Utekla jsem před pandemií na Měsíc

Román Stanice 11 Emily St. John Mandelové je o pandemii, v románu Skleněný hotel se proplétají různé časové roviny a postavy jsou někdy skutečné, někdy ne a v nejnovějším románu Moře klidu se setkáme jak s pandemií, tak s cestováním časem. V každé knize jednotlivě i ve všech třech navzájem se místa, časy a děje míjejí, setkávají a propojují, a vytvářejí tak úžasný čtenářský zážitek. Proto jsme autorku požádali o rozhovor, abychom se jí zeptali, kam na ty nápady chodí. Možná by se dalo říct, že rozhovor obsahuje pár spoilerů, ale nebojte se, všechno se spojuje a všechno uniká, můžete bez obav číst dál.

# S vydáním Moře klidu se všechny tři romány, které vám vyšly v češtině, jaksi propojují. Moře klidu není pokračováním Skleněného hotelu, i když některé postavy mají společné, a už vůbec ne Stanice 11, spíše s nimi geniálním způsobem vstupuje v dialog, takže čtenář vlastně četbou těchto románů může získat nejméně šest různých čtenářských zážitků.  Stanice 11 je samozřejmě o katastrofální pandemii, takže když propukla pandemie covidu-19, lidé od vás chtěli komentář a vy jste se pak vynořila z lockdownu s románem o pandemii a cestování v čase. Nesetkala jste se někdy s tím, že by se vás někteří čtenáři trochu báli? Neříkají si: Kolik ona toho asi ví? Nenapadlo vás někdy nad ránem: Kam na ty nápady chodím? Mám to vážně z vlastní hlavy?

Neřekla bych, že jsem se setkala s čtenáři, kteří by se mě báli, ale na twitteru to rozhodně hodně komentovali. Tuhle jsem narazila na tweet: Zrovna čtu Stanici 11; někdo by měl zjistit, co Emily St. John Mandelová píše teď, abychom se na to mohli předem připravit. A někdo odpověděl: Její další román byl o tom, jak jsou nestabilní dodavatelské řetězce. Já bych tedy Skleněný hotel takhle necharakterizovala, ale ty tweety mě pobavily.

Nemyslím, že mám nějak zvlášť hluboký vhled či intuici, co se týče problémů dnešního světa. Myslím, že křehkost dodavatelských řetězců je zjevná, pokud si o nich něco přečtete, anebo dokonce stačí, když použijete své základní znalosti o dodavatelských řetězcích a přidáte si k nim šíření pandemie, no a samozřejmě je jasné, že další pandemie vždycky musela přijít.

# Pro vaše romány jsou typické opakující se motivy, témata, epizody či názvy kapitol, ale vždycky tam dojde k nějakému posunu. Mě třeba fascinuje drobná změna v osudu jedné z postav, Jonathana Alkaitise – jeho „paralelní život“ ze Skleněného hotelu se stává tím životem, který vidíme v Moři klidu, čímž se nám samozřejmě otvírá nespočet dalších možností. Podle mě je tohle pro vaši tvorbu typické – neexistuje žádný pevný bod ve vesmíru. Všechno je proměnlivé, místa, lidé, čas…

Myslím, že moje zážitky z psaní románu se občas propíšou do obsahu knihy. Nepíšu podle osnovy. Prostě začnu nějakou scénou a potom sleduju, jak se to vyvine, a jak román pokračuje, začnu dělat rozhodnutí, díky nimž se vyprávění ubírá jedním směrem, a ne druhým. To znamená, že když se dostanu na konec knihy a ohlédnu se, vždycky mám pocit, že jsem klidně mohla začít ve stejném bodě, a napsat dvanáct úplně jiných románů. Snadno si dokážu představit verzi Skleněného hotelu, ve které by Jonathan Alkaitis utekl do Dubaje, která nemá s USA žádnou smlouvu o vydávání zločinců, a v Moři klidu pro mě bylo zajímavé uvažovat o takové verzi světa, kde se to skutečně stalo.

# Všechna místa, jež se objevují v titulech vašich románů – Stanice 11, skleněný hotel i měsíční Moře klidu – jsou nějakým způsobem nedosažitelná, izolovaná. Teď všude v tisku citují vaše slova: Celý rok 2020 jsem strávila v New Yorku. Takováhle kniha se přihodí, když pracujete ve zvukové kulise neustálého kvílení sirén sanitek. Začalo Moře klidu takhle, že jste seděla zavřená ve svém bytě a říkala si, teď bych stejně tak dobře mohla být na Měsíci?

Během pandemie jsem měla veliké štěstí, že nikdo z mých blízkých na covid nezemřel, nemám problémy s duševním zdravím a po celou dobu jsem mohla pracovat. Ale stejně, musíme si připustit, jakou hrůzu jsme prožili. K dnešnímu dni, na podzim 2021, zemřelo v New Yorku na covid 35 000 lidí. Na jaře roku 2020 v jednom týdnu umíralo v mém městě sedm set lidí denně. Sirény sanitek zněly bez přestání. V mém bytě panoval klid, ale venku byla smrt. Byla jsem už hluboko ponořená do Moře klidu, když jsem si uvědomila, že velký podíl na mém rozhodnutí umístit román na Měsíc hrála touha dostat se co nejdál odsud. Přenést román mimo Zeměkouli byl způsob, jak toho dosáhnout.

