Gaza

Žádnou vodu, žádné jídlo, žádné léky, žádné palivo, žádnou elektřinu! Bojujeme proti lidské zvěři. Odpovědný je celý národ, nikdo není nevinný. Úplně spálit, už žádná naděje. Zničte Gazu hned! Teď! Nakba! Nakba, která zastíní Nakbu 1948. Vymazat je, jejich rodiny, jejich matky a jejich děti. Tato zvířata již nesmějí žít.

Je to Amálek, volá Vůdce – národ, který stál v cestě Židům při emigraci z Egypta. Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíš vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla, přikazuje Jehova králi Samuelovi (1S 15,3). Vyhladíš památku Amáleka pod nebem, nezapomínejž na to! (Dt 25,19)

To je rámec, ve kterém izraelské tažení na Gazu v říjnu začíná. Pomineme-li bezprostřední důsledky – mrtvé, lidské utrpení, zničenou zemi, bude dlouhodobým důsledkem zásadní zlom paradigmat a klišé západního světa. Ve své samolibé vyvolenosti si Netanyahu a sionističtí politici neuvědomují, jakou Pandořinu skříňku otevřeli.

Genocida

Abychom se vyhnuli nedorozuměním: Genocidou se podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy OSN rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

• usmrcení příslušníků takové skupiny;
• způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
• úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
• opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
• násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Mezinárodní soudní dvůr musí přezkoumat důkazy a vyslechnout strany a svědky, než vynese a odůvodní rozsudek. Nezúčastněný pozorovatel čekat nemusí. Vidí-li, jak někdo zabijí druhého, nemusí čekat na vyšetřování, obvinění, obžalobu, přelíčení, svědky, důkazy a rozsudek, aby věděl, že páchá zločin.

Zároveň je nutno připomenout, že Úmluva byla přijata v prosinci 1948. Dřívější případy mohou její skutkovou podstatu naplňovat, ale – na rozdíl od té současné – nemohou být na jejím základě retroaktivně souzeny.

Výraz genocida děsí již svou vahou, většina lidí ho – nesprávně – chápe v duchu Starého zákona jako úplné vyvraždění celé cílové skupiny. To se však nikdy nepodařilo – proto formulace zničit úplně nebo částečně. Poněkud mírnější je synonymum etnická čistka, přesněji vystihující cíl: odstranění cílové skupiny z daného teritoria. Přesvědčováním, nátlakem, terorem, vyhnáním, zabíjením, jakkoliv.

Vybavují se historické příklady a srovnání. První genocida Palestinců – arabsky Nakba (النكبة, katastrofa, zoufalství) – se odehrála po vyhlášení státu Izrael v květnu 1948. Třičtvrtě milionu vyhnaných Arabů, 532 arabských měst a vesnic srovnaných se zemí, odhadovaných 15 000 mrtvých – také díky zbraním dodaným Československem – je trauma, od které se odvíjí palestinská identita. Od současné genocidy se liší především tím, že probíhala skrytě. Izrael se dosud snažil její stopy zahladit a popíral, že by k ní kdy došlo. Až nyní se k ní náhle hlásí jako ke vzoru hodnému zopakování a překonání.

V mnoha směrech připomíná genocida v Gaze poválečnou genocidu sudetských Němců: Velikostí cílové skupiny (2,3, resp. 3,2 milionu), intenzitou (kolem 25 000 mrtvých za tři měsíce), zdůvodněním (pomsta za ozbrojený útok proti státu, resp. za jeho rozbití a okupaci), kolektivním trestem postihujícím především nevinné, rétorikou (Gallant: lidská zvěř, Beneš: lidská nestvůra), velmocenským krytím (USA, SSSR), skrytou osobní motivací vůdců (Netayahuovo vyhýbání se soudu a vězení, Benešovo poválečné prezidentství), intencí kořisti (palestinské země a polí zemního plynu, německých majetků), strategií (zabíjení jako prostředek donucení k odchodu) i masovou podporou obyvatelstva.

Jeden rozdíl je v provedení. V českém případě zabíjení nebylo oficiálně vyhlašovaným programem, ale ze značné části tak řečeno poctivou ruční prací prostých občanů. O dva roky později se stalo předmětem vyšetřování. V případě Gazy oficiálním programem je a vykonává ho profesionální armáda zabíjející industriálně po stovkách shora bombami; poctivá ruční práce zbývá pouze osadníkům na Západním břehu. Další rozdíl je ve výsledku: Československo bylo úspěšnější v tom, že mu Stalin zajistil dodatečný souhlas Postupimské konference a zabíjení mohlo skončit.

Genocida ovšem vyvolává v první řadě reminiscenci nacistické genocidy Židů, Cikánů a Slovanů. Od té současné se odlišuje ve více směrech, nejen obludným počtem obětí.

Především byla páchána skrytě a před vlastním obyvatelstvem utajeně, ba stydlivě. Němečtí politici své cíle veřejně nevykřikovali, němečtí vojáci se v médiích nechlubili fotografiemi mučení a vraždění, v německém rozhlasu malé děti radostně nezpívaly zabijeme je všechny a neexistuje důkaz, že by k ní dal příkaz sám Vůdce osobně. Zastřelení či plyn byly – dá-li se takové slovo použít – humánnější než pomalá smrt zasypaných pod troskami, na zranění, nemoci a nedostupností lékařské péče, hladem. Také strategie byla opačná: zpočátku byli Židé nátlakem a represí nuceni k emigraci, fyzická likvidace přišla, až když už nebylo kam. Teprve na východní frontě se jí dostalo zdůvodnění bojem proti teroristům (partyzánům) a nabyla charakteru obdobného Gaze.

Ze všeho nejvíc připomínají události v Gaze povstání ve varšavském ghettu na jaře 1943. Statisíce Židů natěsněných na třech čtverečních kilometrech se v bezvýchodné situaci rozhodlo k zoufalému boji do posledního muže. Vybudovali síť podzemních chodeb a bunkrů, shromáždili skrovný zbrojní arzenál, napadli jednotky policie a SS a donutili je k ústupu z ghetta. Následovala podobně brutální odplata, dělostřelecké bombardování, plamenomety, vypalování domů blok po bloku, zatopení podzemních chodeb, nerozlišující vraždění. Během měsíce bylo ghetto prakticky srovnáno se zemí, zahynulo 13 000 jeho obyvatel a z přeživších bylo 50 000 deportováno do koncentračních táborů.

Eliminace obyvatel Gazy vyhladověním může připomínat i ukrajinský Holodomor 1932-33. Ten ale bývá za genocidu označován neprávem, chybí vymezení cílové skupiny i intence jejího zničení. Oproti ukrajinskému narativu nebyl cílen proti specifickému etniku a motivací nebyla etnická čistka a kořist, ale vývoz pšenice navzdory katastrofální neúrodě.

Nejrozsáhlejší genocidou v dějinách je ovšem genocida domorodého obyvatelstva obou Amerik. V Jižní Americe v 16. stol. je kořistí zlato a stříbro indiánských říší, v Severní Americe v 19. stol. území indiánských kmenů.

Gaza a Ukrajina

Jestliže už válečné vyústění majdanského puče mnoha zavedenými klišé otřáslo, po masakrech v Gaze z nich nezbývá prakticky nic.

Ještě před několika měsíci byla ruská anexe Krymu a donbaských republik prezentována jako ultimativní porušení mezinárodního práva, zatímco anexe – bez referend – Golanských výšin, východního Jeruzaléma, Západního břehu, byly velkoryse přehlíženy. Dnes, tváří v tvář nezakrývanému expanzionismu a zamýšlené anexi celé Palestiny, se izraelské hranice staly nejožehavější otázkou mezinárodní politiky.

Ještě před několik měsíci bylo ruské bombardování civilní infrastruktury vydáváno za válečný zločin – bez ohledu na to, že se vesměs jednalo o cíle s vojenským významem a bez ohledu na válečné zločiny v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, Jemenu, Súdánu. Ve srovnání s přerušením dodávek vody, potravin, léků, energií do největšího koncentračního tábora světa, se systematickým bombardováním sídlišť, nemocnic, škol, univerzity, mešit, elektráren, vodáren, pekáren, to dnes působí jako nejhrubší pokrytectví.

Ještě před několika měsíci zaplňovaly média zprávy o ruských útocích proti civilnímu obyvatelstvu – bez ohledu na to, že poměr tisíců mrtvých civilistů oproti statisícům mrtvých vojáků je v dějinách světového válečnictví bezprecedentně nízký. Vymizely. Prezident Herzog rozlišování mezi civilisty a teroristy zrušil. V porovnání s třikrát vyššími civilními ztrátami za čtyři měsíce než za dva roky ukrajinské války, se stovkami zabitých žen a dětí na jediného údajného teroristu, je lépe ruské zločiny raději nezmiňovat.

