„Ano, toto je NEJVRAŽEDNĚJŠÍ a NESTRAŠLIVĚJŠÍ bojové umění, které lidstvo zná – a NENÍ MU ROVNO. Jeho techniky ZOHAVUJÍ, ZNETVOŘUJÍ, ZOHYŽĎUJÍ, ZMRZAČUJÍ, KONČÍ OCHRNUTÍM a jejich tajemství zná jen pár lidí na světě. Expert na DIM MAK snadno zabije mnoho specialistů na judo, karate, kung fu, aikido a gung fu najednou.“
Reklamy v komiksových magazínech byly bombastické. Vršily jeden hrozivý přívlastek za druhým, mysteriózní bojové umění Tanec smrti a jeho smrtící techniku Dim Mak, Smrtelného doteku, vynášely do nebes s dětinskou nadutostí, která by dnes spolehlivě odrazovala, ale v šedesátých letech ještě nechávala prostor pro sny.
Ústřední osobou celého cirkusu byl Count Dante, Hrabě Dante. Nejvražednější muž, který kdy žil, tak zněl jeho titul. Byl stejně infantilně namyšlený jako vše kolem něj.
Později se oněm pohádkářským, klamavým údajným bojovým uměním začalo říkat „bullshido“, složením slov „bullshit“, tedy „hovadina“, a „bushido“, které odkazuje na japonský samurajský etický kodex. Jenže pan John Keehan, který se za strašlivým mistrem hrozivého bojového systému Tanec smrti skrýval, nebyl jen první „fake master“, tedy falešný mistr.
Seriózní začátky: box a karate
Narodil se jako John Timothy Keehan v roce 1939 v Chicagu v bohaté irsko-americké rodině, k bojovým sportům postrčila dítko z lepší rodiny dramatická událost a otcova ráznost. Jako teenager se John postavil lupiči, který v noci vnikl do domu Keehanů – a jako útlý chlapec dostal od zločinců velký výprask. Jeho otec tehdy rozhodl, že se synkovi musí dostat výuky v boxu.
Postarat se o to neměl nikdo jiný než slavný Johnny Coulon, někdejší světový mistr bantamové váhy. Irsko-americký boxer měl klub v chicagské čtvrti Woodlawen a kromě boxerského umění předal Keehanovi ještě něco, a byla to jedna z věcí, díky nimž po něm nezůstal jen příběh o naparujícím se egomaniakovi. Dostalo se mu lekce o rasové rovnosti.
V Coulonově tělocvičně se vyznávala, diskriminace tam neměla prostor. Nelíbí se vám, že tady jsou černoši? No, vlezte s nimi do ringu a uvidíme, co zmůžete, popisoval nastavení šampionova gymu pro portál WEBZ Chicago Floyd Webb, jehož party se Keehan o řadu let později ujal.
Díky Coulonovi se do Keehanova života vepsal nejen bojový sport, ale též akceptace ne-bílé Ameriky. Chodil na černošské party do South Side, kamarádil s mládeží jiné barvy pleti a docela jiných sociálních vrstev.
Pak přišla armáda, kde do světa bojových dovedností vkročil hlouběji, pod vedením vojenských instruktorů se učil jiu-jitsu, armádní sebeobranu. Armádě se však rozhodl dát vale, kradl auta, falšoval dokumenty, opouštěl jednotku bez dovolení. V roce 1960 se mu rebelie povedly završit, armáda se ho zbavila.
Věděl, co dělat, jako magnet ho vcucl arizonský Phoenix, kde měl tělocvičnu Robert Trias. „Otec amerického karate“, autor knihy Ruka je mým mečem, který se s bojovými uměními seznámil jako voják za druhé světové války. Keehan bydlel v zavšivených arizonských motelech a dřel a dřel v Triasově škole.
Docela brzy měl za to, že umí dost. V roce 1962 si v Chicagu otevřel vlastní Akademii bojových umění, propojil přísné vedení, s nímž se seznámil u Coulona, s bojovými technikami a postupy, které přejal od Triase. A žáci? Jejich skladba byla docela jiná, než najdete v dnešních školách bojových umění. V drtivé většině k němu docházela dělnická třída ze staveb.
Včetně černošské mládeže, na principy Coulonova gymu Keehan nezapomněl. Právě Floyd Webb, po mnoha letech o Keehanovi natočil dokument, vzpomíná, jak jeho skupinu černošských kluků potkal Keehan na ulici, aby je pozval na svůj turnaj, který v Chicagu pořádal. „Většina bojových škol oné doby černochy vylučovala. Ve městě jako Chicago, které bylo inkubátorem kypícího hnutí Black Power, bylo učit černošské lidi bojovat naprosté tabu,“ popisuje. „Policajti neviděli rádi, aby se černoši nebo Hispánci učili bojová umění.“
Keehan se začal stávat známou osobností. Nejen díky svým turnajům, nejen díky tomu, že spolu s Triasem udělal z Chicaga epicentrum amerických bojových umění. I díky své okázalosti, jezdil v drahých autech, po ulicích se procházel s lvíčetem jménem Aurelia.
A pak přichází zlom.
Karate po barech
V polovině šedesátých let se Keehan se svým karatistickým mentorem Triasem rozchází. Podle jedné verze proto, že Trias neviděl černochy v tělocvičně a na turnajích rád – podle Sport Stories to Trias rozporoval, sám prý měl čtyřicet procent studentů afroamerických. Podle jiné verze byla skutečným důvodem míra násilí, kterou Keehan na turnaje, které měly být podle karatistických tradic bezkontaktní, vpouštěl.
„Viděli jsme věci jako zuby, co si bojovníci vykopávali z úst,“ popisuje Webb, „na bezkontaktní turnaj tam byla spousta kontaktu.“ Keehanovi přestávalo karate v existujících mantinelech Triasovy Karatistické asociace Spojených států stačit. Proto ji opouští, zakládá vlastní.
A celkově jde po svých. Bojové umění musí bolet, soudí. „Zabít můžete docela snadno, pokud víte, jak a kam udeřit. To je to celé, co staví trénovaného nad netrénovaného,“ vyložil pro televizní štáb své pojetí bojových umění. Přirozeně to znělo mnohem méně oduševněle a filozoficky než to, jak se tehdy bojová umění prezentovala.
Podle Keehanova mínění bojové umění znamenalo obstát nejen v tělocvičně, nejen na turnaji. Ovládat ho znamenalo umět ho přenést do skutečného života. Doslova. Svým žákům takový přenos do reality organizoval. V rámci výuky.
Malá tmavá místnost, v rukou tyče a nože, takový byl scénář, který museli podstoupit žáci jeho školy usilující o hnědý nebo černý pás. Ve tmě na ně čekali čtyři soupeři, v rámci zkoušky je cvičenec musel zvládnout jednoho po druhém. Se zbraněmi. Z rituální zkoušky odcházeli studenti zkrvavení, dobití.
Test Keehan brzy přenesl ještě dál, se cvičenci chodil do barů, kde začínal bitky. Vyhlédl si tam toho největšího drsňáka, rozbil mu zezadu o hlavu pivní flašku – a svedl to na jednoho ze svých studentů. „Proč jsi to, dop*dele, udělal?“ křičel prý Keehan na Arta Rapkina při jedné z takových návštěv, když se otočil obr, kterého předtím sám lahví flákl. Nařachaného štamgasta tak proti Rapkinovi poslal. S ním všechny jeho kumpány. „Když měl kolem sebe čtyři kámoše, museli jste se mlátit se všemi,“ vyložil Rapkin.
„Dokud nepůjdeš ven a nerozdáš si to s někým, nikdy nevíš, co umíš,“ shrnul Keehanovu filozofii Webb.
John Keehan odchází. Rodí se hrabě Dante
Co dovede armáda jeho elitních bojovníků, začal jí nazývat tajné společenství Černých draků, chtěl vědět stále přesněji. Nechodili už napadat jen chlapy z barů, vyhlašovali války konkurenčním školám bojových umění. Ve známost vešly jako chicagské „Války dojo“, války tělocvičen, škol bojových umění.
A stejně jako Keehana začala přemáhat touha po násilí a ničení, vítězily nad ním jeho egomaniakální rysy, bájná lhavost, touha ve výstřednostech. Zatímco se napůl živil jako kadeřník, převtělil se v roce 1967 do hraběte Juana Raphaela Dantého, údajného potomka španělské šlechtické rodiny, která musela prchnout z vřavy španělské občanské války před komunisty.
Chlubil se, že v Asii soupeřil na zabijáckých turnajích, při nichž protivníky vraždil před tisícihlavými davy. Po městě chodil v sametové kápi, se zlatou holí s rukojetí ve tvaru lví hlavy. Propagoval sám sebe a své vlastní bojové umění Tanec smrti v těch nejpotrhlejších reklamách, očividné přehánění a okázalý flirt s exotičností a mystikou z nich přímo tekly. Namluvil si servírku z Playboy Clubu, jmenoval ji Dračí paní, pro bulvární média sehrávali výstupy, které stály mezi bojovými scénkami a pokusy o kouzelnické triky.
David Carradine: král béčkových filmů s temnou sexuální stránkou |
Bylo to vlastně tragické. Na svou dobu měl jako trenér bojového umění úroveň. Pohřbil ji násilnostmi, báchorkami, bezostyšným apetitem po tom, stát se uctívanou celebritou. Své trenérské schopnosti degradoval do bubliny nazvané Tanec smrti, údajného bojového systému, jemuž kralovala mysteriózní, magická a nadpřirozená technika Smrtící dotek.
Jednou prohlásil, že zabije jedním úderem hřbetem dlaně býka v aréně. K show nedošlo, protože podle Hraběte Danta kdosi jeho projekt udal agentuře na ochranu zvířat, která to zatrhla. Podle jiných hlasů to ohlásil sám Hrabě Dante.
„Nestačilo mu být úspěšným a respektovaným bojovníkem. Chtěl být též jako Elvis,“ míní Rapkin.
Ego ho začalo požírat. Ego a destrukce, kterou ze svými Černými draky rozpoutal.
Palcáty, dýky, meče, sekery
V září 1968 pořádal v chicagské aréně Koloseum obří plnokontaktní turnaj, povoleno bylo cokoli. Nebyl neúspěchem, ale vstupenek se neprodalo tolik, kolik potřeboval. Skončil s dluhy, peníze na jejich splacení neměl. Údajně si vypomohl fingovanou loupeží ohlášenou pojišťovně.
To však pořád jen hořela roznětka k sudu prachu, který v sobě skrýval. Vrcholem jeho cesty násilí byla razie, kterou se svými Černými draky podnikl v tělocvičně rivalských Zelených draků na chicagské Fullerton Avenue.
Čtyřiadvacátého srpna roku 1970 Hrabě Dante se svými nejlepšími bojovníky zaklepal na dveře nepřátelského gymu. Předcházet tomu snad mělo prohlášení Zelených draků, že má své nejlepší dny jako mistr bojových umění za sebou, podle jiných zdrojů odmítnutí Zelených draků platit výpalné, podle ještě jiné verze milostné pletky napříč tělocvičnami.
Skrze dveře se nájezdníci vydávali za policii. Když se jim dveře otevřely, vtrhli dovnitř jako lavina. Okamžitě se začali prát, ze zdí tělocvičny strhávali vše, co tam našli, dýky, bojové sekery, samurajské meče, palcáty. Zbraně tentokrát nečekalo tréninkové použití.
Edith Garrudová: sufražetka, co uměla jiu-jitsu |
A pak, uprostřed brutální mely, přišel osudný moment. Jednoho ze Zelených draků Jeroma Greenwalda napadl zezadu obří Jim Concevic, šampion v judu, kámoš Hraběte Danteho. Zelený drak Grenwald se otočil, aby se mu postavil tváří v tvář, předtím popadl šestatřiceticentimetrovou dýku, co byla poblíž. Skončila v Concevicově těle, podle Greenwalda „nešťastnou náhodou“.
