Rusové na olympiádě? Netvařme se, že sport není politika – bylo to tak vždycky
Seriál Přepište dějiny: Aktuální situace před pařížskými olympijskými hrami se opět (pokolikáté již v olympijských dějinách?) dostala do politických diskuzí, proklamací a rozhodnutí. V situaci, kdy se již druhým rokem odehrává ruská agrese proti Ukrajině (s podporou Běloruska), vyvolalo rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru nezakázat účast ruským a běloruským sportovcům očekávatelné reakce. Mluví se o bojkotu jako o politickém vymezení, o zneužívání sportu propagandou nedemokratického státu, ale i o tom, že politika prý do sportu nepatří.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Úvaha o tom, že by se sport neměl míchat s politikou, visí někde mezi naivitou a zúženým viděním světa, neboť velké sportovní události se již dávno reálně pohybují ve vodách jak politických, tak ekonomických zájmů. Čím globálnější, tím více. Netvařme se proto, že sport není politika, když tomu tak v dějinách bylo mnohokrát.
Dnes je pro nás rámec olympijských her rámcem soupeření států jako základních jednotek. Zde je možná důležité vnímat pravý význam slova „reprezentant“ – před námi defilují vybraní reprezentanti svých státních celků, i když mohou mít například k realitě svého státního zřízení osobní výhrady. Olympijské hry na počátku však stejný rámec neměly.
V první řadě zde soupeřily zástupci národů, nikoliv států. A tak jsou vedle sebe v historických tabulkách první olympiády 1896 reprezentant Rakouska, jakož i reprezentant Uher (dnes i v těchto historických tabulkách přezvaných na Maďarsko). A v roce 1900 se pak objevují také Češi. Jenomže když se podíváme na tehdejší „české“ reprezentanty, musíme vlastně hovořit spíše o reprezentaci z historických českých zemí někdejšího království. Nezafunguje nám totiž čistě národnostní princip.
A o tom, že národní/národnostní princip zůstává pevným krunýřem naší paměti, svědčí i to, na koho jsme zapomněli či koho alespoň drobně v paměti máme. Ti, kteří se zajímají o sport, budou patrně znát jméno František Janda-Suk, který byl na olympiádě v Paříži 1900 stříbrným medailistou v hodu diskem, z paměti naopak úplně vypadla tenistka
