – ostatně především pro palestinskou stranu – by byly mnohem horší než stav za okupace. Přidat se k pěknému rýmovanému skandování „From the river to the sea, Palestine will be free“ (míněna řeka Jordán a Středozemní moře) znamená volat po zničení Izraele a vyhnání či vyhubení Izraelců, nikoli po nějaké osvícené multikulturní společnosti.

Společný stát Židů a Arabů v Palestině vzniknout nemůže přinejmenším proto, že většina lidí v obou národech si ho nepřeje. Mezi Izraelci i Palestinci existuje menšina, která by byla pro; je bohužel velmi pravděpodobné, že tito lidé by byli prvními oběťmi násilí, jež by v takovém hypotetickém soužití zavládlo. (Vědí to.)

Neslučitelnost není dána jen odlišnou ekonomickou úrovní, kulturou, náboženstvím, jazykem, dvojím nárokem na stejná sídla a čerstvými vzpomínkami na spáchané násilí. To vše by se možná dalo nějak překlenout. Největší potíž je v tom, že Izrael je demokratická země, zatímco v arabské politické kultuře demokracie nikdy a nikde neuspěla. Široké pojetí svobody slova, emancipace žen a menšin, liberální hodnoty – na tom všem by se projekt společného státu zasekl, i kdyby nějakým zázrakem dokázal překonat ostatní neshody. Kdyby Palestinci chtěli takové hodnoty přijmout, ocitli by se pod obrovským tlakem ze sousedních arabských zemí. Kdyby se jich Izraelci naopak vzdali, jejich společnost by zanikla.

Geopolitická realita je tím, co povahu blízkovýchodního konfliktu stále ještě vymezuje nejvíce. Dnešní Izrael je – na rozdíl od doby, kdy vznikl – bohatá a mocná země, nadto vojensky podporovaná Spojenými státy. Zůstává však obklopen arabskými státy. Má s nimi lepší vztahy než dříve, to se však týká jejich současných vlád, málokdy většinového veřejného mínění. Postoj sousedů k Izraeli se ostatně může kdykoli změnit.

Z vojenského hlediska je konflikt mezi Izraelem a Hamásem typickou asymetrickou válkou, v níž sama materiální a technická převaha nezaručuje úspěch. Na terorismus a na operace s velkým zapojením civilního obyvatelstva – ať už dobrovolným, či vynuceným – se konvenčními vojenskými prostředky odpovídá obtížně.

Součástí konfliktu je prvek, o kterém se většinou raději nemluví, protože se jím neřešitelnost ještě umocňuje. Jde o právo Palestinců na návrat. Jedna věc totiž je palestinský stát pro ty, kdo dnes žijí v Gaze a na Západním břehu; úplně jiná by byla otevřít ho všem, kdo byli od roku 1948 vyhnáni, nebo sami odešli, a jejich potomkům.

Pokud uznáváme právo Židů na návrat do historické vlasti, je těžké neuznat stejné právo těch, kdo tam žili nikoli před dvěma tisíci let, ale před necelou stovkou. Návrat tolika lidí, kdyby k němu opravdu mělo dojít (jde o více než pět milionů Palestinců žijících mimo Gazu a Západní břeh), je však nezvládnutelný hospodářsky, bezpečnostně a především politicky. Existuje možnost vyhlásit symbolické právo na návrat a reálně ho omezit na minimum, jenže to by nejspíš přineslo více škody než užitku. Řešení, které by bylo aspoň trochu uskutečnitelné, nemá nikdo.

Benjamin podruhé premiérem

Vraťme se k izraelským volbám roku 2006. Šaronova strana Kadima i bez svého zakladatele vyhrála, premiérem se stal Ehud Olmert. Likud totálně propadl, dosáhl nejhoršího volebního výsledku za mnoho let a vypadalo to, že je na odpis.

Netanjahu spatřil novou příležitost. Hned po sečtení výsledků se vydal do volebního štábu Likudu, kde vlastně neměl co dělat – kampaně se neúčastnil. Byl tou dobou tak trochu politikem na volné noze: roku 2003 přijal Šaronovu nabídku a stal se v jeho vládě ministrem financí.

