Nejlepším řešením bezdomovectví je prevence, ne hroty na lavičkách, říká spoluzakladatelka Architektů bez hranic

Krize bydlení, náhlý výpad příjmů nebo prostě jen souhra špatných okolností. To jsou podle architektky Karolíny Kripnerové nejčastější příčiny bezdomovectví. V rozhovoru jsme probrali nejen nedostupnost bydlení a sociálně udržitelnou architekturu, ale i bezdomovectví v zahraničí. „Každá společnost je ale jiná, takže samozřejmě nelze vzít finský recept a aplikovat ho na české prostředí. Principy ale převzít můžeme,“ říká spoluzakladatelka spolku Architekti bez hranic.

Co znamená sociálně udržitelná architektura?

Samotný pojem nemá ustálenou jednoduchou definici, ale podle mě je to architektura, která je příjemná k lidem, která vnímá člověka důležitěji než samu sebe a vytváří příjemné prostředí pro společenství a komunitu.

Co vás vedlo k založení spolku Architekti bez hranic?

Spolek jsme zakládali s kolegou Vojtěchem Sigmundem. Když jsme se totiž potkávali a sdíleli naše vize, kterými bychom se rádi zabývali, vždycky jsme se pohybovali kolem sociálně zabarvených témat. Tehdy u nás v Česku ještě neexistovala v uvozovkách pobočka mezinárodní sítě Architektů bez hranic a my jsme se ji rozhodli tady založit, protože naše přemýšlení souznělo s hodnotami, které měly tyto spolky nastavené. Záměrně říkám pobočka v uvozovkách, protože jsme absolutně samostatný spolek, s ostatními nás sdružují ty společné hodnoty a charta, ke které se také hlásíme.

Jak jste se dostala k tématu bezdomovectví?

Když jsme tehdy formovali to, co nás zajímá, tak jsme vnímali, že je určitě fajn, když někdo dokáže navrhovat a stavět – teď to zjednoduším – třeba školu v Africe, ale my jsme si říkali, že o tom vlastně tolik nevíme. Čemu ale rozumíme rozhodně víc, jsou problémy, které máme takzvaně před vlastním prahem, tedy v České republice, tehdy převážně v Praze nebo nejbližším okolí, které dobře známe. Mezi ta témata patřily zanedbané části veřejného prostoru a potom právě i to bezdomovectví, které do veřejného prostoru proniká a je v něm očividně přítomné. Proto jsme se bavili o nedostupnosti bydlení a o krizi bydlení obecně jako o podtextu bezdomovectví.

Já sama se tématu bezdomovectví věnuji od vysoké školy, kdy jsem navrhovala azylový dům pro matky s dětmi. Inspirativní projekt VinziRast-mittendrin jsem potkala například během stáže ve Vídni, kde bydlí bývalí lidé bez domova spolu se studenty. Tehdy jsem si uvědomila, že architektura má tu moc pomoct s řešením i takových závažných společenských problémů, jako je právě bezdomovectví. Neříkám, že to architektura vyřeší sama, to rozhodně ne, ale může definovat nebo přetvořit určité podmínky prostředí.

A jaké jsou podle vás hlavní příčiny  bezdomovectví?

Myslím, že hlavní příčinou je právě ta bytová krize a nedostupnost bydlení. Počet lidí ohrožených ztrátou bydlení nebo žijících v nevyhovujících podmínkách v poslední době narůstá. Je to celosvětový fenomén.

Čím je podle vás ta krize bydlení způsobena?

Odmítám názor, že by šlo o nějaké individuální selhání, naopak je potřeba na to nahlížet jako na důsledky určitých politických rozhodnutí. Například kdybychom se nerozhodli privatizovat byty, což bylo politické rozhodnutí, tak rozhodně nejsme tam, kde jsme dneska. Vývojem ekonomiky a celkově světovým náhledem na věc by se dalo říct, že se bydlení postupně komodifikovalo a financializovalo. Takže už to není věc, kterou jsme brali jako samozřejmost, že každý má kde bydlet, ale najednou se to stává velmi výrazným nástrojem toho, jak investovat peníze nebo do čeho je ukládat. Finanční hodnota pak převýší tu primární, lidskou hodnotu. Pak se stává, že máme ve městě spoustu prázdných bytů, protože se majitelům – ne jednotlivcům, ale velkým společnostem – nevyplatí starost o nějaké nájemníky. Byty tedy mizí z trhu a tím pádem se zvedá cena bytů, které na trhu jsou. Současně roste poptávka po bytech, protože lidí prostě přibývá a zároveň se rodiny atomizují, mezigenerační bydlení už není standardem. Dnešní schéma vytváří více faktorů, a proto je nutné na to nahlížet z různých úhlů pohledu.  

