Klavírista, psycholožka a novinář vás zkusí přesvědčit, proč byste neměli chtít a mít všechno
Často si představujeme, že když toho do našeho života ještě více přidáme – víc výletů, víc aktivit, víc majetku –, budeme šťastnější. Pochopit, že dělat a mít toho méně, může být někdy lepší volba, je pro naši mysl mnohdy náročné. Proč to i přesto zkusit?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Psal se 24. leden 1975 a klavírista Keith Jarrett už měl všeho dost. Ten den absolvoval vyčerpávající cestu z Curychu do německého Kolína nad Rýnem, trápily ho vážné bolesti zad. A když dorazil na místo, kde měl večer koncertovat, čekalo ho další nepříjemné překvapení: Místo špičkového křídla, které si na koncert vyžádal, stál na pódiu úplně jiný klavír.
Nejen že byl nástroj menší; také byl i starý, rozladěný a nefungoval mu pedál. Naladit se ho sice nakonec podařilo, ve vysokých tónech ovšem stále zněl tence a plechově a v těch nízkých zase poněkud tupě. Klavír byl v tak bídném stavu, že jazzový muzikant vážně uvažoval, že koncert zruší.
Nakonec večer přece jen vystoupil. Omezení nástroje jej však donutila pojmout svou jazzovou improvizaci jinak, než býval zvyklý. Melodii udržoval jednoduchou, důraz kladl spíše na rytmiku. A skoro celý koncert odehrál záměrně jen ve střední části klaviatury – jelikož klávesy na její vrchní i spodní části zněly prostě příšerně.
Kolínský koncert se stal Jarrettovým nejúspěšnějším vystoupením vůbec. Publikum ho přijalo s nadšením, následnou nahrávku ocenili i kritici. Jeho komerčně nejoblíbenější nahrávkou zůstává dodnes – je o ni zájem i po více než pětatřiceti letech od prvního vydání a stala se nejprodávanějším sólovým albem v historii jazzu.
Obětovaná příležitost
Historku lze jistě chápat jako příběh, který poukazuje na hudebníkovy výjimečné schopnosti či houževnatost. Profesorka z Yaleovy univerzity Laurie Santos a novinář Financial Times Tim Harford v něm ale vidí i další důležitý motiv: Někdy bychom možná všichni měli zkusit
