Odmalička žijeme obklopeni lidmi. Rodiči, příbuznými, učiteli, kolegy v práci, kamarády... Bylo by tedy namístě myslet si, že máme perfektně zvládnutou komunikaci, že spolu umíme mluvit. Skutečnost však často dokazuje pravý opak. A nejde jen o komunikaci. Pojďme se nyní podívat, co všechno nám brání v tom udržet si plnohodnotný vztah.
Neznáme sebe ani své emoce
Přistihli jste se někdy, že ve zdánlivě běžné nekonfliktní situaci reagujete způsobem, který vás samotné překvapí či nemile zaskočí? Něco jste viděli, zaslechli, partner se dotkl se nějakého tématu...
A vás v tu chvíli zaplavily silné emoce, které jste neměli sílu ovládnout. A vůbec jste netušili, proč se to děje. Tímto způsobem se ozývají naše dávná traumata a zranění, která si s sebou neseme z dětství a jež později často vyplouvají na povrch právě v partnerství.
Jinými slovy, neznáme sami sebe a ze svých špatných pocitů pak viníme svého partnera, který však většinou za nic nemůže, pouze nám zrcadlí naše skryté bolesti. Leckdy také dochází k tomu, že své emoce potlačujeme a ty pak bublají v našem nitru jako papiňák, aby jednoho dne vytryskly na povrch s ničivou silou.
Ať tak či onak, chceme-li si ušetřit zbytečné problémy, měli bychom nejdřív poznat sami sebe, své potřeby a hodnoty. A neukazovat hned na partnera. Víte, co se říká: Když ukazuješ prstem na druhého, tři prsty míří k tobě.
Neumíme si říct o to, co chceme
Zvlášť ženy často viní muže z toho, že jsou necitliví, málo empatičtí, sobečtí a že jim nezáleží na pocitech jejich partnerky. Jeden typický příklad za všechny: Manželka vyčítá manželovi, že jí nedal dárek k svátku. On však opáčí, že nic nechtěla, sama mu to přece řekla. Jenže už netuší, že šlo pouze o jakousi slovní hříčku, klišé... že to zkrátka jenom tak plácla, ale rozhodně to nemyslela vážně. A problém je na světě.
On vzal její vyjádření doslova a ona se teď cítí dotčená. Má pocit, že ji muž nemiluje, že si jí neváží. A pokud se kdesi v hloubi její duše ukrývá zraněné vnitřní dítě, jehož přání a potřeby ignorovali už kdysi rodiče, možná začne přemýšlet o tom, že prostě není s tím správným člověkem.
A rozvod je na spadnutí. To je samozřejmě trochu nadsázka, faktem ale je, že tímto způsobem zbytečně zaséváme do svých vztahů nedůvěru, hořkost, zklamání a další negativní emoce.
A přitom úplně zbytečně. Stačí přijmout skutečnost, že ten druhý není jasnovidec, a pokud něco chcete, musíte si o to říct. Tečka.
Věříme, že druzí nás učiní šťastnými
Mnozí lidé vstupují do partnerství s přesvědčením, že díky partnerovi konečně najdou své štěstí. Pravda je, že ze začátku to tak může vypadat. Milostná chemie dokáže divy, celý svět je růžový, člověk pomalu nepotřebuje jíst ani spát, protože ho 24 hodin denně sytí opojné myšlenky na lásku.
Když ale tento úžasný hormonální koktejl vyprchá, dostaví se realita a s ní i šokující zjištění, že vysněná pohádka se nekoná. Může za to jeden z častých omylů, který tvrdí, že za naše štěstí jsou zodpovědní ti druzí, v daném případě naše drahá polovička. Ať už si pod pojmem štěstí představujeme cokoli – tučnou výplatu, kterou dotyčný přinese domů, exotické dovolené, pravidelné dárky a pozornosti, vroucí vyznání lásky.
Jenže, toto je fatální omyl. Štěstí je pocit, který si nosíme sami v sobě a jenž souvisí se schopností pozitivně vnímat okolní svět. Tento pocit nám nemůže dát nic a nikdo zvenčí, pouze my sami. Pokud ho v sobě z nějakého důvodu nemáme, je nesmysl, abychom ho vyžadovali po druhém a pak ho ještě vinili z toho, že nám ho nedal. Všechno je to opět o práci na sobě samých.
Způsobů, jak zlepšit svou psychickou odolnost, posílit tělo i ducha, je celá řada. Musíme začít u sebe, nikoli očekávat, že nás dosytí partner.
Jak to vidí odborníkJe pravda, že chybná přesvědčení přebíráme výhradně ze své původní rodiny? Denisa Říha Palečková, lektorka partnerství a intimity |