# Dokážete skvěle vytvořit pocit všednosti, popsat každodenní skutečnost tak, jak ji známe. Ale vzápětí toho využíváte jako nástroje k tomu, abyste nás zavedla o krok dál, přenesla nás v rámci stylově shodného popisu k věcem a místům naprosto neznámým, my si však přesto uchováváme pocit důvěrnosti, připadá nám, že se v měsíční kolonii přece dokonale vyznáme…

Děkuju! Myslím, že pocit důvěrné známosti cizího prostředí souvisí s tím, že si dávám hodně záležet na výstavbě postav. Přijde mi, že když vám na postavách záleží a když vám připadají nějakým způsobem známé, bude vám na nich záležet a budete se s nimi ztotožňovat, ať jsou na Zemi a v současnosti, nebo v měsíční kolonii v roce 2401.

# Obecně bývají vaše postavy komplexní osobnosti, těžko bychom kteroukoli z nich mohli nazvat prostě „kladnou“ nebo „zápornou“, nicméně ve Skleněném hotelu se zdá, že mnohé Paulovy nedostatky vyvažuje jeho talent a oddanost hudbě. Jenomže v Moři klidu působí dojmem maximálně průměrného a trochu nudného muzikanta. Sice se tam objevuje jenom epizodně, ale může to ovlivnit čtení Paula ve Skleněném hotelu. Vlastně se čtenáři zacházíte stejně jako se svými postavami – vodíte je ve smyčkách a spirálách, vyvoláváte v nich pocity déjà vu…

Děkuju za tenhle postřeh. Opravdu se usilovně snažím vytvořit své postavy co nejkomplexnější a nejuvěřitelnější. Líbí se mi, že se lidé mohou vnímat různě. Paul je talentovaný, ale také má mnoho chyb. Morálně je slabý. Někteří lidé to při setkání s ním vnímají tak, že jeho umění všechno převyšuje, ale Mirella na představení nepřijde kvůli hudbě, je tam proto, že s ním chce mluvit o jeho sestře, a jeho umění ji jednoduše moc nezajímá.

# Motiv moře se ve vašem díle zdá důležitý, ať už je to moře vody, moře světel… Moře je místo, kde se člověk může ztratit, ať už metaforicky, nebo doslovně, a také může být hrozivé, nicméně někdy i lákavé, jako by nabízelo únik…

Oceán byl pro mě odjakživa důležitý. Ale nepřitahuje mě jako cesta k úniku, přitahuje mě svou stálostí, čímž chci říct, že je to jedna z mála věcí, která se od té doby, co jsem byla malá, nezměnila. Myslím, že ve vnitrozemském městě bych si připadala nesvá. Vyrostla jsem na ostrově u západního pobřeží Britské Kolumbie a teď bydlím v New Yorku. Mezitím jsem žila v Torontu a Montréalu, ale obě ta města stojí na vodě, Toronto leží na pobřeží jednoho z Velkých jezer a Montréal na řece sv. Vavřince.

# Moře klidu je, jak už jsme zmínili, výsledkem roku stráveného v izolaci, bez cestování, kdy se váš život i život zbytku planety změnil. Vy jste jej strávila coby autorka románu o pandemii píšící román o autorce románu o pandemii (to jen aby si čtenáři dovedli představit, co je myšleno těmi opakovanými motivy). Když se nový koronavirus objevil, byla jste relativně klidná a říkala si No, vždyť jsem si to představovala, jsem na to připravená, nebo jste spíš panikařila, protože jste si samozřejmě představovala taky mnoho dalších věcí?

Psychologicky jsem byla na pandemii covidu-19 podivuhodně nepřipravená. Nedokážu to pořádně vysvětlit, protože předchozích pět let jsem strávila přednáškami o Stanici 11 a věta pandemie prostě přicházejí se v nich doslova vyskytovala. Fascinuje mě ta raná fáze pandemie, kdy jsme věděli, co se chystá, ale nějak jsme tomu nedokázali uvěřit. Připadá mi to jako obrovské selhání představivosti: v New Yorku jsme si pořád potřásali rukou s cizími lidmi, vstupovali do vnitřních prostor bez roušek a jezdili metrem až do druhého týdne v březnu 2020. A já sama vůči té hlouposti nebyla imunní.

A pak jsme najednou byli v lockdownu a bylo jasné, s čím se to potýkáme, a být autorkou Stanice 11 během skutečné pandemie byl tak zvláštní zážitek, že jediný způsob, jak jsem se s tím dokázala vyrovnat, bylo, že jsem se pustila do psaní pasáží sci-fi autofikce v Moři klidu.

# Co jste za lockdownu četla? A co jste dělala kromě psaní?

Přečetla jsem spoustu románů a hodně zahradničila. Mám byt v nejvyšším patře s třemi střešními terasami a během pandemie jsem vybudovala dvě nové kontejnerové zahrady. Zahradničení mě v těžkých časech dokonale uklidňuje.

# Jak moc vám leze na nervy, když čtenáři hledají ve vašich románech vás, vaše vlastnosti, váš opravdový život?

Mně to vlastně lichotí. Dokazuje to opravdové zaujetí dílem. Někdy z toho mám pocit, že je na mě moc vidět, jako když čtenáři poukazují na to, že se v mých knihách většinou vyskytují hrdinky, které… řekněme nejsou úplně součástí okolního světa, hledí na něj s jakýmsi odstupem.

# Vidíte nějaký rozdíl v přijetí svého díla v Kanadě nebo Spojených státech a v zahraničí?

Dříve jsem byla mnohem víc přijímaná ve Francii než v Severní Americe – na Wikipedii jsem měla o hodně dřív heslo ve francouzštině než v angličtině –, ale to se obrátilo, když vyšla Stanice 11. Myslím, že dnes se recepce mého díla v jednotlivých zemích moc neliší, ale rozhodně se liší otázky v rozhovorech. Kanadští a američtí novináři se většinou víc ptají na můj osobní život, kdežto evropské novináře zajímá můj pohled na širší společenská témata. Děkuju, že jste první evropský tazatel za poslední dva roky, který se mě neptá na hnutí #MeToo.