Dirigent Leonard Slatkin, pianistka Olga Kern a FOK hýřili kontrasty

Příspěvek k Roku české hudby, který Leonard Slatkin zvolil, byl opravdu důstojný a závažný. Karel Husa, americký skladatel českého původu, se u nás nehraje tak, jak by si jeho hudba zasloužila, tím spíše nutno ocenit uvedení jeho Hudby pro Prahu 1968. Zasáhl během svého života (1921–2016) kompozičně prakticky do všech oborů, s výjimkou opery. A jeho Hudba pro Prahu 1968, vášnivý protest proti sovětské okupaci, je řazena k jeho nejlepším dílům. Původně byla složena pro dechový orchestr, a tak se také většinou v Americe hraje, později ji Husa zinstrumentoval pro symfonický orchestr v plném obsazení, původní instrumentace je však poznat i ve výsledném tvaru. Orchestrálnímu plénu jasně dominují žestě. Čtyřvětá kompozice zaujme od prvého taktu a vyžádá si absolutní pozornost od začátku až do konce. Zvukové spektrum nejprve ovládnou perkuse nejrozmanitějších témbrů. Tiché údery tympánů v dialogu s přiškrcenou pikolou rámují průběh prvé věty, nervně pulsující, jako předzvěst tragédie. Postupně přebírají váhu dechové nástroje, fanfáry v žestích se zadírají do sluchu až bolestně, jako ikony vzdoru a zmaru.

Druhá věta je nesena dlouhými unisonovými prodlevami, nad nimiž oscilují bizarní sóla dechů. Postupně zvuk těžkne, sytě zaplněný tónový prostor působí svou stále narůstající neúprosnou silou. Hrubá masa se valí nezadržitelně, jako voda korytem řeky pod protrženou přehradou. Přehluší vše, smetou vše, zprvu i husitský chorál, stěží rozpoznatelný. Když se kvílivé vřeštění trubek konečně sjednotí do unisona, ozve se nejprve v tympánech, jako nenápadný názvuk. Jako by trouby svolávaly k Poslednímu soudu – tanky hučí zdáli, jejich temný zvuk sílí – chorál se však přesto nakonec prosadí svou starozákonní silou. Je to velké a silné dílo, závažností své mimohudební výpovědi, i svou hudbou, a dostalo se mu pozorného a účinně vygradovaného provedení.

Lákadlem večera bylo vystoupení rusko-americké pianistky Olgy Kern (1975), která s FOK provedla Rapsodii na Paganiniho téma op. 43 Sergeje Rachmaninova. Přistupuje k tomuto dílu od pólu dravosti, ale také, v lyrických pomalých pasážích, s velkou dávkou patosu. Obojí je přehnáno, ale krásně, a těžko tomu odolat. Ostře zvýrazněné sekundové srážky, velmi svižné tempo v rychlých variacích, podivně však zvrásněné fermátami na taktové čáře, že vytvářely dojem jakéhosi zaváhání, či zdráhání, tvrdý agresivní úhoz, jimiž se sólistka skvěle dokázala prosazovat i proti forte orchestru. Pro někoho sympatický přístup k tomuto dílu, pro jiné (mezi něž se autor recenze nepočítá) již místy za čarou. Energická dravost prospívala báječně rychlým hřmotným pasážím, ale je samozřejmě potřeba se smířit s nutnou daní. Tam, kde dravost již přecházela v hektičnost, se ztrácela čitelnost detailu, smeteného vášnivou vichřicí. A některá tempa, tady již musím kapitulovat, byla prostě už přehnaná, měřeno i tím, co pianistka, byť skvěle technicky vybavená, sama dokáže zahrát.

U XVIII. variace jsem se zase obával, že slzami skrápěný Steinway vypoví službu, nebo že se zhroutí sama interpretka pod náporem dojetí. Omlouvám se za tuto hyperbolu, samozřejmě že je tomu přesně naopak: vše bylo chladně vykalkulováno. Tomuto skvostu, kde se Rachmaninov utrhl ze řetězu a stvořil jednu ze svých nejkrásnějších melodií, známou z lázeňských kolonád či krasobruslařských arén, vždy hrozí, že jej přemíra sirupové sladkosti nadobro zničí. Když je něčeho moc, je toho příliš. Ale přesto, celkově, lze hodnotit provedení Rapsodie jako strhující, byť ne ve všem. Ocenit je nutné i to, jak se Slatkin pružně přizpůsobil pojetí sólistky, a jak si tudíž klavír s orchestrem docela rozuměl.

Po přestávce již intenzita koncertu poněkud poklesla. K hlubším zážitkům nepřispěla ani Slatkinova vlastní kompozice nazvaná Kinah (2016), která zazněla v české premiéře. Skladba je intimním vyznáním a reakcí na smrt autorových rodičů. Silně konsonantně a diatonicky laděné dílo hraničilo místy s kýčem, v Americe by asi řekli s campem, a bylo by to výstižnější, a přiznám se, že ve mně nezanechalo hlubší dojmy. Překvapil citát z Brahmsova Dvojkoncertu a moll, z překrásného, snivě zadumaného Andante – představuji si, že zaznělo i v krematoriu. K provedení mohu říci, že se dirigentovi nepodařilo nastolit mezi hráči žádoucí koncentraci, takovou, jako slyšíme na jeho amerických snímcích.

Závěr pak patřil Američanovi v Paříži, kompozici George Gershwina z roku 1928, kterou bychom dnes mohli označit za jednu z prvých skladeb Třetího proudu. A také za impresi z jeho pařížského pobytu, pikantně oscilující mezi galskými a americkými intonacemi. Provedení pod taktovkou zkušeného amerického dirigenta bylo docela zdařilé, i když rozhodně ne výjimečné. Také slavné pařížské taxíky se nějak nevyvedly – ne a ne zatroubit správně. (Gershwin si sám přivezl z Paříže skutečné klaksony, a jistě věděl proč.) Jak pařížským chodeckým intonacím, tak i bluesovým melodiím ve středním dílu, chyběl prostě větší šmrnc, jinými slovy – provedení příliš symfonické a málo jazzové či music-hallové. Pro mne tedy, mám-li shrnout svůj dojem, největším zážitkem byla Husova Hudba pro Prahu.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Američan v Paříži
24. dubna 2024
Obecní dům, Smetanova síň

Program
Karel Husa: Hudba pro Prahu 1968
Sergej Rachmaninov: Rapsodie na Paganiniho téma op. 43
Leonard Slatkin: Kinah (česká premiéra)
George Gershwin: Američan v Paříži

Účinkující
Olga Kern – klavír
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Leonard Slatkin – dirigent