Havel, Klaus, Zeman, Pavel a projevy o šťastných zítřcích

Kdo před pár dny sledoval novoroční projev prezidenta Pavla, nemohl si nevzpomenout na jeho polistopadové předchůdce. Všichni tři brilantně ovládali češtinu, a přestože vánoční a novoroční projevy nezvládli vždy na jedničku, pokaždé do nich promítli své osobité názory, které je ostatně vynesly do nejvyšší funkce.

Ve vzpomínkách na jejich prezidentování však národ není jednotný. Zatímco už nežijící Havel se stal postupně novodobým českým světcem a není radno sahat na jeho majestát, urážet žijící matadory české politiky, Klause a Zemana, se stalo módou, ba téměř povinností. A není to dobrá praxe.

Narůstající přetlačovanou Havel versus Klaus řešila česká společnost už v devadesátkách. Vznikla legenda o lidském dramatikovi a sebestředném technokratovi moci. Četla jsem hned po vydání Hvížďalův Dálkový výslech a obdobný rozhovor s Václavem Klausem - a pochopila, čím se lišili. Oba uměli pracovat s jazykem i lidmi, ale Klausovo ostré, zřetelné myšlení a schopnost prosadit řešení problémů části národa vyhovovalo víc. Spojení těch dvou velkých mozků formovalo devadesátky i část první dekády 21. století.

V roce 2013 přišla přímá hradní volba a po letech k nám naplno vtrhla ideologická hra na Dobro a Zlo. A když vyhrálo „Zlo“, tedy svérázný Zeman, začal mu opačný tábor bez skrupulí vyjadřovat pohrdání. Tuto hru hráli i „výsostní intelektuálové“ a byly do ní zatahovány děti ve školách. Národ se ostře rozdělil na dvě části.

V posledních letech byl ke straně Zla nesmlouvavě přihozen i Klaus, který se nenechal očkovat proti covidu a nevrátil Puškinovu medaili Putinovi. Ale také vždy srozumitelně varoval před následky nesmyslných politických rozhodnutí a šlápl na puchýř mnoha propagátorům nových ideologií i prodavačům šťastných zítřků.

Nedávný 17. listopad okořenila televize Prima debatou Klause a Zemana. Oba se trumfovali, kdo dokáže pregnantněji pojmenovat ožehavé problémy dneška, a byla to osvěžující podívaná, protože ani jeden nebyl nucen svá slova kvůli vnějším tlakům cenzurovat.

Třeba se podobného duelu někdy dočkáme i v České televizi. Osobité názory zkušených politiků, kteří mnoho pamatují a kterých si nemalá část národa váží, by měly v krizových obdobích zaznívat častěji. Mohou lidem dodat odvahu a vrátit naději spíš než projevy o zaručeně správných směrech a nepřátelích, kteří nám stojí v cestě ke šťastným zítřkům. S těmi naše země nemá dobrou zkušenost. 

Psáno pro MF Dnes, 8. 1. 2024