Súľov, Vrchteplá, Bosmany, Drieňovka a výstup na Velký Manín

Dvoudenní toulání Súlovskými vrchy hned po aprílu (1)

Súlovské vrchy jsou okouzlujícím koutem Slovenska. Toto nevysoké, ale mimořádně malebné pohoří skýtá neuvěřitelně pestrou škálu vycházek, túr, ale i vícedenních treků. Přestože do Súlovských vrchů jezdívám dlouhé roky, přesto nemohu prohlásit, že je znám dobře a že jsem už všude byl. Všude možná byl brouk Pytlík, mně do toho ale ještě sáhodlouhá míle chybí. A proto, hned po Velikonocích, které byly těsně před aprílem, se ve skulince předpokládaného hezkého počasí snažím zaplnit další z mezer ve vzdělání v tomto úchvatném pohoří na západě Slovenska, na pomezí Kysuc a Považí.

Súľov, Vrchteplá a Bosmany

Na dvoudenní procházku vyrážíme ve dvou. Start i cíl je v centru obce Súľov (373 m), čeká nás hezká okružní túra. Na začátku dubna jsou již Súlovské vrchy hezky rozkvetlé, v nižších polohách je zeleno, avšak v těch vyšších jsou stromy ještě stále holé a bránit ve výhledech tak příliš nebudou. Prvním naším cílem je obec Vrchteplá. V dolině je množství kvetoucích kytek. Jaterníky, prvosenky, devětsily a řada dalších, společnost nám dělají kvetoucí třešně a další kvetoucí stromy nebo keře.

Loučíme se s výhledy ke štíhlým skalním věžím a k Súlovskému hradu a začínáme nabírat výšku. Musíme se přehoupnout přes táhlý hřbet, který odděluje súlovskou kotlinu od doliny Manínského potoka. Brzy jsme na nádherných loukách nad Vrchteplou, ze kterých se otevírají malebné výhledy jižním směrem. Cestou fotíme tu úžasnou záplavu kvetoucích prvosenek a dalšího kvítí.

Ani to nebolelo a jsme v obci Vrchteplá (520 m). Hned u rozcestníku v centru obce je Pamätná izba SNP. Ta však není naším cílem, míříme naproti do hostince Vrchteplá, který nezklamal. Má otevřeno i v pracovním týdnu dopoledne. Dvě startovní (postartovní) piva rozhodně škodit nemohou. Protože je ale za okny příliš hezky, opět popadneme batohy a pokračujeme v další cestě. Nyní nás čekají Bosmany.

Po naučné stezce pokračujeme kousek po cestě podél Manínského potoka, brzy však odbočíme do lesa a po lesní cestě stoupáme k nádherným skaliskům s okouzlujícími výhledy. Zároveň se přibližujeme i k dnešnímu cíli - Velkému Manínu (891 m), nejvyšší hoře celého pohoří. Bosmany (659 m), nazývané také Skály, jsou úžasným skalnatým vrcholem. Zdejší druhohorní vápence a karbonátové slepence mají stáří 100 až 170 miliónů roků, vznikaly tak v období křídy a jury.

Z vrcholu se otevírají letecké pohledy na blízkou obec Kostolec, na vrchy Drieňovka a Kavčia, které uzavírají Kostoleckou tiesňavu, ale i na vzdálenější Velký Manín a Malý Manín uzavírající pro změnu Manínskou tiesňavu. Samozřejmě nechybí hřeben Bílých Karpat s Velkou Javořinou, hřeben Javorníků, Moravskoslezské Beskydy včetně Lysé hory, Strážovské vrchy a na opačné straně hřeben Lúčanské Malé Fatry, který ještě stále pokrývá sníh. Nemůžeme se na tu nádheru vynadívat.

Kostolec a Drieňovka

Všechno ale jednou končí, i naše návštěva vrchu Bosmany. Sestupujeme do obce Kostolec. Přes cestu nám přeběhne nádherný exemplář střevlíka Ulrichova (Carabus ulrichii), níže jsou zase "nekonečné" porosty prvosenky bezlodyžné (Primula vulgaris). Obcí Kostolec jen projdeme, krátce se zastavujeme u kapličky a u hřbitova, od kterého se otevírají parádní pohledy na Strážovské vrchy.

Dále již obdivujeme vrch Kavčia s Kostoleckým dómem, ale i Bosmany za našimi zády. Přímo před nosem máme vrch Drieňovka (639 m), na který to bereme přímo. Ztečí. Tedy po spádnici po kamenité o pořádně strmé cestě. Jsem rád, že jsem napřed, protože bych si mohl vyslechnout řadu nadávek a brblání, co že jsem to vybral za cestu. Dája je vzadu a beztak mě proklíná. V duchu vzpomínám na poslední potulku v těchto končinách, kterou jsme zde podnikli se skvělým parťákem Láďou N., který již bohužel není mezi námi, ten mně také dal "kartáč" se slovy: "Že já blbec se vždy nechám překecat".