Téma ukrajinské války z médií nezmizelo jen kvůli ztroskotané ofenzívě a neodvratně se blížící porážce Západu. Především došla témata pro desavuaci Ruska – jakákoliv obvinění z jakýchkoliv zločinů jen podtrhují svou mnohonásobnou platnost pro Izrael. Na Ukrajině probíhá válka dvou armád, kterou alespoň ruská strana vede s maximálními ohledy na civilní obyvatelstvo. V Gaze neprobíhá válka, ale vojenský masakr civilního obyvatelstva.

Jistou podobnost lze vidět nejvýše v postavách Zelenského a Netanyahua. Oba zatáhli svou zemi do válek, které nemohou vyhrát a jejichž výsledek ohrožuje samotnou existenci jejich států. Oba jsou jako politici již předem odepsaní a protahování války za každou cenu pro ně znamená odklad nejen konce kariéry, ale především poválečného zúčtování.

Podobnost lze vidět také v pravděpodobném dalším osudu obou zemí vzhledem k jejich neochvějné iracionální víře v konečné vítězství. Zdravý rozum by pro obě viděl ukončení bojů, zahájení diplomatických jednání, smíření se se ztrátou části území a akceptování nových sousedů – Nového Ruska a Palestiny – jako poslední realistickou šanci před zničením. Pro obě je taková představa absolutně nepřijatelná, takže jim nezbývá, než si svou pýchu vychutnat až do hořkého konce.

Gaza a západní demokracie

Ještě před několika měsíci platilo klišé boje naší západní demokracie proti cizí (ruské) diktatuře, boje Dobra proti Zlu. Sestoupíme-li z výšin transcendentní metafyziky zpět na zem, vychází nám, že nejvyšším představitelným Zlem jsou zločiny agrese, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocida. Po několika měsících masakrů je zřejmé, že jejich pachateli nejsou cizí, ale my sami – ať již Izrael, který důvodně počítáme k našim, anebo celý kolektivní Západ, který ho aktivně podporuje či alespoň pasivně toleruje. Dokonce i země jako Česko a Rakousko, u kterých by se ve věci genocidy dala očekávat obzvláštní zdrženlivost, hlasují na Valném shromáždění OSN – jako jediní členové EU – pro pokračování genocidy.

Ještě před několika měsíci byl Izrael vyhlašován za jedinou demokracii na Blízkém východě – bez ohledu na to, že samotnou západní demokracii oligarchie, totalitní propaganda, cenzura a represe již dávno vyprázdnily. Jestliže se ukrajinský neonacismus dal ještě v médiích bagatelizovat a zamlčovat, v perspektivě izraelského apartheidu, norimberských zákonů, upírání lidských práv a práva na život méněcennému nežidovskému obyvatelstvu – muslimům stejně jako křesťanům – se obsah pojmu izraelská demokracie náhle překrývá s nacistickou ideologií.

Západ – to je Evropa včetně jejích ratolestí, USA a Izraele. Dnes by se dal výstižněji popsat jako kasta izraelsko-amerických oligarchů, která si ho zkolonizovala pro vlastní cíle. Bezvýhradná podpora izraelské genocidě se nám může jevit jako nepochopitelná anomálie vzhledem tradičním evropským hodnotám – Charta OSN a mezinárodní právo, mír a předcházení konfliktům, řešení sporů jednáním a ne silou, neměnnost hranic násilím, demokracie, svoboda, rovnost a lidská práva, sociálně tržní ekonomika, sociální zabezpečení, vyloučení chudoby, lidský život jako nejvyšší hodnota. Jako by se Evropa za dvacet let zvrátila v přesný opak toho, co ještě koncem století utvářelo její identitu a pro co občané v referendech hlasovali.

