Zrodil se car. Na Putina čekal týden, pak vyfotil jeho nejslavnější portrét

Časopis Time vyhlásil Vladimira Putina osobností roku 2007 a ruský prezident při této příležitosti přislíbil americkým novinářům rozhovor. O pózování na fotografii však řeč nebyla. Britský fotograf řeckého původu Platon, celým jménem Platon Antoniou, se tak v prosinci vydal do Moskvy s pouhou nadějí, že možná prezidenta bude moci portrétovat.

Do ruské metropole byl společně s dalšími novináři z Time vyslán na celý týden. Nikdo totiž nevěděl, jaký den jim Putin rozhovor vlastně poskytne. „Nemohl jsem opustit hotelový pokoj pro případ, že by dali rozhovoru zelenou jen s patnáctiminutovým předstihem. Byl to nejnamáhavější a nejvíce stresující týden, jaký jsem kdy zažil,“ vzpomínal Platon pro britský deník The Guardian.

Po pěti dnech napjatého očekávání se Platon dočkal – před hotelem zastavilo černé BMW, které ho mělo odvézt na Putinovu soukromou daču v lesích za Moskvou.

„Když jsem tam dorazil, všude byli odstřelovači a kolem asi metr sněhu. Bylo to jako scéna z nějakého filmu o studené válce,“ popsal Platon. Hned po příjezdu musel – přímo na sněhu – společně s ostrahou projít své vybavení.

Ani když se po dvou hodinách konečně dostal do budovy, stále nevěděl, zda bude moct prezidenta vyfotit. Po osmi a půl hodinách čekání před kanceláří dostal odpověď: „Máte patnáct minut na nastavení světel.“ Jak sám uznávaný fotograf vypráví, ani tehdy nebylo jasné, jestli smí nastavit techniku pouze kvůli nadcházejícímu rozhovoru, nebo zda se počítá i s portrétem.

„Vešel jsem do jeho pracovny. Tady byly podepsány papíry o rozpuštění Sovětského svazu a dvacet chlapů teď sledovalo každý můj pohyb,“ vzpomínal Platon na první okamžiky v Putinově kanceláři. Dodal, že ani nevěděl, kde najít zásuvku. Mezi přítomnou ostrahou vyvolal poprask, když málem vytáhl ze zdi drát, který vedl k červenému telefonu s velkým tlačítkem ve skleněné vitríně na stole.

19 fotografií

Nakonec do místnosti přišel i sám prezident a rozhovor mohl začít. Po asi devadesátiminutovém interview někdejší ředitel vydavatelství Time Inc. John Huey vstal a vyslovil to, co do toho okamžiku zůstávalo nevyřčené: „Pane Putine, chci vám poděkovat za tento rozhovor. A bohužel, s poctou stát se mužem roku přichází také povinnost, a to nechat se vyfotografovat.“

Platon vzpomíná na to, jak se na něj přes napjatou situaci Huey velmi laskavě podíval, když pokračoval: „Vzali jsme s sebou výborného fotografa jménem Platon, aby vás vyfotil.“ Vystresovaného a přetaženého novináře milá slova kolegy na okamžik dojala. Přemohly ho emoce a neubránil se slzám.

„Putin se na mě podíval. Viděl, v jakém jsem stavu, a řekl: ‚Udělám to.‘ Myslím, že mu mě bylo líto,“ popsal britskému deníku. Ostatní novináři místnost opustili, ale asi dvacet strážců a lidí z Kremlu zůstávalo. A Platon dostal jedinečnou příležitost zachytit Putinův portrét.

Platon Antoniou Narodil se v roce 1968 v Řecku. Když mu bylo osm let, přestěhoval se s rodiči do Spojeného království. Vystudoval grafický design, ale záhy se začal zajímat o fotografii. Jako reklamní fotograf pracoval pro IBM, Nike či Motorolu a spolupracoval s časopisy Esquire, The New Yorker či Time. Portrétoval sportovce, celebrity, světové lídry i diktátory: Billa Clintona, Ozzyho Osbourna, Muammara Kaddáfího, Baracka Obamu, Al Pacina, George W. Bushe, Silvia Berlusconiho i Václava Klause.

Platon se následně nejmocnějšího muže Ruska zeptal, jaké to bylo potkat člena kapely Beatles Paula McCartneyho. K této neobvyklé otázce Platona podle jeho vlastních slov vedla vzpomínka na jeden snímek z května 2003. Byla to snad jediná fotka, na které z Putina nevyzařovala moc a autorita, působil na ní uvolněně.

„Našel jsem fotografii, kdy Paul McCartney hrál na Rudém náměstí a následně se formálně setkal s Putinem. Na tomhle snímku Putin nebyl drsný. Usmíval se, chichotal se,“ popsal Platon. „Popkultura může totiž překonávat politické názory a navázat s lidmi kontakt na jiné úrovni. A to mi přišlo velmi zajímavé,“ dodal fotograf.

