Do politiky často vstupují pohádky, někdy i drogy.

Prášky jako drogy, jinak zvané klepky, zahánějí depky.

Petr se dnes naklepal“, řekl jeho spolužák doma, když rodina se sešla večer u stolu, právě když taťka v novinách četl si o tom, jak kdesi jakémusi skokanovi nečekaně spadla laťka.

Mamka už smažila poslední karbanátek. Myslela při tom na to, že si zítra zajde do marketu pro kabátek, když má svátek. Do toho štěkala malá otravná čivava, že zas by ráda čůrala.

- A na plotně to syčelo -

Tak stalo se, že taťka zacpával si uši, a mamka viděla se už, jak kabátek jí sluší, a měla dojem, že od stolu slyšela (přestože čivava už pištěla), že Petr z něčeho se rozklepal, a chtěla vědět, proč a kde.

„No přece ve škole“, syn odpověděl jí a dodal: „Při občance. Zrovna jsme mluvili o volbě prezidenta. Taky o průzkumech, kdo má jaký šance. Bylo to fakt trapný. Prostě to přehnal. Kdybys ho viděla. To byly tlaky. Mně bylo trapně taky“.

- A na plotně to syčelo -

A syčet to už začalo i v mamce. Než dosmažila karbanátek, docela zapomněla na kabátek. A s pánví v ruce, strnulá, s očima Francouzské revoluce, se podívala dlouze na syna a zeptala se s rostoucím odhodláním v hlase:

„No ještě mi řekni, že na vás učitel vyzvídal, koho byste volili. Co?“

Syn se na ni nechápavě podíval, krátce zamžikal očima, pak je zavřel a s pootevřenou pusou marně pátral po příčině matčina podezření.

Aniž se něčeho stačil dobrat, jeho rozpaky matka ve dvou vteřinách vyhodnotila jako přitakání. Tím její podezření dále zbytnělo ve větu vyslovenou s takovou brizancí, že taťka zvedl oči od té spadlé laťky, otravná čivava to vzdala a na lino to udělala, čímž měla mokré tlapky.

„Snad po vás nechtěl, abyste mu ještě řekli, koho budou volit rodiče!“

Syn rezignovaně sklopil hlavu a nevěřícně zíral do talíře. Situaci tím ještě víc zahustil, neboť, než se zmohl na odpověď, matka nade vší pochybnost nebyla v dobré míře.

Vykřikla:

„A písemně by to od vás nechtěl? A ještě podepsat, ne?“

Syn zvedl obě ruce jako by se chystal vzdát, ale hned je spustil zpět na desku stolu, aniž řekl jediného slova k tomu - pro matku výmluvné gesto.

- Na kuchyňské lince vydechlo si na blbouny zadělané nakynuté těsto -

Matka ze sebe strhla zástěru a chvějícíma se rukama vyklopila na talíře brambory a karbanátky.

Na plotně nebylo už, co by syčelo. Otravná čivava už chrněla, tichá jak její loužička. Do zlověstného ticha bylo slyšet jen cinkání příborů. Čivavě osychaly tlapky.

Toho večera se syna matka na nic ptát už nechtěla. Mysl jí obsadila neslýchaná učitelská příšera. Sílilo v ní odhodlání, že s tím nejpozději zítra něco udělá.

Té noci špatně spala. Než šla si lehnout, několika lidem ještě zavolala. Domluvila, že nebudou s tím ještě obtěžovat vůdce a že veřejnoprávním mediím se nesvěří s věcí tou hanebnou a protiprávní, neb ta by se jim škodolibě vysmála, znovu je ponížila a neměla by nikdy konce ta zhůvěřilá politická buzerace.

Tak shodli se, že obrátí se na redakci PrahaIN. Možná, až bude líp, někdo natočí o tom film. Jak jsme tu trpěli. S tou myšlenkou nad ránem usínala ta odhodlaná dobrá žena. Přesvědčená.

Článek v PrahaIN vskutku vyšel. https://www.prahain.cz/zivot-ve-meste/deti-zastupcu-ano-se-pred-volbou-prezidenta-musely-zpovidat-pred-celou-tridou-11129.html

Ovšem aniž by někdo přišel s omluvou za tu trýzeň, jejíž příčinou byla pouhá k  hnutí ANO přízeň.

Byla tím překvapena. 

„Což nečetla ten článek příslušná úřední místa?“, rozjímala. „Je snad inspektor školní komunista?“, nepřestala.

Jednoho podmíněně kalného dne se dočetla, že nikoli hnutí ANO, jeho vůdce, jeho poslanci či pan Holoubek ( jenž ponížených článkem svým se zastal), ale že já jsem tím, kdo pátral, zda dočkali se aspoň omluvy; zda vyšinutý kantor nosí si dál sváču do školy; zda vůbec někdo o tom, co vůdce nazval tím největším hnusem, něco ví.

A ještě kalnější den pro ni přišel. To když se dočetla, že s dotazem mým ministrovi Bekovi redakce Parlementních listů zametla.

Pak celá zmatená takto děla nad vším tím politickým protivenstvím k nim:

„Vás volila jsem posly mezi všemi. Kudy to plynete v tom svém šíleném běhu? Vy nade mnou se v tichý posměch utíkáte co škodolibí spiklenci, a takto chcete nalézt svého břehu? Co jsi to za ptáčka, ty Holoubku? My přece o cenzuře žalozpěvy štkaly na všechny světové strany. A ty? Co ředitel Parlamentních listů, ty cenzorem jsi horším komunistů?“

A mou zde je povinností vysvětlit té dobré ženě, co se to s ní, u všech všudy, děje:

Vím, dobrá ženo, že vědět bys chtěla, proč nedovolí Holoubek, aby se podíval ministr Bek té věci na zoubek. Ne, že by nemohl, však ne, jak bys chtěla. Pátrat po pohádkových bytostech? To asi neudělá. Odejdi proto v pokoji a usmířená do krajiny, kde budeš mezi svými. Tam čekají tě Sněhurka, Karkulka, bubáci a hastrmani, hejkalové, Krakonoš a všichni tvoji přátelé a známí.

Nejsi to ty, kdo bylas podvedena v světě lidí. To nám se děje stále, že nás pohádkáři šidí.