Teprve v dlouhodobější perspektivě zjistíme, že anomálií bylo naopak období humanismu druhé poloviny 20. století, že to byla jen přechodná reakce na trauma dvou světových válek. Evropa je od svého zrodu v 9. století nejagresivnější, nejkořistničtější a nejsurovější civilizací v dějinách. Inkvizice, křížové výpravy, conquista, otrokářství, Východoindická společnost, kolonialismus, pogromy, světové války, holocaust – to nejsou anomálie, to je kontinuální evropská tradice. Teprve od 19. století od ní přebírají iniciativu evropské USA a od 2. poloviny 20. století evropští Aškenázové záborem nových území a genocidou jejich obyvatelstva.

Povšimněme si rovněž, že výboje předchozích říší bývaly vesměs motivovány rozšířením území a jeho zdrojů včetně – či především – jeho obyvatel. Po těch byla vyžadována loajalita k novému vládci a tribut, avšak zpravidla jim byla ponechána rozsáhlá autonomie. Násilně rozvracet jejich společenské struktury, náboženství, kultury by bylo kontraproduktivní – jen by to snižovalo jejich ekonomický přínos. Teprve USA, nacistické Německo, Izrael a (nezapomínejme) Československo pro sebe dobývají exkluzivní Lebensraum, životní prostor, který je ovšem nejprve třeba od jeho dosavadních obyvatel vyčistit.

Pro západního čtenáře jsou tyto připomínky nejspíš kacířstvím nejhrubšího zrna. Vně západního civilizačního okruhu – tedy v sedmi osminách lidského světa – je to základní perspektiva, ve které je Západ viděn a posuzován. Genocida v Gaze a její západní podpora ho jen potvrzují. Pokračující pokřik o demokracii, lidských právech, řádu založeném na pravidlech může Západ už jen dál diskreditovat. Respekt a autoritu si získávají země, které jsou schopny se mu postavit a jejichž tradice není zatížená výboji, kolonialismem a rozvracením, především Rusko, Čína, Írán.

Probíhajícímu procesu globální polarizace tak Gaza dodala další mocný impuls. Perspektivně lze očekávat urychlenou konsolidaci vzestupujícího Globálního Jihu v nových strukturách BRICS+, SCO, EAEU a další úpadek vlivu, izolaci a desintegraci Západu. Zoufalé snahy po vzoru Zelenského a Netanyahua, neodvratnému za každou cenu zabránit, se na Ukrajině, na Středním východě či v Jihočínském moři mohou snadno zvrtnout v globální jaderný konflikt.

Gaza a Izrael

Ještě si pamatuji nadšení a obdiv pro Izrael v době šestidenní války v roce 1967 a jomkipurské války v roce 1973. S libanonskou válkou a masakrem Palestinců v Sabře a Šatile v roce 1982 začaly sympatie rychle mizet – Izrael musí být jako vzteklý pes, deklaroval Moše Daján, a tak se i začínal jevit. Vzpomínám na výrok kteréhosi tehdejšího izraelského politika po nějakém dalším skandálu ve smyslu, že pár týdnů kolem toho bude pokřik a pak se na to zase zapomene. Myslím, že si to tak izraelští politici představovali dodnes. U společenství, jehož myslitelé k poznání lidské psychiky přispěli nemalou měrou, lze nad takovou mírou ignorance jen žasnout.

Takhle to nefunguje. Pokřik utichne, ale mentální obraz je zatížen další negativní emocí. Ty se dlouhodobě střádají, i když se navenek neprojevují pokřikem. Počáteční sympatie se postupně překlopí ve svůj opak – všichni jsme takový proces mnohokrát zažili. Extrémně negativní události, jako probíhající genocida, eliminují zbytky latentních sympatií definitivně.

Bez ohledu na aktuální berserkovský modus krvelačné jednoty probíhá pod povrchem i v Izraeli. Již předcházející vlna odporu proti Netanyahově pokusu o zavedení diktatury kritický pohled na vlastní dějiny a jejich smysl senzibilizovala. Tažení v Gaze vytáhlo z díry zapomnění i okolnosti vzniku státu včetně dosud pečlivě utajované Nakby, teroru, masakrů jako Tantura, Deir Yassin a dalších. Proces vyrovnávání se s vlastními dějinami v Izraeli teprve začíná, ale je otázkou, zda k tomu ještě bude mít dostatek příležitosti a času, zda fanatičtí deuteronomisté, chápající Tóru doslovně jako Jehovův příkaz ostatní vyvraždit, všechny kritické občany ze země nevypudí dříve, než dojde k inventuře.