Proč ale na Drieňovku vůbec šlapeme, když je to takový "naničhodný" zalesněný kopec bez vrcholových výhledů? Protože z jedné skalky kousek pod vrcholem se otevírají přímo ohromující pohledy nejen do Kostolecké tiesňavy hluboko pod nohama, ale také na ohromný Kostolecký dóm zvaný Strecha Slovenska v jihozápadním úbočí na protějším vrchu Kavčia (601 m).

Když se konečně doplahočím na hřeben, vyplaším asi desítku laní, které z nečekané návštěvy příliš nadšené nejsou a podběhnou dále do lesa. Čekám, až se vynoří hlava parťačky a pak mířím konečně k samotné vyhlídce na vrch Kavčia s Kostoleckým dómem. Opravdu nádhera, která se neokouká. Protější kopec je navíc nádhernou ukázkou antiklinály, kde můžeme vidět neuvěřitelně pokroucené vrstvy usazených karbonátových hornin. Na vrchol sice nevede turistický chodník, přesto je Drieňovka poměrně hojně navštěvovaná.

Manínec a Velký Manín

Je ale čas jít dál. Po staré lesní cestě sestoupíme na krásné louky na západním úbočí vrchu a kolem Božích muk pokračujeme po loukách k masívu Velkého Manína. Mohli bychom jít vzhůru přímo, ale to by bylo dnes příliš krátké. Navíc máme času dost, takže to vezmeme hezky po loukách a pak nábližkou lesem hezky k jihu. Na Manín chci totiž vystoupit od jihu po neznačené, ale v posledních letech hodně frekventované stezce od travnatého "předvrcholu" Manínec (603 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Okolo vydatného pramene s posezením a ohništěm to střihneme po neznačených cestách nahoru na žlutou turistickou značku. Potkáme jednoho nasraného elektrocyklistu, který je od hlavy po paty od bláta a s očividně vybitou baterkou. Jaj synak, zvykej si na "blekaut". To tahání se s takovým těžkým heblem bez šťávy a v takovémto terénu mu opravdu nezávidím. O kus dále na nás vykoukne skalní zub malofatranského Klaku (1 352 m) a ještě dále pak doslova žlutá záplava kvetoucí mochny. Nádhera.

Za touto krásou ale přijde to nejtěžší. Pořádné stoupáníčko na Manínec (603 m). Na vršku jsou lavičky, z travnaté čepice se otevírají další neopakovatelné výhledy. Po kolikáté již dnes… Jako na dlani máme sousední Strážovské vrchy, město Považská Bystrica, hřeben Bílých Karpat včetně Vršatských bradel i nejvyšší Velké Javořiny (970 m). Opravdu nádhera.

Zakrátko přiběhne borec, který tady má tréninkové kolečko. Pokecáme o Maníně, o medvědech, kterých má být na protější straně údolí spousta. Prý tam již ani neběhá, že to není úplně bezpečné. Uvidíme, v květnu plánuji výjezd právě do Strážovských vrchů, jejichž nejvyšší horu - Strážov (1 213 m) máme rovněž na dohled. A že prý je to na Velkým Manín pořádná drsárna. Já bych ale nestrašil, není to tak žhavé, pouhých 300 výškových metrů. Chodím tudy velice rád.

Ano, stoupání z Manínce na Velký Manín (891 m) je sice příkré, ale člověk se ještě ani pořádně nezadýchá a již je tady předvrcholová rovinka se statnými buky. A za ní hned starý známý vrchol s kamennou mohylou. Nově přibyla lavička, panenka Mária i s lucerničkou, neopemeneme se zapsat do vrcholové knihy v kovové schránce.

Severák

Je docela chladno, takže po vrcholovém přípitku (jsme přece jen na nejvyšší hoře pohoří o rozloze 193 km²) se vydáváme po hezkém skalním hřebeni dále. Sestupujeme do nehlubokého sedla. Pamatuji, když jsem tady byl poprvé, tak nebyla ani vidět stezka k vrcholu. Dnes je z ní doslova prošlapaná dálnice, takže naprosto bez orientačních potíží. Pak krátce stoupáme aby nás následně přivítal sešup na rozcestí Vápencová jaskyňa (820 m).

Odsud to již máme na Severák, úžasnou chatičku učupenou pod skálami, již jen kousek. A na Severáku dnes končíme, mám tady plánován nocleh, přestože jsme ušli slabých 20 kilometrů. Nač se ale hnát v tomto okouzlujícím kraji. Chatička z roku 1979 je sice malá, ale milá, hezky udržovaná. A má kamna, takže si v chladných dnech lze zatopit. Dnes se to ještě sejde. Ale až po obhlídce okolí z blízké skalní vyhlídky, ze které máme jako na dlani nejen blízký Malý Manín, ale i Beskydy, Javorníky a třeba i Považský hrad.

• Dokončení článku
• Trasa (pouze orientačně) dvoudenního treku na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie