Článek
Místní sámoška. Chci jen nějaké rohlíky a chleba, ale nějak se to na kase zaseklo. Přede mnou dvě dámy vyššího věku. Obě dvě asi špatně slyší a mluví opravdu dost nahlas: „Dobrý den paní Stoklasová.“ „Dobrý den, to jsme se dlouho neviděly, že? Chodíte vůbec ven?“ „No moc ne, to víte, to stáří, ale jsem ráda, že vás vidím. A co u vás nového?“ „Ále nic.“ „Tak to je dobře, ono to za nic nestojí a všechno, co je nové je také k ničemu, že jo? A koukala jste na televizi? Co tomu říkáte? Ten Krámoš Murár?“ „Cože? Kdo?“ „No ten Slovák Murár.“ „A copak já znám slovenské zedníky?“ „Proboha, jaké zedníky! Říkám Krámoš Murár!“ „No a co s ním jako má být?“ “ Dyť je to dědek skoro jako my a má malý děcko, že se nestydí! Už má i vnouče a jeho dítě je mladší než to vnouče.“ Paní kroutí hlavou. „No to víte, takovej zedník, to člověk nikdy neví. Já je znám. To bylo vždycky. Zedníci, dráteníci nebo brusiči nožů. Chodili od vsi ke vsi, samá ženská, dyť to bylo vždycky, děcko sem a děcko tam a už je nikdo neviděl …“ „Proboha, vy toho Krámoše vůbec neznáte? Dyť je to slavnej herec.“ „No to neznám. A že mu dali takový blbý jméno, žejo.“ „No to mi nikdy nepřišlo.“ „Jako Krámoš vám přijde normální?“ „Hmmm, no to asi ne, ale každej se holt nějak jmenujeme. A co budete vařit k obědu?“ „Já vám ani nevím, asi nic. Ale když jsme už u těch Slováků, já bych si tak dala halušky s brynzou.“ „Jo, to máte pravdu, to maj opravdu dobrý. Jenže brynza je tak drahá. Ale se zelím taky nejsou špatný.“ „To ne, já jedině s brynzou.“
A fronta se už rozeběhla, dámy se dostaly na řadu a berou své nákupy. A já právě dostala chuť na pravé slovenské halušky. Brynzu doma mám. Budou na počest herce Maroše Kramára.