Říká se, že se státy udržují těmi politickými silami, kterými a ze kterých vznikly, konstatoval Masaryk. Genocidou, která svou zjevností a surovostí nemá v novodobých dějinách obdoby, za sebou Izrael spálil všechny mosty. Návrat vzteklého psa do mezinárodního společenství je sotva představitelný. Nezbývá, než útěk vpřed: Dotažení čistky v Gaze, její rozšíření na Západní břeh, likvidace Hizballáhu a obsazení Libanonu, útok na Írán.

Jenomže na to Izrael nemá prostředky. I v tažení v Gaze je zcela závislý na zbraních, munici, finanční, zpravodajské a perspektivně i vojenské pomoci USA a na jejich vetu v Radě bezpečnosti.

Ale ani kontrola USA izraelskou lobby není trvale udržitelný stav. I tam nabývá kritika amerického podílu na izraelských masakrech nebývalou sílu, v neposlední řadě v samotné židovské komunitě a státní administrativě. Ani USA si nemohou dovolit stát se natrvalo izolovaným vyvrhelem světa, jak naznačují poslední hlasování v OSN. Dosud jsou američtí politici závislí na voličských hlasech a ty se pod realitou Gazy urychleně polarizují.

Nehledě k tomu, že USA ani nejsou ve stavu v labilním regionu účinně vojensky zasáhnout, aniž by vyvolaly nekontrolovatelnou explozi. Útok na Írán, ve kterém krátkozrace vidí vlastního původce, by měl okamžitě za následek ničivou smršť na Izrael i na čtyřicet amerických základen a válečné loďstvo, chycené v regionální pasti, a rozvrat životně důležitého ropného obchodu uzavřením Hormuzského průlivu. Plné invazi do Íránu brání chybějící finanční, vojenské i lidské zdroje, reakce amerického obyvatelstva, íránské spojenectví s Ruskem a Čínou i prakticky nulové šance konečného vítězství.

Houževnatému odporu Hamásu, vázání značné části IDF na severu Hizballáhem, sankcím Húthíú proti izraelské námořní dopravě a dokonce útoku – dost možná pod falešnou vlajkou – na základnu v Jordánsku se třemi mrtvými tak mohou USA pouze bezmocně přihlížet. Bezzubé odvetné bombardování šíitských teroristů je PR pro veřejnost a voliče, ale mimo další konsolidace arabské Osy odporu a zintenzivnění požadavků na stažení amerických vojsk z Iráku a Sýrie reálný efekt nemá.

Předvídat budoucnost Izraele nelze. Jisté je pouze, že ve své současné podobě dlouhodobě existovat nebude. Lze si jen velmi rámcově představit několik možných směrů vývoje.

První je eskalace, která se momentálně rýsuje: Izrael bude umíněně pokračovat s cílem vyhnat Palestince z Gazy na egyptskou Sinaj, tlak domácího obyvatelstva donutí Egypt k ozbrojené ochraně hranic, Hizballáh ke zintenzivněním útoků ze severu, Izrael k útoku na Libanon a další aktéry, včetně USA, Íránu, Iráku, Sýrie, Turecka a různých muslimských milicí, k aktivní bojové účasti v širším a regionálním konfliktu. Šance Izraele ho přežít jsou více než pochybné. Nepřerostou-li boje do všezničující třetí světové války, to, co z Izraele zbyde, bude rozhodně vzdálené tomu dnešnímu.

Další je to, co se označuje jako dvoustátní řešení: Izrael v hranicích z roku 1967 a Palestinský stát na Západním břehu a v Gaze s hlavním městem východním Jeruzalémem. Vedle radikálního odmítání Izraelem, které by snad ještě mohl dostatečný tlak světa časem zlomit podobně jako v osmdesátých letech jihoafrický apartheid, je největším problémem hustá síť osad vybudovaných nejfanatičtějšími sionistickými extrémisty na palestinských územích. Pokus o jejich podřízení palestinské státní jurisdikci by nejspíše vedl k vleklé občanské válce a Izraelem podporovanému terorismu s perspektivou izraelsko-palestinské války a opět latentní eskalace do širšího regionálního konfliktu.

Třetí variantou je Palestina/Izrael od řeky k moři, neboli jediný státní útvar v hranicích někdejšího britského mandátu Palestina. Paradoxně se k němu hlásí Palestinci i Benjamin Netanyahu, ovšem s odlišnými představami: Izraelská je Erez Izrael, jediný židovský stát postupně eliminující podíl svých rasově méněcenných spoluobčanů. Palestinskou představou je demokratický stát rovných občanů, kde by ovšem měla palestinská většina rozhodující váhu. Dojde-li ke skutečné regionální válce, je to asi nejpravděpodobnější výsledek.

Čtvrtou možnou variantou je postupné utlumení současného konfliktu bez dalších větších dramatických zvratů, ovšem ne návrat k business as usual. Rozložení sil se nevratně změnilo. Izrael přišel jak o svůj nimbus neporazitelnosti, tak i o bezpodmínečnou podporu Západu, který je navíc sám ve fázi rozkladu. Svou úlohou společného nepřítele naopak konsolidoval islámskou identitu a sebevědomí islámu jako vedle USA, Číny a Ruska dalšího mocného pólu v multipolárním světě. Šancí přežití by pro Izrael mohla být nejvýše akomodace do islámského prostředí, avšak k tomu již všechny mosty spálil.

Gaza a Židé

Izrael je židovský stát.

Pokud bychom jeho sebedeklaraci brali vážně, pak nejhorší představitelné zločiny proti lidskosti až po genocidu páchají Židé. A pokud bychom přistoupili na vývody jeho prezidenta, nikdo z nich není nevinný.

Obávám se, že to takhle již vnímá mnoho lidí nejen v islámských zemích a na Globálním Jihu. Jako by Izrael chtěl všechny staleté evropské protižidovské předsudky potvrdit.

Jenže je to jako se všemi stereotypy: rozdíly uvnitř každé skupiny jsou větší než rozdíly mezi skupinami navzájem. K židovství se hlásí právě tak nejkrvelačnější sionisté jako jejich nejzarytější odpůrci.

Židé jsou asi nejheterogenější identita na světě. Ti, se kterými se na Západě setkáváme, jsou zpravidla Aškenázové, kulturně potomci Středoevropanů, kteří se v devátém století vyhnuli christianizaci konverzí k židovství, podobně jako iberští Sefardové, potomci těch, kteří se vyhnuli islamizaci o dvě stě let dříve. Turkickým Chasarům vybral židovské náboženství v osmém století král Bulan. Židé – v kontinuitě starověkých Hebrejců – zčásti žili na území Palestiny ještě před aškenázskou invazí, zčásti splynuli s palestinskými Araby a zčásti žili v míru v okolních zemích, od sedmého století vesměs islámských, odkud byli po roce 1948 jako Mizrahim nuceni emigrovat do Izraele.

Za staletí se ovšem mísili s místním obyvatelstvem i s Židy z jiných oblastí; středoevropští Aškenázové například plynule navazují na východoevropské Chasary. Vidět je jako biologickou rasu je z více důvodů nesmyl. Jednak genetika představy rasy definitivně vyvrátila a jednak je odvozování biologického původu v horizontech tisíciletí čirý mýtus. Před tisíci lety jsme každý měli jeden bilion předků. Všichni jsme mnohonásobnými potomky Abraháma, Izmaela, Izáka, Jákoba, Mohameda, Konfucia, Džingischána, praotce Čecha i Karla Velikého. To, co Židy nejrůznějších původů, jazyků a kultur spojuje, je mystika vlastní výjimečnosti, mystika příslušnosti k Jehovou vyvolenému národu. Včetně sekulárních Aškenázů.

Ale ani všichni Aškenázové nejsou sionisté. Sionismus je koncept židovského národa formulovaný v roce 1896 Theodorem Herzelem, požadující vlastní stát v Argentině nebo Palestině. V následujícím roce se konal první sionistický kongres – mimochodem, zároveň se založením České strany národně sociální a Bundu, strany ruského židovského proletariátu, tři koncepty, které směrodatně předurčily následující století. Sionistická kolonizace Palestiny se rozbíhá zejména po přijetí Balfourovy deklarace v roce 1917, kterou Británie zřízení židovského státu v Palestině – jako evropské enklávy pro kontrolu Suezského průplavu – podporuje.

Že lze území získat pouze na úkor jeho stávajících obyvatel, bylo od počátku jasné. Všechny počáteční deklarace o mírovém soužití dvou rovnoprávných národů – od Herzela po Žabotinského – byly v situaci, kdy jedna skupina násilím zabírá území druhé, pokrytectvím. Samozřejmě museli domácí Arabové, Židé a křesťané svou zemi a majetek bránit, samozřejmě se evropská kolonizace Palestiny – tak jako všechny ostatní – dala uskutečnit jedině mocí, penězi, násilím, zbraněmi a terorem.