A kdo by ty prázdné byty měl s majiteli řešit? Město?

Určitě. Vlastně si říkám – kdo jiný než veřejná moc řekne majitelům, že na to mají nahlížet jinak? Nemusí to ale jenom znamenat, že město nějakým způsobem ty byty vezme nebo podobně. Spíš jde o to najít nástroj, který by motivoval soukromé majitele, aby byty vraceli na trh. Jeden z těch nástrojů, bydlení s garancí, má zavést nový zákon o podpoře v bydlení. Prostředníkem mezi soukromým majitelem a nájemníkem může být město nebo neziskovka. Odebere tím pádem velkým firmám břímě starat se o nájemné, majitelům přinese peníze z nájmu. Tohle je tedy jeden z nástrojů, který má velký potenciál. Je zanesený i v připravovaném zákoně o podpoře bydlení, kterému fandím a doufám, že se ho podaří zrealizovat.

Nedostupnost bydlení je tedy jednou z příčin. Jaké jsou další?

Častá bývá špatná souhra okolností. Rozpad vztahu, zdravotní problémy, ztráta zaměstnání. Například lidé, kteří vycházejí z dětského domova, jsou bez nějakého zajištění a bez rodinných vazeb najednou puštění do zdánlivě super svobodného světa, ale de facto se nemají pořádně o koho opřít. Bohužel tedy velká část těch lidí často končí na ulici. Obráceně lze taky říct, že hodně lidí se zkušenosti z ulice si prošlo dětskými domovy. Další ohroženou skupinou jsou lidé seniorního věku, kterým třeba zemře partner nebo partnerka a nemají pak z čeho zaplatit vysokou cenu nájmu. Podobně na tom mohou být rodiče samoživitelé.

V rámci ABH jste dělali mnoho projektů. Na který jste nejvíce hrdá?

Nemám úplně konkrétní, který bych vypíchla, protože ke každému mám hodně osobní vztah. Projekt samotný většinou vzniká z nějakého popudu, sami máme takové pnutí, že potřebujeme změnit něco kolem sebe, že chceme vyřešit nějaký problém. Zajímavou zkušeností pro mě byl orientační systém pod Hlávkovým mostem v Praze. Byl to pro nás první projekt, kdy jsme vyloženě zasáhli do veřejného prostoru, ověřili jsme si, že když člověk chce a vidí smysl v tom něco změnit, tak že ono to prostě jde. Povedlo se nám to udělat s relativně malým nákladem, spíše z vlastního nadšení a snahy kultivovat prostor kolem sebe.

Obohacující byly také diskuzní večery Hranice architektury, kam jsme si pozvali zajímavé osobnosti. Na témata jsme se podívali nejen z architektonického pohledu: šlo právě o multidisciplinární spolupráci, kterou se v projektech snažíme rozvíjet. Myslím, že na základě spolupráce s lidmi z různých oborů může vzniknout něco zajímavého, hodnotného a vše se může posunout někam dál.

Neopomněla bych ani spolupráci s audiovizuálním umělcem Janem Rousem, se kterým jsme dělali dokumentární sérii Architektura soužití. Právě s Jankem spolupracujeme i na momentální výstavě Čí je to problém? Bezdomovectví mezi Prahou a New Yorkem v Galerii VI PER.

Celkově se tedy činnost našeho spolku orientuje spíše na edukaci a na konzultační a teoretickou činnost v architektuře. Skrze workshopy a diskuze propojujeme téma architektury a sociálních problémů.

