Z ještě donedávna aktivního útočníka čišel i ze vzdálené Jižní Karolíny přes počítačový monitor smutek, několikrát z něj vypadlo spojení „je to těžké“. Zároveň však působil smířeně. Věděl, že další pokračování na vrcholové úrovni nemá ve své moci.

Davide, jak to teď bez hokeje zvládáte?
Je to trošku jiné. Do posledních pár týdnů zpátky jsem myslel, že kariéra nekončí. Užíval jsem si rodiny a měl v hlavě, že to nějak zvládnu. Teď vstřebávám, že je konec. Je to těžké, když sleduju kluky v NHL a v extralize.

POHLED: Jen Krejčí se vyrovnal Jágrovi. Loučí se génius z Rulíkových papírů

Těžko se ale dalo něco dělat...
Vždy, když se probudím a nemůžu prvních pár minut pořádně chodit, připomene mi to, že jsem se rozhodl dobře. I když bych chtěl naskočit na led a vím, že bych NHL, extraligu nebo mistrovství pořád zvládnul, musím se s tím vyrovnat. Snažím se o to, v takové fázi teď momentálně jsem.

A jak se vám v ní daří?
Jsou těžší i lehčí dny. Ale musím to brát. Je mi sedmatřicet, něco mám za sebou, chci si zahrát s děckama, chci si zahrát tenis a golf, ne zlomit tělo takovým způsobem, že už nebudu moct dělat nic dalšího.

Výrazný muž v ústraní. O Krejčího genialitě, smutku i drsném debutu v NHL

Kdy jste si uvědomil, že to nepůjde?
Každou letní přípravu začínám kondičně, pomaličku to zkracuju a končím se sprinty. To pak vím, že jsem stoprocentně připravený. Teď jsem měl i pár nachystaných půlmaratonů, asi před třemi týdny jsem si dal jenom patnáct kilometrů, abych se připravil, jenže pak jsem se bohužel nemohl zvednout z postele a pět dní nezvládl chodit. Zrušil jsem tenis i golf, do kterého jdu, i když můžu jen na padesát procent.

Co následovalo?
Po pěti dnech jsem šel znovu k doktorovi, ukázali jsme si další obrázky a bylo jasno. Nemohl bych se připravit tak, jak bych chtěl. Ani na padesát procent. I kdybych do toho šel pod injekcemi, a vydal se na nějakých 80 až 90 procent do tréninku, nešlo by to. A já už nechci o čas ani obírat rodinu.

Bostonský David Krejčí střílí na tréninku.

Komu jste definitivní konec oznámil jako prvnímu?
Kromě manželky rodičům, pak jsem volal Jirkovi Hamalovi (agent) a jinak jsem s lidma takhle moc nemluvil.

Kolik zpráv vám přišlo později?
Hodně, ještě jsem ani neodepsal na všechny. Hlavně proto, že jsem v hlavě ten konec úplně nevstřebal. Na pár z nich jsem koukal, ale je to těžké. Chci se omluvit lidem a kamarádům, že jsem pořád neodpověděl. Dostanu se k tomu, až bude správný čas.

Nečekané rozhodnutí. Krejčí ukončil kariéru, MS v Praze bude bez něj

Přemlouval vás někdo?
Zavolal mi z nároďáku Méďa (generální manažer Petr Nedvěd), bavili jsme se o tom, ale respektoval moje rozhodnutí. Zklamání bylo z obou stran. Nebylo to ani tak o přemlouvání, spíš chtěl vědět, jestli existuje alespoň nějaká maličká šance, než jsem mu vysvětlil, jak to je.

V extralize už jste měl vybraný klub?
(Smích) Ne. Ale chtěl bych poděkovat všem, co se mi ozvali. Olomouc, Třinec, Pardubice, Sparta mi zavolaly. Z Liberce se taky ozvali. Řekli mi, že o mě mají zájem a moc si toho vážím. A toho respektu s trpělivostí ještě víc.

