„Ať se za vás nemusíme ve světě stydět,“ radil profesor jedničkářce. Dnes je z ní světově úspěšná vědkyně
Nenechte si namluvit, že na matematiku nemáte buňky, vzkazuje dívkám a ženám vědkyně Veronika Ročková, která jako první člověk v české historii dostala v Americe cenu COPPS, „Oscara“ v oboru statistiky.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se kromě jiného dozvíte:
- Za co dostala Veronika Ročková světovou cenu jako první Češka?
- Proč se po studiu v zahraničí nevrátila domů?
- Kdo jí v úspěchu fandil a kdo ji zrazoval?
- V čem mají Američanky lehčí život než Češky?
- Co českého v ní jí pomohlo prorazit v cizině?
Působíte jako profesorka na slavné Chicagské univerzitě a před dvěma týdny jste také dostala letošní cenu Výboru prezidentů statistických společností COPPS, nejprestižnější cenu ve statistice. Ani jedno z toho se před vámi žádné Češce ani Čechovi nepovedlo. Co českého ve vás vám k takovým úspěchům pomohlo?
Určitě pracovitost a nezlomnost. Jako národ jsme velmi pracovití a jsme velmi zruční. Dokážeme najít dobré řešení problému, na které třeba jiní nepřijdou, umíme být netradiční a kreativní. Dokážeme si poradit sami a za nízké náklady. Jsme vynalézaví a umíme si vystačit s málem. Jsme dobří v tom, že projekty dokončujeme.
To Američané neumějí?
Tady se spousta lidí narodí do privilegia země, kde je vynikající infrastruktura a kde mají přístup k mnoha zdrojům. Jako Američané se už narodí se sebevědomím, byť úplně neznají jeho podstatu, a mají proto v sobě určitou pohodlnost.
Nebude je taková pohodlnost nakonec stát pozice? I kolem sebe vidím, že děti emigrantů se snaží víc než ti, kdo se tu narodili.
Emigranti se vždycky musí o všechno víc snažit. Obecně každý, kdo si sbalí kufry a rozhodne se odejít jinam, má větší ochotu na sobě pracovat a má ambice na vyšší kvalitu života. Je to charakterový rys, který spojuje všechny emigranty. Proto jsou ochotni pracovat víc, přijmout pozici, která neodpovídá jejich kvalifikaci nebo není tak dobře placená, aby se uchytili a vypracovali. Nemají v sobě tu nárokovost, která je častější u těch, kdo se v zemi svého původu narodili. Mají pokoru a vědí, že jim nic nespadne do klína a že se o to musejí zasloužit. Znám tu Čechy, kteří se