Brutalita ovšem není na aškenázské kolonizaci Palestiny nic pozoruhodného, evropské kolonizace od Nového světa přes Afriku až na Dálný východ probíhaly podobně brutálně. Pozoruhodný je její anachronismus. Evropský koloniální systém vrcholí koncem 19. století a končí nejpozději po druhé světové válce, v době, kdy se kolonizace Palestiny teprve rozbíhá. Vedle britského zájmu na kontrole Suezského průplavu je hlavním motivem evropské podpory bezradnost nad statisíci Židů osvobozených z koncentračních táborů, ve které se mísí pocity spoluviny za jejich utrpení s nevolí k jejich repatriaci. Obětováním Palestinců jako kompenzace obětem evropské genocidy se problém odsouvá stranou, pryč z Evropy.

Status obětí věčného antisemitismu, pogromů a holocaustu spolu s traumatem evropské viny dodává Izraeli a evropským Židům faktický nimbus výjimečnosti – a beztrestnosti; jakoukoli diskusi a kritiku apriori morálně – a často i legislativně – vylučuje. Povšimněme si jeho aškenázského původu: je založen na exkluzivní evropské zkušenosti. Nikde jinde, zejména ne v islámských zemích, ale ani jinde v Asii, Americe, ba ani v evropských USA a Kanadě k žádnému pronásledování Židů (Cikánů, pohanů, kacířů, čarodějnic…) nedocházelo. A dodejme, že identita oběti je vždy agresivní identita.

Nyní aškenázští sionisté svou identitu oběti násilím implantují do islámského světa, kde spolu dosud žili muslimové, Židé i křesťané ve vzájemném respektu a toleranci. S evropskou arogancí přenášejí na muslimy, bránící se záboru své země, i svůj bojový pokřik o věčném antisemitismu, na křesťanském Západě rozpoutávají nenávistnou protiislámskou kampaň a USA manipulují do vojenských intervencí proti svým islámským rivalům. Je to sebevražedná strategie: spojenectví s křesťanskou Evropou, po tisíciletí Židy pronásledující, proti islámu, po tisíciletí jim poskytujícímu bezpečný domov.

Genocida v Gaze však otřásá i evropským spojenectvím a ochrannými hradbami evropských historických mýtů a tabu. Již nikdy holocaust! Ale který, ten spáchaný na Židech, anebo ten páchaný Židy? Nejmocnější aškenázská zbraň po sedmdesáti letech ztrácí razanci, naopak lze očekávat kritickou revizi. Kriminalizaci popírání holocaustu bude časem nutno buďto rozšířit na popírání genocidy obecně anebo opustit – konec konců je to otázka pro historiky a právníky, ne pro politiky.

Také razance druhé aškenázské zbraně, antisemitismu, utrpěla inflačním používáním již před říjnem 2023. Přesvědčovat, že je horším zločinem než genocida, nemá ovšem valnou šanci. S Gazou se otázka, co si její uživatelé pod tím semitismem vlastně představují, stává ještě naléhavější. Rozumí-li pod ním loupeže, teror, etnické čistky, masové vraždy a genocidu, jsme snad všichni antisemité.

Izraelské barbarství nově ovírá i odvěký problém židovské identity: čím je dána? Je to biologická rasa podle Tóry, halachy, Norimberských a izraelských zákonů? Náboženství ve smyslu Maimonida, chasidů, haredim, Židů v islámských zemích a proselytů? Sekulární národnost podle Herzla, Weismanna a ranných sionistů? Kulturní tradice – ale která, damašského Saba Kadiši, německého Mosese Mendessohna, polského Ba’al Šem Tovy? Kasta nadřazená ostatnímu světu podle Ovadia Yosefa, Schlomo Avinera, Israele Ariela?

Od října opustilo Izrael přes půl milionu Židů, kteří měli kam odejít. To je bezmála tolik, jako počet Palestinců vyhnaných za Nakby 1948. Vyhlídky ostatních jsou o to chmurnější, že za sebou Izrael spálil všechny mosty. Už není kam.

Zdroj: Přemysl Janýr