Nikým nezván si vzal slovo, využil přítomnosti novinářů a přednesl projev, jímž se strany znovu ujal. Nikdo z jejího vedení se nezmohl na protest.

Sestavil si nový tým spolupracovníků, mezi nimiž zaujal důležité místo mladý americko-izraelský softwarový podnikatel Naftali Bennett. Získal na svou stranu amerického miliardáře Sheldona Adelsona, který založil noviny Jisra’el ha-jom (Izrael dnes, nezaměňujte s anglickojazyčným Israel Today, listem náboženského sionismu pro čtenáře „s novinami v jedné ruce a s Biblí ve druhé“ ). Ty nabídly kombinaci kvalitní žurnalistiky, rozdávání zdarma (jako by šlo o reklamní tiskovinu, inzerce tam však bylo pomálu) a jednoznačné podpory Likudu. Adelson na nich prodělával kolem 25 milionů dolarů ročně, mohl si to však dovolit a podpora Netanjahua mu za to stála.

Volby roku 2009 skončily patem mezi Likudem a stranou Kadima, kterou tou dobu už vedla Cipi Livni. Olmert musel odstoupit kvůli korupčnímu skandálu. Prezident Šimon Peres požádal oba vítěze, aby se dohodli a utvořili společnou vládu, to však Netanjahu odmítl, protože se s bývalou kolegyní z Likudu hluboce nesnášel. Namísto toho nabídl koalici Straně práce – a uspěl. V březnu 2009 po desetileté pauze znovu usedl do premiérského křesla. A tentokrát si ho měl podržet dlouho.

Jak znechutit Obamu

Dva měsíce předtím se úřadu ujal nový americký prezident Barack Obama. Už během své volební kampaně – otázky ohledně podpory Izraele jsou vždy součástí boje o Bílý dům – řekl: „Část proizraelské komunity má za to, že pokud nezastáváte přesně stejný názor jako Likud, jste proti Izraeli. Takový názor nemůže být měřítkem našeho přátelství s Izraelem.“

Takový názor rovněž nemohl být základem přátelství mezi Obamou a Netanjahuem. To skutečně nevzniklo. Po osm let Obamova prezidentství si navzájem šli na nervy. Netanjahu si pochopitelně nemohl dovolit znepřátelit si USA, neustále však zkoušel, kam až se dá zajít.

Obamův nátlak měl proto jen skromné výsledky. Jeho tým vyhodnotil jako hlavní překážku mírových jednání výstavbu židovských osad na okupovaných územích, prezident proto naléhal na Netanjahua, aby ji ukončil a ty nelegální dal zbořit. Obamovi poradci si buď neuvědomili, nebo prostě ignorovali, že chtějí po pravicovém premiérovi ústupek, k němuž se neodhodlali ani ti nejlevicovější – Barak či Peres.

Netanjahu se vymlouval, manévroval, lhal Američanům do očí a nakonec vyhověl tak, že nevyhověl: dočasně zakázal zahajovat novou výstavbu, ne však dokončení rozestavěných projektů (už to samozřejmě skýtalo velký prostor pro manipulace), a to s výjimkou Východního Jeruzaléma, kde se směla zahajovat i nová výstavba. To vše prezentoval jako velký a bolestný ústupek vynucený nechápavostí americké strany.

Obama prostě dopadl stejně jako každý, kdo chtěl Benjamina Netanjahua přimět k něčemu, co sám udělat nechtěl – od jeho rodičů přes vojenské velitele, spolupracovníky, koaliční partnery, dvě první manželky, ministra Levyho, pod kterým sloužil jako svéhlavý náměstek, až po Jásira Arafata. Všichni to nakonec znechuceně vzdali. (Jedinou možnou výjimkou, jak se zdá, je paní Sára, je ale fakt, že sotvakdy požadovala zastavení výstavby osad.)

Benjamin vizionář

Další rozpor se týkal vlny lidových povstání, která v letech 2010 až 2012 proběhla celým arabským světem od Maroka po Omán a je známá jako arabské jaro. Americká vláda povstalce většinou podpořila, protože v nich viděla potenciální nástup budoucí demokracie, sílu schopnou svrhnout autokratické režimy.

