Příroda kolem nás mizí rekordním tempem. Je tu revoluční pokus, jak to zvrátit
„Mizí-li příroda, je to i vážný ekonomický problém. Tak bychom se na to měli dívat,“ říká ekolog a environmentalista Vojtěch Kotecký z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. V rozhovoru vysvětluje, v čem je skutečně revoluční nový evropský zákon o obnově přírody, který schválil Evropský parlament.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Co se stalo a děje s „všední“ přírodou mimo chráněné oblasti?
- Je nový evropský zákon o ochraně přírody ohrožením prosperity zemědělců? Opravdu musejí nechat ležet ladem dvacet procent půdy, nebo je to jinak?
- Je dobrý nápad vysazovat stromy a stavět úly ve velkém?
- Jaký je vztah mezi stavem přírody a ekonomikou?
- Kde brát trpělivost na činnosti, jejichž výsledky uvidíme až za mnoho let?
Evropský parlament po debatách s unijními státy potvrdil zákon o obnově přírody (tzv. Nature Restoration Regulation). Po jednotlivých zemích požaduje závazné cíle pro obnovu poškozených ekosystémů, především těch, které mají největší potenciál předcházet přírodním katastrofám a snižovat rizika pro potravinovou bezpečnost. Jde například o obnovu mokřadů, přirozených toků řek a potoků, o ozdravení lesů, luk a pastvin a mořských ekosystémů. Cílem je zvýšit biologickou rozmanitost a zajistit to, co příroda umí sama a zdarma, tedy čištění vody a vzduchu, opylování plodin a ochranu před povodněmi a podobně. Finální ratifikace by měla proběhnout během jara.
Zaznamenala jsem na zprávu o schválení zákona o obnově přírody poměrně velký ohlas mezi ekology, biology a environmentalisty. Předpokládám, že to také vnímáte jako velkou věc. Proč?
Protože je to asi největší změna v péči o přírodu za posledních sto let. To, jak se v této části světa staráme o přírodu, je dědictví jednoho člověka. Huga Conwentze. Byl to ředitel provinčního muzea v dnešním Gdaňsku, kde v roce 1904 napsal knihu Hrozby přírodním památkám a návrhy na jejich ochranu. Přišel v ní s úplně novým přístupem, tedy že podobně jako se staráme o historické budovy nebo umělecká díla, měli bychom se starat o „památky“ divoké přírody, o to, co zbylo ze starých pralesů, rašelinišť, vřesovišť a podobně.
Pak se stal v Berlíně ředitelem prvního státního úřadu pro ochranu přírody v Evropě a inspiroval i další generace v péči o přírodu napříč Evropou po celé dvacáté století. Díky tomu máme dneska v Evropě desetitisíce přírodních rezervací, stovky národních parků, to je skvělé. Naučili jsme se pečovat o to, co z přírody zbylo, ale mezitím se začala úplně proměňovat krajina okolo těch rezervací, začala mizet „běžná příroda“.
Zmizeli ptáci, motýli i zajíci
Napjali jsme veškeré úsilí do těch vyhrazených míst a ani jsme si nevšimli, co se děje kolem?
A to kolem mizelo. Poměrně dramaticky. Ale až v posledních desítkách let jsme to začali vnímat jako problém. Z krajiny zmizely kvetoucí okraje polí, mateřídouškové stráně, staré aleje, drobné mokřady. Řeky a potoky se zkrátily o třetinu, protože jsme je narovnali, tím voda rychleji odtékala z krajiny.
Postřílí se o devadesát pět procent méně