Zmiňovala jste momentální výstavu Čí je to problém? Bezdomovectví mezi Prahou a New Yorkem. Co tam můžeme vidět?

Výstava se na téma bezdomovectví dívá v širším kontextu, přičemž čerpá z českého, potažmo evropského, respektive newyorského/amerického prostředí. Právě tím, že jsme se snažili o určitou syntézu, tak jsme se dostali na takovou úroveň, kdy na ten problém nahlížíme holisticky.

Na výstavě provádíme návštěvníka pěti místnostmi, kde představujeme toto téma z různých perspektiv a věnujeme se mj. proměně veřejného prostoru, kdy jsou v něm poslední dobou osazovány objekty takzvané nepřátelské architektury, tedy různé bodáky, špice, hroty rozřezané lavičky a podobně, které se snaží „vyřešit“ bezdomovectví tím, že jenom posune lidi bez domova mimo zraky jiných lidí, čímž se samozřejmě tento problém nevyřeší.

Kromě proměny veřejného prostoru ukazujeme, koho se vlastně to téma bezdomovectví týká. Poukazujeme na to, že to není problém jen pár lidí posedávajících na lavičce v parku. Většina lidí si pod pojem bezdomovectví totiž vybaví opilého postaršího člověka, který polehává právě na lavičce a má u sebe igelitky plné věcí. Tak to rozhodně není. Jak jsem zmiňovala dříve, bezdomovectvím je bohužel ohrožena velký skupina lidí.

V další části ukazujeme určité zažité stereotypy a mýty o bydlení a bezdomovectví. Ve čtvrté části je krátký vstup do vyloženě newyorského prostředí, kde jsme z něho vytáhli tři důležité aspekty, které jsou typické pro New York a zároveň se dají docela hezky vztáhnout k tomu českému prostředí.

A v závěrečné části ukazujeme, co se stane, když jako společnost budeme pořád pokračovat v tom stejném nastavení, co máme dneska, tedy řešit až vzniklé následky. Vedle toho nabízíme druhou variantu, tu optimističtější, tedy co by se mělo stát, abychom společně dokázali bezdomovectví vyřešit. To znamená změnu společenského nastavení a řešení prevence a ne následků.

Jaký je rozdíl mezi bezdomovectvím v Praze a New Yorku?

To by bylo hodně dlouhé povídání. Důležité je, že ten problém bezdomovectví je všude a dalo by se říct, že skoro všechna města na světě s tímto problémem bojují. Ve většině případů je bezdomovectví zhoršujícím se problémem. To je samozřejmě případ i v Praze a je to případ i v New Yorku. Je málo  měst, nebo zemí na světě které si s tím dokázali poradit. Dobrým příkladem je Finsko, kde se daří počet lidí bez domova snižovat.

Jakým způsobem to ve Finsku řeší?

Zejména právě prevencí. Staví dostupné obecní bydlení. Mají stanovené parametry kolik z nových bytů musí být dostupných pro střední třídu. A pokud se někdo dostane do problému a přestane platit nájem, tak se s dotyčným člověkem začne pracovat, najde se, kde je problém, a začne se řešit právě prevence, aby se člověk do bezdomovectví nepropadl. Funguje tam princip housing first, tedy bydlení především. Každá společnost je jiná, takže samozřejmě nelze vzít finský recept a aplikovat ho na české prostředí. Principy ale převzít můžeme.

Máte se spolkem nějaké plány do budoucna?

Plánů je nekonečno (smích). Máme naplánováno pokračovat v současných projektech a zároveň máme otevřené dveře pro další členy spolku. Jsem ráda za každého člověka, který k nám přijde z toho důvodu, že ho zajímají sociální aspekty v architektuře.

Je něco, co byste vzkázala lidem, kterým bezdomovectví hrozí nebo už bez domova jsou?

Vzkázala bych jim to, že jim držím palce, aby to dobře dopadlo.

A lidem, kteří článek mohou část z pohodlí domova?

Těm bych připomněla, že je důležité, abychom se o sebe navzájem více zajímali. Že ne všechno můžeme ovlivnit, ale je potřeba si to s pokorou přiznat a říct si, co můžeme pro ty, kteří tolik štěstí neměli, udělat.