Netanjahu před tímto vývojem varoval. S Američany se dostal do sporu především kvůli egyptskému prezidentovi Husnímu Mubárakovi. Ten byl nepochybně diktátorem, stál v čele surového policejního režimu. Vedl však prozápadní zahraniční politiku, byl spojencem USA a udržoval mír s Izraelem. S Bibim si v lecčem rozuměli.

Ještě v roce 2009 Obama ocenil Mubáraka jako „sílu stability a dobra“. O dva roky později, když se egyptští demonstranti chystali svrhnout vládu, se k němu však otočil zády a řekl, že v Egyptě nastal čas na změnu režimu.

K té skutečně došlo – nejen v Egyptě, ale také v několika dalších zemích. Arabské jaro ovšem nakonec nepřineslo mnoho dobrého. K jeho důsledkům patří zničující občanské války v Sýrii, Iráku a Libyi, vznik povstaleckého Islámského státu s jeho brutálním režimem, posílení pozice politického islámu skoro všude. O změně k lepšímu se dá mluvit jen v Tunisku, možná v Alžírsku a Maroku. V Egyptě se nakrátko dostalo k moci Muslimské bratrstvo, ale smetl je vojenský převrat a dnes je v zemi podobný typ diktatury jako za Mubáraka.

V tomto ohledu měl Netanjahu pravdu, když apeloval – marně – na Američany, aby Mubáraka podrželi. Správně odhadl, k čemu lidová arabská povstání povedou. Na druhou stranu je pravda, že zastávat se diktátorů, jako byl Kaddáfí v Libyi, Bašár Asad v Sýrii či právě Mubárak, vyžadovalo pevně zavřené oči a silný žaludek. (A vyvolávalo to otázku, proč tedy bylo správné zlikvidovat Saddáma Husajna.)

Nový hlavní nepřítel – Írán

V téže době se do popředí izraelské i celosvětové pozornosti začal dostávat Írán a jeho jaderný program. Izrael sám nikdy oficiálně nepřiznal, že má jaderné zbraně, všeobecně se však věří, že jimi disponuje, a to v poměrně velkém množství několika set bojových hlavic. Pokud je to pravda, je jedinou jadernou mocností na Blízkém východě – a velmi se snaží, aby to tak zůstalo. Tehdejšímu premiérovi Jicchaku Šamirovi se připisuje apokryfní výrok, který měl v roce 1991 adresovat Saddámu Husajnovi: „Jestli proti nám Irák použije zbraně, o kterých tvrdí, že je nemá (tj. chemické, pozn. red.), pak Izrael odpoví zbraněmi, o kterých také tvrdí, že je nemá.“ Ve skutečnosti byla Šamirova hrozba zastřenější, ale stejně srozumitelná.

Izraelské letectvo už roku 1981 náletem zničilo nedokončený irácký jaderný reaktor poblíž Bagdádu, protože mohl sloužit k výrobě štěpného materiálu pro jaderné zbraně. V roce 2007 stejným způsobem vybombardovalo reaktor v Sýrii. Roku 2010 byl íránský závod na obohacování uranu napaden počítačovým virem Stuxnet, který poškodil kaskádu odstředivek a zbrzdil tak výrobu uranové bomby. Je pravděpodobné, že za tímto kybernetickým útokem stál Izrael (možná ve spolupráci s Američany), i když to nikdy nepřiznal.

Počítačový útok byl jen náhradou za reálný. O něm izraelská vláda uvažovala dlouho, ale Írán byl mnohem obtížnější cíl než předchozí dvě země s jadernými ambicemi. Netanjahu v této věci spíše mírnil své bojechtivé generály, než že by je podporoval. Po napadení Íránu by se dal očekávat odvetný úder jeho spojence, dobře vyzbrojeného hnutí Hizballáh. Namísto toho Netanjahu přesvědčil západní země o nutnosti protiíránských sankcí. Ty vedly k odstřižení země od světového finančního systému a k bojkotu íránské ropy, což nákladné jaderné ambice patrně zbrzdilo důkladněji než případný vojenský útok.

