Hlavní obsah
Zdraví

Věřila jsem lékařce a Lenička mi málem umřela

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Павел Сорокин / pexels

Ilustrační foto.

Děti mohou občas trpět i na nemoci, které jsou neobvyklé, někdy i smrtelné a pro pediatry velice těžko diagnostikovatelné. Pokud je doktor zběhlý v rutině, klidně hází diagnózy jako tenista míčky.

Článek

Prostě taková klasika: Angína, nachlazení, zánět nosohltanu, větry, viróza, střevní chřipka, neštovice. Takže panadol, antibiotika, zábaly, dieta nebo tekutý pudr. Maximálně poslat někoho za dětským specialistou a umýt si ruce od problému. Jenže to jen sporadicky. Kdybych nezažila, nebudu rýpat. V mnohém je naopak lepší lékař, který si není sám sebou tak jistý a ještě se snaží získat nějaké informace. Naše paní doktorka byla velice milá a sympatická. Měla za sebou mnohaletou praxi. Já v té době byla matka dvou dcer. A u jedné začalo cosi haprovat. Holka mi v pěti letech nedošla pěšky do školky, musela jsem ji nést, byla slabá a vysílená. Je pravda, že předtím prodělala jakousi virózu. Poté se jí začaly dělat po těle modřiny. Ukazuji lékařce modřiny, vyprávím o slabosti a únavě. „Ano, to tak může být. Je po infekci, je oslabená.“ „Ale co ty modřiny, podívejte se, celé nohy a ruce modré?“ „A co se sestřičkou? Honí se? Divočí?“ „No možná ano, ale nyní až tak moc ne, moje Lenička je dost unavená. Navíc Janička žádné modřiny nemá.“ „To víte, nejsou všechny děti stejné.“

Leničce začíná téct krev z nosu. Normálně se spustí proud a lije a lije. Jedeme na ORL pohotovost. Tam jí něčím naleptají sliznici v nose a zatamponují. Jenže výjezdy se opakují. Opět jdu ke svojí pediatričce. Ukazuju zase ty modřiny, vyprávím, jak je holka unavená, jak jí lije krev z nosu. „Máte někoho v rodině, kdo trpí na krvácení z nosu?“ Snažím se vzpomínat. Ano. Mojí sestřenici také tekla z nosu krev. „No vidíte, to je v rodině. To nic není.“ Jenže dcera je horší a horší.

Unavená a modrá od modřin. Je ráno těsně před Vánoci. Lenička leží na gauči už brzo ráno, prý nemohla spát a pustila si pohádky v televizi. Jenže je malátná a vůbec nějaká divná. Beru jí do kočáru, ano, opravdu tak velkou holku do kočáru, protože už nebyla ve stavu, že by někam došla. Vezu jí k té samé doktorce. Ještě ordinuje. Jenže, co čert nechtěl, čekárna je plná. Prostě narvaná a není si kam sednout. Kočárek jsem nechala před poliklinikou, tak velké dítě mám v náručí. Nikdo mě nepustí sednout. Stojím s téměř bezvládným děckem u dveří. Náhle se Lenička prohne jako luk a začne chrlit krev. Zvrací spousty krve přímo na dveře do ordinace. Začnu bušit na dveře. Osazenstvo čekárny se děsí. Zakrývají oči dětem. Je to příšerné, vypadá to, že dcera umírá. Já ale vím, že ne. Je to tím, že trpí na krvácení z nosu. Prostě krev polykala, aby nemusela na leptání a tamponování. Jenže krev je nestravitelná a tak zvrací. Sestra otevírá. Holčička mi v náručí stále chrlí krev. Je už rudá sestra i lékařka, krvelití je po linu i nábytku. Doktorka okamžitě volá záchranku. Jedeme na houkačku do špitálu. Kdo uklidil tu krvavou spoušť v čekárně a ambulanci je mi úplně ukradené.

Tady Leničku ukládají na dětskou intenzivní péči a konečně se začíná něco dít. Odběry krve, vyšetření, dostává transfuzi. Je malátná a spí. Ale chce domů na Štědrý den. Také se přiznala, že jí začala téct ta krev z nosu, ale aby to nebylo poznat, tak ji polykala. Měly být Vánoce.

Diagnóza? Idiopatická trombocytopenická purpura. Lenička nemá žádné krevní destičky. Z toho ty modřiny a krvácení z nosu, obvoďačkou snad půl roku, či rok naprosto bagatelizované. A začíná kolotoč. Léčba v Motole, kortikoidy, Lenička je nafouklá po nich jako balón, ale léčba nezabírá. Odběr kostní dřeně a pátrání po tom, kam se ty destičky ztrácejí, či jsou vůbec kostní dření produkované. Ano, tvořené jsou, jenže mizí. Po propuštění z Motola následuje stejně jedna hospitalizace za druhou. Stav se horší. Lenička je bez destiček a stále krvácí. Dalším typem léčby se jeví imunosuprse. Jedná se o léčbu, kdy se potlačí imunita vlastního těla. Je zde předpoklad, že se prostě tělo zbláznilo a ničí krevní destičky. Pokud se imunita potlačí, může se tělo dostat do normy a přestat hubit trombocyty. Ani tato metoda nezabírá. Lenička jen chytla neštovice od sestřičky a v takové míře, že lékaři mysleli, že není možné je ani přežít. Ležela celé dny jen v setmělé nemocniční místnosti, nekomunikovala. Ale měla tuhý kořínek. Výše trombocytů byla stále katastrofální. Všechna konzervativní léčba selhala, ačkoliv jsem musela Leničku tahat autobusy po mnoho měsíců do nemocnice a zpět. Pokud byla v imunosupresi, neboli zbavená své imunity, mívaly jsme sanitku. Desítky výjezdů, stovky hodin. K ničemu. Marně si lámu hlavu tím, že Lenička se s problémy potýkala dlouho a já na ně stále poukazovala. Bez úspěchu. Podle naší mudryně bylo vše v normálu. Přitom stačilo říct, otevři pusu a na horním patře se nacházely tak rudé skvrny, které by vyděsily i naprostého laika. Je to jeden z projevů této nemoci. Je to důkaz naprosto nezaměnitelný a průkazný. Na tom učili i lékaři své mediky v Motole. Co kdyby začala léčba dřív? Musela by Lenička skončit takto zubožená na prahu života a smrti? Co vlastně způsobil ten bohorovný klid naší dětské lékařky s letitou praxí?

Leničce zbyla poslední šance. Operace. Odnětí sleziny. Naděje na zlepšení asi 20 %. Jdeme do toho. Operace je to dlouhá. Zřejmě ještě delší, než mi bylo oznámeno. Je to už několik hodin a moje holčička je stále na operačním sále. Bojím se, že už ji neuvidím. Moc se bojím, jestli neumřela. Po mnoha hodinách ji přivážejí na dětskou chirurgickou jipku. Je bledá, tvář má pod nějakým poklopem s párou. Do těla má zavedeno osm různých infuzí včetně morfia. Vypadá skoro jako bez života. Pláču….

Stal se ovšem zázrak. Moje holčička prodělala už jen jeden destičkový kolaps a naprosto se uzdravila. Opravdu. Nyní je z ní už dospělá žena, destiček má více než kdokoliv z běžné populace. Paní doktorku jsme ani přes toto podivné zanedbání péče neopustili. Od té doby byla opravdu velice vstřícná ke všem mým podnětům a připomínkám. Žádné z nich už nikdy nebagatelizovala. Nyní je už několik let v zaslouženém důchodu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz