Historie uzlování v policejní praxi
Se stejnou zručností, jako si dnes zavazujeme tkaničky na mašličku, si čínští muži upínali tradiční vestu trojlístkovým uzlem.
Když dnes vyšetřovatelé kriminálních případů mohutně spoléhají na stopy DNA, rozbory chemických látek v nalezených vláknech anebo zaměřují polohu lidí pomocí signálu z mobilního telefonu, působí vedle toho obor forenzní analýzy uzlů až dětinsky prostě a středověce. Oprávněně.
Je však třeba dodat, že uzel anebo smyčka posloužily coby významná stopa nebo rovnou jako předmět doličný kriminalistům mnohokrát. Dávno před tím, než do praxe přešly moderní forenzní vědy jako balistika a daktyloskopie.
Dříve platilo, poněkud paradoxně, že tím hlavním usvědčujícím prvkem uzlů byla jejich neznámost. Z více než 4 000 variant uzlů byla zaužívaná jen hrstka, a ty méně obvyklé zpravidla byly spojeny s konkrétními profesemi, národy, etniky.
V 19. století vám na počkání trojlístkový uzel uváže nejspíš jen Číňan, protože si jím dopínal tradiční pánskou vestu. A na stejném principu pak zdobný knoflíkový nebo dekorativní plafónový uzel zvládla jen Číňanka. Což je detail, který se v případu, v němž byl jedním z podezřelých někdo z Asie, docela hodil.