Benjamin bez zástěrek

Sankce proti Íránu si Netanjahu mohl započíst jako důležitý mezinárodní úspěch. Jeho situace na domácí politické scéně byla složitější. Pořád se mohl spoléhat na solidní podporu voličů, zejména přívrženců pravice a náboženských stran, mezi nimiž si vybudoval trvalou základnu. O to více se zajídal levici, liberálům a velké části politické elity bez ohledu na stranickou příslušnost.

Roku 2014 schválil Kneset zákon, jímž se omezila distribuce novin zdarma – jasně zaměřený proti listu Jisra’el ha-jom, Netanjahuově hlásné troubě. Jeho volebnímu vítězství v roce 2015 to nezabránilo. Využil veškerého arzenálu strašení a silné rétoriky, který dal dohromady. Slíbil, že bude-li zvolen, nedojde k žádnému stažení z okupovaných území. Prohlásil, že izraelští Arabové (tedy občané státu Izrael arabské národnosti) jdou k volbám „v davech“, aby zabránili jeho vítězství. (Nebyla to pravda, jejich účast nebyla větší než jindy. Mnozí izraelští Arabové ze zásady nevolí.)

Občasná hra na liberála, když se to hodilo, definitivně skončila. Netanjahu se rozhodl propříště spoléhat výhradně na politický potenciál obav a nenávisti. K protiarabskému rasismu se hlásil už zcela otevřeně. V domácí politice začal zkoumat, kolik autoritářství lze propašovat do formálně demokratického systému.

Zahájil otevřený boj proti nezávislé žurnalistice. Životopisec Anshel Pfeffer cituje jeho výrok z uzavřeného jednání: „Máme dva nepřátele, New York Times a Ha’arec. Nastavují agendu protiizraelské kampaně po celém světě.“ (Ha’arec je liberální list, často kritický k jakékoli vládě, ale jasně proizraelský a sionistický.) Zřídil ministerstvo komunikací a začal si z něj dělat páku na média. Koaliční partnery smluvně zavázal, že podpoří jakoukoli budoucí mediální legislativu.

Formálně dál občas probíhala jednání s palestinskou reprezentací – tedy s Fatáhem, nikoli s Hamásem. K ničemu nevedla, protože ani jedna strana nestála o skutečnou změnu. Jak Netanjahu, tak Mahmúd Abbás se dobře zabydleli ve statu quo. Vedení Palestinské autonomie kolem Abbáse si ze svých funkcí vytvořilo pohodlné, dobře placené živobytí. Častým setkáváním s evropskými politiky a představiteli mezinárodních organizací vytvářeli iluzi činnosti, které mohli koneckonců věřit i sami, pokud chtěli. Před Hamásem je chránil Izrael. Před případnou vzpourou jejich vlastního lidu by je ochránil také, ale ta na Západním břehu příliš nehrozila.

Benjamin a velcí kluci

V amerických prezidentských volbách roku 2016 se Netanjahu bál jak Trumpa, tak Hillary Clinton. Trumpa proto, že o něm nic nevěděl, jeho protikandidátky z přesně opačného důvodu – setkávali se v minulosti často a neměli se rádi.

Brzy však zjistil, že si s novým prezidentem bude rozumět. Spojil je populismus, instinktivní schopnost apelovat na obavy voličů, velké úsilí prosadit spíše svou osobu než ideu, nedůvěra k médiím a mnoho dalších věcí. Pěkně to shrnula Sára Netanjahu, když Trumpovi a jeho manželce při jejich první návštěvě Izraele řekla: „Jsme jako vy. Média nás nenávidí, ale lidé nás milují.“

Trump záhy prohlásil mír na Blízkém východě za jednu ze svých priorit a za řešitelný problém. Sestavil vlastní expertní tým a začal dělat plány. K ničemu nebyly – sebevětší génius by rychle nevyřešil to, co se nepodařilo stovkám jiných během mnoha let –, to však nevadilo ani Trumpovi, ani Netanjahuovi. Podstatný byl humbuk a okázalá snaha o akci, ne její výsledek.