Když se Putina na setkání s britským hudebníkem zeptal, bylo na Putinovi vidět, že ho otázka překvapila. Odpověděl, že setkání bylo dobré. „Vytrhlo ho to z té jeho mrazivé formálnosti a najednou se proměnil v člověka,“ popsal fotograf. „Takhle rád pracuji. Zbavit se té moci, abychom byli společně lidmi,“ vysvětlil.

Bývalý člen kapely Beatles Paul McCartney a ruský prezident Vladimir Putin na procházce v Kremlu. (24. května 2003)

Fotograf tedy s otázkami pokračoval: „Já jsem velký fanda Beatles. Co vy?“ Ruský prezident mu perfektní angličtinou odpověděl, že má Beatles moc rád. Když následně dostal otázku, jaká je jeho oblíbená píseň, řekl „Yesterday“. Platon, který sebe v dané situaci popsal jako naivního a příliš nadšeného, vzal prezidenta kolem ramen a následně si spolu potřásli rukou.

Fotograf vzpomínal, že toto gesto vyvolalo zděšení mezi „příslušníky KGB“. Dotýkat se ruského prezidenta mimo podání rukou bylo totiž zakázané. „Ale Putinovi to nevadilo. Byl v pohodě,“ popsal Guardianu Platon. Nakonec dostal od ruského lídra svolení přiblížit se na vzdálenost několika centimetrů a pořídit jeho nejslavnější portrét. Samotnému Putinovi se obzvlášť líbil další snímek, na kterém sedí na své oblíbené židli a kouká do objektivu z nadhledu.

Právě tato druhá fotografie pak byla zveřejněna na stránce s rozhovorem, který nesl název „Car nového Ruska“. Samotný portrét byl otištěn na titulní stránce časopisu Time. Platon se za tento světoznámý snímek stal v roce 2008 vítězem v kategorii Portréty prestižní fotografické soutěže World Press Photo.

Z portrétu se stal symbol opozice

Netrvalo dlouho, než Putinův proslulý portrét začali lidé po celém světě graficky upravovat a používat na demonstracích – které byly často namířené právě vůči krokům Kremlu. Zejména kontroverzní zákon z roku 2013, který zakazuje „propagaci homosexuality“ mezi mládeží, vyvolal v Rusku i po celém světě vlnu protestů.

Ne jedné z nejznámějších verzí je Putin s řasenkou, rtěnkou a s duhovým pozadím. Upravený Putinův portrét se objevoval nejen v rukou účastníků demonstrací proti ruským zákonům omezujícím práva LGBTQ+ komunity, ale i na pochodech hrdosti v evropských metropolích.

Účastníci lisabonského pochodu hrdosti nesoucí transparent s duhovou vlajkou a upraveným portrétem ruského prezidenta Vladimira Putina s nápisem „Stop homofobii“ (17. června 2017)

Na demonstracích odsuzujících ruskou invazi na Ukrajinu, která začala v únoru loňského roku, se portrét ruského prezidenta objevuje zase s hitlerovským knírkem. Při pohledu zpět se zdá až ironické, jak Putin v roce 2007 odpověděl na otázku amerických novinářů, zda se Ukrajina někdy opět stane součástí Ruska.

„Samozřejmě že ne. My ji nechceme. Nechceme nikoho znovu začleňovat do Ruska, protože pro nás by to jen představovalo ekonomickou zátěž... Je zbytečné nutit se pokoušet vnucovat svoji moc novým státním strukturám proti vůli relevantních lidí. V moderním světě to ani není nutné. Podívejte se do Evropy, kde národní hranice už ani nejsou tak důležité jako dříve,“ vysvětloval Putin jen rok před tím, než v Mnichově vystoupil se svým slavným projevem a nařídil invazi do Gruzie.

To ovšem před šestnácti lety ještě věděl málokdo. Západ sice tušil, že Putin drží otěže moci pevně v ruce, byl však poměrně spolehlivým spojencem v americké válce proti teroru. Byl také mužem, který po chaotických jelcinovských devadesátkách přinesl do Ruska stabilitu. I proto Time svoji volbu v roce 2007 zdůvodnil těmito slovy:

„Putin není žádný skautík. Není to demokrat v západním smyslu slova. Není ideálem svobody slova. Je především zárukou stability. Stability, která stojí nad svobodou a svobodnou volbou. Stability v zemi, jež ji v minulých sto letech moc nezažila,“ napsal časopis a poznamenal, že teprve dalších deset let ukáže, jestli se Putin stane reformátorem jako Petr Veliký, nebo autokratem, jako byl Stalin – tedy muž, který se osobností roku časopisu Times sám stal dvakrát.