Julia Moldovan je rumunská fyzioterapeutka, která momentálně spolupracuje s Zhizhenem Zhangem. S čínským hráčem cestuje od roku 2020 a byla po jeho boku i v době, kdy poprvé prolomil brány TOP 100. Jak se Julie dostala ke své práci? To se dočtete v novém rozhovoru.
Nebyl to můj původní záměr. Chtěla jsem se stát tenistkou. Vzhledem k tomu, že mi trenér jednou řekl, jakou mám "dřevěnou ruku", se moje šance splnit si sen hodně zmenšily. Bez ohledu na mé neexistující tenisové schopnosti jsem se do toho sportu zamilovala a chtěla s ním nějak zůstat spojená. Když jsem dokončovala střední školu, musela jsem učinit rozhodnutí. Mohla jsem se začít naplno věnovat tenisu nebo pokračovat ve studiu. Do té doby jsem dělala obojí. Hádám, že teď asi všichni ví, jak jsem se rozhodla. Šla jsem na univerzitu. Měla jsem štěstí. Ve stejnou dobu totiž Gelu Cosma, fyzioterapeut z Rumunského tenisového svazu, otevřel svou soukromou kliniku. Dovolil mi zde trávit má odpoledne. Mohla jsem se naučit něco nového, okoukat nové techniky a trénovat na svých kolezích. Po prvním roce na univerzitě jsem díky němu pracovala na různých tenisových akcích. Například na národních šampionátech, ITF 15k, mužských challengerech a turnaji ATP 250 v Bukurešti. Tohle všechno mi dalo šanci poznat víc a víc hráčů a lidí, kteří na turnajích pracují. Po dokončení studia na univerzitě, v létě 2015, jsem tedy mohla začít cestovat na tour.
Nikdo z mé rodiny se o sport nezajímal. Možná právě proto jsem nezdědila tolik talentu pro tenis. Na druhou stranu jsem byla velmi aktivní dítě. Vyrůstala jsem na venkově až do mých deseti let. Velkou část každého dne jsem trávila venku a hrála hry s mými kamarády. Hráli jsme například fotbal, na schovávanou a všechno možné. To se změnilo, když jsem se přestěhovala do velkého města. Neměla jsem tolik kamarádů a takovou svobodu si jít hrát ven jako předtím. Začala jsem trochu přibírat na váze, ale naštěstí byl nedaleko mého domu tenisový klub. Aniž bych si to uvědomila, tréninky se staly mojí oblíbenou aktivitou v novém domově.
Shrneme-li to do jedné věty, tak je mým cílem ujišťovat se, že se tenista cítí dobře během toho, co hraje. Je to ale samozřejmě mnohem složitější než to zní. Moje práce může zahrnovat věci jako stretching, mobilizaci kloubů, manuální terapii a masáže, suchou jehlu a další specifické cviky. Ty mohou mohou být součástí rozcvičky, pozápasové rutiny a také rozvoje hráče. Pokud je hráč zraněný, tak se jej snažím vyléčit, aby byl co nejdříve v pořádku.
Řekla bych, že je to ještě víc složitější, než jak jsem to právě popsala. Tenis je totiž sport, který zahrnuje mnoho vnějších proměnných, se kterými se musíme pravidelně vypořádávat. Myslím, že mnoho lidí si ani nedovede představit, co všechno to obnáší být profesionálním tenistou. Zaprvé hrajete každý týden na jiném místě. To znamená, že často musí letěl letadlem a pravděpodobně změnit časové pásmo. Málokdy můžete přejet autem z jednoho turnaje na druhý. Každý týden spíte v jiné posteli, mění se počasí (od sucha po šílenou vlhkost), povrch kurtu, typ míčů... Nenapadá mě sport, který by měl tolik proměnných, a to jsem určitě na některé zapomněla. Zadruhé každý týden hrají nejvíce pět zápasů, pokud se dostanou do finále. Někdy může utkání začít kolem jedenácté dopoledne, někdy v deset večer. To se ale dozví až večer předtím. Když navíc nehrají jako první, nikdy nevíme přesný začátek zápasu. Všechno záleží na délce těch předchozích. Mohla bych zajít do detailu ještě víc. Cesta z hotelu do klubu může někdy zabrat deset minut a naopak někdy i víc jak hodinu. Všechny tyto faktory ovlivňují rozhodnutí týmu týkající se výkonnosti, zotavení a pohody hráče.