Z Netanjahuova hlediska to nyní vypadalo tak, že čím méně se bude svět zajímat o jeho problém s Palestinci, tím lépe. Nepotřeboval žádnou konkrétní pomoc, potřeboval volné ruce, žádnou zahraniční kontrolu a spolehlivého Abbáse, který chtěl totéž. Své místo začal vidět mezi světovými matadory reálpolitiky, autoritářskými vládci od Trumpa přes Erdogana a Módího po Putina a Saúdy. S těmi si měl o čem povídat, tam se nikdo neobtěžoval s principy a idealismem – tam se řešilo, jak zařídit, co je potřeba zařídit. Tam byl ten nejvyšší stůl, kde se hrála nejlepší hra.

Benjamin korupčník

Příklon k autoritářskému vládnutí potřeboval Netanjahu i z osobních důvodů – aby zabránil vyšetřování svých korupčních skandálů. Těch totiž přibývalo a už v nich nešlo jen o renovaci domů, luxusní cestování a drahé doutníky. Objevila se větší obvinění a podstatně vyšší částky, protože vyšetřování první kauzy vedlo k novým objevům a ty zase k dalším.

V současnosti je Netanjahu už obžalován, a to ve třech samostatných věcech. V jedné z nich jde o nepřiznané luxusní dárky od bohatého podnikatele, v druhé o úplatky výměnou za výhody pro telekomunikačního operátora Bezeq.

Třetí případ je nejzajímavější. Jde v něm o domluvu mezi Netanjahuem a mediálním podnikatelem Arnonem Mozesem, vydavatelem deníku Jedi’ot achronot (Nejnovější zprávy). Netanjahu Mozesovi nabídl výměnu laskavostí: když Mozes zařídí, aby jeho noviny psaly o Netanjahuovi pozitivně, on na oplátku nechá schválit zákon, jímž nařídí snížit náklad listu Jisra’el ha-jom, hlavní Mozesovy konkurence – a své hlavní opory.

Soudní řízení postupuje velmi pomalu, Netanjahuovi právníci používají zdržovací taktiku, do projednávání navíc zasáhla pandemie covidu. Netanjahu rezolutně popírá, že by překročil zákon, a drží se verze, že jde o politickou kampaň proti němu.

Volby stíhají volby

V roce 2019 se chronická politická krize proměnila v akutní. Netanjahu předtím do své koalice přijal náboženskou stranu Jisra’el bejtenu a jejímu předsedovi Liebermanovi svěřil ministerstvo obrany. Na podzim roku 2018 Lieberman položil vládu a vyvolal předčasné volby, protože se mu nelíbilo, že Netanjahu na jeho vkus příliš brzy prosadil zastavení palby v jedné z mnoha srážek s Hamásem.

Volby proběhly v dubnu 2019 a skončily patem. Likud a středová liberální strana Kahol Lavan (Modrá a bílá) získaly po 35 mandátech. Prezident pověřil sestavením vlády Netanjahua a ten zvolil nejkratší cestu k dalším předčasným volbám, protože doufal v lepší výsledek. Konaly se v září 2019, Kahol Lavan měl tentokrát o jednoho poslance více než Likud, premiérem byl však opět jmenován Netanjahu. Sestavit vládu nedokázal. Po něm dostal příležitost Benny Ganc, předseda Modré a bílé, ale rovněž neuspěl.

Následovaly další volby v březnu 2020, komplikované skutečností, že mezitím propukla pandemie covidu. Vyhrál je Likud, vládu však začal pro změnu sestavovat Ganc. S Netanjahuem se nakonec dohodli na velké koalici a na vystřídání v premiérském křesle po dvou letech, protože pandemie byla vnímána jako národní ohrožení. K žádnému střídání však nedošlo, vláda se v prosinci 2020 nedohodla na rozpočtu a rozpadla se.

Další volby – nejste sami, kdo už ztratil přehled, stalo se to i mnoha přímým účastníkům – proběhly v březnu 2021. Vyhrál je Likud, ale s horším výsledkem. Modrá a bílá se zcela propadla. Namísto toho zabodovala jiná centristická strana nazvaná Ješ atid (Budoucnost existuje) vedená bývalým televizním reportérem Jairem Lapidem. První sestavoval vládu opět Netanjahu, ale neuspěl.

