Režisér Ondřej Veverka pracuje především se soukromými filmovými záznamy získanými od desítek pamětníků či jejich potomků a zároveň s autentickými deníky a dalšími písemnostmi.
Možná překvapivě nejde jen o černobílé záběry: „Na počátku 30. let 20. století byl na světový trh společně s jednoduchými a kompaktními kamerami uveden revoluční osmimilimetrový film. Amatérské filmování na černobílý, ale i barevný filmový materiál se stalo dostupnější a populárnější také v Československu,“ konstatuje se v úvodu každého dílu.
První část nabídla svědectví o ztrátě svobody a suverenity na konci třicátých let, včetně například působivých záběrů dokumentujících vyostřenou atmosféru druhé republiky.
Bolestné přivykání novým pořádkům pak ve druhé části přechází ve víceméně rezignovanou existenci s drobnými radostmi a věcně přijímanými ztrátami: tolik obrazy.
Další rovinu přidávají texty a také díky nim je výsledný portrét českého národa za protektorátu plastický, rozhodně ne úplně lichotivý, ale také ne beznadějný. Jak je ovšem reprezentativní?
Za nás pracuje čas
Sledování pětaosmdesát let starých záběrů inspiruje k rozličným úvahám, od těch nejobecnějších o fascinující úloze filmového média ve společenské paměti po zpytování národního svědomí či prověřování vlastních postojů.
My, občané protektorátu
|
Texty, jež obraz doprovázejí, někdy posluchače zasáhnou svou trefností či hloubkou (třeba ve druhém díle proroctví o tom, jak složitě se bude historikům ono období zpracovávat), jindy dojmou svou bezprostředností, nezřídka přivedou do rozpaků patosem a sebelítostí, zasáhnou výstižným a třeba ne úplně příjemným vyjádřením národní povahy (“za nás pracuje čas...“) nebo člověkem přímo otřesou při konfrontaci s hnusem, když se cituje udavačská korespondence.
Všechno dohromady to vytváří jakýsi působivý, o něčem nepochybně vypovídající, ale zároveň trochu neuchopitelný a místy až chaotický útvar, při jehož sledování je nutné zapojit nejen znalosti získané jinde, ale také obezřetnost vůči výslednému dojmu (čímž nicméně není řečeno, že nemůže být vesměs pravdivý).
Navzdory informaci v úvodu každého dílu je zřejmé, že kamera nebyla v oné době běžným vybavením většiny domácností a dostupné záběry tedy ukazují zejména život a pohled určité společenské vrstvy. To je jedna věc, která se týká zdrojového materiálu.
Druhá věc je práce s ním: zvolená metoda upřednostňuje budování uměleckého dojmu nad prací s fakty. Není na tom nic zavrženíhodného, nakonec faktografických publikací a dokumentárních pořadů věnovaných protektorátu není málo.
Přesto tu chvílemi citelně schází zřetelnější ukotvení obrazů a textů či doklad jejich vzájemné souvislosti. Na konci dílů jsou úhrnně zobrazeni a vyjmenováni lidé, z jejichž archivů se zřejmě čerpalo, dále však ještě vzpomínkové knihy a publikace dalších autorů, z nichž se bez konkrétního označení cituje, v titulcích jsou uvedeny ještě další zdroje archivních filmů (mj. Agentur Karl Höffkes, která disponuje největším světovým inventářem soukromě natočených filmů z let 1900 až 1945).
Možná stačilo vybavit dokument průběžnými titulky se zdroji obrazu a textů, a bylo by jasněji.