Pokusím se tento příběh co nejvíce zestručnit. Všechno to začalo v prosinci roku 2019. Jela jsem do Tenisového klubu Piatti na vzdělávací týden s Daliborem Sirolou (pozn. red. mentální a kondiční kouč Tenisového klubu Piatti spolupracující se Zverevem) a Claudiem Zimagliou (pozn. red. momentálně jeden z fyzioterapeutů Djokoviče). Kromě toho, že jsem se od nich učila, mě také požádali, abych pracovala s některými jejich hráči. Na konci týdne mě Dalibor doporučil Ivanovi Ljubičičovi. On byl tehdy manažerem Zhizhena. Já se tak přidala k jeho týmu během posledního přípravného týdne na novou sezónu. Všechno šlo dobře a od té doby, až na malé pauzy kvůli covidu, s Zhizhenem spolupracuji. Nejdříve jako součást Ivanovi agentury a od roku 2023 přímo s ním.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ano, "je to svět mužů, ale bez ženy by nebyl ničím". Vtipy ale stranou. Když jsem poprvé začala v roce 2017 pracovat na ATP tour, byla to určitě neobvyklá věc. Mám-li být upřímná, mnohokrát jsem se cítila souzená... Řekla jsem si ale, že to co mě baví dělat je důležitější než to, co si lidé myslí. Pokračovala jsem dál. Dnes se cítím spíše hrdá než souzena, když jsem ve fyzioterapeutické místnosti nebo tělocvičně plné mužů pracujících s dalšími hráči. Tohle se navíc pomalu mění. Teď na okruhu ATP nalezneme více žen, které pracují s tenisty soukromě nebo jako součást týmu fyzioterapeutů. Za mě by nemělo záležet na tom, jaké je vaše pohlaví, pokud jsou obě strany spokojené s výsledky a celkově se vztahem členů v týmu.
Ano, bylo to v říjnu 2022 v na turnaji v Neapoli. Na tento den nikdy nezapomenu. Myslím, že jsem dokonce i trochu brečela. On tehdy sezónu začal na 309. místě a v říjnu se poprvé probojoval do TOP 100. Bylo to opravdu neskutečné.
Myslím, že toto spojení je fantastické! Skvěle si rozumí mimo kurt a právě tuto energii přenášejí na kurt. To jim hodně pomáhá během zápasů. Vzájemně se doplňují. Navíc dokáží být pozitivní za každého stavu, a to i když skóre není příznivé. Co jiného si můžete od parťáka ve čtyřhře přát?!
Nebylo to tak emotivní jako když se poprvé dostal do TOP 100, ale určitě to byl velký úspěch a moc jsme si to užili. Na oslavu vítězství jsme si dali jedno Desperado před odletem do Rotterdamu.
Asi ne tolikrát, jak byste si mysleli, protože pro něj je poměrně složité jet během roku a mezi turnaji domů. Tato země má ale bezesporu rozdílnou kulturu a jsem ráda, že jsem mohla poznat, když jsem s ním, jeho rodinou, přáteli a jeho čínským týmem Čínu navštívila. Chovali se k nám moc hezky. Myslím, že díky tomu byl ten výlet lepší, než kdybych tam jela sama jako turista.
Jako tým máme stanovené některé cíle, ale nevím jestli jsem oprávněna je veřejně prozradit. Co ale můžu říct je, že pro nás, ZZZ tým, je nejdůležitější věnovat se práci, snažit se denně zlepšovat, také si to užívat a bavit se po celou dobu.
Já také. Vím, že tohle není součást rozhovoru, ale ráda bych poděkovala všem, co mi na této náročné cestě pomohli. Také bych ráda poděkovala všem hráčům, co mi dali šanci a já jsem mohla být malou součástí jejich sportovní kariéry. Přeji všem jen to nejlepší!