Jako druhý dostal šanci Lapid. Ten se poměrně překvapivě dohodl s Naftalim Bennettem. S tím jsme se v našem vyprávění zatím setkali jen jako s Netanjahuovým mladým spolupracovníkem kolem roku 2006. Mezitím prošel složitou politickou kariérou a v roce 2021 vedl koalici menších pravicových stran nazvanou Jamina. Lapid a Bennett s podporou Ra’am, strany izraelských Arabů, dali dohromady vládu s velmi slabým mandátem – ale prošla a schválila státní rozpočet na další rok. Dohodli se na rotaci v premiérském křesle (v Izraeli to je zaběhnutá praxe), ale ani tentokrát na ni nedošlo. Jejich vláda se rozpadla v létě 2022. V listopadu loňského roku se proto konaly další volby, prozatím poslední.

Vyhrál je Likud, Lapidův Ješ atid skončil druhý, vysoce však zabodovala také strana Tkuma, další politický nástroj náboženských osadníků, kterou vede Becalel Smotrič, radikální odpůrce Palestinců, proslulý laskavým úsměvem, razantními rasistickými a homofobními výroky a přáním zavést náboženské právo jako základní zákon Izraele.

Netanjahu ho ochotně přijal za koaličního partnera. Dalšími se staly náboženské strany Šas, Jahadut ha-Tora, Noam a Ocma jehudit (Židovská síla), z nichž nejpozoruhodnější je ta poslední. Přímo navazuje na zakázanou stranu Kach a na myšlenky rabína Meira Kahanea, jejího zakladatele. Kach propagovala terorismus, jejím příznivcem byl Baruch Goldstein, masový vrah z hebronské mešity. Ocma jehudit byla donedávna nepřijatelná i pro ostatní krajně pravicové strany, teď ji však Netanjahu přivedl do hlavního proudu politiky a její předseda Itamar Ben Gvir se stal ministrem národní bezpečnosti.

Smotrič dostal ministerstvo financí a nádavkem speciální funkci na ministerstvu obrany. Značné pochyby budí také vicepremiér Arje Deri, předseda Šas. Koncem osmdesátých let byl ministrem vnitra, byl však usvědčen z úplatkářství a skončil ve vězení. I několik dalších ministrů nynější vlády má pověst osob nekompetentních, nečestných či oboje dohromady.

Přečtěte si také

Kdo je kdo v izraelské vládě? Sňatky z rozumu dovedly zemi k chaosu

Boj o charakter státu

Prvním velkým krokem nynější vlády byl pokus o reformu právního systému – ve skutečnosti rozsáhlý balík návrhů zákonů, jež mají změnit rovnováhu sil v Izraeli. Nejvýznamnějším z nich byl návrh na oslabení pravomoci Nejvyššího soudu. Ten v Izraeli zastává i roli, kterou u nás má Ústavní soud, může tedy zrušit zákony přijaté parlamentem, pokud je shledá protiústavními. (Izrael nemá faktickou ústavu, má však tzv. Základní zákony, které její roli plní.) Podle vládního návrhu by parlament mohl takový výrok Nejvyššího soudu přehlasovat prostou většinou, teď už bez možnosti opravy. Další návrhy se týkaly změny způsobu jmenování soudců (aby v něm měla hlavní slovo vláda). Součástí balíku byl i návrh, aby občanskoprávní spory mohly rozhodovat rabínské soudy podle náboženského práva, pokud s tím obě strany sporu souhlasí.

Návrh vyvolal vlnu odporu, veřejných protestů a stávek v celé zemi. Vláda takticky odložila jeho projednávání o několik měsíců a ty využila k zákulisnímu jednání s opozicí. V červenci 2023 pak Kneset schválil dva problematické zákony: jeden, který umožňuje přehlasovat Nejvyšší soud, jak jsme popsali výše, druhý, který omezuje právo Nejvyššího soudu posuzovat přiměřenost rozhodnutí vlády.

