Legendární Lumír Kotala slaví 60. narozeniny

Datum publikování:10. 4. 2024

Jeden z prvních profesionálních odchovanců, který svůj ligový debut zažil v mistrovské sezoně 1980/1981, lídr poslední ryzí ostravské vítkovické party přelomu 80. a 90. let a stále velký fanoušek a srdcař Vítkovic. Druhý nejproduktivnější hráč historie modro-bílého klubu, někdejší vynikající útočník Lumír Kotala slaví 10. dubna své 60. narozeniny!

Další velká vítkovická osobnost slaví v tomto roce šedesáté narozeniny. Třetím čerstvým šedesátníkem z řad bývalých vynikajících hráčů a velkých osobností vítkovického hokejového klubu je Lumír Kotala. Po Janu Vavrečkovi a Mojmíru Trličíkovi slaví významné životní jubileum právě někdejší vynikající útočník, který vlastně hokej pověsil na pomyslný hřebík celkem nedávno.

Kdo Lumíra Kotalu na ledě zažil, vybaví si šikovného praváka, útočníka, který uměl být velice produktivní, ale který také i díky své postavě dokázal přitvrdit hru. Lumír Kotala se narodil 10. dubna 1964 v Ostravě a je jedním z dalších členů velmi silného vítkovického ročníku 1964, který dal klubu i českému hokeji řadu výborných hráčů.

Jak už úvodní text naznačuje, Lumír Kotala byl jedním z prvních „profesionálních“ odchovanců Vítkovic. Co to znamená? Byl jedním z prvních žáků nejprve experimentální, ale od začátku 70. let pravidelné hokejové třídy na základní škole na Rostislavově ulici ve Vítkovicích. Vítkovický klub touto školou spustil projekt kvalitní školní výuky kombinované se špičkovou hokejovou výchovou.

„Na Rostislavce jsem vyrostl, šel jsem odsud dobře připraven do běžného i hokejového života. Moc vzpomínám na trenéra Šustka, s nímž jsme v roce 1982 získali na mistrovství Evropy do 18 let bronz. Nejvíce si ale cením stříbrné medaile z mistrovství světa dvacítek o rok později. Tehdy jsme byli společně v mužstvu s hráči jako Dominik Hašek, Vladimír Růžička, Petr Rosol, Antonín Stavjaňa, Petr Klíma, Musil a další,“ zavzpomínal před lety na své hokejové začátky a na léta v mládežnických reprezentacích Lumír Kotala.

Ve svém, jinak velice silném ročníku, patřil k nejlepším. Velice brzy se propracoval i do ligového A-mužstva. Navždy už zůstane zapsáno v historii vítkovického hokeje, že Lumír Kotala přispěl i svým dílem. Premiéra v nejvyšší soutěži, jeden zápas ve zlaté sezoně – 23. listopadu 1980 dostal při rozsáhlé absenci hráčů základu příležitost v zápase na ledě Slovanu Bratislava. „Na svůj první ligový zápas si vzpomínám moc dobře. Bylo to proti Slovanu Bratislava právě v mistrovské sezoně 1980/1981. Tenkrát jsme ten zápas vyhráli 6:5 na trestná střílení. Na zápasy se Slovanem mám vůbec vzpomínky, kromě už zmíněné premiéry jsem s ním v roce 1985 utrpěl komplikovanou zlomeninu kotníku a půl roku si nezahrál. Po vytažení šroubů z nohy jsem tak tak chytil další sezonu. A pak taky v roce 1991, když hráč Slovanu Bukna nepříčetně vyrukoval na Romana Ryšánka, zlomil mu krosčekem nos, tak jsem se tak vytočil, že to skončilo potyčkou a poprvé v životě jsem dostal trest do konce zápasu,“ pousmál se s odstupem času.

Lumír Kotala s výjimkou jedné sezony v italském Fiemme odehrál celý produktivní čas své aktivní kariéry ve Vítkovicích. Patriotismus na prvním místě jej přitom stál výraznější výsledky v rámci tuzemské nejvyšší soutěže, protože právě v tomto období ostravský klub hned dvakrát sestoupil a dvě sezony tak Kotala i s Vítkovicemi hrál o úroveň níže. V československé a pak i české elitní lize tak odehrál 12 sezon, ve kterých odehrál 448 zápasů a nastřílel v nich 167 gólů. Když ale shrneme celé jeho působení ve Vítkovicích, dostaneme se k mnohem zajímavějším číslům. Lumír Kotala v A-týmu Vítkovic působil 14 sezon, odehrál v nich 528 zápasů, nastřílel celkem 236 gólů a celkem nasbíral 464 kanadských bodů! To z něj dělá druhého nejproduktivnějšího hráče historie vítkovického hokejového klubu (po Jiřím Burgrovi – 664 KB).

Nezapomenutelnou, samozřejmě i pro Lumíra Kotalu, byla sezona 1992/1993, kdy se podílel na dnes již památném stříbrném výkonu Vítkovic, kterému přitom chybělo velmi málo a byl by opět zlatý. Přitom před touto sezonou se vracel po nevydařeném angažmá v Itálii a s ligovým mužstvem zprvu jen trénoval, později jej trenéři vrátili do týmu jako plnoprávného člena a on se jim odvděčil a celým Vítkovicím přispěl 44 kanadskými body ve 43 utkáních. Právem se tak stal vicemistrem Československa, vlastně už podruhé, poprvé už v roce 1983, když ve 39 zápasech zapsal 26 bodů za 15 gólů a 11 asistencí.

Ještě v sezonách 1993/1994 a 1994/1995 hájil Lumír Kotala barvy mateřských Vítkovic, pak, v jedenatřiceti letech, odešel zkusit znovu zahraniční štaci. Hrál v Itálii, v Alpenlize za Bruneck a v italské druhé nejvyšší soutěži za Sterzing. Pak už následoval návrat domů, závěr kariéry strávil ve Frýdku-Místku.

S hokejem se ale po skončení aktivní kariéry nerozloučil nadobro. Pokračoval ve Staré Bělé a především pak jako lídr Staré Gardy HC Vítkovice. Doopravdy a definitivně pověsil hokejové brusle na hřebík v 57 letech, v roce 2021. Druhý nejproduktivnější hráč a druhý nejlepší střelec historických tabulek vítkovického klubu se rozloučil před domácím extraligovým zápasem s Třincem za ovací z tribun ostravského paláce, kterým dlouhé roky rozdával radost.

„Tak já už jsem skončil svou aktivní kariéru pomalu před třiceti lety (smích). Ale teď jsem se rozhodl skončit i v rámci hraní za starou gardu Vítkovic. Vede mě k tomu jednak fakt, že se chci už naplno věnovat svému tři a půl letému vnoučkovi. Pomalu jej začít vodit do přípravky a začít to životní, hokejové kolo zase znovu,“ prozradil Lumír Kotala při loučení s hokejem coby hráč. U Staré gardy Vítkovic ale zůstal, nyní v roli kouče. „Já už jsem v posledních letech toho trenéra prakticky dělal. Těch zápasů bylo méně a méně. Přece jen už i do staré gardy přicházejí mladší kluky a koho já tam budu skoro v šedesáti nahánět? Čím dál více mi stačily jen tréninky, kde jsme se potkávali více s mými vrstevníky. Ale hrát zápasy, kde si někteří kluci dokazujou, že na to pořád mají a že jsou soupeři a honí se tam urputně… Někoho tam honit, na to už jsem neměl chuť. Takže posledním rokem už jsem se pomalu přesouval do role trenéra.“

Šedesátka Lumíra Kotalu zastihla v dobrém rozmaru a také dobré formě. Hlavně ta pohoda a dobrá nálada, to jsou a vždy byly jeho devízy a přednosti. Nezkazil žádnou legraci a vždy je vítaným parťákem jak mezi vrstevníky, tak i mladšími kolegy. Za svého ho v juniorském věku přijali i starší pardálové mistrovského kádru. V oné premiérové sezoně 1980/1981 to byli právě oni, kdo pomohl v nejtěžších časech. „Pro mě to bylo těžké období. Bohužel v té době mi zemřel otec. Já jsem se s tím musel popasovat. Kdyby otec tehdy nezemřel, mohl jsem si to více užít… ale tak to jsou kdyby a na to se nehraje. Hokej mi tehdy pomohl, hlavně mi pomohli ti staří borci v týmu – Miloš Holaň, Franta Černík, Láďa Svozil. Ti mě z toho mého osobního problému vytáhli. Když to tak řeknu, byli to moji víceméně tátové. Moc mi pomohli. Samozřejmě to bolí do dneška, ale bohužel takový je život.“

Hokej a Vítkovice jsou v srdci Lumíra Kotaly pořád. Rád vzpomíná, ale žije i přítomností. „Už když jsem hrál, v té pozdější fázi kariéry, jsem se cítil vyrovnaný a šťastný, že můžu dělat, co mě baví a co umím. Hokej se stal náplní mého života, potěšil mě, viděl jsem díky němu kus světa, seznámil se s řadou významných lidí,“ zavzpomínal na svou aktivní kariéru, během které byl i kapitánem svého mateřského celku.