Hlavní obsah

Ve třiadvaceti je reprezentační veteránkou. Sní o Paříži a říká: Omezování k ničemu dobrému nevedlo

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V Paříži nikdy nebyla, ale v létě se do francouzské metropole podívá. Buď v roli fanouška, v ideálním případě však jako olympionička. „Mohli by dorazit také rodiče, je to hodně atraktivní,“ říká sportovní lezkyně Eliška Adamovská. Milovaným sportem žije, dokáže mu podřídit hodně. Ale zase ne úplně vše.

Foto: Vlastimil Vacek, Sport.cz

Lezkyně Eliška Adamovská bude usilovat o nominaci na olympiádu v Paříži.

Článek

Nejen mezinárodní lezecká federace oznámila, že se s ohledem na velkou zátěž zaměří na problém příjmu potravy.

Lezení je sport, v němž musíte najít balanc mezi silou a váhou. Taháte své tělo nahoru, jinak tomu nebude. Problém, o kterém se mluví, pak není jen u holek.

Vy držíte speciální dietu?

Snažím se neomezovat, nikdy to k ničemu dobrému nevedlo. Chci jíst dostatečně, i když to je protipól tomu, jak bych jako ideální lezkyně měla vypadat. Jde o střet, který pořád řeším. Snažím se jíst zdravěji, abych mohla déle trénovat. Strava je uzavřené a velké téma pro všechny sporty a závodníky. Něčím jsem si v minulosti prošla, ale už jsem více dospělá a vím, co je podle mě správné.

Máte vůbec čas se hlídat?

Životospráva je logicky důležitá pro každého sportovce. Snažím se dělat, co můžu. Kromě individuálních tréninků vedu děti, studuji. Mám toho hodně, takže se o sebe musím hodně starat.

Je pravda, že nejíte maso?

Ano, už dvanáct let. Prostě mi přestalo chutnat, přešla jsem skrze veganství zase k vegetariánství. Nemám k tomu základní etický důvod. Jak říkám, jen mi maso prostě nechutná a nemám potřebu ho jíst.

Teď vás čeká jeden z vrcholů sezony. Kvalifikační série na olympiádu se uskuteční v květnu v Šanghaji a o měsíc později v Budapešti.

Budeme nakonec soutěžit o 12 míst. Můžeme být šťastní, že nám počet ještě o dvě zvedli. Šance kvalifikovat se na olympiádu se zvýšila, ale konkurence je opravdu velká. Paříž je pro mě velké lákadlo. Nikdy jsem tam nebyla a chtěla na Hry vyrazit, i když se nenominuji. Evropští fanoušci jsou skvělí, půjde o nádhernou akci. A mohli by se přijet podívat také rodiče. Francie je prostě hodně atraktivní.

Jak moc bojujete s tím, že se bude závodit v kombinaci vaší silnější obtížnosti a boulderingu?

Když se chce člověk nominovat a oddat tomu život, s pravidly se smíří. Pracuji s tím, co je. Kdybych měla nad vším přemýšlet a říkat si, že mě to otravuje, bralo by mi to hodně mentálních sil. Takhle se snažím připravit a vím, že na další olympiádě budou lano a boulder odděleně. Pro lezení mají být v Los Angeles tři sady medailí, ještě rychlost, která už je teď zvlášť.

Cítíte na boulderech viditelné zlepšení?

Jde to hodně pomalu. Zlepšení vidím, jen si někdy připadám už trochu staře, že se tělo neučí tak rychle. (úsměv) Musím všechno strašně moc opakovat. Takže ano, kroky dopředu vnímám, jen občas zavládne frustrace, že je progres pomalejší, než bych chtěla. Vedle toho se snažím neztratit vytrvalost a sílu na lano.

Zmínila jste silnou konkurenci, opravdu dobrých lezců přibývá?

Je to až šílené. V Česku moc lidí nových není, oproti Francii, USA nebo Japonsku nemáme zas tak dobré podmínky. Jsem z holek v reprezentaci zdaleka nejstarší. Takový veterán, což je vtipné, když je mi 23. Na českých pohárech závodím s ročníky 2008. Mladší jdou dopředu, ale často se ve špičce prostě neudrží. Nevím, v čem to je. Ale ve Francii nebo Japonsku vyrůstá opravdu hodně mladých talentů. Zřejmě berou lidi z jiných sportů, možná jsou stěny přístupnější a je jich více.

Přitom se v Česku mluví o velkém lezeckém boomu.

To ano, rozhodně ho vnímám. Brno bylo vždy lezecké město, ale spíše oldschoolové. Teď je mnoho nových míst a stěn, lezení je dobrá společná aktivita. Lidé chodí na stěnu podobně jako do fitka. Před pěti lety jsem přišla a znala každého, teď skoro nikoho. Na jednu stranu zvláštní, na druhou jsem ráda, že lidi sport baví.

Jste hodně aktivní na sítích, je to snaha o popularizaci?

Nikoho nenutím, jen předávám to, že mě lezení dělá šťastnou. A musím říct, že momentální popularizace mi úplně stačí. (smích) Lidí je opravdu hodně, občas se to moc nedá. Někdy se stává, že se hodně mačkáte. Naštěstí primárně trénujeme na osobní stěně Adama Ondry, kde je samozřejmě více místa.

Když vyrazíte normálně do centra či na veřejnou stěnu, jak na vás ostatní reagují?

Občas někdo přijde pozdravit nebo se vyfotit. Jak je ale většina lezců nových, tak nás zas tolik neznají. Zároveň často nevědí, jak se na stěnách chovat. Nemyslím to vůbec zle, jen bych byla radši, kdyby se častěji dívali nad sebe a více se střídali na boulderech. To bych ocenila více než pozdravy. A nemám problém kdykoliv komukoliv poradit.

Reklama

Související témata:
Eliška Adamovská (lezkyně)