Následoval další výbuch protestů a demonstrací. Není divu, protože tyto změny jasně omezují demokratický systém vyvažování moci. Jejich smyslem je usnadnit vládnutí. Netanjahu a jeho koaliční partneři už v tomto směru jednají velice otevřeně, vůbec se nesnaží své cíle zastírat. Někteří politici ze současné opozice jim v tom přinejmenším svou pasivitou jdou na ruku. Izrael teď brání svou demokracii hlavně na ulici – což ovšem přerušil nynější útok Hamásu.

V září nastala situace hodná pera Franze Kafky: Nejvyšší soud začal projednávat zákon, který má omezit jeho pravomoc projednávat zákony. Výsledek zatím není znám.

Do neznáma

Začátkem října se situace v Izraeli zásadně změnila – jak, to víme. Několik dnů po útoku Hamásu přistoupil Netanjahu k rozšíření vlády o pět ministrů bez portfeje, vesměs členů Gancovy strany Modrá a bílá. Současně zavedl zúžený „válečný kabinet“, který teď řídí vojenské, bezpečnostní a jiné nouzové operace, zatímco všechny ostatní činnosti vlády jsou pozastaveny.

Ve válečném kabinetu zasedá vedle Netanjahua ministr obrany Joav Galant (za Likud), Benny Ganc, který je kromě své politické funkce také bývalým náčelníkem generálního štábu IDF, dále bývalý velvyslanec v USA Ron Dermer a další bývalý šéf generálního štábu Gadi Eizenkot.

V nouzi se Netanjahu, jak se zdá, obklopil kompetentními osobami, zatímco politické spojence z krajní pravice zcela odstřihl. Jak si jeho tým poradí a k jakým opatřením sáhne, to samozřejmě nevíme.

Jejich možnosti jsou každopádně velmi omezené. Benjamin Netanjahu a spolu s ním všichni dnešní izraelští a palestinští politici jsou daleko více produktem situace než jejími tvůrci. Jejich manévrovací prostor je malý. Vnitřní logika letitého konfliktu ho postupně zužovala. Na blízkovýchodní šachovnici se už hrají jen vynucené tahy. Poslední, kdo se tomu dokázali vzepřít a pozměnit pravidla, byli Jicchak Rabin a Jásir Arafat. Osobnosti disponující jejich odvahou, autoritou a schopností pozapomenout na minulost od té doby chybí. Náš příběh nelze uzavřít, jen dočasně opustit.

Hlavní použitá literatura

• BLACK, Ian: Enemies and Neighbours: Arabs and Jews in Palestine and Israel, 1917–2017.
• KHALIDI, Rashid: The Hundred Years‘ War on Palestine: A History of Settler-Colonial Conquest and Resistance, 1917–2017.
• PFEFFER, Anshel: Bibi: The Turbulent Life and Times of Benjamin Netanyahu.
• SEGEV, Tom: One Palestine, Complete: Jews and Arabs Under the British Mandate.

Další doporučená literatura

• ČEJKA, Marek: Dějiny moderního Izraele.
• FREEDMAN, Robert O. (Ed.): Israel Under Netanyahu: Domestic Politics and Foreign Policy.
• GILBERT, Martin: Israel: A history (vyšlo i česky).
• HILL, Marc Lamont, PLITNICK, Mitchell: Except for Palestine: The Limits of Progressive Politics.
• KHALIDI, Rashid: The Iron Cage: The Story of the Palestinian Struggle for Statehood.
• NETANYAHU, Benjamin: Bibi: My Story.
• OREN, Michael: Six Days of War: June 1967 and the Making of the Modern Middle East.
• PAPPÉ, Ilan: Ten Myths About Israel (vyšlo i česky).
• SAID, Edward W: The Question of Palestine.
• SMOLEŃSKI, Paweł: Izrael už se nevznáší.
• SMOLEŃSKI, Paweł: Oči zasypané pieskom.
• SZÁNTÓ, Jakub: Z Izrastiny s láskou: Reportérem mezi dvěma zeměmi.
• TUREČEK, Břetislav: Nesvatá válka o Svatou zemi.