Plánujete u hokeje zůstat dál, až zklamání přejde?
Určitě. Jen ne v blízké budoucnosti. Loni jsem byl v Bostonu sám bez rodiny, takže si nedovedu představit, že bych někam odjel. Hokeji se každopádně chci věnovat. Nevím přesně v čem, doufám, že bych nějaké nabídky měl, skaut, trenér, něco v mládeži, netuším... Hlavně si teď potřebuju odpočinout.

Krejčího kamarád ze Šternberka. Je škoda, že už ho neuvidíme hrát, ví Vrána

A co s rodinou plánujete?
Teď přiletěli na měsíc rodiče, oslavíme tady spolu v Jižní Karolíně Vánoce. Děti tu hrají tenis a fotbal, tedy evropský fotbal! Máme toho v plánu docela hodně... Já mám čas pro sebe a vedle golfu s tenisem bych si i nějaké to pivo rád dal.

Nebudete jako Tomáš Plekanec, který hned po konci přešel k národnímu týmu?
Pleky to má trochu jinak, když už je doma v Čechách, já jsem doma tady.

Přitom byste třeba mohl do reprezentace dostat Pavla Zachu...
Rád bych ho tam viděl, kdyby to Bostonu nějak nevyšlo. Český tým potřebuje hráče jako on, protože je nemá. On umí všechno: buly, oslabení, přesilovky, střelu má jednu z nejlepších v NHL. Samozřejmě Pasta je trochu jinde, ale takového hráče dopředu a dozadu u nás nemáme. Má to i v hlavě dobře nastavené. Snad ho případně osloví a rád bych s tím klidně pomohl, protože takový hráč posouvá mužstvo o úroveň výš.

Útočníci David Krejčí (46) a Pavel Zacha (18) sedí na střídačce Bostonu, zatímco trenér Jim Montgomery dává pokyny hráčům na ledě.

Chystáte se přijet na mistrovství jako divák?
Ano, doufám, že budu mít pořád náladu a přijedu se na týden podívat. Uvidíme, jestli pojedu sám, nebo celá rodina, protože není úplně lehké je takhle všechny dostat do letadla a naplánovat to. Minule jsem na domácí šampionát chtěl jet jako hráč, musel jsem odřeknout kvůli mimču, teď bych se tam chtěl dostat aspoň jako fanoušek.

Jaké si vybavíte nejlepší momenty z hráčské kariéry?
Samozřejmě Stanley Cup a teď naposledy třetí místo ve Finsku. Už jen tím, jak to bylo deset let od poslední medaile. Všechno se ideálně sešlo dohromady, přijel Pasta... Zápasy Winter Classic byly taky super, i z Olomouce si vybavím domácí utkání se Spartou, kdy jsme prohrávali, ale otočili to díky dvěma gólům v nastavení. Jde hlavně o tyhle drobné momenty, ne o individuální úspěchy, které člověk nemá s kým slavit.

Hodně působivý byl i váš přílet s Davidem Pastrňákem na šampionát v Dánsku (2018) a rychlý skok do zápasu proti Rusku, který jste fakticky rozhodli.
To bylo super, přiletěli jsme s Pastou a hrát jsme vůbec neměli. Kouč se nás pak zeptal před zápasem, jestli to zkusíme, já rozhodnutí nechal na Pastovi, čekal jsem, že řekne ne, ale on kývl. Rusáky jsem do té doby nikdy neporazil, ani v juniorech, to bylo hezké. Třešnička na dortu.

Gólová radost Davidů Krejčího s Pastrňákem.

Na hokej se teď koukáte pořád?
Ano, hlavně na NHL. Někdy nemám náladu, někdy zase jo, je to těžké... Ale hokej je taková krásná hra, ještě v soutěži, kde jsou ti nejlepší hráči na světě. Rád se na to dívám a když to nestihnu večer v televizi, koukám pak ráno na sestřihy.

Co říkáte na Boston, který se pořád drží tak vysoko?
Vůbec mě nepřekvapuje, jak se jim daří, mají nejlepší obranu v lize, jsou výborní a mají i supertrenéra. Musím říct fakt klobouk dolů, co dokáže udělat s týmem a vůbec o ně nemám strach. Vím, že do play off se dostanou a pak už nikdy nevíte.