Černý drak se stačil vypotácet před dveře tělocvičny ven, na ulici. Padl k zemi. „V kaluži krve byste mohli plavat,“ líčil Greenwald. V oné rudé louži se utopily nechvalně proslulé Války dojo i Hrabě Dante.
Potrestání se, stejně jako Greenwald, překvapivě vyhnul. Soudce podle knihy mafiánského právníka Roberta Cooleyho Když byla korupce králem prohlásil, že všichni zúčastnění jsou „smečkou šílenců, jaké nikdy předtím neviděl“, ale nikoho neodsoudil. Zato chicagská scéna bojových umění ano.
Jestliže dávala od Hraběte Danta, anekdotické verze trenéra a bojovníka Keehana, ruce pryč už dlouho, po masakru se ocitl dočista ve vyhnanství. Hrabě Dante balancoval mezi bizarností a zločinem. Někdejší mistr Smrtícího doteku prodával auta, pornografii i párky v rohlíku. Podle Cooleye měl být dokonce mozkem gigantické loupeže více než čtyř milionů dolarů z trezorů firmy Purolator v roce 1974. Pravdou je, že kvůli ní vypovídal, podstoupil test na detektoru lži, ale to bylo všechno.
Zemřel v roce 1975, bylo mu šestatřicet let. Doma, na krvácející vřed.
Postava vpravdě komiksová
Dědictví po sobě nezanechal přehledné. Podle svých kolegů z bojových umění byl dobrý bojovník, i když nijak excelentní. „Měl dobrou techniku na to, aby měl černý pásek legitimně,“ mínil v rozhovoru pro magazín Black Belt karatista Algene Caraulia. „Nikdy jsem si nemyslel, že je nějak extra dobrý. Považovali byste ho za průměrný černý pásek,“ ohodnotil ho Glenn Keeney.
Jistojistě byl chlapem, co „měl koule“. Nebál se bitek. Definitivně ve své době na americkém Středozápadě ztělesňoval karate. „Danteho vliv na bojové umění v Chicagu a Středozápadě byl v oněch letech zřejmý,“ shrnuje magazín Black Belt. „Pro mě byl John Keehan obchodník. A v tom byl excelentní. Na karatistické turnaje dostal v Chicagu tisíce lidí,“ upřesňoval Keeney.
Mnohým však i tento odkaz kazí jeho mánické pohádkářství, vychloubačství. Naparování se, jeho řeči pro osmnáctileté devatenáctileté kluky o tom, jak dovede vrazit prsty mezi žebra, párat ústa, trhat ohryzky. „Vrtalo vám přitom hlavou, jak si vůbec může myslet, že jste tak hloupí, že budete věřit tomu, co si vymýšlí,“ popisuje případně Caraulia.
Mnozí by jej nejraději z dějin bojového umění vymazali. „Dement! Samé exhibování a žádný boj! Duševně nemocný člověk a kolem něj jeho zdegenerovaní žáci!“ rozhořčoval se Kenny Knudsen, když se obrátil Black Belt s žádostí o rozhovor o Hraběti Dantovi na něj. „Můžete redakci vzkázat, že jestli se o něm objeví ve vašem časopisu cokoli, okamžitě ruším předplatné.“ Pak se vyjevilo, že byl přítelem zavražděného Concevice, proto ten hněv.
Uměřeněji však kontroverzní osobnost shrnul Caraulia. „Keehan? Muž, který se na bojových umění Středozápadu jistojistě podepsal. Jenže též někdo, komu dnes nikdo nevěnuje pozornost. Dostalo se mu dost publicity v jeho komiksových knihách – a právě tam patří,“ odtušil. Zní to trefně, Hrabě Dante jako by opravdu sám byl postavou z komiksu.
